První recyklace historie

Cirkulární ekonomika už není jen teoretický koncept, ale reálný nástroj, podle něhož čím dál více firem a měst hospodaří. Hlavní snahou je snižovat množství vyprodukovaného odpadu v oběhu a ten zbylý recyklovat. Význam tohoto principu připomíná Světový den recyklace, který připadá na 18. března.

Přechod na oběhové hospodářství pro firmy znamená nejen zelenější přístup, ale také ekonomický zisk. Díky efektivnějšímu využívání zdrojů a prodlužování životního cyklu produktů mohou firmy snižovat náklady, což pro řadu společností v době inflace a drahých energií představuje zásadní strategický cíl. Cirkulární hospodářství klade důraz na výrobu kvalitních výrobků z udržitelných zdrojů, které disponují dlouhým životním cyklem, po jehož skončení mohou být opětovně využity prostřednictvím recyklace.

Podle posledních průzkumů Eurostatu přibližně jen desetina materiálů použitých při výrobě v Evropské unii pocházela z recyklovaných odpadních materiálů. Přechod firem na tento způsob hospodaření je tedy zatím velice pozvolný.

„Firmy se nyní potýkají se složitou ekonomickou situací - inflace, drahé energie, nedostatek pracovních sil, proto se snaží šetřit a řešením je i cirkulární ekonomika. Všechny investice do úspor musejí dávat ekonomický smysl, zvláště v současné době velmi nelehkého podnikatelského prostředí. Největšími překážkami zavádění cirkulární ekonomiky je dle názoru některých nedostatek pracovních sil, informací a zkušeností,“ popisuje Eva Svobodová, členka představenstva a generální ředitelka Asociace malých a středních podniků (AMSP ČR).

S přechodem na cirkulární hospodaření pomáháme i v REMA Systém v rámci projektu Zelená firma či Zelená škola. Zapojeným partnerům nabízíme vedle bezplatného zpětného odběru elektrozařízení i poradenství a odbornou podporu v oblastech nakládání s odpadním elektrozařízením a platné legislativy.

Čtěte také: Diskuze o kotlech Viaflames

„V loňském roce jsme začali jako první organizovat sérii seminářů, které mají firmy motivovat ke zvýšení zavádění aktivit spadajících do oběhového hospodářství. Největší výhodou tohoto konceptu je sdílení informací a zkušeností mezi podniky. Navíc jsme inovovali náš edukační program pro děti od mateřských škol až po deváté třídy. Právě vzdělávání mladé generace v oblasti recyklace a správného nakládání s elektroodpadem je cesta, jak situaci zlepšit. Cirkulární ekonomiku uvádíme do chodu díky sběru vysloužilých elektrozařízení a jejich šetrné recyklaci. Místo lineárního modelu „vyrobit, použít, vyhodit“ oběhové hospodářství vyzývá k modelu „vyrobit, použít, opravit, znovu použít a teprve pak recyklovat“.

Zaměření firem na cirkulární ekonomiku není pouze etickou povinností, ale také strategickým krokem směrem k udržitelnější budoucnosti. Soustředit se pouze na třídění nestačí. Společnosti mohou například místo prodeje elektroniku spotřebitelům za poplatek pronajímat. Jakmile zařízení dosáhne své maximální životnosti, výrobce zařízení odevzdá k recyklaci kolektivnímu systému. „Tyto nové cirkulární business modely, ve kterých se nejedná jen o nákup elektrospotřebiče, ale také pronájem nebo sdílení, jsou významným pomocníkem v této situaci. Dokážou totiž zajistit větší návratnosti vzácných kovů a materiálů používaných technologií. Čím dál více je kladen důraz i na takzvaný ekodesign, kdy se už při samotném vývoji produktu přemýšlí nad jeho dopadem na životní prostředí.

Elektroodpad patří mezi nejrychleji rostoucí odpad na světě. A není se čemu divit, poptávka po nových elektrozařízeních neustále roste. Ke zvýšené spotřebě přispívají zejména firmy. „Například u mobilních telefonů dochází k jejich obměně podle statistik jednou za dva až tři roky, a to nejen kvůli opotřebení, ale i z důvodu rychlého vývoje technologií. Odběr a recyklace elektroodpadu jsou klíčové jak z hlediska ochrany životního prostředí, tak udržitelného využití cenných surovin, které se při výrobě elektroniky používají. „Abychom dosáhli skutečného pokroku v této oblasti, je nezbytné správně zpracovávat odpad a rovněž mapovat vstupní zdroje. To nám umožní identifikovat potenciál pro úspory surovin již na začátku životního cyklu produktu.

Historie recyklace

Ač se může zdát, že recyklace odpadu je záležitostí ryze moderní, opak je pravdou. V době, kdy byly suroviny těžko dostupné, bylo opětovné zpracování odpadu nutností. To se týkalo hlavně poškozených nástrojů denní potřeby a samozřejmě kovů. Jaká je historie recyklace odpadu? A jak to všechno začalo?

Zpracování odpadu v pravěku

S odpady si lidé museli poradit už v pravěku. Tehdy například využívali kosti zvířat pro výrobu různých nástrojů nebo z nich stavěli přístřešky. Už v pravěku lidé museli řešit, co udělají s odpadem, ačkoli ho bylo málo. Výhodou bylo, že většinou šlo o odpad biologický, který se snadno rozložil. Žili vskutku šetrně, protože po ulovení zvířete zpracovali téměř vše - od kůže až po kosti. Z kůže se vyrábělo oblečení, z kostí nástroje denní potřeby nebo různé ozdoby.

Čtěte také: Metody hodnocení klimatu třídy

První kontejnery doby bronzové

Doba bronzová přinesla cenný kov a dovedla lidi k první recyklaci, jak ukazují archeologické nálezy. Asi před třemi tisíci lety lidé dospěli k tomu, že poškozené předměty z bronzu znovu posbírají, roztaví a vyrobí z nich další předměty k novému použití. To lze považovat za první příklad organizované recyklace.

Starověk a recyklace skla

S tím, jak se rozvíjela civilizace, vznikala města a přibývalo lidí, bylo i více odpadu. Například ve starověkém Řecku a Římě se odpad vyvážel za město, kde končil ve velkých jamách, a tak vznikaly první skládky odpadu. Už v této době se recyklovalo sklo, které bylo považované za cenný materiál. Sklo recyklovali také v antické Anglii, kde tavili střepy a vyráběli z nich nové číše a nádoby.

S recyklací papíru začali v Japonsku

Záznamy o recyklaci papíru, dalšího cenného materiálu, sahají do roku 1031, kdy japonští obchodníci prodávali recyklovaný papír. Středověk v Evropě se naopak nesl ve znamení přebytku odpadu, se kterým si lidé příliš nelámali hlavu, i proto se šířili různé epidemie.

„Lidé si v období středověku svého životního prostředí a zejména vody nijak zvlášť nevážili. Dokladem toho jsou studny zasypané odpadky, které lze najít mnoha městech, např. v Praze, Plzni nebo Mostě,“ popisuje David Vandrovec, ředitel skupiny REMA, která zajišťuje systém zpětného odběru a recyklace elektrospotřebičů, přenosných baterií a akumulátorů. Kromě odpadků se do životního prostřední začaly šířit také různé chemické látky, které se využívaly v nově vznikajících řemeslných dílnách např. v koželužnách. Zdraví lidí tak bylo ohroženo i nevalnou kvalitou vody obsahující nebezpečné látky.

Průmyslová revoluce a válka

Průmyslová revoluce způsobila změnu v nahlížení na odpad, materiál a surovinu. Už na začátku 19. století se recyklovala vlna, rozvíjely se sběrny šrotu, který se znovu zpracovával do železa. V Paříži například přijali v roce 1884 nařízení, které určovalo, do jakých nádob mají lidé odpad vyhazovat. Poptávku po „starých věcech“ přinesla první světová válka a později druhá světová válka, kdy panoval nedostatek surovin. Zpracovávalo se a využívalo se vše, co se dalo.

Čtěte také: Svojtka: Moje první kniha o přírodě

Poptávka po surovinách

Další investice do recyklace přišly v sedmdesátých letech minulého století, a to především kvůli rostoucím cenám energií. Začal se recyklovat hliník a další kovy, stejně jako sklo a papír. Nutné bylo začít i s recyklací elektrospotřebičů. První takový systém recyklace odpadu byl realizován ve Švýcarsku, kde se začalo se sběrem starých ledniček.

Historie plastů

ABS, PVC, PET, EVA, polyuretan, HDPE či LDPE, mikroten, polystyren či polyester… To je pouhý zlomek různých druhů plastů, které se v dnešní době vyrábějí a používají k různým účelům. Tvarovatelný, odolný vůči vysokým i nízkým teplotám, tvrdý či měkký, pružný či hrající barvami. To všechno jsou některé vlastnosti, díky kterým je plast tak populární a dostal se do všech výrobních odvětví. V některých se navíc stal nenahraditelným (třeba ve zdravotnictví). Kdy objevil plast světlo světa a jaká byla jeho cesta?

První syntetické plasty byly vyrobeny na přelomu 18. a 19. století. Tehdy to ještě nikdo netušil, ale dnes již můžeme říct, že šlo o první krok k „době plastové“. Ovšem zmínky o přírodních plastových materiálech sahají do vzdálené minulosti. Ačkoli se nejedná vyloženě o plasty, jak je známe dnes, některé používané přírodní materiály vykazovaly podobné vlastnosti jako dnes známé syntetické plasty. Například ve 13. století byly považovány rohy zvířat nebo krunýře želv za perfektní materiál na výrobu truhliček nebo skříněk.

První objev, který později našel své komerční využití, učinil v 50. a 60. letech 19. století Angličan Alexander Parkes, který pracoval s přírodním kaučukem a z nitrátu celulózy tak vytvořil první plast (celuloid). S hmotou se dalo pracovat v pevném i tekutém stavu. Jeho vynález byl hojně využíván především ve fotografickém průmyslu pro výrobu filmů. Potíž ale byla s hořlavostí celuloidu.

Dalším důležitým milníkem byla výroba bakelitu. Na začátku 20. století se už věda posunula tak daleko, že bylo možno vyrábět plasty z uměle vytvořených surovin. Belgický chemik Leo Hendrik Baekeland se pokoušel vyrobit izolační materiál pro elektrické kabely. Nakonec vyvinul tlakovou nádobu (bakelizér), kdy z fenolů a formaldehydu vznikl bakelit - první plně syntetický materiál, který naše planeta poznala. Samozřejmě nesl řadu vlastností typických pro plasty, a našel si proto mnoho využití. Používal se například na výrobu kuchyňských potřeb, šperků, telefonů, hraček, nábytku atd.

Ve 20. letech 20. století bylo vyrobeno první akrylátové sklo (plexisklo), termoplast, který dokázal nahradit sklo křemičité. Ve 40. letech se zase těšil oblibě nylon, který téměř vytlačil bavlněné punčochy z trhu. Čtyřicátá léta byla také časem patentu výroby polyethylentereftalátu, ze kterého se dodnes vyrábějí PET lahve. Samotná PET lahev z polyethylentereftalátu byla patentována až v roce 1973.

Konečně přišla recyklace plastového odpadu!

V 90. letech minulého století se také podařilo zrecyklovat první PET lahev. Od tohoto přelomového momentu se začíná odvíjet větší snaha o zpracování plastových výrobků na tzv. druhotnou surovinu, kterou je pak možné používat při výrobě nových produktů. V současné době je čím dál běžnější, že plastové výrobky mají alespoň částečný podíl recyklovatelného materiálu.

Čím dál častěji se hledají způsoby, jak zužitkovat již vytvořený plastový odpad. Neřeší se chemické objevy, nýbrž nové technologie, možnosti zpracování a zohlednění těchto procesů v odpadovém hospodářství. Recyklace v moderní době plastovéJak se k plastu stavíme dnes? Odpověď je - když už ho použijeme, hlavně ať se znovu využije! V prvé řadě však musíme odpad třídit (a to nejen ten plastový).

Třídit a recyklovat lze již zmíněný polyethylentereftalát (PET lahve), polypropylen (potravinářské obaly, textil i autodíly), mikroten (sáčky a fólie), polystyren (jednorázové nádobí či výplňový polystyren), igelit (sáčky a fólie) a další plasty. Ty, které je možné recyklovat, spadají do kategorie „ostatní“ a označují se recyklačním symbolem 7. Plasty plní v mnoha směrech důležitou roli, leckdy nenahraditelnou. V mnoha případech ale můžeme jejich používání předcházet třeba opakovaně použitelnými alternativami. A o to by se měl každý z nás snažit - nejlepší odpad je ten, který nevznikne. Když už se k nám ale nějaký plastový obal dostane, rozhodně bychom ho měli vytřídit - jen tak umožníme jeho další efektivní využití.

Vývoj nakládání s odpady a kanalizace

Otázka omezení vzniku odpadů a způsobů jejich bezpečného, environmentálně přijatelného a ekonomicky výhodného využití či odstranění patří dnes k nejpalčivějším hospodářským i politickým problémům na celém světě. Přestože ve výrobní i spotřební (společenské) sféře množství produkovaných odpadů stále narůstá, teprve v posledních 20-30 letech se začaly průmyslově vyspělé země intenzivně zabývat jejich zpracováním i možností omezit jejich vznik.

U nás byl teprve v r. 1991 přijat zákon o odpadech (č. 238/1991 Sb.), který dal této závažné a u nás dříve opomíjené problematice závazný právní podklad. V průběhu následujících let byly přijaty další zákony o odpadech, z nichž zákon č. 185/2001 Sb., v platném znění, se zvláštním důrazem na předcházení vzniku odpadů, je již plně kompatibilní s odpovídající právní úpravou Evropské unie.

V prvobytně pospolné společnosti lidé po určitém stupni zamoření prostředí odpadem toto prostředí opustili a přesídlili se dál po jejich plánované cestě. V pozdějších dobách byly odpady koncentrovány na jednom místě, zpravidla za sídlištěm. Ve starém Řecku a Římě již existovaly přesně stanovené komunální služby, které byly vykonávány převážně válečnými zajatci. Navíc existovala v Římě forma občanského generálního úklidu a úpravy ulic a místních prostranství. Tyto akce přispívaly vedle pravidelného skrápění vozovek a čištění kanalizací také k zajištění vyhovujících hygienických podmínek v Římě. Byly řešeny i tak náročné problémy jako likvidace odpadů od návštěvníků Kolosea, kterých se sešlo i sto tisíc na jednom místě. V 18. a 19. století se začínají v Řecku a Římě stavět kanalizace a na počátku 20. století dochází k organizovanému odvozu odpadu z měst. Významná kanalizační stoka v Římě je známá pod označením kloaka maxima.

Jediný způsob likvidace odpadů, včetně zvířecích a lidských fekálií, byl v jejich vyvážení před dům, kde se vrstvil v nezpevněném povrchu ces a následně se tak dostávaly ke zdroji pitné vody. Zdravotní problémy ve formě vysoké nemocnosti a šíření epidemií byly toho samozřejmým důsledkem. S postupným dlážděním hlavních ulic se začalo ve 12. století v Paříži a v řadě dalších velkých měst ve 13. - 14. století. Ve zvláště bohatých městech, která si zakládala na své upravenosti, se přikročilo v 15. a 16. století k soustavnějšímu řešení problematiky odpadů.

Teprve však v 18. století, především druhé polovině 19. století, přináší konkrétní opatření organizačního i technického charakteru ke zlepšení hygieny a pořádku v čištění komunikací a odvážení odpadů. Největší purkrabí hrabě Karel Chotek (1783- 1868) vydává řád o čištění ulic pro Prahu. Regulovalo se již i zacházení se stavebním odpadem a zavedly se i přesypné nádoby na domovní odpad, došlo k zavedení kanalizace. Na počátku 20. století je již technologicky i organizačně zvládnut odvoz odpadů z měst a prosadily se zásady omezování prašnosti při sběru a svozu odpadu. V Praze se však ještě v roce 1920 používalo 170 v podstatě otevřených vozů k vyvážení odpadků ze smetiště na kraj Prahy. Nádobový systém byl zaveden postupně od roku 1923 a používání Kuka vozů (Keller und Knappich Augsburg) od roku 1930.

K výhodnějšímu zneškodňování tuhých odpadů z hygienicky vyhovujícího hlediska došlo až po zavedení tří základních technologií, tj. Intenzifikace zemědělství po 2. světové válce má za následek, že z dřívějšího konzumenta celé řady odpadů z průmyslu, městských odpadů a čistírenských kalů se stal velmi významný producent odpadů ze zemědělské velkovýroby, zejména živočišné. Současně s chemizací a mechanizací zemědělství se dostává do přírodního prostředí řada toxicky a organolepticky (pachově i chuťově) závadných látek (pesticidy, pohonné hmoty apod.). Řízené odstraňování organicky rozložitelného odpadu započalo již v období před 8 až 10 tis. lety, což je přisuzováno kočovnému způsobu života. Technologie kompostování se tedy rozvíjela postupně s nastupující zemědělskou činností.

První zmínka o výrobě kompostu na našem území je datována k datu 1915, kdy se jednalo o kompostování čistírenských kalů, popele, uličních smetků a rašeliny. V ČSSR byl významný rozvoj kompostování, a to až do roku 1987, kdy byla zaevidovaná maximální produkce kompostu 2,8 mil. t. Od 90. let se dostalo do popředí podporování skládkování a spalování odpadů. První spalovny byly uvedeny do provozu koncem 70. let minulého století ve Velké Británii. První spalovny byly vybudovány v Brně v roce 1905 a její funkce skončila roku 1941. Důvodem byla druhá světová válka a bombardování významných budov na našem území. Tato spalovna měla své prvenství nejen u nás, ale i ve střední Evropě. Zajímavostí této spalovny bylo již tehdy využití spalování odpadů k výrobě elektrické energie. Pražská spalovna s kapacitou 2 000 tun odpadů za rok v roce 1933 patřila mezi nejmodernější v Evropě. Řízené skládky se poprvé objevily v Anglii před 70 lety. Jejich všeobecné prosazování jako jedině přijatelného způsobu deponování odpadů není však ještě dosud všude běžné.

Současnost a budoucnost recyklace

Období 21. století je charakteristické rychlým rozvojem společnosti a technologií, s čímž souvisí vysoká spotřeba materiálů, a s tím spjatý významný nárůst odpadu. Jedním z nejrychleji rostoucích je vyprodukované množství elektroodpadu. Dle statistik se ho u nás ročně vyprodukuje více než 14 kg na osobu. Ve vyspělých státech Evropy roste podíl elektroodpadu až trojnásobně rychleji než ostatní odpad. Vzhledem k tomu, že zdroje primárních surovin postupně ubývají, lidé v současnosti zaměřují svou pozornost na materiálové využití odpadu.

Nejnovějším trendem současné doby je takzvaná upcyklace, která odpadový materiál využívá pro další výrobky. Z recyklovaného elektroodpadu je tak například možné vyrábět originální šperky nebo bytové doplňky. „Ze slaboproudých drátů lze vyrobit náhrdelníky, z fólií LDC monitorů třeba náušnice, různobarevné kabely zase poslouží pro výrobu nástěnných hodin,” vysvětlil David Vandrovec, ředitel skupiny REMA zaštiťující projekt Trash Made, který se zabývá výrobou šperků a módních a bytových doplňků z elektroodpadu. „Kolekce o několika kusech designéři vytvářejí s respektem k původní struktuře materiálu.

Z doby neolitu, který se datuje do doby zhruba 8000 až 5000 let před naším letopočtem, neexistují žádné důkazy o existenci kanalizace a řešení odpadních vod. První záchody se datují do období okolo roku 3 000 před naším letopočtem.

• Starověká Mezopotámie: Starověká Mezopotámie už okolo roku 4000 př. n. l využívala hliněné kanalizační potrubí určené k zachycování dešťové vody a k odstraňování odpadních vod.
• Starověká Persie: V předhistorickém Íránu v době okolo roku 3000 př. n. l. byly postavené první systémy používané pro sanitaci.
• Starověký Egypt: V pyramidě Sahure z roku 2400 př. n. l.
• Starověká Asie: Celá řada důkazů spojených s řešením čištění odpadních vod pochází od civilizace údolí Indus ve východní Asii. Zde byla většina domů vybavená vlastní toaletou a splašky byly odváděné podzemními kanalizačními kanály.
• Starověké Řecko a Řím: Starověká řecká civilizace byla vůbec první, která k sanitárním účelům využívala podzemní hliněné trubky. Jeden z nejstarších kanalizačních systémů světa známý jako Cloaca Maxima byl postavený ve starověkém Římě.

V období středověku se hygienické standardy zásadně lišily v závislosti na čase a na místě. Ve středověku v Evropě došlo ke zhoršení hygienických podmínek ve městech a k hromadění odpadu, které následně vedlo k mnoha morovým epidemiím. Římské pokroky v hygieně byly bohužel zapomenuty. Objevila se sice lokální řešení kanalizace, ale ta se týkala jen určitých měst a hradů. Ke zvýšení zájmu o hygienická řešení došlo až v době renesance, která položila základy moderní kanalizace a odpadového hospodářství. Na konci 16.

K vybudování moderních kanalizačních systémů v rámci Evropy vedlo v roce 1858 šíření tyfu a cholery v Londýně. Tato situace vedla politiky k rozhodnutí, že se dvoumilionové město neobejde bez kanalizační sítě. Tento úspěch vedl k tomu, že ke konci druhé poloviny 19. Průmyslová revoluce vedla také k pokroku v oblasti nakládání s odpadními vodami. 20. století je nerozlučně spojené s pokrokem v oblasti odpadového hospodářství. Moderní kanalizační sítě a čistírny odpadních vod se budují v celé Evropě i v dalších částech světa.

Pokud bychom se blíže podívali na první zmínky o kanalizaci na českém území, zjistili bychom, že se datují již do doby raného středověku. O pražskou kanalizaci a zároveň o významný rozvoj pražské infrastruktury se zasloužil hrabě Karel Chotek na přelomu 18. a 19. století. Tato kanalizační síť byla dlouhá 44 km a veškerý odpad z ní končil ve Vltavě. V roce 1906 byla v Praze-Bubenči vybudovaná moderní kanalizace s čistírnou odpadních vod, která sloužila až do 60.

Budoucnost obalů a recyklace

Obalové směrnice přijaté Evropskou unií v letech 1994 a 2018 slouží mimo jiné k zamezení vzniku odpadu a usnadnění přechodu na oběhové hospodářství. Zahrnují závazné míry recyklace pro členské státy. Veřejnost si proto stále více uvědomuje, že je třeba předcházet vzniku obalů, například prostřednictvím opatření na snížení plýtvání potravinami a zaváděním ekologicky šetrných systémů opětovného použití.

tags: #první #recyklace #historie

Oblíbené příspěvky:

• Komunální odpad v Třebíči
• Klasika katastrofického filmu
• Klasifikace podnebí
• Tipy pro umístění kompostu
• Aktuality o životním prostředí v Česku