Surikaty: Ohrožení a Sociální Dynamika

Surikaty (Suricata suricatta) jsou drobné šelmičky z čeledi promykovití (Herpestidae), společně s promykami a mangustami. Najdeme je v celé jižní Africe, kde obývají suché otevřené oblasti s malým množstvím stromů a keřů. Jsou velmi dobře přizpůsobené životu v norách, jejich štíhlé tělo dosahuje délky 24 až 35 cm, ocas měří 17 až 25 cm. Ve starší české literatuře můžeme surikaty najít pod jménem hrabačky. Toto označení plně vystihuje jejich schopnost hrabat, čehož využívají k vyhrabávání vlastních nor s mnoha chodbami, vchody i východy.

Anatomie a Adaptace

Na široké hlavě mají surikaty špičatý čumák, velké oči, které jsou umístěny vedle sebe a umožnují tak surikatám binokulární vidění. Uši jsou malé, bez výrazného boltce, kratší silný ocas funguje jako podpěra při stání na hlídce. Na předních nohách najdeme zahnuté drápy, které používají k hrabání nor, hledání potravy a k obraně. Jednou z adaptací na přežití v pouštních podmínkách s proměnlivou teplotou je pravidelné kolísání jejich tělesné teploty v průběhu 24 hodin. Během dne se tělesná teplota pohybuje okolo 38,3 stupňů, zatímco v noci klesá na 36,3 stupňů. Surikaty mají dokonale vyvinutý zrak, na vzdálenost až několik set metrů dokáží zahlédnout orla. Výborný je i čich, kterým lokalizují výskyt potravy pod pískem.

Sociální Struktura a Chování

Surikaty jsou velmi společenská zvířata, žijí v rodinných skupinách od dvou do 30 jedinců, které jsou velmi dobře organizované a jednotliví členové se o funkce střídají. Kolonii vede dominantní pár, který jediný se smí rozmnožovat. Ve skupině vládne nastavená hierarchie, nejvýše postavený je dominantní pár, následují starší jedinci a nejníže jsou nedospělá zvířata. Podřízení jedinci se neustále snaží získat lepší postavení, a to všemi možnými způsoby. Někdy tak opouští svoji rodnou skupinu a hledají si novou. Tento krok je ale velmi riskantní, samotným jim hrozí nebezpečí od predátorů a ani připojení do nové skupiny není nikdy jednoduché. Trvá i několik dní, než skupina nového jedince přijme.

Rodina obývá území o rozloze 5 až 15 km², na kterém najdeme několik systémů nor. Během pohybu venku je vždy několik jedinců na vyvýšených místech v okolí a drží stráž. Surikaty jsou velmi ostražité a v případě nebezpečí používají různé druhy varovných signálů. Na ty reagují podle jejich významu od zbystření až po rychlý útěk do skrýše. Jako pozorovací stanoviště mohou použít hromadu zeminy, kořeny, kmeny a dokonce i korunu nejbližšího snadno přístupného stromu, na který jsou schopni vylézt. Jedinec na hlídce stojí na zadních a neustále pozoruje okolí nory, ale i oblohu. Při spatření jakéhokoliv nebezpečí vydá varovný signál a celá tlupa ihned zmizí v noře.

Skupina surikat žije v udržovaném systému nor, který si buď sama postupně vybuduje anebo obývá nory po jiných zvířatech. Jako úkryty využívají surikaty také kamenité skalky, skalní pukliny nebo prázdná termitiště. Na svém území mají vždy několik nor, které během hledání potravy střídají. V podzemních norách se vytváří příjemné mikroklima, které surikaty chrání před teplotními výkyvy a nepřízní počasí. V horkých dnech je tam chladněji a během studených nocí tepleji, v hlouběji položených částech je teplota nejstabilnější. Systémy nor někdy sdílí i s jinými druhy zvířat, jako jsou veverky kapské anebo mangusty liščí.

Čtěte také: Vliv Energie na Přírodu

Za zmínku stojí i samotná organizace surikatí tlupy. Zatímco většina zvířat shání potravu, nebo neustálým hrabáním upravuje okolí nebo samotnou noru, jiní jedinci stojí na blízkém vyvýšeném místě a konají jakousi strážní službu. V době kdy kolonie sbírá potravu, vybraní jedinci stojí na stráži a rozhlížejí se po predátorech. Hlídky stojí na zadních nohách na vyvýšeninách nebo vylezou na keř. V případě nebezpečí pak varují skupinu pištěním nebo kvokáním. Produkty žlázy slouží ke značkování, jež je prostředkem sociální komunikace. Pachová značka např. informuje o sexuálním vyladění zvířete.

Potrava a Lov

Co se týče potravy, nejsou surikaty vůbec vybíravé. Patří mezi hmyzožravce, a tak většinu jejich potravy tvoří různé druhy brouků, larev a členovců, jako jsou třeba i jedovatí štíři. Dále se živí i malými obratlovci a plazy, ptačími vejci a ptačími mláďaty. V jejich potravě najdeme ale i části rostlin a jejich semena. Aktivní jsou během dne, hlavně brzo ráno a později odpoledne. Potravu si hledají všichni společně, skupina se rozptýlí a pročesává okolí. Stále jsou ale ve zrakovém anebo sluchovém kontaktu.

Surikaty mají velmi dobře vyvinutý čich, kterým si vyhledávají potravu. Tu dokáží najít i zahrabanou pod zemí nebo ukrytou pod kameny. Mláďata se od starších surikat aktivně učí, co jíst, jak lovit a jak zacházet s jedovatými štíry. K dorozumívání mezi sebou používají velké množství zvukových signálů, které mají daný určitý význam.

Rozmnožování a Péče o Mláďata

Hlavní období rozmnožování nastává u surikat v období dešťů. Dominantní samice může mít během roku až čtyři vrhy mláďat. Březost trvá 60 až 70 dní a samice rodí v noře tři až sedm mláďat, která váží okolo 100 g. Až do věku 16 dní jsou mláďata ukryta v podzemí, potom se už sama odváží jít na průzkum blízkého okolí nory. Mláďata se rodí slepá, začínají vidět až od 10 - 14 dnů. Dominantní samice brzy opět zabřezne, proto se o její dřívější mláďata musí starat ostatní členové kolonie. První čtyři týdny žijí mláďata v noře a živí se mateřským mlékem, které však nemusí být jen od jejich matky, ale i od jiné samičky ze skupiny, které se mléko tvoří. O mláďata se starají nejen jejich rodiče, ale i ostatní členové rodiny. Vyhledávají jim potravu, krmí je a zahřívají. Dospělí také mláďata učí jak, kde a co jíst a třeba i jak manipulovat s jedovatým štírem.

Pokud má mláďata jiná než dominantní samice, záleží na rozhodnutí vedoucího páru, jestli zůstanou naživu. Dominantní samice může podřízené samice šikanovat, vyndávat jejich mláďata z nor, popřípadě je i usmrtit. Pokud zabřezne nějaká podřízená samice, vůdčí pár rozhoduje o životě a smrti jejích narozených mláďat. Může je zabít, aby zajistil přežití vlastních mláďat, a nebo, což se stává častěji, podřízenou březí samici vyžene. Vyhnaná samička nemá velké šance. Její narozená mláďat se mohou stát obětí predátorů, jiných surikat, nepřízně počasí nebo je sama opustí. Osamělá vyhnaná samička nemá velké šance na přežití. Buď o mláďata přijde nebo po porodu opustí vlastní mláďata, o které se nedokáže sama postarat. Její mláďata také můžou zabít surikaty z jiné skupiny, případně se sama může stát obětí dravce. Může i zahynout na následky podvýživy a podchlazení. Samička bez mláďat má šanci připojit se zpět k původní rodině.

Čtěte také: Které zdroje energie jsou nejméně škodlivé?

Infanticida u Surikat

Sympatické africké cibetkovité šelmy surikaty byly přistiženy při velmi nepěkném zvyku. Infanticida, čili zabíjení mláďat, je u nich na denním pořádku. Infanticida je dobře známá například u lvů. Nový vládce harému lvic pobije mláďata svého předchůdce. Matkám, které přišly o potomka, se obnoví pohlavní cyklus a mohou znovu zabřeznout. Young došel k závěru, že královna ví velmi dobře, co dělá, a zřejmě chrání budoucí mláďata před smrtícím atakem svých "dvorních dam". V poušti Kalahari sledoval osudy 248 vrhů mláďat v šestnácti surikatích společenstvích. Zjistil, že šance mláďat na přežití dramaticky stoupá, když v tlupě není další březí samice. Jakmile se objeví v tlupě surikat druhá nastávající matka, klesá šance na přežití u mláďat z prvního vrhu na polovinu. Platí to dokonce i pro vrhy vůdčích samic. U Youngem sledovaných surikatích kolonií přišly "královny" o potomstvo celkem 16krát. Ve třinácti případech měla mláďata na svědomí podřízená březí samice.

Ohrožení a Ochrana

Surikaty jsou zařazeny mezi málo dotčené druhy. Najdeme je v mnoha chráněných oblastech a národních parcích. Na jejich populaci má negativní dopad změna klimatu, kdy se zmenšuje množství srážek a zvyšují se průměrné teploty. Nicméně, nebezpečí pro surikaty (Suricata suricatta) nepředstavují predátoři, změna klimatu či úbytek přirozeného prostředí, jako je tomu u jiných zvířat. Surikaty ohrožuje příbuzenské křížení. Při pozorování dvou tisíců jedinců obývajících oblast Jižní Afriky vědci zjistili, že dobrá polovina z nich se páří se svými příbuznými. Toto chování vede k plození slabších, méně zdravých mláďat, která v divočině často ani nepřežijí.

Čerstvě narozená mláďata z příbuzenského svazku vážila i měřila méně než ostatní přírůstky, což u nich snižovalo šanci na přežití. Podle Nielsenové se však nejednalo o křížení mezi sourozenci, ale mezi vzdálenějšími příbuznými, kteří se příliš dobře neznali. „Neznamená to, že by surikaty měly vyhynout,“ vysvětluje Nielsenová. I když jsou surikaty dost krotká zvířata, jako domácí mazlíčci se chovají jen zřídka. Mohou být přenašeči vztekliny, i když mangusta liščí je mnohem častější přenašeč. Tento druh je ve volné přírodě málo dotčený.

Čtěte také: Emise padělaných peněz: Rizika a prevence

tags: #surikaty #ohrožení

Oblíbené příspěvky:

• Skladování nebezpečného odpadu v ČR
• Emise průmyslové prostředí
• Trendy v ekologii
• Česká ochrana přírody
• Profesionální ocílka EGGINTON