Život v přírodě: Diskuze a úvahy

Následující text je kompilací příspěvků z diskuzního fóra, které se věnují životu v přírodě, myslivosti, literatuře a ochraně krajiny. Uživatelé se dělí o své zkušenosti, názory a úvahy, a to často s humorem a lehkou ironií.

Myslivost a literatura

Protože se v rodině nikdo nepotatil ani nepodědil, chtěl jsem věnovat moji sbírku mysliveckých knih a časopisů svému MS do klubovny. Jenže z nepochopitelných důvodů se naše MS po 65ti letech existence likviduje a prodává se i klubovna. Proto zvolna vše likviduji - od knih, pomůcek, optiky, nožů, zbraní ap. Rozprodávám myslivecké knihovny, většinou staří autoři - Javůrek, Komárek, Mikula, Žalman, Vrba, Tomeček, Čelůstka, Kozák, Mottl, Kunert, Rakušan, Paulišta, Nečas, Wolf atd., časopisy.

V poslední době mne VELMI zaujala kniha Tajná síť přírody, autor Peter Wohlleben, r.v. 2017. Autor /lesní hospodář/ v ní vysvětluje, jak všechno souvisí se vším a nastiňuje netušené souvislosti. Pro lovce to tedy kniha není, spíše pro přemýšlivé milovníky přírody. Doporučuji si jí půjčit. Dnes jsem si koupil v antikvariátu Zlomený šíp od E.Arnolda.

Jako chlapec jsem dostal někdy v 75tém knihu od otce na vánoce Potulný lovec autora Karla Nového .Strašně jsem to žral,úplně jsem to viděl jak budu jednou lovit lišky.Na základce nabízeli na prodej každý rok nějací distributoři knihy pro žáky ,tam jsem si koupil také Lesní noviny. Od tety jsem dostal k narozeninám jako školák Evropskou faunu.Učil jsem se poznávat veškeré druhy živočichů,ptáků ,hmyzu.To nedávno jsem jel s kolegou v práci kolem říčky kde poletoval nad hladinou ledňáček.On nevěděl co to je.Má 49 let.Městské dítě,nepozná ani seno od slámy.Fakt.Potom byl můj oblíbený atlas zvěře autor K. Jiřík a kolektiv darovaný k vánocům.

Při čtení zejména starší myslivecké beletrie občas narazíme na to, jak autor, zřejmě ve snaze o větší čtivost, popustil uzdu fantazii a vytvořil naprostý nesmysl. Například oblíbený Tomeček v jedné povídce líčí, jak se užovka vydala za hlasem kvákajícího skokana a neuvědomil si, že hadi jsou hluší. Jan Vrba zase píše o tom, jak při měsíční noci střelil holoubě hřiváče napadené netopýrem a to se mi také zrovna moc nechce věřit. A nepřestane mě mrzet, že jsem se nezeptal Pepíka Vágnera na hadí kámen z Afriky, o kterém jeho otec psal a také mluvil v televizi - jde o kámen, který přiložený na místo uštknutí jakýmkoliv jedovatým hadem eliminuje účinky jedu a údajně právě Pepíkovi to mělo zachránit život. A teď už je stejně jako jeho tatínek ve věčných lovištích... Ovšem to všechno by člověk svým oblíbeným autorům milerád prominul.

Čtěte také: Zdraví z přírody

Horší je, když se ukáže, že oblíbený autor vašeho dětství je literární zloděj. Mám na mysli Rudolfa Luskače. Nevyčítám mu, jak údajně lovil sněžného muže - autor má právo na nějakou tu básnickou licenci a navíc v TV pořadu Lovy beze zbraní nakonec sám přiznal, že šlo s největší pravděpodobností o medvěda. A různých nesrovnalostí by se v jeho díle našlo víc než dost. Jenže povídka Buran o ovčáckém psu - vlkovi - který vlastní stádo pečlivě střežil a u sousedů loupil, je sprostě obšlehnutá od E.T.Setona z knížky Moji známí z divočiny, jenomže ze Setonova lišáka udělal Luskač vlka, přičemž nezapomněl na zmínku o v měsíčním světle se třpytícím obojku. A k Luskačovi ještě dva postřehy. Za prvé - jsem přesvědčen, že byl agentem KGB. K tomu mě vede to, jak dostřeloval lososa pistolí - a v SSSR hned tak nějaký cizinec, ač inženýr a komunista, možnost nošení krátké zbraně neměl. A za druhé - znalci jeho díla si určitě všimli, jak se v náznacích zmiňuje o svých známostech se ženami. Kdosi, kdo ho znal, kdesi uvedl, že to byl velký kurevník. Tomu jsem ochoten věřit, ovšem doba, když Luskač psal, tomuto tématu v literatuře moc nefandila.

Jo jo, taky jsem dle Lesních novin vyráběl past na kuny a lasice ze zamrzlého sudu! :-))) To se do vědra, nebo menšího sudu naleje voda, nechá tak 5 cm zmrznout, nahoře se udělá otvor (malý) voda se vyleje, hodí se tam trochu slámy a vpustí živá myš. Pak se to zahrabe do úrovně sněhu - to byl největší problém a teď už by to vůbec nešlo! :-)) No nikdy jsem nic nechytil, teda krom té myši co jsem strkal dovnitř!

Knížka, která se mi velice líbila, i když po odborné stránce je to nesmysl, byla Vydra z černé tůně. Kdopak ji znáte ? A ty Lesní noviny od Biankiho taky neměly chybu. Děti když jdeme kolem knihkupectví, tak mě tahají pryč se slovy "Tatínku viš že to nestíháš číst ". Takže se stává, že mám rozečteny i tři knihy z různých oborů.

Je pravda, že v literatuře se může člověk hodně dozvědět, ale nejvíce jsem se vždy přiučil u starých praktiků. V létě jsem měl to štěstí, že jsem si mohl vybrat v bohaté knihovně po zemřelém kolegovi. Vzal jsem si většinou klasiky Javůrka,Vrbu,Komárka atd. a jak píše Josef i Karel čtu Myslivost.

Poslední dobou více vyhledávám publikace s moudrostí a zkušenostmi naších dědů a čím sál více přicházím na to, že v současné době objevujeme věci dávno objevené, či známé a z velkou pompou je dáváme na obdiv aniž si uvědomujeme, že to tu bylo již dávno před námi.

Čtěte také: Šumava: Příroda a historie v jednom

Někdy v 50. letech vyšla krásná knížka od v Čechách žijícího Rusa Brimera - Orlovského, my starší pamatujeme jeho srnčí vábničku, kde se zvuk reguloval gumovou hadičkou. Ta knížka se jmenuje Lovy a příroda a z větší části se věnuje výskytu všech možných druhů zvěře a celém území SSSR a způsobům lovu.Ale úvodní kapitoly jsou věnovány historii, vzájemnému působení zemědělského a lesního hospodářství na zvěř a naopak v průběhu staletí a postupující \\\\\\\"civilzace\\\\\\\". A co se týče konkrétně srnčí, ale v podstatě i další trofejové zvěře, kde bývá často módou mluvit o degeneraci chovu, nýbrž o nevhodné stanovištní podmínky pro zvěř. Dříve - i za absence polí - byla úživnost revírů mnohonésobně větší a zvěř nepoznala zajména kvalitativní hlad. Přitom genetický potenciál zůstal nezměněn !

Krajina a její ochrana

Česká krajina čelí zásadním problémům, které ovlivňují nejen její vzhled, ale především schopnost plnit klíčové funkce nezbytné pro náš život. Krajinu jsme ale kolonizovali v míře, která překročila únosnou hranici. Rozsáhlé plochy postrádají přírodní hodnotu a nemohou poskytovat ekosystémové funkce v dostatečné míře. Krajina, která nefunguje, nás nedokáže ochránit před klimatickými výkyvy, zajistit dostatek vody, potravy ani prostor pro kvalitní život. Víme to již dlouho a jsou známá řešení, jak stav krajiny zlepšit. Bohužel se je dosud nepodařilo prosadit v plošně významném měřítku.

Krajina představuje živý, dynamický systém, který odráží tisíciletí přírodních, kulturních a historických procesů. Na jedné straně krajinu vnímáme z lidského měřítka, jako fyzický prostor, který vidíme nebo jsme schopni pojmout. Odtud i pojem krajina - „od kraje do kraje“. Subjektivita tohoto vymezení je pro nás zásadní, protože takto se může zhmotňovat náš obecný vztah k přírodě nebo planetě jako celku. Jen v konkrétním prostoru kolem sebe je možné kousek po kousku řešit velké problémy světa. Ohraničeni státními hranicemi můžeme přemýšlet o jedinečných vlastnostech české krajiny.

Naše krajina je krajinou malých měřítek, je rozmanitá v pestrosti geologických podmínek, definovaná zejména vnitrozemskou polohou, pestrým reliéfem, geologickým podložím a mírným klimatem. Typická česká „ladovská“ krajina nám připomíná zahrádku - mozaiku polí, luk, lesů a vesnic. Nad zvlněnými kopci se tyčí kostelíky a lesy se střídají s poli. Na malém území je to pestrá škála přírodních a kulturních prvků.

Naše krajina byla v minulosti výrazně zasažena socialismem. Rozbití tradičních vlastnických vazeb a vytváření velkých lánů narušily krajinnou strukturu a vztah lidí ke krajině. Pro hospodaření s vodou je klíčové, že jsme „střechou Evropy“.

Čtěte také: Objevte listnaté lesy s Larousse

Cílem Politiky krajiny je zdravá a odolná krajina, kde se dobře žije. Příroda zde má dostatek prostoru. Lidé se cítí jako součást přírody, mají k ní úctu a respekt. Základní kvalitou je tedy život, dobrý život, zahrnující zdraví a odolnost. Je dobré si uvědomit, nakolik se pohybujeme v perspektivě lidské nebo přírodní a jak úzce jsou obě propojené. Snaha o zlepšování stavu krajiny by neměla být vnímána jako gesto od lidí „pro přírodu“. Jde o hlubší pochopení, že kvalita života lidí na Zemi je neoddělitelně spjata s kvalitou přírodního prostředí. Příroda nás živí, chrání a umožňuje nám existovat. Současný stav toto vidění postrádá. Krajina je ve společnosti chápána spíše jako zdánlivě nekonečná zásobárna zdrojů, které máme k dispozici.

Když se zašlo příliš daleko, je těžké začít dělat kroky zpět. Vracet prostor vodě, přírodě, aby mohla zajistit základní funkce. Je důležité měnit náš pohled na vztah člověka a přírody směrem k biocentrickému a ctít hodnotu přírody samu o sobě. Zatím ale nejsme ochotni postarat se dobře ani o prosté funkce potřebné k našemu životu. Dobrý život je tedy sice přisuzován především člověku, avšak lidem se bude dobře žít jen, když se bude dobře žít i jiným organismům. Živá krajina se neustále mění, žije a dýchá, přeskupuje se, prosakuje a vpíjí. Voní, bzučí, šumí a švitoří.

Voda je klíčovým prvkem odolné krajiny. Představme si krajinu jako houbu, kde je půda bohatá na organickou hmotu a ta dokáže plošně zadržovat vodu a přirozeně doplňovat podzemní zásoby. Řeky, potoky a mokřady by měly být místy, kde voda proudí přirozeně, čistí se a stává se zdrojem života - pro člověka i pro ekosystémy.

Cesta k obnově přírody je v respektu k tomu, co již existuje, a v podpoře procesů, které dokážou stav krajiny samy zlepšovat. V české krajině stále najdeme místa, kde se příroda zachovala v relativně dobrém stavu. Kromě toho ale dnes potřebujeme přírodu v krajině i aktivně obnovovat, mnohdy „nechat obnovovat“. Přírodní procesy jsou přirozeným a účinným nástrojem obnovy krajiny. Proudění vody, spontánní renaturace říčních koryt, sukcese vegetace nebo činnost zvířat, jako jsou bobři či velcí býložravci, mohou vytvořit stabilní a udržitelnou podobu krajiny. Důležitá je vhodná kombinace - při uplatnění pouze sukcesních procesů krajina zarůstá až moc. Polootevřený charakter je vhodný pro mnoho druhů naší krajiny.

Obnova krajiny často vyžaduje odstraňování technických zásahů, které krajinu svazují. Zrušení meliorací, odstranění betonových koryt nebo revitalizace pramenišť a mokřadů může nastartovat přírodní procesy, jež dále samy přispějí k regeneraci krajiny. Potenciálem jsou také nepřírodní biotopy, místa, která byla ovlivněna lidskou činností, jako jsou výsypky, lomy, bývalé vojenské prostory. Podstatnou roli hraje i podpora extenzivního hospodaření. Krajina využívaná k zemědělství nemusí být jednolitým polem bez života. Naopak, pestrá mozaika polí, luk, mezí a remízků je ukázkou toho, jak mohou příroda a hospodářská činnost koexistovat.

Lesy, které byly dříve symbolem stability, procházejí dramatickou proměnou. Jednostranné zaměření na ekonomicky výhodné druhy, jako je smrk, způsobilo, že jsou tyto porosty křehké a náchylné ke škůdcům i extrémním projevům počasí. Lesy ale nejsou jen zásobárnou dřeva, jsou místem odpočinku, domovem rozmanitého života. Budoucnost patří lesům, které jsou druhově, věkově a prostorově pestré, odolné vůči klimatickým extrémům a obhospodařované s respektem k přirozeným procesům. Nepasečné hospodaření a přirozená obnova mohou být cestou, jak udržet lesy zdravé a produktivní.

Krajina je zrcadlem našich rozhodnutí i sdílených hodnot. Jak ji využíváme dnes, ovlivní její podobu pro budoucí generace. Péče o krajinu není jen úkolem státu nebo odborníků - je to společná odpovědnost všech, kteří v ní žijí a hospodaří. Krajina je spojená s naší obživou a ekonomickou prosperitou. Ta však musí být v souladu s potřebami přírody a dlouhodobými cíli ochrany biodiverzity. I péče o krajinu a její obnova budou přinášet potřebnou ekonomickou prosperitu. Postupné vytváření nové ekonomiky vázané na řádnou správu krajiny je zpočátku motivací pro první zaujaté zájemce a následně se efektem sněhové koule stane součástí běžného hospodaření.

Naše města a vesnice jsou součástí zdravé krajiny, pokud jim to umožníme. Zeleň, vodní prvky a systémy pro zachytávání dešťové vody mohou proměnit naše sídla v příjemné, biodiverzitou protkávané prostory. I infrastruktura - od cest po energetické sítě - může být umisťována citlivě, aby přispěla k rovnováze mezi rozvojem a ochranou přírody. Další rozvoj se řídí zásadou „neškodit“, tedy neničit zbytky přírody v krajině, naopak přírodu podporovat. Do podoby krajiny se promítají přání a potřeby lidí. Klíčem k souladu je synergie mezi územním a krajinným plánováním, která umožňuje zahrnout místní komunitu do rozhodování. Péče o krajinu tak není jen abstraktní strategií, ale sdíleným úsilím, ve kterém se lidé cítí být zapojeni a motivováni přispět. Krajina, o kterou společně pečujeme, se nám vrací v podobě bezpečí, stability a krásy.

Soukromé vlastnictví a příroda

Respektování soukromého vlastnictví je morální. Není třeba vytvářet nové hranice, svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého. Současná situace je bohužel taková, že se popírají práva na soukromé vlastnictví. Naše republika je nejvíce zalesněná, co kdy byla, takže rozhodně nehrozí, že tu nebudou lesy. Je důležité mít hodně lesů, mít rád stromy, les a přírodu celkově.

Poznámka: Vkládat příspěvky mohou pouze přihlášení uživatelé.

tags: #zivot #v #prirode #diskuze #forum

Oblíbené příspěvky:

• Bezpečné nakládání s nebezpečnými odpady
• Komunální odpad v Ústí nad Labem
• Ekologické zemědělství v ČR
• Objevte krásy Česka i světa v dokumentech
• Ekologická toaleta Sanitoa