Velitelské stanoviště Šumava: Historie a vývoj úkrytů v systému polní obrany

21.11.2025

Pro úspěšné vedení obranného boje v systému předem budované obrany bylo nutno kromě palebných objektů vybavit i objekty určené pro velení a řízení boje. Za tímto účelem byla na vhodných místech v systému polní obrany, jíž od roku 1953 budována velitelská stanoviště na úrovni roty, praporu, pluku a divize.

Vývoj úkrytů v systému polní obrany

Na rozdíl od předválečných obranných linií se do systému OPO podařilo zabudovat velké množství úkrytů nejrůznějšího typu a určení. Jejich vývoj probíhal již od roku 1952 a je zde možno sledovat podobnou kontinuitu jako u palebných objektů. V první polovině 50. let byly budovány zděné (kamenobetonové) úkryty a železobetonové úkryty srubové konstrukce typu 25-S. Ty se skládaly z železobetonových prefabrikovaných trámů vzájemně spojených zámkovými spoji. Přístupová chodba byla dodatečně přistavována z klasických KŽ rámů s protitlakovými a protiplynovými dveřmi. Tyto úkryty byly po modernizaci opatřovány štěrkovými tlakovými tlumiči a disponovaly i komínem pro odvod kouře z kamen.

Typ 25/S

Prvním sériově vyráběným úkrytem ze železobetonových prefabrikátů byl objekt označovaný jako typ 25/S, jehož stavba v terénu probíhala pouze v roce 1953. Jednalo se úkryt trámové konstrukce s rozměry užitkové místnosti PX4IT1, který bylo možno uzavřít pouze jednoduchými dřevěnými dveřmi. V druhé polovině 50. let byly vybudované objekty modernizovány přistavěním chodby z prefabrikovaných rámů s protiplynovými a protitlakovými dveřmi.

Úkryt ÚŽ-2

Nejrozšířenějším objektem byl pracovní úkryt ze železobetonových prefabrikátů označovaný ÚŽ-2, jehož výstavba probíhala v letech 1957-1961. Objekt se skládal ze soupravy prefabrikovaných dílců a jeho sestavení bylo možno provést i ručně bez strojní mechanizace. Vnitřní užitková část měla rozměr 7 x 1,9 m, v případě menší varianty úkrytu pak 5 x 1,9 m. Od vnějšího prostředí byl úkryt oddělen tlakovými dveřmi a dvojicí protiplynových dveří, které vytvářely dvě oddělené předsíně. Úkrytovou místnost bylo tedy možno hermeticky uzavřít od vnějšího prostředí a spolu s nakrytím zeminou tak byla zajištěna velmi účinná ochrana jak proti klasickým konvenčním zbraním, tak i proti zbraním hromadného ničení. Přívod vzduchu do objektu byl zajištěn vzduchovým potrubím, které bylo ukončeno protitlakovým tlumičem umístěným v úrovni terénu. Vzduch byl nasáván pomocí filtroventilační soupravy FVKP-Ml, která uvnitř objektu vytvářela přetlak a zabraňovala vniknutí bojových plynů do objektu.

Úkryt ÚŽ-6

Od roku 1962 byly již budovány pouze úkryty typu ÚŽ-6 (ve více variantách), a to nejen v systému polní obrany, ale i ve vnitrozemí v prostorech soustředění vojsk po poplachu, v místech předpokládaného velení a v systému teritoriální radiační hlásně sítě. Jejich výstavba probíhala v různé intenzitě až do začátku 90. let.

Čtěte také: Hortenzie řapíkatá - tipy pro pěstování

Vybavení úkrytů

Při budování objektů polní obrany bylo dbáno na to, aby byla po jejich obsazení zajištěna v co nejkratší době plná bojeschopnost. Protože opevnění měly obsazovat motostřelecké pluky s běžnou výzbrojí a výstrojí, bylo nutno objekty opevnění předem vybavit speciální výbavou, jejíž osazování by při bojové aktivaci bylo komplikované. Pro každý objekt byly stanoveny potřebné časy pro jeho úplné zpohotovostnění. V případě úkrytu v systému polní obrany v Železné Rudě měla osádka počtu šesti osob následující časové limity: vyhledání objektu 5 minut, úprava vchodu 10 minut, práce k zabezpečení výhledu a výstřelu 20 minut a zabudování filtroventilační soupravy 30 minut.

Do úkrytů bylo postupně osazováno speciální vybavení. Dvě křídla plynotěsných dveří a jedny protitlakové dveře byly do objektu osazeny již v roce 1958 po vybudování úkrytu a o dva roky později byla osazena konzola na ventilátor. V roce 1962 bylo do úkrytu osazeno ženijní nářadí -dvě lopaty, dva krumpáče, sekyra a vědro. Zároveň byla do úkrytu spuštěna filtroventilační souprava FVKP-M1 složená j v pěti bednách a protitlakové dveře byly zajištěny visacím zámkem. V následujícím roce bylo do úkrytu doneseno ruční zákopové čerpadlo se soupravou hadic pro odčerpávání případné podzemní vody. V roce 1971 byla doplněna I láhev na vodu, do soupravy ženijního nářadí přibyl sochor s francouzským klíčem a do šachty byl osazen nový ocelový žebřík. V roce 1974 byla do objektu dodána petrolejová lampa a o dva roky později bylo z objektu vyjmuto všech pět beden filtroventilačiní soupravy z důvodu nevyhovujícího stavu, neboť přes každoroční konzervaci nebylo možno zařízení (zvláště pak filtry} Ochránit před vysokou vlhkostí. A souprava byla následně uložena u útvaru. Pravděpodobně druhé polovině 80. let byly vyměněny dřevěné plynotěsné a protitlakové dveře za ocelové. V tomto stavu vydrželo tak vybavení až do konce 80. let, kdy začalo postupné stahování výbavy zpět do skladů.

Velitelské stanoviště v Železné Rudě

V Železné Rudě byly postaveny čtyři objekty typu 25-S, sedm úkrytů ÚŽ-2, jeden úkryt typu ÚŽ-6 a jeden úkryt typu ÚŽ-6b, který byl vybudován u Debníku pravděpodobně až v 80. letech. Tento úkryt ÚŽ-2 s evidenčním číslem 1515 (později přečíslován na 1409) byl vybudován v roce 1958 a měl sloužit spolu s nedalekou pozorovatelnou a dalším úkrytem jako velitelsko-pozorovací stanoviště praporu. Výstavbu, údržbu i bojovou aktivaci zajišťoval 68.