Vymezení Kostry Ekologické Stability: Definice a Význam

23.03.2026

Územní systém ekologické stability (ÚSES) je krajinotvorný program, jehož úkolem je zvýšení ekologické stability od nejmenších celků až po celoevropské sítě.

Je to tedy síť skladebných částí, které jsou v krajině na základě prostorových a funkčních kritérií účelně rozmístěny. Rozhodujícím kritériem pro vymezení ÚSES je biogeografická pestrost krajiny co do rozmístění rámců trvalých ekologických podmínek a jejich přirozené, na člověku nezávislé vazby.

Stávající ÚSES je tvořen ekologicky významnými segmenty krajiny jako částmi kostry ekologické stability. Jednotlivé skladebné části ÚSES jsou biocentra, biokoridory a interakční prvky. Součástí ÚSES jsou i ochranná opatření biocenter a biokoridorů, pokud jsou plošného charakteru.

Biocentra a biokoridory, která vytvářejí prostorový základ ÚSES, mají základní úkol - uchování přirozeného genofondu krajiny. Tento úkol však neznamená konzervaci společenstev, nýbrž podporování jejich přirozeného vývoje.

Zejména u nově realizovaných biocenter či biokoridorů jde o podporu a umožnění co nejpřirozenějšího vývoje společenstva, vznikajícího v daných trvalých ekologických podmínkách.

Čtěte také: O Quittově klasifikaci podnebí

Městská krajina vzniká a je ve své existenci udržována urbanizačními procesy, které se projevují rozmanitými modifikacemi vnitřního i vnějšího prostoru měst. Rozrůstání měst transformuje okolní venkovskou krajinu a je doprovázeno proměnami vnitřního městského prostředí.

Při zakládání, ochraně a rozvoji ÚSES je tak třeba se řídit specifickými zásadami a přístupy. Na rozdíl od ÚSES ve volné krajině, kde je kladen důraz zejména na jejich ekologickou funkci, musejí projektanti urbánních sítí čelit řadě rozdílných požadavků na využití území a také se co nejlépe vypořádat s jeho sníženou prostupností.

Základním nástrojem pro vymezení ÚSES se tak stává především platný územní plán města, popřípadě jiné koncepční dokumenty. Přestože koncepční a případně i projektová dokumentace ÚSES existuje někde i řadu let, k realizacím ve městech dochází jen zřídka.

ÚSES na území města Brna - v Brně je vymezeno cca 300 biocenter a biokoridorů, z nichž odhadem dvě třetiny jsou určeny k obnově či realizaci. Město Brno doposud nemá komplexně vyřešenou otázku správy ÚSES.

Péče o stávající funkční prvky ÚSES je odpovídajícím způsobem zajištěna pouze v případě, že jsou součástí lesních pozemků, a to v případě, že je ÚSES zohledněn v lesním hospodářském plánu nebo lesní hospodářské osnově. ÚSES podél vodních toků mimo les je spravován často v rozporu s jejich ekologickou funkcí.

Čtěte také: Arktida a klimatické změny

Vývoj Ochrany Přírody v Českých Zemích

Moderní základy ochrany přírody byly u nás položeny v 19. století. Nejstaršími chráněnými územími v České republice jsou Žofínský prales a Hojná voda v Novohradských horách, vyhlášené v r. 1838. V r. 1918 na území nově vzniklého státu existovalo již 20 rezervací. Teprve po 2. světové válce byly schváleny všeobecně platné a závazné státní normy na ochranu přírody.

V r. 1955 byl zřízen Státní ústav památkové péče a ochrany přírody a v r. 1956 byl Národním shromážděním ČSR přijat zákon č. 40/1956 Sb. o státní ochraně přírody, který byl v r. 1960 následně přijat jako článek do Ústavy ČSSR.

Po r. 1960 k největším územím se zvýšenou ochranou přírody náleží vyhlášení Krkonošského národního parku v r. 1963 a Šumavské chráněné krajinné oblasti ve stejném roce. Výkonnými orgány státní ochrany se stalo Ministerstvo kultury a odbory kultury Krajských národních výborů.

V r. 1990 existovalo v tehdejší České socialistické republiky celkem 708 chráněných území, jeden národní park a 18 chráněných krajinných oblastí. Ochrana přírody a krajiny se u nás do konce 80. let vyznačovala funkční administrativní strukturou.

Základní platnou právní formou o ochraně přírody a krajiny České republiky je zákon České národní rady č.114/1992 Sb. (o ochraně přírody a krajiny) ve znění zákonného opatření předsednictva ČNR č. 347/1992 Sb. Tento zákon stanovuje „zásady ochrany přírody a krajiny jakožto jednoho ze základních pilířů trvale udržitelného rozvoje, péče o bohatství druhů, udržování přírodních procesů, ochrana živé i neživé přírody, ochrana přírody a krajiny, ochrana přírody a krajiny, ochrana přírody a krajiny, ochrana přírody a krajiny, ochrana přírody a krajiny. ivota a přírodních hodnot a k šetrnému hospodaření s přírodními zdroji“.

Čtěte také: Ochrana přírody a ohrožené prostory

2. Novelizace zákona č. 114/1992 Sb. je věc v zákoně 218/2004 Sb. (o ochraně genofondu hospodářských zvířat a rostlin, ošetřování hospodářských zvířat a o změně některých zákonů) a v zákoně 167/2008 Sb. (o předcházení ekologické újmě a o její nápravě a o změně některých zákonů) a v zákoně 227/2009 Sb. (kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o základních registrech).

Kategorie Chráněných Území

Národní park (NP): Definuje § 15 - 24 zákona. Rozsáhlá území, zpravidla s dochovanými přírodními nebo málo ovlivněnými ekosystémy.
Chráněná krajinná oblast (CHKO): Je definována v § 25 - 28 zákona. Rozsáhlá území nebo celé geografické oblasti s harmonicky utvářenou krajinou, charakteristickým reliéfem a převahou přirozených, resp. polopřirozených ekosystémů.
Národní přírodní rezervace (NPR): Je definována v § 29 - 32 zákona. Menší území s jedinečnou geologickou stavbou, v mezinárodním nebo národním měřítku ojedinělým svou strukturou, zachovalostí a přítomností významných přírodních fenoménů.
Přírodní rezervace (PR): Je určena k ochraně ekosystémů významných pro určitý region či geografickou oblast. Zřizuje ji obecně závazným předpisem příslušný krajský úřad.
Národní přírodní památka (NPP): Definuje ji § 35 zákona. Jako NPP je vyhlášeno celkem 102 území.
Přírodní památka (PP): Je definována v § 36 zákona a je obdobou národní přírodní památky, avšak pouze s regionálním významem. Zřizuje ji příslušný krajský úřad.

Významné Krajinné Prvky (VKP)

Významné krajinné prvky (VKP) jsou definovány v § 4 a 7 zákona č. 114/1992, o ochraně přírody a krajiny. VKP definuje zákon ČNR č. 114/1992 Sb. jako „významné krajinné prvky jsou ekologicky, geomorfologicky nebo esteticky hodnotné části krajiny utvářející její typický vzhled nebo přispívající k udržení její stability.“

Významnými krajinnými prvky (tzv. VKP ex lege) jsou:

lesy,
rašeliniště,
vodní toky,
rybníky,
jezera,
údolní nivy.

VKP jsou chráněny před poškozováním a ničením. Je zajištěna jejich obnova a nedošlo k ohrožení nebo oslabení jejich stabilizační funkce. Kdo zamýšlí zásahy, které by mohly vést k poškození nebo zničení VKP nebo ohrožení či oslabení jeho ekologicko-stabilizační funkce, si musí opatřit závazné stanovisko orgánu ochrany přírody. Jedná se o úpravy, změny kultur pozemků, odvodňování pozemků, úpravy vodních toků a nádrží a těžba nerostů.

Územní Systém Ekologické Stability (ÚSES)

Územní systém ekologické stability krajiny je vzájemně propojený soubor přirozených i pozměněných, avšak přírodě blízkých ekosystémů, které udržují přírodní rovnováhu. Je to tedy síť skladebných částí, které jsou v krajině na základě prostorových a funkčních kritérií účelně rozmístěny.

Rozlišuje se místní, regionální a nadregionální systém ekologické stability. Rozhodujícím kritériem pro vymezení ÚSES je biogeografická pestrost krajiny co do rozmístění rámců trvalých ekologických podmínek a jejich přirozené, na člověku nezávislé vazby.

Jednotlivé skladebné části ÚSES jsou biocentra, biokoridory a interakční prvky. Biocentra a biokoridory, které vytvářejí prostorový základ ÚSES, mají základní úkol - uchování přirozeného genofondu krajiny.

Hlavním smyslem ÚSES je působit jako základní prvek ekologické sítě, posílit ekologickou stabilitu krajiny zachováním nebo obnovením stabilních ekosystémů a jejich vzájemných vazeb.

Struktura a Hierarchické Úrovně ÚSES

Struktura množiny prvků kostry ekologické stability se neustále mění v prostoru a čase. Tyto změny mohou navíc být ekologicky pozitivní i negativní a kromě působení člověka je mohou vyvolávat i přírodní procesy, jako je sukcese.

Rozlišuje se místní, regionální a nadregionální systém ekologické stability.

Interakční prvky: Jsou hierarchicky na nejnižší úrovni a nemusí být propojeny s ostatními skladebnými částmi ÚSES.
Místní ÚSES: Menší ekologicky významné krajinné celky do 5 - 10 ha.
Regionální ÚSES: Ekologicky významné krajinné celky s minimální plochou podle typů společenstev od 10 do 50 ha.
Nadregionální ÚSES: Rozlehlé ekologicky významné krajinné celky a oblasti s min. plochou alespoň 1000 ha.

Vymezení Kostry Ekologické Stability

Vymezování KES je prvním krokem při vymezování ÚSES. Vymezujeme ji na základě srovnání přírodního (potenciálního) a současného (aktuálního) stavu ekosystémů v krajině. Z hlediska prostorově funkčního je KES náhodně, ne vždy optimálně rozmístěna, neboť relativně ekologicky stabilnější segmenty krajiny (tj. EVSK) se v kulturní krajině zachovaly obvykle tam, kde bylo díky nepříznivým podmínkám obtížnější hospodářské využití.

Pro KES je nutné zpracovat zásady péče - management. Trvalou existenci KES zajišťuje legislativní ochrana - nejcennější části mohou být dle zákona č 114/92 Sb. zařazeny do maloplošných zvláště chráněných území (NPR, PR, NPP, PP), další významná území se mohou registrovat jako VKP.

EVSK se dle prostorově strukturních kriterií (velikost a tvar, stupeň stejnorodosti ekologických podmínek a současný stav biocenóz) dělí na:

Biocentra - malé území (1ar-10ha), stejnorodé ekologické podmínky zahrnující obvykle jeden typ společenstva.
Regionální EVSK - rozsáhlejší (10-1000 ha), rozmanité ekologické podmínky umožňují více společenstev.
Nadregionální EVSK - rozlehlé území (>1000 ha), rozmanité ekologické podmínky, tedy i rozmanitá společenstva.

Biocentra, biokoridory a interakční prvky jsou skladebné části ÚSES tvořené účelně vybranými EVSK na základě převažujících funkčních kritérií tj. převažující funkce, kterou jim v ÚSES přisoudíme.

Biocentrum je skladebnou částí ÚSES, která je nebo cílově má být tvořena EVSK, který svou velikostí a stavem ekologických podmínek umožňuje trvalou existenci druhů i společenstev přirozeného genofondu krajiny. Jedná se o biotop nebo soubor biotopů, který svým stavem a velikostí umožňuje trvalou existenci přirozeného, či pozměněného, avšak přírodě blízkého ekosystému.

Biokoridor je skladebnou částí ÚSES, která je nebo cílově má být tvořena EVSK, který propojuje biocentra a umožňuje migraci, šíření a vzájemné kontakty organismů. Biokoridory zprostředkovávají tok biotických informací v krajině. Na rozdíl od biocenter nemusí umožňovat trvalou existenci všech druhů zastoupených společenstev.

Interakční prvky jsou ekologicky významné krajinné prvky a ekologicky významná liniová společenstva, vytvářející existenční podmínky rostlinám a živočichům, významně ovlivňujícím fungování ekosystémů kulturní krajiny. V místním systému ekologické stability zprostředkovávají interakční prvky příznivé působení biocenter a biokoridorů na okolní ekologicky méně stabilní krajinu.

Ochranné zóny biocenter a biokoridorů zabraňuje, nebo co nejvíce omezuje pronikání negativních antropogenních vlivů z okolí. Všechny EVSK by měli mít tuto kompromisně využívanou zónu.

Jen ty součásti ÚSES, které vyhovují minimálním prostorovým parametrům, mohou plnit své poslání. Menší biocentrum, užší či delší biokoridor rozhodně nebudou plnit své požadované funkce. U současně existujících biocenter s menší plochou se musíme snažit o jejich postupné zvětšení, chybějící je třeba vytvářet. Ještě častěji chybí v kulturní krajině biokoridory. Nově založená biocentra a biokoridory nejsou od počátku plně funkční.

Projekty ÚSES vymezuje ÚSES jen na základě přírodovědných hledisek. Je vymezován co nejvolněji a jsou v něm vyjádřeny jen přírodní danosti (trvalé ekologické podmínky a vyspělá a okamžitě nenahraditelná společenstva).

Plán ÚSES slouží orgánům ochrany přírody pro vymezení místního, regionálního i nadregionálního ÚSES. Plán je podkladem pro projekty ÚSES, provádění pozemkových úprav, pro zpracování územně plánovací dokumentace, lesních hospodářských plánů event. osnov. Jeho úkolem je prostorově a funkčně definovat nároky ÚSES v daném území.

Projekt ÚSES je souborem přírodovědné, technické, ekonomické, organizační a majetkoprávní dokumentace. Je závazným podkladem pro provádění pozemkových úprav a součástí lesních hospodářských plánů (event. osnov).

V praxi české ochrany přírody a krajiny je pojem ekologická stabilita velmi frekventovaný, ačkoli odborníky ne vždy přijímaný. Definování ekologické stability v ČR vyústilo v zařazení pojmu do zákona o životním prostředí č. 17/1992 Sb. Jde nebo má jít o „schopnost ekosystému vyrovnávat změny způsobené vnějšími činiteli a zachovávat své přirozené vlastnosti a funkce“.

Podrobněji také „schopnost ekologického systému přetrvávat i za působení rušivého vlivu a reprodukovat své podstatné charakteristiky v podmínkách narušování zvenčí. Tato schopnost se projevuje minimální změnou za působení rušivého vlivu nebo spontánním návratem do výchozího stavu“.

Hlavním projevem ekologické stability zůstává ekologická (přírodní) rovnováha. Ekologickou rovnováhou rozumíme dynamický stav ekosystému, který se trvale udržuje s malým kolísáním nebo do něhož se ekosystém opět spontánně navrací.

O krajině lze prohlásit, že se v každém okamžiku nachází ve stavu dynamické rovnováhy, tj. je objektem dvou proti sobě působících sil - vývoje a disturbancí.

Protikladem ekologické stability je ekologická labilita (nestabilita), tj.

Všechny souhrnně tvoří kostru ekologické stability.

Ekostabilizační Funkce Krajinných Prvků

Ekostabilizační úloha VKP je sice teoreticky definovatelná, ale v praxi ochrany krajiny zůstává tvrdým oříškem. Čím menší bývá plocha ekologicky VKP, byť s nejvyšším stupněm stability, tím menší vliv je jejího „exportu“ do okolní krajiny. Nicméně popsaný efekt se posílí nejen zvětšením plošek, ale propojením biokoridory - opět modelově účinné pro faunu a v lepším případě pro zoochorní typy rostlin.

Při hodnocení ekologicko-stabilizační funkce VKP je nutné přihlížet nejen k vlastní ploše VKP, ale také k funkci, kterou plní v rámci ekologické sítě. Zásadním podkladem při hodnocení významu a funkce konkrétního VKP může mít podrobné mapování biotopů v ČR (uskutečněné v letech 1999-2006 v souvislosti s vytvářením soustavy Natura 2000 a postupně aktualizované). Množina segmentů přírodních a přírodě blízkých biotopů totiž nejspolehlivěji vymezuje kostru ekologické stability krajiny.

Územní systém ekologické stability krajiny (ÚSES) je definován jako „vzájemně propojený soubor přirozených i pozměněných, avšak přírodě blízkých ekosystémů, které udržují přírodní rovnováhu“. Vytváření územního systému ekologické stability (ÚSES) je podle § 4 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů, veřejným zájmem, na kterém se podílejí vlastníci pozemků, obce i stát.

Smyslem vytváření a ochrany ÚSES je zajištění základních prostorových, resp. územních podmínek pro dlouhodobé udržení a posílení ekologické stability („schopnost ekosystému vyrovnávat změny způsobené vnějšími činiteli a zachovávat své přirozené vlastnosti a funkce“ - viz § 4 zákona č. 17/1992 Sb., o životním prostředí).

Takto stabilizovaná území jsou předpokladem zachování či obnovení přirozené rozmanitosti krajiny, tj. zejména rozmanitosti biotopů. Ty pak mohou příznivě působit na okolní, ekologicky méně stabilní části krajiny.

Základními skladebnými částmi systémů ekologické stability jsou biocentra a biokoridory. Rozlišuje se místní, regionální a nadregionální systém ekologické stability.

Hlavním smyslem ÚSES je působit jako základní prvek ekologické sítě, posílit ekologickou stabilitu krajiny zachováním nebo obnovením stabilních ekosystémů a jejich vzájemných vazeb.