Západoafrická příroda: Rozmanitost a výzvy

13.10.2025

Západní Afrika, čarovný kontinent, je stránkách velice mnohotvárný a bohatá. (O čemž běžný Evropan většinou vůbec nic netuší). Dostane vás jiného druhu, nejen z jeho nádherné přírody a osobité kultury. Můžete možná pochybovat, ale tato země ještě překonala a v této zemi zůstal navždy kus mého srdce. A to i přes to, že západní část kontinentu je méně známá a také zaostává z pohledu turistické infrastruktury. To pro většinu turistů představuje nevýhodu ovlivňující komfort při poznávání, ale pro ty, kteří se zamilovali do černého kontinentu - do kolébky lidstva, jako jsou zkušení cestovatelé, dobrodružní lidé, je tato část nejvíce autentická.

Zároveň však zůstává dodnes nejméně prozkoumaná. Ceny ubytování nejsou nízké, standard zdaleka není ideální, cesta je obvykle ve špatném nebo hrozném stavu, ale odměnou jsou úžasné výhledy, nedotčená příroda a naprostý nedostatek komercialismu spojený s minimálním počtem turistů. Lidé jsou přátelští, usmívají se od ucha k uchu a jsou zvědaví na cizince, kterých je však jako šafránu. I přes to, že v mnoha zemích stále dochází k porušování lidských práv i novodobému otrokářství (především vůči dětem či ženám), a sever Nigérie a Kamerunu se potýká s teroristickou činností organizace známé jako Boko Haram, je to oblast, do níž se budete chtít vracet, a stále víc a víc ji poznávat.

Charakteristika západní Afriky

Území západní Afriky má velmi teplé klima s vysokým množstvím srážek (každodenní deště). Velkou část území zabírá tropický deštný les, na něj navazují vlhké savany. Velkým problémem je ohrožení lesů (kácení, plantážní zemědělství).

Afrika je po Asii druhým největším světadílem. Je pro ni charakteristická příkladná zonálnost přírodních oblastí podmíněná symetrickým rozložením území podél rovníku a malou výškovou členitostí reliéfu. Přírodní poměry spolu s izolovaností kontinentu během geologického i historického období vytvořily prostředí, ekosystém, který je svým způsobem ojedinělý.

Základem stavby afrického kontinentu je pevninský štít budovaný krystalickými horninami předprvohorního stáří. V jeho jižní části, tzv. rhodéském komplexu, byly nalezeny horniny, které jsou vzhledem ke svému stáří až 4 mld. let považovány za jedny z nejstarších na světě. Štít zaujímá téměř celou plochu Afriky s výjimkou okrajových mladších vrásových systémů Atlasu a Kapských hor. Místy, zejména v oblasti saharsko-súdánské tabule, je překryt různě mocnými sedimenty suchozemského i mořského původu.

Čtěte také: Balkon a petúnie

Afrika je jediným kontinentem, kde nejvyšší polohy nejsou vázány na oblasti vrásových pohoří, ale na tektonicky vyzdvižené části starého zarovnaného povrchu s neovulkanity. Rozsáhlý výskyt zarovnaných povrchů vázaných svým vznikem na dlouhá období tektonického klidu, dodává Africe převládající plošinný ráz. V reliéfu Afriky je možné rozlišit několik úrovní zarovnaných povrchů, včetně nejstaršího dochovaného tzv. gondwanského. Poznatky z Afriky sehrály významnou roli pro formulování dnes obecně přijímaných hypotéz o vývojových cyklech přírodní krajiny, o vzniku a vývoji žulového reliéfu včetně ostrovních hor, tzv.

Na konci třetihor tektonický klid přerušily silné pohyby zemské kůry. Za doprovodu rozsáhlé vulkanické činnosti byl původně jednolitý kontinentální blok rozlámán na jednotlivé kry a vyzdvižen do různých výšek. Ve východní Africe, zčásti na starších tektonických liniích, propadla příkopová údolí a vznikl nejrozsáhlejší riftový systém na souši. Východoafrický prolom je považován se svými šesti tisíci kilometry délky a s asi padesáti na něj vázanými většinou již vyhaslými sopkami za nejdelší údolí světa. Je místem, do kterého jsou soustředěny v současné době největší tektonické, vulkanické i postvulkanické aktivity na kontinentě.

Klima Afriky prošlo mnohými změnami, pro dnešní stav je určující období čtvrtohor. Od období posledních glaciálů docházelo až na určité výjimky k postupnému oteplování provázenému ubýváním srážek na většině kontinentu. Hlavní důkazy jsou spatřovány ve zmenšování dříve velmi rozsáhlých jezerních ploch a v palynologických studiích (metody zabývající se stanovením stáří pylových zrn v uložených souvrstvích). Hypotézu, že ještě před 5 tis. lety př.n.l. byla dnes největší poušť světa Sahara obývána pastevci skotu, žila zde zvířata vyžadující velké množství vody jako hroši, sloni apod., potvrzují skalní malby tzv. bovidiánského období v pohoří Tassili-n-Ajjer.

Klimatické výkyvy pozorované v historickém a současném období se projevují víceméně jako krátkodobé, většinou periodicky se opakující odchylky od dlouhodobého trendu. V různých částech Afriky se projevují odlišně a ve spojení s rychle narůstající africkou populací mohou mít katastrofální důsledky. Příkladem jsou výrazná hladomorem provázená sucha v oblasti Sahelu v 70. a 80. letech 20. století , podobně jako záplavy ve východní Africe na sklonku roku 1999.

V jižní Africe byla prokázána v letokruzích tzv. clanwiliamského cedru za posledních 400 let existence 18-letého srážkového cyklu (9-leté „suché“ období a 9-leté „vlhké období“), přičemž uplynulé desetiletí je zde hodnoceno jako srážkově výrazně nadprůměrné. V poslední době se diskutuje i o možném vlivu efektu El-Niňa na klima Afriky (sucho v oblasti Sahelu a v jižní Africe, vlhké období ve východní Africe).

Čtěte také: Zajímavosti v Západních Čechách

Většina plochy Afriky spadá svou polohou mezi obratníky do oblasti tropů s průměrnou roční insolací od 180 W/m2 na rovníku až po 280 W/m2 na obratnících. Pro své intenzivní oslunění je Afrika pokládána za nejteplejší světadíl. V Africe byla změřena v roce 1922 dosud absolutně nejvyšší teplota vzduchu na Zemi +58oC v Azíziji v sz. Libyi. Nachází se zde vůbec nejteplejší místo naší planety, Dallol, ležící na okraji Danakilské prolákliny v severní Etiopii, kde byla v období 1960-1966 zaznamenána dosud nejvyšší průměrná roční teplota vzduchu +34,4oC. Zejména v pouštích se lze setkat s velkými denními amplitudami. Poblíž Ouargly v sv. Alžírsku byly změřeny extrémní teploty -6,9 °C a +52,7 °C.

Území Afriky převážně spadá do zóny pasátové cirkulace. Vzhledem k odlišným sezónním projevům na souši hovoříme o tzv. rovníkových monzunech. Pravidelné střídání různě dlouhého období dešťů a období sucha je fenomén, který ovlivňuje život na většině plochy kontinentu.

Afrika má vzhledem ke své nízké odtokové výšce 156 mm a vysokému výparu velmi nepříznivé hydrologické podmínky. Velká část Afriky nemá vyvinutou říční síť. Třetinu plochy zaujímají bezodtoké oblasti. Za účelem efektivnějšího využití časově i plošně nevyrovnaného odtoku bylo v Africe realizováno velké množství hydrologických projektů. Přestože první hráze a kanály se stavěly na Nilu již ve Starém Egyptě, počátek moderních dějin vodního stavitelství je kladen do 2. pol. 19. století. Gigantické africké vodní nádrže (Asuánská, Akosombo, Cabora Bassa) byly postaveny v 60.-70. letech minulého století , objemově vůbec největší nádrž Kariba byla dokončena již v r. 1959. Jejich vliv na odtokový režim, ale i na život místních obyvatel a okolní přírodu, je nesporný.

Velmi diskutovaná je zejména stavba Asuánské přehrady, která ve svém důsledku degraduje úrodnou oblast nilské delty a způsobuje více než 10% ztrátu vodnosti výparem. Problematickým může být již započatý projekt zvaný „Nové údolí“, který má přebytečné vody z Asuánské nádrže dopravovat kanálem do oáz ve středním Egyptě. Řada projektů nebyla dokončena kvůli probíhajícím občanským válkám a nedostaku financí. Příkladem může být kanál Jonglei, který měl odvodnit oblast mokřadů Sudd v jižním Súdánu. Nebo přehrada Manantali na řece Senegal, postavená od roku 1987, kde na dálkové vedení, které by přivedlo elektřinu do tisíc kilometrů vzdáleného Dakaru, čekají obyvatelé hlavního města dodnes.

Pozornosti by neměl uniknout jeden z nejambicióznějších projektů dneška - tzv. Lesotho Highlands Water Project, spojený s výstavbou pěti velkých a dvou menších přehrad v horním povodí řeky Orange. Již dokončená vodní nádrž Katse se pyšní nejvyšší hrází v Africe (182 m). Otázkou zůstává, zda plánovaný celkový odběr 70 m3/s nebude scházet na dolním toku, kde řeka Orange protéká pouští. Voda z přehrad, kterých je v Africe více než 1250 je využívána zejména pro závlahy (52%), jen 6 % pro výrobu elektrické energie.

Čtěte také: Recenze ubytování pro školy v přírodě

Pro africké řeky je charakteristické málo pokročilé stádium vývoje, způsobené neotektonickými pohyby. Projevuje se nevyrovnanými spádovými křivkami s častými peřejemi a vodopády. Stupňovitý profil spolu s velkou vodností řek představují obrovské zásoby vodní energie (asi 1/5 světových hydroenergetických zdrojů). V tomto ohledu vyniká zejména řeka Kongo, jehož hydroenergetický potenciál je odhadován na 130 000 MW (polovina afrického potenciálu). Jediným projektem, který zde zatím byl realizován, je výstavba přehrad Inga I. A Inga II.

Charakteristickými rostlinnými formacemi Afriky jsou především savany. Zaujímají asi 40% plochy, podobně jako další nejrozšířenější biom pouští. Významný je výskyt tropických deštných pralesů v povodí Konga (asi 7% plochy Afriky). Rozložení vegetačních pásů se měnilo v závislosti na klimatických podmínkách. Pro chladná období pleistocénu byla prokázána například opakovaná expanze pouštních oblastí na úkor dnešních savan a deštných pralesů. Důkazem jsou četné fosilní duny v lesní zóně západní Afriky a v Nigérii.

Na změnách struktury vegetace se stále více projevuje lidská společnost zejména v souvislosti se zemědělstvím, pastevectvím a těžbou dřeva. Současnými hlavními diskutovanými problémy Afriky jsou odlesňování, desertifikace a eroze půdy. Lesní plochy dnes zaujímají asi třetinu z potenciálně možného zalesnění kontinentu. Podle některých názorů jsou africké savany považovány za druhotná společenstva vytvořená a podporovaná člověkem. Není sporu o tom, že takové aktivity jako odlesňování, vypalování, spásání za dlouhou dobu existence lidské populace v Africe mohly přispět k výraznému rozšíření savan.

Podle odhadů FAO (1993) činí úbytek tropických lesů v Africe v současnosti ročně 4 milióny ha, z toho 1,6 miliónu ha připadá na samotný deštný prales. Vymezení jednotlivých kategorií lesa je problematické a proto se výsledky mnohdy rozcházejí. Mezi zeměmi s největšími úbytky lesa na světě v letech 1990-2000 z afrických zemí figurovaly Demokratická republika Kongo, Nigérie, Súdán, Zambie a Zimbabwe.

Vedle zemědělských aktivit se na úbytku lesních porostů podílí těžba dřeva pro stavební účely a otop, vývoz vzácných dřevin a dnes velmi rozšířené získávání dřevěného uhlí, které v mnoha případech používá i městské obyvatelstvo.

V 70. a 80. letech 20. století se do popředí problémů v globálním pohledu dostala desertifikace. Desertifikace představuje proces prudké redukce biologické produktivity a kvality půdy vedoucí k podmínkám, které připomínají poušť. Znatelné rozšiřování pouští na úkor savany podmíněné výskytem suchých období, ale i vypalováním trávy a nadměrným vypásáním s následnou erozí půdy můžeme pozorovat zejména v oblasti Sahelu, včetně území Somálského poloostrova a v oblasti Kalahari. Družicové snímky potvrdily v oblasti Sahelu rozšíření suchého pásma za posledních 20 let až o 200 km, Sahara se rozrůstá jižním směrem ročně až o více než 60 tisíc km2. Podobná je situace v jižní Africe, kde se polopouštní vegetace označovaná Nama Karoo rozšířila z jz. části Kalaharské pánve za posledních 600 let severním a východním směrem o 250 km (cca 0,5 km za rok).

Nárůst civilizace provázený přechodem na tržní hospodářství vytváří tlak nejen na samotné obyvatelstvo, ale i divokou přírodu, která je dnes soustředěna pouze v národních parcích a početných rezervacích. Africké savany patří mezi nejbohatší travní ekosystémy světa s velkým zastoupením endemických druhů savců. Vodní a zejména bažinaté plochy (delta Okavanga, Nigeru) představují velmi citlivé ekosystémy s největší biodiverzitou na Zemi. Působením člověka došlo k degradaci původního prostředí na většině kontinentu, řada druhů byla vyhubena (např. zebra kvaga, antilopa modrá, aj.), mnoho druhů žije na hranici vyhynutí (nosorožec tuponosý, voduška červená, gorila horská).

Destruktivní působení člověka na africkou přírodu je spojováno zejména s kolonizací Afriky od 2. poloviny 19. století. Proniknutí nové kultury se všemi důsledky, včetně takových činností jako bylo např. hubení mouchy tse-tse provázené rozšiřováním pastvin pro dobytek, znamenalo ztrátu dosavadní přirozené rovnováhy. Zároveň s příchodem Evropanů přišly i snahy jedinečné prostředí chránit a zachovat příštím generacím. První rezervace Knysna a Tsitsikamma vznikly v r. 1858 na území Kapska. V r. 1898 byla vyhlášena rezervace Sabie (od r. 1926 Krugerův národní park), v r. 1899 rezervace v Keni, základ národního parku Amboseli. Prvním africkým parkem byl od r. 1925 Albertův národní park (dnes N.P. Virunga). Nejvíce parků vzniklo po 2. světové válce. Současných více jak tisíc chráněných území různých kategorií zaujímá v Africe plochu cca 1,5 mil. km2.

Získání opětné nezávislosti afrických států po r. 1960 vneslo problém, jak propojit stávající systém ochrany přírody s rozvojem nových ekonomik. Nad počátečními představami o absolutní nedotknutelnosti území převážily názory podporující propojení ochrany přírodního prostředí s rozvojovými strategiemi zemí. Prostřednictvím IUCN (The World Conservation Union) a FAO byla vytvořena Africká konvence na ochranu přírody a přírodních zdrojů, kterou se zavázalo respektovat 17 států. Řada afrických zemí je signatářem Světového dědictví UNESCO, Ramsarské konvence o ochraně mokřadů, podílí se na projektech MAB (Man and Biosphere) apod.

Vybrané lokality a jejich přírodní bohatství

Mali

Mali, s hlavním městem Bamako, je zemí s fantastickou kulturou a několika pozoruhodnostmi. Nejvíce ze všeho nás ale hned uchvátili lidé. Patří ke stabilním zemím regionu, kde etnické či náboženské konflikty nejsou na denním pořádku. Žije zde směsice národů, mnohé z nich dosud žijí podle staletých tradic a neztratily svůj původní pel. Nicméně, infrastruktura na to, aby zdejší pobyt byl také příjemný, zde chybí.

Mali je proslulé řekou Niger, a to zejména v souvislosti s legendárním městem Timbuktu. Timbuktu je legendární tuaregské město, „přístav pouště“, který sloužil jako uzlový bod transsaharského obchodu na vnitrozemské deltě Nigeru. Jako křižovatka obchodních cest sloužilo již od 11. století a ve 13.-19. století bylo významným kulturním centrem západoafrických států Mali a Songhaj. Co obchodní sláva Timbuktu začala upadat, je městem domů a mešitou z hliněných cihel v tradičním sahelském stylu. Rozkvětu starých afrických říší Mali a Songhaj, škoda je promeškat.

Dalším turistickým esem Mali jsou vesnice Dogonů, nacházející se na území dlouhého skalního pásu Bandiagara, zapsaného na seznamu UNESCO. Světový názor Dogonů určují mýty a uctívají nádherné masky. Mezi vesnicemi se nalézají tellemské jeskyně, dodnes Dogony používané. Sestupovali tanečníci v maskách čelem ke stařešinům v rituálního prostoru.

Senegal

Senegal těží částečně z turismu a věhlasu hlavního města Dakaru. Dakar je velmi příjemné město, ve kterém je odevšud blízko k moři. Nabízí směsici koloniální a moderní architektury a kultury. Zároveň leží nedaleko ostrov Gorée, rovněž položka na seznamu UNESCO, který je důležitým střediskem obchodu a připomínkou dějin otrokářství. „Dům otroků“ podává svědectví o tom, jak zde otroci na transport čekali na druhé straně Atlantiku. Na ostrově jsme si prohlédli pěšky a také při jízdě kočárem památky ve stylu, jehož stavitelem byl Gustav Eiffel. Ostrov je známý také džezovou hudbou a pořádá se zde džezový festival.

V Senegalu se nachází i národní park ptactva Djoudj, zapsaného na seznamu kulturního a přírodního dědictví UNESCO. Je to významná ornitologická lokalita světě a zimoviště mnoha druhů ptáků (pelikáni, plameňáci, kormoráni, kachny vdovy a další).

Za návštěvu stojí i rekreační rezorty ležící u krásných pláží Atlantiku, například rezortu v SALY. Jižně od Dakaru, na hranicích s Gambií patří k velmi zajímavým senegalským partiím rozsáhlé porosty mangrove. Za návštěvu stojí i vesnička uprostřed palmových hájů, kam vede dlouhým dřevěným mostem. Ve vesnici je z mušlí vytvořeno také skoro vše, a ve vesnici je zakázán chov vepřů, protože obyvatelstvo tvoří muslimové.

Gambie

Gambie je jedinou zemí západní Afriky, která přijímá evropské chartery a patří tak mezi dovolenkové turistické ráje. Ti, kteří sem přijíždějí, končí své dobrodružství se západní Afrikou v hotelovém baru, na nedaleké pláži se slunečníky, nebo na procházce v turistické oblasti s čerstvou místní životní láskou. Zbývající část nejmenší země afrického kontinentu je také známá mezi ornitology, kteří pozorují ptáky v národním parku Kiang West. Někteří se rozhodnou zamířit hlouběji do vnitrozemí, aby viděli např. hrochy na řece Gambia poblíž Georgetownu (Janjanbureh).

Jízda přes Gambii na hlavní silnici je velmi příjemná! S mezinárodní pomocí byla vybudována široká asfaltová silnice "Trans Gambia Highway" vedoucí do východního města Basse Santa Su. Země se táhne podél řeky Gambia, která je v ústí do oceánu ohromná. Pramení v Guineji v masivu Futa Djallon, aby unikla východním Senegalem a směřovala až k Atlantickému oceánu v okolí hlavního města Banjul. Jak se pohybujeme směrem na východ, počet čerpacích stanic klesá, jsou to často spíše obchůdky, ve kterých se benzín nebo nafta prodávají v lahvích. Musíte myslet na to, že je nutné tankovat při každé příležitosti.

Guinea

V Guineji jsme se zastavili v Koundara, která je bránou do horského regionu Futa Djallon. Přestože samotné město nenabízí nic zvláštního, samotný region je naopak úžasný. Nachází se v blízkosti národního parku Niokolo Koba, jehož větší část se nachází v Senegalu. Cesta do pohraničního města Koundara je velmi dobrá.

Úchvatné výhledy v Guineji nás těší od chvíle překročení hranice. Zpočátku projíždíme úpatím oblasti Futa Djallon. Cesta do města Labe je docela dobrá, ale poté, co najednou skončí asfalt, začnou schody - vlastně hroudy a díry. V době, kdy jsme projížděli, chybělo do města pouhých 25 km asfaltu. Není to moc, ale v přepočtu na čas je to přes dvě hodiny nepřetržitého řazení, brzdění, všudypřítomného prachu a srázů. Trasa je vlastně serpentina s nebezpečnými zatáčkami a skalnatými svahy.

Nakonec jsme dorazili do Labe, kde jsme se ubytovali v hotelu. Labe je hlavním městem pohoří Futa Djallon, městu dominuje velká mešita, na které je zblízka vidět, že už potřebuje rekonstrukci. Kolem mešity je poměrně rozlitý tradiční africký trh. Za haléře si můžete koupit chutné bagety, ovoce, čerstvou zeleninu a grilované maso. Velmi se nám to líbilo. Chybí typické suvenýry, které najdete například v Gambii nebo Senegalu, protože je zde příliš málo turistů. Jízda v ulicích trhu je výzvou pro každého řidiče. Doslova se musíte vejít na milimetry a rozhodně musíte zapomenout na estetiku krytu vnějšího zrcátka. Nejlepší je zrcátka sklopit, aby se zabránilo jejich utrhnutí.

Futa Djallon je poklad Guiney, který je masovou turistikou zcela neobjeven. Majestátní vodopády, malebné řeky, horské stezky jsou ideální pro lehčí a střední treky. Všude okolo je zeleň a svěží příroda. Třešničkou na dortu je komfort v podobě možnosti prohlídky města v tichu, míru a bez nadměrného hluku "divokého davu." Pokud by toto místo bylo v Evropě, určitě bychom slyšeli všechny nejdůležitější jazyky světa. Tady máme stále šanci na tiché rozjímání a intimitu.