Život v lese a přírodě: Zajímavosti a souvislosti

Leckdo, při cestě kolem obchodů nesoucích hrdý název Potřeby pro volný čas a život v přírodě musí být v šoku. Za výlohou totiž nejsou vystaveny mapy, ruksaky nebo buzoly, jak by se dalo očekávat, ale velké množství nebezpečně vyhlížejících nožů určených pravděpodobně na žraloky, střelné zbraně všech druhů, dále různé nunčaky, boxery, pendreky, tonfy, slzotvorné a paralizující spreje, vrhací hvězdice a četná další ubližovátka a mordovátka, jejichž názvy ani použití normální člověk nezná.

Je možné, že existují lidé, kteří jdou přírodou s loveckým nožem v jedné ruce a s pendrekem v druhé. Tam, kde ostatní ztichnou, když zahlédnou veverku nebo srnku, vytahuje dotyčný vrhací hvězdice, nunčaky nebo tonfu. Ale spíše bych tipoval, že návštěvníci těchto obchodů do lesa jaktěživi nevkročili a svůj volný čas tráví tím, že se zbraní přepadají pokojné obyvatele měst.

Na přírodě jsme i v 21. století silně závislí. A lesy jsou její nedílnou součástí. Podíváme se také na příběh prasátka, kterému obrátily život na ruby náhody. Seznámíme se s naší nejmenší sovou s roztomilým jménem, fešným lesním doktorem datlem, který se jen nerad nechává vidět, a jestřábem, který také přispívá k udržování rovnováhy ve složitém ekosystému jménem les.

Když se vydáte třeba do lesa, nejenže si odpočinete, ale máte také jedinečnou příležitost ponořit se do zajímavých příběhů a dozvědět se více o světě kolem nás. Čtení knih o přírodě přímo v jejím srdci totiž přináší hlubší porozumění a spojení s tématem. Klidné prostředí lesa vám umožní lépe se soustředit a vychutnat si knihu naplno. Čerstvý vzduch a přírodní scenérie přispívají k uvolnění mysli a celkové pohodě. Čtení v inspirativním prostředí navíc podporuje kreativní myšlení a přináší nové nápady.

Kniha Co sova ví od autorky Jenifer Ackermanové přináší jedinečný pohled na pozoruhodné chování a biologii jedné z nejtajemnějších skupin ptáků - sov. Čtivou a srozumitelnou formou nás seznamuje s řadou překvapivých poznatků, které vědci objevili teprve nedávno. Přestože známe více než 270 druhů, které žijí na všech kontinentech kromě Antarktidy, je jejich studium mnohem obtížnější než v případě jiných ptáků. Už jenom sovy najít je kvůli jejich maskování a noční aktivitě oříšek.

Čtěte také: Zdraví z přírody

Kůrovci jsou hmyz s opravdu špatnou reputací. Každý přece ví, že mohou za mrtvé lesy Šumavy či Jeseníků. Je to ale opravdu tak? Nebo je to všechno trochu jinak? Co vlastně o kůrovcích víme? Víme o nich vůbec něco? Kniha Kůrovci od předního světového kůrovcologa Jiřího Hulcra kouká na kůrovce z úplně jiného pohledu. Popisuje jejich vzhled chování i komunikaci. Věděli jste například, že kůrovci objevili zemědělství dávno před lidmi? Že mají rádi kávu, korek i kanystry na benzín? Že jsou samečci některých druhů přesnými kopiemi svých matek? Ale ani otázka zničených lesů nezůstává nedotčená. A napovíme vám, že kůrovci za nic nemohou.

Kniha Tajný život stromů od ekologického lesníka Petera Wohllebena se zabývá dalšími obyvateli lesa - stromy. Ty často považujeme za samozřejmé a vůbec se nad nimi nepozastavujeme. Už jako dítě se chtěl stát ochráncem přírody. Vystudoval lesnictví a pracoval víc než dvacet let jako úředník zemské lesní správy. Aby mohl realizovat své představy o ochraně životního prostředí, zaměstnání opustil. Dnes řídí ekologické lesní hospodářství v regionu Eifel v Porýní, kde usiluje o návrat pralesů.

Do češtiny nedávno přeložená kniha je v Německu již druhým rokem bestsellerem a práva na překlad byla dosud prodána do 27 zemí. A není divu: je výborně napsána a její poselství je - alespoň pro laika - překvapivé. Učí nás totiž, jak nevnímat les pouze jako dřevorubec. Wohlleben v ní na základě svých mnohaletých lesnických zkušeností tvrdí, že stromy mají paměť, předávají si informace, pociťují bolest, mohou dostat úpal a časem se jim tvoří vrásky.

Mnohé stromy, jako například duby, spolu navzájem komunikují prostřednictvím vonných látek. V okamžiku, kdy je některý ze stromů napaden hmyzem, vysílá vůně jako signály a všechny stromy v okolí upozorní na nebezpečí. Navíc prý u lesních stromů existuje cosi jako „společenské třídy“ podle míry vzájemné sounáležitosti, takže některé pařezy po vyvrácení kmenu brzy odumřou a ztrouchnivějí, kdežto jiné kvůli jejich důležitosti ostatní živé stromy nadále vyživují i po staletí. Stromy se prý tedy k sobě navzájem mohou chovat značně odlišně.

Průměrný jedinec se rozrůstá do šíře tak dlouho, dokud nenarazí na špičky větví svého stejně vysokého souseda. Dál to nejde, protože tam je vzdušný, či lépe řečeno „světelný“ prostor už obsazen. Výhonky však přesto nabývají na síle, takže získáme dojem, jako by tam nahoře probíhal opravdový boj. Dva skuteční přátelé podle autora naopak „od samého začátku dbají na to, aby směrem k tomu druhému netvořili příliš silné větve“. Nechtějí se totiž vzájemně o nic připravovat a koruně přidávají na síle pouze směrem ven, tedy k jedincům, s nimiž „nekamarádí“.

Čtěte také: Šumava: Příroda a historie v jednom

Wohlleben nikdy nevnímá jednotlivý strom jako osamělého jedince, ale snaží se o jeho pochopení v rámci obecnějšího ekosystému - o stromech rostoucích ve městě proto mluví jako o osamocených „dětech ulice“. Píše tedy nejen o stromech a o rostlinách, ale také o houbách: některé z nich podle něj aktivně usilují o udržení rovnováhy mezi jednotlivými stromy v lese, protože je v jejich vlastním zájmu, aby jejich rostliny prosperovaly. Houby podle Wohllebena - a nejen podle něj - fungují podobně jako optická vlákna, jimiž se vede internet.

Tenké nitky pronikají půdou a protkávají ji tak hustě, že si to lze stěží představit. Lžička lesní zeminy tak obsahuje hned několik kilometrů těchto „spojů“. Jedna jediná houba se dokáže během staletí rozšířit v prostoru několika kilometrů a „zasíťovat“ tak celé lesy. Prostřednictvím svých vedení předává signály jednoho stromu dalšímu a pomáhá tak při výměně zpráv o hmyzu, suchu a dalších nebezpečích. Dokonce i věda toto protkání našich lesů někdy označuje jako „Wood-Wide-Web“.

Jaké zprávy si stromy přihrávají a v jakém počtu, tam je výzkum teprve v počátcích, přiznává autor. Není přitom vyloučeno, „že existují i kontakty mezi různými druhy stromů, jakkoli v sobě navzájem vidí konkurenci“. Les podle autora zřejmě nechce ztrácet slabší příslušníky, protože tak jen vznikají mezery narušující citlivé mikroklima s pološerem a vysokou vlhkostí vzduchu: „Stromy se na sebe patrně dovedou tak dalece naladit, že všechny podávají stejný výkon.

Každý buk stojí na jedinečném místě. Půda je velmi kyprá nebo kamenitá, zadržuje spoustu vody, nebo stěží trochu, má nachystánu bohatou nabídku živin, nebo je velmi chudá - podmínky se mohou i na několika málo metrech velmi výrazně lišit. Úměrně k tomu má každý strom jiné předpoklady k růstu: roste tudíž rychleji, či pomaleji a tvoří více, nebo méně cukru a dřeva. Ale výsledek svého dosavadního zkoumání mohu shrnout tak, že stromy si mezi sebou navzájem vyrovnávají svoje slabé a silné stránky. Lhostejno, zda jsou mohutní, či subtilnější, všichni příslušníci téhož druhu produkují s pomocí světla zhruba stejné množství cukru na list. K vyrovnávání dochází podzemní cestou, přes kořeny. Podle všeho probíhá velmi živá výměna. Kdo má hodně, ten něco odevzdá, kdo je chuďas, dostává dávky...

Většinou autor píše o stromech obecně, ale zabývá se i charakteristickými strategiemi jednotlivých druhů, zvláště buku a dubu. A stranou ovšem nenechává ani další příslušníky lesního společenství, vedle zmíněných hub především ptáky a bobry (ti škodí stromům v bezprostředním okolí svých hrází, ale na celkové lesní prostředí působí pozitivně). Perspektiva, z níž ke svému předmětu přistupuje, mnohonásobně přesahuje délku jednoho lidského života, vždyť k vytvoření zdravého a stabilního (pra)lesa je podle něj nutné ne méně než pět set let autonomního vývoje, pokud možno bez lidských zásahů.

Čtěte také: Objevte listnaté lesy s Larousse

Mnohé problémy, s nimiž se dnešní přírody potýká, by podle Wohllebena byly vyřešeny, kdyby je člověk přenechal stromům. V jistém smyslu dává Wohlleben člověku les za vzor: jestliže v tomto životním společenství spolu komunikují nejen stromy, ale také keře, trávy a nejspíše veškeré rostlinstvo, na námi obdělávané půdě je zeleň „najednou velmi mlčenlivá“. Naše kulturní rostliny kvůli vyšlechtění ztratily svoji schopnost posílat zprávy, „jsou takříkajíc hluché a němé, čímž se stávají snadnou kořistí hmyzu“.

To je jeden z důvodů, proč se v moderním zemědělství užívá tolik postřiků. I když ale stromy žijí v průměru mnohem déle než lidé, autor v souvislosti s nimi často používá antropomorfický slovník: matky „kojí“ svoje semenáčky tak, že jim prostřednictvím kořenů předávají cukr a další živiny; starší dospělé stromy mají svoje nástupnické „prince“; stromy rostoucí v prvních letech příliš rychle jsou připodobňováni ke kulturistům nadopovaným anaboliky, zatímco pomaleji rostoucí a s vodou lépe hospodařící exempláře autor označuje za odolné askety.

Například zmíněná hypotéza „internetu lesa“ je dnes podle Fatimy Cvrčkové natolik všeobecně přijímaná, že ji můžeme označit za součást vědeckého mainstreamu. Naopak jiné jeho myšlenky působí kontroverzně, takže místní odborník, na kterého jsem se s dotazem obrátil, jeho tvrzení o přežívajících pařezech pokládá za holý nesmysl. A profesionální zahradník Jiří Kubec dodává, že pokud je vyvrácen strom, je to často celý kmen i s kořeny, takže žádný pařez v zemi nezůstane.

Wohlleben ovšem netvrdí, že se vše, co říká, dá v současnosti dokázat tvrdými daty, a občas dává explicitně najevo, že se v daném případě jedná o nepotvrzenou hypotézu, která dává podněty k dalšímu výzkumu. Nebo může jít pouze o metaforu, kterou nemusíme brát úplně doslova. S tímto vědomím je nutné knihu číst.

Včely hrají v našem ekosystému nepostradatelnou roli, přesto jsou často podceňovány. Kdo je však rozhodně nepodceňuje je autorka knihy Srdce včely má pět komor - Helen Jukes. Přátelé ji totiž jako symbol štěstí darují včelstvo. Helen začíná hledat svou roli v úžasném ekosystému úlu a samotný akt chovu jí přináší nový pohled na život, prohlubuje její přátelství (stará i nová) a oživuje její svět. Její vyprávění je fascinující cestou ve stopách včel a jejich úlu i dějinami našeho pozorování včel.

Někdy ale nastane situace, kdy se celá tahle rovnováha zbortí. Například, když se přemnoží kůrovec. Jenže tahle potíž zase souvisí s námi, s lidmi. Jak z toho ven? Kácet, nebo raději zalesňovat? Co si myslíte vy? A co nám říká zkušenost?

Tento pracovní list pro žáky 1. stupně ZŠ ověří vaše znalosti o tom, které ptáky a brouky můžeme potkat v lužním lese. Tento pracovní list pro žáky 1. stupně ZŠ ověří, co všechno víte o datlovi. Dokážete popsat rozdíly mezi samcem a samičkou? Pracovní list určený pro žáky 1. stupně ZŠ ve kterém si procvičíte, co jste se naučili o mravkolvovi. Znali jste už dříve tohoto živočicha? Pracovní list určený pro žáky 1. stupně ZŠ ve kterém si procvičíte, co jste se naučili o mravenci lesním. Víte, jak moc jsou mravenci pro nás a pro přírodu důležití? Pokud si myslíte, že je mravenec jen malý otravný tvor, tak jste na omylu. Tento pracovní list je určený pro žáky 1. a 2. stupně ZŠ. Ověří vaše znalosti o mravencích. Dokážete popsat tělo mravence? Tento pracovní list je určený pro žáky 1. stupně ZŠ.

tags: #život #v #lese #a #prirode #zajímavosti

Oblíbené příspěvky:

• Výroba desek z recyklovaného plastu
• Školy v přírodě a informovaný souhlas
• Plánování kuchyně s ohledem na odpad
• Sběrné dvory v ČR
• Poplatky za odpad v Havířově