Z Akademie do přírody: SNG program

Festival umění a přírody Letní slunovrat je setkáním v rámci projektu „Interpretace aspektů krajiny prostřednictvím humanitních a uměleckých věd“ a jeho tématem je „Pastva a nová divočina“. V příměstské krajině na soutoku byla vytvořena dvě interpretační centra, která formou slavností, performancí, divadla či jiného umění reflektují sociologické, přírodovědné, kulturně-historické, ekologické a ekonomické aspekty území.

Projekt vznikl ve spolupráci Galerie hlavního města Prahy a programu Umění pro město, Institutu plánování a rozvoje, Akademie múzických umění a Vysoké školy ekonomické a je podporován Technologickou agenturou ČR.

Osobnosti spojené s programem

Martin Bernátek je odborný asistent, vedoucí divadelní sekce (od 2019) a zástupce vedoucí (od 2020) Katedry divadelních a filmových studií Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. Absolvoval doktorský program Teorie a dějiny divadla, filmu a audiovizuální kultury na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně a studijní pobyty na Fakultě umění a designu Laponské univerzity a Ústavu polské kultury Varšavské univerzity. Ve výuce a výzkumu se věnuje meziválečným divadelním avantgardám, divadelním teoriím a mediálním dispozitivům představení. Společně s Annou Hejmovou vydal publikaci Česká divadelní fotografie (2018).

Kristýna Boháčová studovala bohemistiku, komparatistiku a německou a francouzskou filosofii na Karlově univerzitě v Praze, krátce i literaturu ve frankofonním Montrealu a performance na Divadelní akademii v Helsinkách. Touha sdílet diváckou zkušenost z pohybového divadla ji přivedla k performativnímu psaní, promýšlení tance jako události a k tvorbě Spitfire Company a Tantehorse. Základními kameny při čtení i recepci jsou pro ni apel, rezonance a odpověď. V současnosti překládá Simone Weil, rediguje v Nakladatelství Karolinum a tráví dost času v lese.

Lukáš Brychta je divadelní teoretik a praktik se zaměřením na současné interaktivní divadelní směry. Vystudoval obory Teorie a kritika (BcA. a MgA.), Divadelní tvorba v netradičních prostorech (pilotní program a BcA.) a Režii alternativního a loutkového divadla (MgA.) na Divadelní fakultě Akademii múzických umění v Praze, kde dokončuje doktorské studium oboru Teorie a praxe divadelní tvorby. Externě přednáší na KALD DAMU (od 2016), KTK DAMU (od 2017) a od roku 2018 je interním odborným asistentem na KTK DAMU. Spoluzaložil divadlo Pomezí, které se zaměřuje na různorodé podoby současného interaktivního divadla a příbuzné umělecké směry. Zde působí jako člen uměleckého vedení a kmenový režisér.

Čtěte také: Článek o aplikované ekologii

Anča Daučíková žije a pracuje v Praze. V devadesátých letech byla spoluzakladatelkou několika ženských neziskových organizací a mluvčí za práva LGBT na Slovensku. Pedagogicky působila na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě a na Akademii výtvarných umění v Praze. Od roku 1991 vystavuje mezinárodně.

Joseph Grim Feinberg je vědeckým pracovníkem ve Filosofickém ústavu Akademie věd České republiky. Věnuje se problematice občanství a ne-občanů, myšlence internacionalismu a dějinám kritického sociálního myšlení ve střední a východní Evropě. Jeho kniha The Paradox of Authenticity: Folklore Performance in Post-Communist Slovakia vyšla v roce 2018 v University of Wisconsin Press a ve slovenské verzi (s názvem Vrátiť folklór ľuďom) v nakladatelstvích Sociologického ústavu Slovenské akademie věd a AKAmedia. Je redaktorem časopisu Kontradikce.

Tomáš Glanc přednáší na Curyšské univerzitě, kde v letech 2014‒2019 patřil k týmu zkoumajícímu umění performance ve východní Evropě. Zabývá se ruskou, českou a východoevropskou kulturou, literární a kulturní teorií a slavistikou, působí také jako kurátor výstav, překladatel a kulturní publicista v tisku, rozhlase a televizi. V letech 2000‒2003 pracoval jako ředitel Ústavu slovanských a východoevropských studií na Filozofické fakultě Karlovy univerzity, 2005‒2007 byl ředitelem Českého centra v Moskvě. Působil jako vědecký pracovník na univerzitě v Brémách (2007‒2010) a jako hostující profesor na Humboldtově univerzitě v Berlíně a na univerzitě v Basileji. Je autorem, spoluautorem a redaktorem řady knih a statí.

Lukáš Jiřička působí jako divadelní dramaturg, režisér radioartových projektů v Česku, Polsku a Německu, tvůrce galerijních instalací či filmů a publicista či autor knih Identita v době otřesu (2010) a Dobyvatelé akustických scén (2015). Je jedním z dramaturgů festivalu „jiné“ hudby Stimul a dramaturg performativní platformy Terén. Působí jako editor a překladatel z polštiny. Studoval komparatistiku na Filozofické fakultně Univerzity Karlovy a dramaturgii na Divadelní fakultě Akademii múzických umění v Praze. V rámci svého studia byl na stážích na Akademii divadelních umění v Krakově, kde také byl asistentem Krystiana Lupy, a na Institut für Angewandte Theaterwissenschaft v Giessenu. Spolupracoval s režiséry Petrou Tejnorovou, Matyášem Dlabem a Andreasem Ammerem, VerTeDance či souborem Handa Gote ad. Společně s Martinem Ježkem a Petrem Šprinclem vytváří experimentální filmy. Pedagogicky působí na FAMU a DAMU.

Kateřina Kolářová působí ve studijním programu genderových studií Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy a v Národním kontaktním centru Ženy a věda Sociologického ústavu Akademie věd ČR. Zabývá se queer teorií, feministickými disability studies, intersekcemi „postižení“, genderu, sexuality a rasy, a vztahy mezi medicínou a humanitními a sociálními vědami. Monografie Rehabilitative Postsocialism: Disability, Race, Gender and Sexuality and the Limits of National Belonging (Michigan University Press, 2022) získala cenu Tobina Sieberse za nejlepší rukopis v oboru Disability Studies. S Martinou Winkler spolueditovala kolektivní monografii Re/imaginations of Disability in State Socialism: Visions, Promises, Frustrations (Campus, 2021). V současnosti se spolu s Terezou Stöckelovou a Lukášem Senftem věnuje výzkumu soužívání lidí a mikroorganismů.

Čtěte také: Akademie věd ČR a kvalita ovzduší

Vojtěch Kolman působí jako docent na Ústavu filosofie a religionistiky Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, kde vyučuje logiku a analytickou filosofii. Jako stipendista působil také opakovaně na Univerzitě v Lipsku a na Univerzitě v Pittsburghu. Z jeho nedávných publikací lze zmínit monografii Zahlen (de Gruyter, 2016), knihu O čem se nedá mluvit, o tom se musí zpívat (Filosofia, 2017) a knihu Noc, v níž se pořádají medvědí hony na zajíce (2020), ve které se zabývá jazykovým humorem jako filosofickým fenoménem. Podílí se na vedení platformy Performance Philosophy a koordinuje program Strategie AV 21 Odolná společnost pro 21. století, zastřešující spolupráci jedenácti ústavů Akademie věd. Podílí se na projektech s českými divadly a uměleckými institucemi (Národní divadlo v Praze, Bazaar festival, TANTE HORSE, Studio Alta, Divadelní ústav Praha, CED Brno, SNG Bratislava) formou vedení veřejných diskuzí na politicko-umělecká témata a dramaturgie. Vydala Myslet z druhého místa. K otázce performativní filosofie (NAMU, 2019), Self-Identity and Powerlessness (Brill, 2013) a další knihy a články tematizující performanci, etiku, hru a tělesnost. Do jeho odborného zájmu patří problematika populismu a instrumentální politizace historie v kontextu české politiky. V těchto tematických oblastech se pohybuje dlouhodobě, ale v důsledku práce na této publikaci a v inspiraci ostatními příspěvky začal výrazně přehodnocovat svůj přístup a ve své další badatelské činnosti by rád směřoval k propojení výše uvedených tematických oblastí s důrazem na jejich performativní aspekt.

Eliška Kubartová vystudovala teatrologii a latinský, český a anglický jazyk a literaturu na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně, kde získala v r. 2017 titul Ph.D. na Katedře divadelních studií (disertace vyšla knižně pod názvem Verbum caro factum est. Performativita bohemikální literatury 14. století pohledem divadelní vědy v r. 2019). V současné době působí na Katedře divadelních a filmových studií Univerzity Palackého v Olomouci a v Kabinetu pro klasická studia Filosofického ústavu Akademie věd ČR. Zabývá se divadlem a divadelností v antice a ve středověku a překladem pro divadlo (spoluautorka překladu římské komedie Curculio aneb Darmojed, 2019).

Monika Kučerová vystudovala dějiny umění na Masarykově univerzitě v Brně, nyní se věnuje grafické úpravě knih a volné tvorbě v ateliéru Socha II na pražské AVU. V současné době působí mimo jiné jako doktorand na Katedře divadelních studií FF MU, je členem Centra pro výzkum performativity. Věnuje se výzkumu teatrality a performativity soudního jednání a práva obecně, který započal studiem politických procesů 50. let 20. století (proces s M. Horákovou, proces s R. Slánským). Nyní se zabývá především performativními aspekty práva v rámci každodennosti. Metodologicky vychází zejména z přístupů a konceptů formulovaných R. Schechnerem a E. Fischer-Lichte, doplněných o koncepty J. C. Alexandera a C. Geerzte.

Barbora Liška vystudovala divadelní vědu a překladatelství němčiny na Masarykově univerzitě v Brně. Ve svém doktorském studiu na Univerzitě Palackého v Olomouci, se věnuje výzkumu dramaturgie v performativním umění, jehož základem je tělo, pohyb a/nebo tanec (body-based artworks/body-based practices). Během studia absolvovala zahraniční pobyty na Ruhr Universität Bochum, Universität Wien a Justus Liebig Universität Gießen. Pracuje jako redaktorka brněnského divadelního časopisu CEDIT, který spoluzakládala. V HaDivadle a v rámci projektu juniorské univerzity Divadelní fakulty Janáčkovy akademie múzických umění v Brně a Katedry divadelních studií Filozofické fakulty Masarykovy univerzity #buď jamák se věnuje lektorství divadla a jeho popularizaci. Tvůrčí činnost rozvíjí v nezávislém performativním uskupení MASOBETON.

Jakub Liška je redaktor časopisu CEDIT a doktorand na Katedře divadelních studií Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Vystudoval Gymnázium Frýdlant a obor divadelní dramaturgie na Divadelní fakultě Janáčkovy akademie múzických umění v Brně. Je performerem ve skupině MASOBETON a příležitostně spolupracuje jako dramaturg s oblastními divadly. Ve svém výzkumu se zabývá se sociologií divadla, divadelní dramaturgií a možnostmi decentralizace divadelní tvorby. Spoluvede výzkumnou stáž CEDIT_observer spojující Centrum experimentálního divadla s akademickými institucemi. Žije v Brně.

Čtěte také: Dějiny Ústavu ekologie krajiny

Marta Ljubková vystudovala bohemistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a dramaturgii na Katedře alternativního a loutkového divadla Divadelní fakulty Akademie múzických umění v Praze. Krátce po škole se věnovala oběma oborům - okrajově divadlu a více literatuře (jako redaktorka v nakladatelství, později v kulturním týdeníku A2, psala recenze atd.) a jazyku jako učitelka češtiny pro cizince. Později ale divadlo převážilo a nastoupila do profesionálního angažmá v Západočeském divadle v Chebu. Od té doby působí zejména jako dramaturgyně, spolupracovala s řadou režisérů, režisérek a několika choreografkami ve statutárních i alternativních divadlech. V roce 2012 nastoupila do Činohry Národního divadla v Praze jako redaktorka programových brožur, o dva roky později se zde stala dramaturgyní a s příchodem uměleckého šéfa Daniela Špinara šéfdramaturgyní. Od roku 2012 pedagogicky působí na DAMU.

Monika Mitášová vystudovala architekturu na Fakultě architektury SVŠT v Bratislavě. Zabývá se dějinami teorií, současnými teoriemi architektury a interpretací architektury. Působí na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě, na Fakultě architektury Vysokého učení technického v Brně a na Katedře dějin a teorie umění Trnavské univerzity. Je autorkou a (spolu)redaktorkou mnoha odborných publikací, mj. Vladimír Dedeček: Interpretácie architektonického diela (slovensky 2017, anglicky jako Vladimír Dedeček: Interpretations of His Architecture, Birkhäuser, Basel, 2018) a Česká a slovenská architektura: texty, rozhovory, dokumenty (redakce spolu s Jiřím Ševčíkem, 2013).

Vladimír Naxera je absolventem doktorského oboru politologie na Západočeské univerzitě v Plzni, kde v současnosti působí na pozici odborného asistenta Katedry politologie a mezinárodních vztahů. Jeho výzkum je zaměřen především na otázky populismu a protikorupční a protiimigrační rétoriky politických aktérů. Věnuje se také výzkumu korupce, instrumentalizace dějin, politickým aspektům veřejných událostí a dalším tématům nejen české, ale i širší středoevropské politiky. Z metodologického hlediska se soustředí především na různé podoby textových analýz. Má rád les a tráví v něm tolik času, kolik je možné. V odvěkém sporu „kočky vs. psi“ stojí jednoznačně na kočičí straně.

Kateřina Olivová je umělkyně, performerka, pedagožka. Absolvovala Ateliér tělového designu na Fakultě výtvarných umění Vysokého učení technického v Brně, zde v současnosti také pod vedením doc. Mgr.A Lenky Klodové Ph.D. dokončuje své doktorské studium na téma Mateřství a umění, v rámci kterého na konci roku 2020 vydala knihu Milk and Honey, zabývající se zkušenostmi rodičů působících v kreativních profesích. Společně s Darinou Alster vedou na Akademii výtvarných umění v Praze Ateliér nová média II. Působí i jako kurátorka, především byla mezi lety 2010 a 2019 jednou z kurátorek brněnské Galerie Umakart a věnovala se i dalším výstavám, galeriím a projektům. Ve své umělecké tvorbě se zabývá především médii performance a videa a tematicky tělesností, sexualitou, feminismem, emocemi, vztahy, mateřstvím, rodinou.

Danica Pišteková študovala odevný dizajn a následne pokračovala v štúdiu architektúry na Vysoké škole výtvarných umení v Bratislave, kde rozvíjala svoj záujem o otázky týkajúce sa tela, mäkkej architektúry a vzťahu medzi odevom a priestorom. V ďalších rokoch sa týmito témami zaoberala počas doktorandského štúdia na VŠVU, ako aj na výskumnej stáži na inštitúte CITA (Centre for Information Technology and Architecture) v Kodani. Je spoluzakladateľkou architektonickej platformy WOVEN, ktorá sa zaoberá malou architektúrou, intervenciami do verejných priestorov a organizuje vzdelávacie podujatie pre študentov. Momentálne pôsobí ako odborná asistentka na Katedre architektonickej tvorby VŠVU. Je laureátkou Ceny nadácie Novum za rok 2018, prednáša, publikuje a vystavuje doma i v zahraničí.

Alena Sarkissian vystudovala teatrologii a klasickou řečtinu na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně, doktorát v oboru teatrologie získala na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Pracuje v Kabinetu pro klasická studia Filosofického ústavu Akademie věd ČR a je odbornou asistentkou na Katedře divadelní vědy FF UK. Spolupracuje s českými divadly na přípravě inscenací antického dramatu (např. Sofoklés, Élektra, rež. Hana Buešová, Divadlo V Dlouhé 2018; Aischylos, Oresteia, rež. J. A. Pitínský, 2012). Zabývá se antickým dramatem a divadlem a pozdější recepcí antického dramatu a divadla, a to jednak v Byzanci, jednak v moderní české kultuře.

Ondřej Sládek vystudoval filozofii a religionistiku na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Věnuje se literární teorii, naratologii, sémiotice, dějinám strukturalismu a vztahu literatury a náboženství.

Inspirace v krajině: Jan Jedlička a jeho práce s pigmenty

Jan Jedlička se vypravuje do krajiny od sedmdesátých let. Jeho první práce s pigmenty vznikly na ostrově Elba, kde se nacházejí opuštěné doly bohaté na železo. Kromě rudy se tam těžily i rudky, obarvená slisovaná zemina v přírodním stavu, ze které se přímo na ostrově vyráběly rudky na kreslení. V dolech zůstaly hlavně červené kousky, ale i odstíny fialové a modré, což Jedličku fascinovalo. Důležité je, že jsem začal dělat všechno dohromady. Chodil jsem ověšený jako vánoční stromeček: fotoaparáty, desky s papíry, kufřík.

Geologický pás se od Elby táhne na pevninu, což dalo Jedličkovi impuls vypravit se do Maremmy, italského kraje, který poprvé navštívil v roce 1977 a kam se vrací dodnes. Navštěvoval tu svého přítele Mikuláše Rachlíka, kamaráda ještě z akademie. V sedmdesátých letech jsme podnikali cesty po intervencích Ertusků v krajině. To mě vždycky nesmírně zajímalo: co udělají čas a příroda s dávnými zásahy do krajiny.

Mezzotinta byla první reprodukční technika: v sedmnáctém století se s ní reprodukovaly obrazy. Tato spojitost s fotografií pro mě byla podstatná: jsem to já, kdo u nich vyvolávám světlo. Původní desky jsou úplně černé: mají jemnou strukturu, před vámi je čistá sametová černá. Místa, která mají být v tisku světlá, leštím: a tím vnáším do obrazu světlo. Fotografie v sobě nemá nic haptického. Procesem tisku se do obrazu vrací tělo, fyzický prvek. Některé mezzotinty jsou až dvoumetrové. Nejsou to malé formáty, skici, anekdotky.

Maremma má v průměru čtyřicet kilometrů. Když tam přijedete, otevře se před vámi obrovský prostor se zvláštním světlem. Člověk ho hned neobsáhne: krajina ho přiměje prochodit ji, pěšky projít její jednotlivé úseky. Má až americké proporce. Medicejští tu zahájili odvodňovací práce, protože kraj byl nasáklý vodou, nebylo to tam obyvatelné, v létě se celé město vystěhovávalo kvůli komárům. Existují písně jako Maremma amara - Hořká Maremma. O kraji se mluvilo jako o otráveném. Ještě za Medicejských tu přeložili tok dvou řek. Ve velkých rybnících sedimentovala zem, postupoval proces zbažinatění.

Snažil jsem se to propojit. Jasné barvy, které jsem odsud vydobyl, pocházejí z kopců a dolů, jsou to oxidy železa, manganu, mědi. Na to je potřeba jeden život. Než něco najdete, trvá to. Věci se taky dějí náhodou. Chodil jsem k stavebním pracím, k silnici nebo když proráželi kopec pro nový průjezd. Vrstvy hornin tam byly jako dort, stačilo nabírat. Poměrně vzácné jsou odstíny modři.

Ano, protože musíte mít trpělivost. Když jdu občas s rodinou, s klukem, je to pěkný výlet. Ale převážně jsem chodil do krajiny sám. V dokumentárním filmu vypadám jako pěší poutník, ale je tam vidět i auto, bez kterého by to nešlo. Pro práci v Maremmě jsem se rozhodl v roce 1977. Od té doby se tam vracím, každý rok několikrát. Potřebuji ale pauzy: jakmile se pro vás stane krajina každodenní záležitostí, začnete ztrácet citlivost. Přestanete vidět rozdíly. Pokaždé, když jsem tam nějaký čas pracoval, začal jsem, řekněme po měsíci, cítit, že už tolik nerozlišuji. Tak to byl čas zmizet. A po čase znova: ono se taky mezitím v kraji něco změní. Krajina se mění pořád: už jen během ročních období prodělávají místa vývoj.

Především: Dnes už bych tam všechny ty věci nemohl dělat. Maremma prošla zásadní proměnou. V sedmdesátých letech to bylo ještě divoké. Příroda tam vládla podle svých zákonů: všude spousta hmyzu a ptáků, bylo to živé. Dnes už jsou ta místa vypráškovaná - kvůli turistům. Nepotkáte jediného komára, ale tím pádem mizí i ptáci. Všechno je organizované. Dříve jsem mohl svobodně chodit krajinou, dnes je všechno kontrolované zákazy a kamerami. Vznikl národní park. Ano, zjistil jsem, že dnes se můžu na pobřeží pohybovat svobodně na úseku pouhých 200 metrů - ty zbývají, nezařazené. Fotografoval jsem písečnou pláž, moře a oblohu jen z tohoto vyděleného místa. S pigmenty pracujete i v Česku.

Oni si tenkrát ode mě vypůjčili můj pražský vzorník barev. Sbíral jsem v Prokopském údolí, na Bílé hoře, v Divoké Šárce, u Kbel. Zkrátka tam, kde se zachovala původní příroda. Komise si přála prosadit, aby se právě tyto „přirozené” barvy v Praze používaly. Vlastně nevím, v co přesně celý návrh vyústil. Země zelená česká! S barvou tohoto jména pracovala italská gotika, sienská škola jí podkládala inkarnát, tedy pleť. Snad to byli Benátčané, kteří od nás tehdy českou zelenou vyváželi jako cennost. Ještě v osmdesátých letech minulého století ji vykupovali v západním Německu od českých restaurátorů, kteří ji tam občas dovezli. Dnes už se země zelená česká nenajde.

tags: #z #akademie #do #prirody #sng #program

Oblíbené příspěvky:

• Tiskové zprávy o životním prostředí
• Dopady znečištění ovzduší
• Granule pro psy a odpad
• Obnovitelné přírodní zdroje - ekonomika a management
• Peticí za záchranu pralesů