Tušová Malba, Příroda a Kaligrafie: Umění Pohybu a Sebepoznání

Východní tušová malba, ať čistě kaligrafická, či obraznější, je tradičním uměním vycházejícím ze staleté praxe a zvyků.

Čínské a japonské knihy tak během věků podchytily prakticky všechny možné tahy ve všech polohách štětce. Jádrem východní tušové malby je v první řadě zaujetí charakterem linky.

Čínská tušová malba vyniká v umění bezprostřednosti. To vše se propisuje do čínské tušové malby. Čínská tušová malba vychází výrazně z rukopisu samotného výtvarníka, ovlivňujete tlak, jakým nasátý štětec pokládáte na papír, je cítit pohyb, snad i charakter a rozhodnost či osobnost tvůrce.

Kurz tušové malby je připraven pro tvůrce, kteří se zajímají o výtvarná díla jako o myšlenku, způsob vyjádření, rukopis nebo jako artikulaci těla. Technika tušové malby je známa již v podobě prosté konturované malby - egyptské kresby, které tvůrci zaznamenávali tuší štětcem z rákosu na vápencové úlomky.

Nebo můžeme obdivovat kresby či mistrovské studie hnědou tuší Rembrandta, tušové malby Nicolase Poussina, malby Jiřího Straky. Tušovou malbou především vynikají díla čínských a japonský mistrů.

Čtěte také: Tapety s malbami pro váš mobil

Budeme čerpat z tradic východní tušové malby, kaligrafie a z technik západní tušové malby. Východní tušovou malbu především obdivujeme jako umění bezprostřednosti, kdy malba odráží charakter a rozhodnost tvůrce.

Kurz vás provede jejími tradicemi, technikami, znalostmi materiálů pro malbu tuší na papír, kaligrafií, která je bezesporu jedna z nejlepších děl východní tušové malby. Workshop je zaměřen na práci se štětcem- dozvíte se, jak ovlivňuje malbu samotný její způsob provedení jako je držení štětce.

Výrazným efektem tušové malby je proměnlivost tloušťky tahu. Vyzkoušíte si, jak se dá pracovat se štětcem- hbitě, pohotově, plynule, rychleji než perem či tužkou. Během lekcí také zjistíte, jaká je důležitá volba papíru a kvalita tuše.

Asijská Kaligrafie: Umění Písma a Duševní Soustředění

Asijská kaligrafie je jedinečné umění, které propojuje krásu písma s meditativní koncentrací a duchovní hloubkou. Každý tah štětce vyjadřuje nejen slovo, ale i osobnost autora.

V asijské kaligrafii nejde jen o písmo, ale i o duševní soustředění. Každý tah má svůj rytmus, začátek i konec - připomíná meditaci v pohybu. Umění písma je zde prostředkem sebevyjádření i duchovní rovnováhy.

Čtěte také: Magické bydlení díky malbě na zeď

Asijská kaligrafie osloví každého, kdo hledá klid, estetiku a soustředění. Je vhodná pro umělce, studenty i milovníky východní kultury. S pomocí kvalitních nástrojů, jako jsou kaligrafické štětce a tuše, můžete rozvíjet jemnou motoriku, cit pro kompozici i osobní styl.

Nástroje pro kaligrafii

• Kaligrafické štětce - ručně vyráběné štětce z přírodních vláken pro jemné a přesné tahy.
• Tuš a tušové kameny - kvalitní černá tuš s hlubokým pigmentem a ink stones pro její tradiční přípravu.
• Rýžový papír - tenký, savý a pružný papír, ideální pro trénink tahů i tvorbu hotových děl.
• Magická podložka - opakovaně použitelná tréninková pomůcka, na níž lze psát vodou.

Zen a Tušová Malba: Cesta k Osvícení

Čchen je nauka, která vznikla propjením, syntézou čínské filosofie nazývané Tao a Buddhismu, který puvodně přišel z Indie, prostřednictvím Bódhidharmi, někdy v 6. století.

Velkou oblibu jak u obyčejných lidí, tak u vládnoucí třídy čchen dosáhl v obdobý dynastie Sung (906-1276) stal se nejsilnějším duchovním učením čínské kultury te doby, čchenové kláštery se staly hlavními centry čínské vzdělanosti.

Původně byl zen jen naukou různých technik, způsobu meditace a vhodných cviků na soustředění. Ve skutečnosti Zen není náboženství ani filozofie, ale spíše metoda, návod jak žít v reálném světě.

Naopak praktikování zenu naučí člověka v životě umět splynout s dějem věcí, brát věci takové, jaké jsou. V zenu jde hlavně o to, umět vést život - v souladu s přírodou, celým svým okolím, v neustálé snaze dojít poznání vlastní podstaty - satori (poz. poznání či pochopení jak se věci vlastně mají).

Čtěte také: Techniky zdobení porcelánu Salky

Zen pronikl jak od filosoficko-náboženské sféry Číny, Japonska a i ostatních zemí Asie kam se dostal. Projevil se snad ve všech formách umnění, od malířství, poezii, archytektůry, keramiky, divadla, čajového obřadu, ikebany, zahradní archytektůry a samozřejmě bojového umění atd.

Zen učí, že skrze meditaci, své vědomí a sebekázeň, je člověk schopen dosáhnout osvícení (Japonsky: Satori, 悟 り), kde člověk vidí pravou podstatu věcí. Zen je o jednoduchosti, rituální svobodné existenci, dosažení cíle přes obyčejný a nejpřirozenější cestou.

Tvorba obrazů, je dalším krokem na cestě k osvícení. Upuštění od použití barev spojené s nutností vyjádření poselství z hlubin, vede k neustálému sebezdokonalování. Obraz, malba má být vytvořena bez jediné opravy, retuše. Jedna čára znamená jeden tah štětcem, a každý tah je samostatný subjekt.

Dokonce ani v malířství není umělecké dílo považováno za pouhé zpodobnění přírody, nýbrž je samo považováno za přírodní výtvor. Samotná technika totiž zahrnuje i umění neuměleckosti neboli to, co Sabro Hasegawa nazval „kontrolovaná náhoda“, takže malby jsou vytvářeny a utvářeny stejně přirozeně jako útesy a traviny, které zpodobňují.

Jádrem věci je spíše v tom, že pro zen neexistuje dualita, neexistuje konflikt mezi přírodním elementem nahodilosti a lidským elementem kontroly. Neexistuje žádný prostor pro chyby (tz. že vše je takové jaké to má být).

Každý obraz má cíl. To je navrhnout cestu životem pro ty, kteří vědí, jak ji najít. Často obrazy zdobí kaligrafie, která, mimo jiné, poskytují rady. Tušové obrazy jsou plné symbolismu a skrytých významů.

Dokonce i bílý prostor obklopující hlavní téma, je tam proto, aby vedlo a našeptávalo o skutečném významu malby a také divák si může zbitek díla sám domyslet a dotvořit. Prázdná plocha je součástí malby a ne jenom nepomalovaným prostorem.

Tajemství této techniky spočívá v umění vyvážit tvar prázdným prostorem a hlavně poznáním, kdy už jsme „řekli“ dost. A navíc tvar, který je v tak integrálním vztahu k prázdnému prostoru kolem, navozuje pocit „podivuhodné prázdnoty“, ze které jevy a události náhle vystupují.

Konstruktivní síly lidské mysli nejsou o nic umělečtější než formativní činnost rostlin nebo včel, takže z hlediska zenu není žádný protimluv, když řekneme, že umělecká technika je kázeň ve spontaneitě a spontaneita v kázni. (A.W.Watts - Cesta zenu, str. 181).

Technika se provádí bez zábran mocnými tahy štětce, jež se pohybují, i když je malba dokončena. Tahy a údery které zahrnují škálu od delikátní elegance až odvážně drsné, jejich textura je výsledkem „kontrolované nahodilosti“. (A.W.Watts - Cesta zenu, str. 186.

Významní Umělci a Školy Zenové Malby

Čchenové malíře spojujeme s okruhem tzv. literátů, tedy vzdělanců umělců amatérů. Literáti byli muži, vzdělaní v klasickém konfuciánském kánonu, jejichž životním posláním bylo dodržování konfuciánských principů a etiky při práci ve státní správě.

Ve volném čase skládali básně a eseje, psali kaligrafii a mnozí i malovali. Z hlediska formálního dávali vzdělanci přednost monochromní malbě, rozvíjeli tušové techniky, které nazývali „hrou s tuší“ (si-mo), volili deformované tvary a archaizující stylizaci, úmyslně používali postupů, jež působily neobratně a naivně.

V kaligrafii mohli uplatňovat dokonce abstraktní formy znaků. Jejich výtvory, provedené v excentrických stylech, se označovaly za i-pchin, tj. „nespoutaná, nezařaditelná díla“.

Témata těchto tvůrců byla čtyřnohá zvířata, jedlé plody a postavy nejčastěji to byli Buddha, Daruma, Hotei, taoistické postavy, patriarchové zenu. Také po technické stránce, tedy ve způsobu, jakým zacházeli se štětcem a s tuší, se literátům podobají, projevovali se však mnohem radikálněji.

Opravdový rozkvět zenu a zenového malířství nastal teprve v Japonsku. Do Japonska se filozofie a estetika čchenu (v japonštině se slovo „čchen“ vyslovuje „zen“) dostala až v 9. století n.l. a zpočátku nenalezl mnoho úrodné půdy, na níž by mohl vzkvétat.

Na konci 12. a první poloviny 13. století navštívili Čínu dva japonští mniši, kteří se výrazně zasloužili o rozvoj zenu v Japonsku a byli, pro následující vývoj zenu v Japonsku zásadní, byl to mnich Eisai (1141-1215) a Dógen (1200-1253), po návratu do Japonska přivezli dvě různé školy zenu.

Jako formální japonská filozofie se uplatňuje zen zhruba ve dvanáctém století. Eisai přivezl zen větve rinzai (japonský výraz pro Lin-ťi), jejímž hlavním prostředkem k „poznání“, „probuzení“ (jap. satory - kde člověk vidí pravou podstatu věcí.) je kóan - „náhlé“ osvícení (kóan je „hádanka“ na kterou lze přijít pouze bez použití racionálního myšlení.

Zen oslovil svou strohou praxí a důrazem na intuici, nikoli na učení (racionální myšlení), a byla to především třída válečníků samurajů. Zenová nauka se v kulturním a duchovním životě japonců ujala a získala významné postavení.

Japonská kultura a mentalita zen natolik přijala, že zakořenil a zdomácněl a vytvořil, zela specifickou japonskou podobu zenu, která je živá do dnes. Jak už jsme psali zenová filozofie, kultura a estetika se projevila v Japonsku opravdu ve všech formách umění, od malířství, poezie, architekturu, keramiku, divadlo Noh (能), čajový obřad (茶道), ikebany (生け花), bonsaje, zahradní architekturu a samozřejmě bojového umění atd.

Malbu používali zenový mniši-malíři jako součást duchovního tréninku, který spočíval v individuálním přístupu k meditačnímu cvičení. Japonsky se tušová malba řekne sumi-e nebo také suibokuga. V Japonsku zenoví umělci vytvořili techniku tzv. styl Zenga 禅画 a tato technika se uchovala až do dnešní doby.

Uvedu jich tu jen několik, ty, kteří jsou z historického a uměleckého pohledu významní anebo ty kteří mě osobně zaujali. Kaó Sónen可翁(宗然) (????-1345) je považován za otce tušové malby v Japonsku. Dalším zenovým malířem byl Soga Džasoku 曽 我蛇足 , Soga Jasoku (d.

Vlastnosti Kaligrafických Papírů

Vybírá se nejen podle velikosti, ale dle představy kaligrafa, jaký výraz chce dát dílu. I když kaligraf píše stejnou technikou, stejnou tuší, papírem, výsledné dílo se může hodně lišit.

Suroviny, způsob výroby, tloušťka, rozpíjivost…, to vše ovlivní výraz kaligrafie. Říká se, že je lepší psát na papíry, které ležely pár let. Během „ležení“ papír dýchá, postupně se odpařuje voda, stabilizuje a zpevní se lepidlo a vlákna, tím papír vyzraje. Říká se tomu „uschlý papír“ a ten získává lepší vlastnosti, čímž vznikají lepší efekty:

• Dobře vsaje tuš a přitom moc nerozpijí
• Odstíny tuše krásně vynikají
• Suché stopy jsou krásnější
• Štětec se přilepí na papír méně a píše se lehčeji

Aby papíry dobře „uschly“, doporučuje se dodržovat několik zásad: Vyhýbat se přímému slunci a vlhkosti. Zabalit do japonského papíru nebo novin. Nechat na vzdušném místě, například na skříni, komodě, ideálně na rohožce. Nikdy nebalit do igelitu. Je lepší přibalit něco proti hmyzu.

Když ale necháme papír „špatně ležet“, „nastydne se“ a tím se zhoršují jeho vlastnosti. Například se objeví bílé tečky při psaní tuší. „Ležení“ čili vyzrání se netýká papíru, který je upravený. Tyhle papíry naopak můžou ztvrdnout, prasknout, celkově se zhorší stav papíru.

Dříve trvalo mnohem delší dobu, než se vyrobený papír dostal do rukou zákazníka. Alespoň pár měsíců, někdy i několik let. Přesto je vyrobený strojově, má proto přiměřenou rozpíjivost (ne moc) i bez chemické úpravy.

tags: #tušová #malba #příroda #a #kaligrafie

Oblíbené příspěvky:

• Likvidace aut v ČR
• Specifikace nádob na tříděný odpad
• Návrat mistrovského díla jižanské literatury
• Efektivní recyklace
• Harmonogram svozu odpadu Teplice