Znečištění jezer v Africe: Ekologická katastrofa a boj o přežití

Státy jižní Afriky stojí před naléhavou výzvou - musejí přijmout patřičná opatření k tomu, aby bylo jezero uchráněno před další degradací. Stav znečištění druhého největšího jezera na světě se neustále zhoršuje.

Viktoriino jezero: Snahy o záchranu

Program na záchranu Viktoriina jezera (LVEMP), z velké části financovaný Světovou bankou, představily státy jižní Afriky již v roce 1994. Až do roku 2005 se však v rámci tohoto projektu nepodařilo dosáhnout žádných prokazatelných výsledků. V současné době země na březích Viktoriina jezera přicházejí s novou koncepcí projektu. Ta se má především zaměřit na omezení průmyslového znečišťování jezera.

Do projektu bude začleněno Tanzanské středisko pro ekologicky šetrnější výrobu (CPCT). Jeho ředitel profesor Cleophas Migiro uvedl, že úlohou střediska bude především školit provozovatele průmyslových výrob a zemědělce v možnostech využívání takových technologií výroby, které budou v souladu s principy udržitelného rozvoje. Podle slov Migira se má CPTC nejprve zaměřit na vzdělávání drobných zemědělců hospodařících na území Tanzánie, Burundi, Keni, Rwandy a Ugandy.

V druhé fázi projektu se středisko zaměří na vzdělávání investorů podporujících výroby, které mají nejtěžší dopad na Viktoriino jezero. Nová koncepce Programu na záchranu Viktoriina jezera se krom uvedeného bude zabývat i zaváděním technologií, které by omezily produkci průmyslových odpadů v okolí jezera. Důraz má být kladen především na účinnou recyklaci a snížení úniku nebezpečných látek, jež se následně z výrob dostávají do jezera.

Viktoriino jezero je znečišťováno komunálním odpadem a splachy z nejrůznějších továren, které vznikají v rychle rostoucích městech na břehu jezera. Velice závažná je situace v okolí druhého největšího tanzanského města Mwanzy. Tamní úřad pro kontrolu odpadních vod (MWAUWASA) proto vydal sérii opatření, která mají do budoucna omezit negativní vliv průmyslu na Viktoriino jezero. Velká část mwanzanských továren však doposud opatření nepřijala. Ekologičtí aktivisté upozorňují, že nebezpečné látky, které se z výrob dostávají do půdy, jsou v období dešťů z půdy vymývány a splachovány přímo do jezera.

Čtěte také: Příčiny znečištění ovzduší

Nepříznivý vliv odpadních látek na kvalitu vody v jezeře dokládají i studie realizované samotným Programem na ochranu Viktoriina jezera. Tyto studie prokázaly, že umělá hnojiva jsou pro jezero hrozbou, protože podporují nadměrný růst drobných vodních rostlin a škodlivého plevele, jako je například vodní hyacint. Tyto rostliny jsou podezřelé i z toho, že mají na svědomí změny teploty jezera.

Delta Nigeru: Ropná katastrofa

Vítejte v deltě řeky Niger, v místě jednoho z největších ekologických zločinů na celé planetě. Delta Nigeru se rozkládá na sedmdesáti tisících kilometrů čtverečních v Guinejském zálivu. Obývá ji 40 různých kmenů pod oficiální správou Nigérie, která je největším africkým producentem ropy.

Těžit ropu tady, v místě zvaném Ogoniland, začala britsko-nizozemská společnost Shell v 50. letech minulého století. V letech 1976 až 1991 znečistilo Ogoniland více než dva miliony barelů ropy v 2 976 samostatných ropných skvrnách. Zatímco produkce ropy vždy po čase skončí, ropovody provozované společností Shell stále zůstávají v zemi, vedou přes potoky i jezera.

Život vedle ropné skvrny

Mnoho jezer v deltě Nigeru se nachází hned vedle vesnic. I děti dýchají otrávený vzduch. Po téměř 24 letech od popravy devíti vzbouřenců z kmene Ogoni vedených Kenem Saro-Wivou, kteří hájili práva místních před brutalitou ozbrojených skupin ropné společnosti, žádali zlepšení životních podmínek v regionu a ukázali světu důsledky praktik nadnárodní korporace, se situace výrazně nezlepšila. Obyvatelé zdejších vesnic musejí stále těžce bojovat za spravedlnost.

Spolu s devíti kolegy a kolegyněmi ze sítě Friends of the Earth stojíme na břehu jezera Kidaro u vesnice Kegbara Dere. Michael Karikpo z nigerijské organizace Environmental Right Action (ERA), která pomáhá Ogoniům bránit jejich práva, a doktor environmentálních věd Eraks Kobah, budou našimi průvodci. Eraks vyrostl v blízké vesnici. „Když jsem byl kluk, moje rodina nebyla bohatá, ale mohl jsem lovit ryby a prodat je na trhu. Jezera byla plná ryb. Uživili jsme rodinu a já mohl chodit do školy. Vesnice mívaly čistou vodu. Dnes je mi do pláče, když vidím svůj domov,“ říká a noří ruku do mazlavé hmoty, aby nám ukázal, že i po letech je voda i půda kontaminovaná. Vrátil se po přírodovědných studiích zpět, aby podpořil boj místních za spravedlnost.

Čtěte také: Znečištění veřejných toalet

Místní moc dobře vědí, že Nigérie je na ropě závislá, vždyť tvoří tři čtvrtiny exportu země. Oproti jiným západoafrickým zemím ji také Světová banka neřadí k zemím extrémně chudým, naopak je v regionu nejbohatší. Průměrný denní rozpočet Nigerijce je 54 českých korun, zatímco sousedním Kameruncům musí stačit 24 korun, a Ghaňanům dokonce jen 12. Zisk z ropy je ale v Nigérii dělen - nepřekvapivě - nerovnoměrně. Bohatství z černého zlata zajišťuje prostředky a moc zejména prezidentu Muhammadu Buharimu a jeho okolí. Letos v únoru byl tento bývalý generál zvolený do úřadu znovu, takže ti, kteří doufali v lepší rozdělení zisků z těžby ropy, se změny opět nedočkali.

Původní bohatý porost mangrove u vesnice Bodo hyzdí od roku 2008 bláto a voda plná ropy. Místní čekají, až Shell škody napraví. Na břehu jezera Kidaro nejsme sami. Sbírá a rovná tu dřevo starý muž. Má s sebou asi šestiletého vnuka. Ochotně nám ukáže cestu přes zbylé porosty mangrove a pomáhá prosekat cestu, abychom se dostali blíž k toxické hladině. Ujišťuje mě, že dělá, co může, aby vnuk mohl chodit do školy. Ropa se tu těžila mezi lety 2008 a 2014. Zanechala za sebou spoušť, s níž si příroda neporadí. Ani kdyby si místní vyhrnuli rukávy, písek a vodu nevyčistí, byť by byli sebevíc houževnatí. Unikající ropa otrávila nejen zdroj pitné vody, ale také okolní políčka.

Místní se snaží dosáhnout nápravy všemi možnými prostředky. Navštěvujeme aktivistu Chiefa Sundaye, který se po desetiletí soudil se společností Shell. V roce 2015 mu nigerijský soud přiznal náhradu třicet osm milionů amerických dolarů za to, že ropný gigant těžil po léta ropu v jeho jezeře a zničil jej. Otrávili mu vodu, všechny ryby do jedné umřely. Shell se odvolal a dnes stoletý Sunday doufá, že jednou se vyplacené náhrady skutečně dočká. Z historek o tom, jak se právníci Shellu snažili podlatit jeho právníky, se mi dělá nanic. „Shellu jsme nic neudělali, a přesto se chová takhle. Pokud zemřu, bude mít soud pořád význam? Dostali by kompenzaci moji potomci? Doktor environmentálních věd Eraks Kobah u jezera Kidaro ukazuje, jaké důsledky má kontaminovaná půda a voda pro místní komunitu.

Někteří Nigerijci už si však od Shellu kompenzace vymohli. Komunitě Bodo přiřkl britský soud v roce 2015 přes 80 milionů dolarů, což je jedna z nejvyšších částek, která byla postiženým komunitám v Africe kdy vyplacena. Představitelé Shellu nyní stojí též před nizozemským soudem. Důvodem občanské žaloby je úmyslné poškozování životního prostředí s následkem změny klimatu. Součástí spisu jsou také důkazy o umyslném poškozování životního prostředí v Deltě Nigeru.

Soudní spory zvané litigace představují nový typ opatření v oblasti ochrany klimatu, při nichž občané usilují o účinnější kroky ke snížení emisí uhlíku a vyšší náhrady škod, které by zaplatily náklady na řešení dopadů klimatických změn. Podobných soudních sporů běží více, kupříkladu New York požaduje po pěti největších ropných společnostech včetně Shellu kompenzaci za stoupající hladinu přílivu a častější bouře.

Čtěte také: České rybářství a kvalita vody

Ropné studny a pumpy staré desítky let reznou v krajině. Stále z nich vytéká ropa, o jejich opravy se nikdo nestará. Kanálky a potrubím pořád proudí mastná, temná kapalina. V oblasti Bomu Maniford způsobila v roce 2009 unikající ropa masivní požár, za který Shell odmítl zodpovědnost. Ropná studna Bomu 1 na místě, kde jich bylo v roce 1958 postaveno prvních 52. Mnohé dosud hyzdí krajinu, vytéká z nich ropa. Ze školy stojící na dohled jedné reznoucí studny se ozývá zpěv dětí.

Stejně jako jinde na světě, i tady mladí často odcházejí do měst vydělat peníze. Blízké město Port Harcourt je tudíž přeplněné. Mnozí přespávají na ulici pod kusy vlnitého plechu v oblacích smogu. Děti žebrají na ulici, pečou banány plantains na ohni, ty šťastnější prodávají limonádu, kapesníčky nebo potřeby pro domácnost. Naše bílé tváře v nich vzbuzují naději, my se ale musíme z bezpečnostních důvodů skrývat a vystoupit na ulici nesmíme. Únosy bohatých bělochů, často zaměstnanců Shellu, jehož sídlo je strážené a obehnané vysokou zdí s ostnatým drátem, jsou tu na denním pořádku. Únosci pak chtějí tučné výkupné.

Michael mi vysvětluje, že toto ještě před dvaceti lety normální nebylo, ale venkovské obyvatelstvo chudne, lidé nemohou farmařit nebo rybařit a děti se vydávají do měst velmi mladé. Reportáže ukazující zloděje ropy nesou podobně smutné poselství. Ropné společnosti berou lidem přírodní bohatství a oni často nemohou najít práci a uživit rodinu, a tak si část bohatství chtějí vzít zpět. Zakládají proto gangy, které narušují potrubí a ropu kradou. Navíc jsou schopni v porostech mangrove postavit celé rozlehlé rafinerie, které ukradenou kapalinu zpracovávají. Vláda proti nim postupuje velmi tvrdě a nekompromisně. Hlídky křižují řeku na člunech, zloděje zatýkají a ropu nebo už hotovou naftu bez milosti vylévají do řeky, jezera či na zem.

Navštěvujeme i další jezera. Některá leží přímo ve vesnicích, v některých zkoušejí děti chytat v mastné vodě ryby. V roce 2011 vydal Program OSN pro životní prostředí (UNEP) environmentální hodnocení Ogonilandu. Zpráva nařídila komplexní očištění území a v souladu s environmentálními směrnicemi a standardy pro ropný průmysl v Nigérii doporučila, aby společnost Shell vyčistila každý únik ropy bez ohledu na příčinu. Rovněž doporučila zřízení Ogonijského úřadu pro obnovu životního prostředí a fondu s počátečním kapitálem ve výši miliardy amerických dolarů, které by měly být zaplaceny firmou Shell Petroleum Development Company (prováděla těžbu v deltě od padesátých do devadesátých let), nigerijskou vládou a nigerijskou státní ropnou společností NNPC.

S naplňováním se začalo v roce 2016. Sanace znečištění probíhá bolestivě pomalu, ač na ni jde deset procent celkové částky. V první fázi, započaté v roce 2017, čistí čtyři sta lidí plochu deseti kilometrů čtverečních během tří let. Stejným tempem by ovšem celou deltu vyčistili za 21 tisíc let. Potrubí u ropné studny. Místní trpí zvýšeným výskytem nemocí a obtížemi. Některé staré studny a potrubí hlídá ochranka, jiné jsou nehlídané.

Zdejší původní bohatý porost mangrove je jedním z nejrozmanitějších ekoystémů na planetě. Lidem v Nigérii vždy přinášel dostatek obživy, úrodnou půdu i možnost rybolovu. Místní však už jen smutně vzpomínají na divoká zvířata, například krokodýly a hrochy, která zmizela. Na břehu dalšího jezera u vesnice Goi mezi ropnými poli West Buda a Bom stojí nás vita celá delegace místních vůdců a vůdkyně. Z jejich slov neslyším hořkost nad tím, že bohatý Sever chce jejich ropu. Žádají jen, aby Shell dal do pořádku přírodu, kterou ničí. Zlobí se, že všichni obyvatelé Delty umírají pomalou smrtí, že děti, často narozené předčasně a nemocné, nemají dostatečnou zdravotní péči.

Cestu končíme na mši ve velkém kostele ve městě Bodo. Je neděle a tradičně pestrobarevně odění Afričané se modlí k Bohu rytmickým zpěvem. Modlí se za čistý vzduch, pitnou vodu, úrodnou půdu a požehnání pro komunitu. Vítají nás jako celebrity, jsou rádi, že se svět zajímá o jejich problémy. Nizozemský kolega přede všemi slibuje, že aktivisté celého světa se budou snažit pomoci. Odměnou je mu potlesk ve stoje a další krásný chorál. Obyvatele Delty tradičně živí rybolov a zemědělství. Bez vyčištění jezer, písku a půdy se nemohou uživit. S pomocí organizací jako ERA se zdejší vesnice snaží starat o nejchudší obyvatele, pokud nemůže pomoct rodina.

Jak vysvětluje Michael Karikpo: „Chceme hlavně ukázat dětem, že existují příležitosti, které nabízí celý svět. Pokud zůstanou ve škole, vystudují a budou přemýšlet o energetických řešeních, nemusí být příroda zdevastovaná a znečištěná tak, jak ji denně kolem sebe vidí. Strávila jsem v deltě Nigeru pár dní. Vezu si domů tenisky špinavé od ropy, která už nikdy nepůjde dolů, a vzpomínky na lidi, kteří nevzdávají boj ani tehdy, když víc než co jiného připomíná souboj Davida a Goliáše. Po desetiletí bojují za svůj domov, své děti, za budoucnost, drží spolu.

Čadské jezero: Vysychání a klimatické změny

V druhé polovině minulého století zasáhlo Afriku katastrofální sucho. Desetiletí sucha v centrální Africe vyvrcholily v 80. letech minulého století, kdy téměř kompletně vyschlo Čadské jezero. Lidé z přilehlých oblastí tak přišli o zdroj vody, který využívali k zavlažování polí. Dramatické zmenšení vodní plochy a vytrvalé sucho se přičítalo chybným zemědělským praktikám, později nastupujícím globálním změnám klimatu. Sucha a související hladomory v Sahelu si v období 1968-74 údajně vyžádala podle odhadů až půl miliónu obětí (Encyclopedia Britannica).

V 60., 70. a 80. letech chrlily tovární komíny v Evropě i Spojených státech velká množství aerosolu, který vzniká při spalování uhlí. Aerosol odráží sluneční záření a vytváří dlouho přetrvávající oblačnost. Celá severní polokoule se tím ochladila a pás tropických dešťů se posunul dále k jihu. V Sahelu, který se táhne podél jižního okraje Sahary, tak prakticky nespadla ani kapka. Situace se zlepšila až poté, kdy evropské země a Spojené státy přijaly legislativu o ochraně ovzduší. Pás dešťů se vrátil zpět a sucho se zmírnilo. Paradoxní je, že obyvatelé severní polokoule si ochlazení, které mělo tak dalekosáhlé důsledky, vůbec nevšimli.

Výzkum zveřejněný v časopise Geophysical Research Letters tvrdí, že emise v podobě sulfátových aerosolů pocházejících z továren spalujících uhlí ve Spojených státech a Evropě během tří dekád od roku 1960 ochladily celou severní polokouli a způsobily posuv tropických srážkových systémů více na jih. Tento trend se však zastavil s postupným rozšířením čistější technologií, a nyní se v rámci globálního oteplení a celkového nárůstu teplot na severní polokouli (rychlejšímu než na polokouli jižní) dochází k jeho rychlejšímu zvratu. Přestože už některé dřívější výzkumy upozorňovaly na vliv znečištění ovzduší v souvislosti s vysycháním afrického Sahelu, tato studie dala rozsáhlou regionální změnu do souladu s globální proměnou srážkových systémů.

Kromě Sahelu a jeho srážkových úhrnů v letech 1930 až 1990, vědci porovnávali hodnoty ve stejném pásmu na celé Zemi. S tím, jak naopak na severní polokouli začaly ubývat zdroje sulfátových emisí, se situace v Sahelu začala po roce 1980 postupně zlepšovat.

V Africe je typickým příkladem Čadské jezero. Protože je i jeho voda slaná, neslouží k pití ani zavlažování. Je ovšem nesmírně důležité pro místní hospodářství, neboť rybolov přináší obživu obyvatelům žijícím u jeho břehů. Maximální hloubka nepřesahuje deset metrů, takže se vysychání projevuje rychle ustupujícími břehy. Ještě před padesáti lety zaujímalo plochu kolem 26 tisíc kilometrů čtverečních, dnes už jen 1500 km2.

"Obávám se, že v tomto případě způsob, jak vysychání jezera zastavit, neexistuje. Roste počet obyvatel, zvětšila se stáda dobytka a odběry vody z jeho přítoků jsou stále větší. "Celkově má Afrika s výjimkou rovníkového pásu a jeho nejbližšího okolí obrovské problémy s vodou už dnes a výhled do budoucna je pochmurný," říká Janský. Optimismus nepřidává ani fakt, že populační křivka v Africe neustále stoupá, takže poptávka po vodě se zvyšuje. Stejně tak přibývá hladových krků, které je třeba nakrmit. Tudíž se zvětšují i stáda dobytka, který sám o sobě spotřebuje velké množství vody.

Globální dopady a výzvy

Podle nové studie OSN se africká jezera rychle zmenšují. Nový atlas afrických jezer porovnává satelitní snímky pořízené před desítkami let se snímky současnými. Zaznamenává například rapidní úbytek vodní plochy na jezeru Čad, odlesňování okolo jezera Nakuru v Keni a zvyšující se populaci v těsné blízkosti Viktoriina jezera. "Na všechny jezerní systémy je v Africe ze strany obyvatel vyvíjen ohromný tlak," řekl BBC.

UNEP odhaduje, že v Africe je zhruba 677 jezer, které pojímají zhruba 30 000 kubických kilometrů vody. To je největší objem vody ze všech kontinentů. "Jezera jsou životodárnou krví pro miliony a miliony Afričanů," zdůraznil Nick Nuttall.

Podle článku v The Citizen ze dne 11. 2. Nairobi - Stovky miliónů lidí ohrožuje na zdraví zvyšující se míra znečištění povrchových vod v Africe, Asii i Latinské Americe. Až 323 milionů osob může na těchto třech kontinentech smrtelně onemocnět kvůli patogenním látkám ve vodě. Patogenní a organické znečištění stouplo mezi lety 1990 až 2010 ve více než 50 procentech říčních úseků v Africe, Asii i Latinské Americe. Stovkám milionů lidí hrozí nákaza smrtelnou cholerou nebo břišním tyfem.

Problémy s vodou také zhoršují již tak velké sociální nerovnosti. "Přístup ke kvalitní vodě je nezbytný pro lidské zdraví i lidský rozvoj. Obojí je ohroženo, pokud nedokážeme zastavit znečišťování," varovala expertka UNEP. Přibližně 3,4 milionů lidí každoročně umírá na nemoci spojené s patogenními látkami ve vodě.

Osm cílů tisíciletí, které v roce 2000 odsouhlasili světoví vůdci v OSN, hovoří mimojiné o tom, že se počet obyvatel Afriky, kteří budou mít přístup k pitné vodě, do roku 2015 zdvojnásobí. UNEP představil svůj atlas tento týden v Nairobi na světové konferenci o jezerech.

Do jisté míry je to přirozený geologický proces - řada dnešních vodních ploch je totiž pozůstatkem větších jezer, která se stále zmenšují. "Týká se to jezer ve vnějších tropech, tedy v oblastech kolem obratníků, kde se vypařuje víc vody, než naprší," vysvětluje hydrolog a geograf docent Bohumír Janský z Přírodovědecké fakulty UK v Praze. Kvůli intenzivnímu vypařování je také řada jezer v těchto zeměpisných šířkách slaná. Řeky, které je napájejí, přinášejí ionty solí, které se v jezerech hromadí - vypařuje se jen čistá, destilovaná voda. Stačí si vzpomenout na Mrtvé moře, jehož voda obsahuje kolem 34 procent solí, tedy téměř desetkrát více než je průměrná slanost moří a oceánů.

Podle časopisu New Scientist se na produkci jednoho kilogramu hovězího masa spotřebuje přes 15 tisíc litrů vody. Odvětvím, kde se nedostatek vody nejvíc projeví, je produkce potravin. "Z celosvětové spotřeby sladké vody jde 75 procent na zavlažování polí. A aby toho nebylo málo, v některých případech zavlažování paradoxně nadělá víc škody než užitku. Stačí vzpomenout Asuánskou přehradu na Nilu. Bohulibý záměr nasytit co nejvíc lidí se tu pomalu ale jistě mění v noční můru.

Kde udělali inženýři z Egypta chybu? "Jestliže se v tropech zavlažuje půda, musí se také odvodňovat. Je tu totiž tak intenzivní výpar, že voda vsákne jen do určité hloubky, pak začne zase stoupat k povrchu a vynáší s sebou soli," vysvětluje Janský. Kromě toho přehrada reguluje pravidelné záplavy, na něž bylo zemědělství na dolním toku Nilu po tisíce let zvyklé. Pole se hnojila úrodnými kaly, které velká voda přinášela. Dalším negativním důsledkem zavlažování je v řadě zemí odčerpávání podzemních vod.

Podle New Scientist se v Indii vodou ze studní zavlažují dvě třetiny všech polí. V některých oblastech hladina podzemní vody klesá o šest metrů ročně, takže farmáři musejí vrtat stále hlubší studny. Potíž je v tom, že vodu, která se v podzemí hromadila po tisíce let, vyčerpají během pár desetiletí. Pak zůstanou na suchu. Špatně navržené zavlažování má na svědomí také dnešní neutěšený stav Aralského jezera. Bez nadsázky lze mluvit o ekologické katastrofě. Jezero na hranicích Kazachstánu a Uzbekistánu, které bylo ještě v 60. letech minulého století druhým největším jezerem světa, má dnes sotva desetinu tehdejší plochy.

Jednou z příčin je megalomanský projekt bývalého Sovětského svazu, který se rozhodl vybudovat několik tisíc kilometrů dlouhý zavlažovací kanál přes poušť Karakum. "Je to naprosto nesmyslné dílo, které odvádí vodu z řeky Amudarji, jež napájí Aralské jezero. Kanál je široký deset metrů a není zakrytý, takže se velká část vody vypaří dřív, než dorazí k místu spotřeby," popisuje Bohumír Janský. Zároveň ustupující hladina odkrývá zasolenou půdu. Pro oblast je přitom typický silný vítr, který slaný prach roznáší po polích a zhoršuje kvalitu půdy.

Přestože se o problémech Aralského jezera mluví dlouho, nedá se čekat, že by se situace v dohledné době radikálně zlepšila. Uzbekistán každým rokem zvětšuje plochu zavlažovaných polí. Na lepší časy se snad blýská alespoň v severní části jezera. Kazachstán chce postavit hráz, která ji oddělí od jižní, téměř vyschlé laguny.

Obecně se s nedostatkem vody dají očekávat další ekonomické, sociální, ale i epidemiologické problémy. Už dnes rodiče v některých částech Afriky zakazují dětem, aby se myly - vzácná voda se smí používat jen na pití a vaření. Nelze vyloučit ani politické konflikty spojené s vodou. Řeka Nil je zdrojem napětí mezi Egyptem a Súdánem. Strategickou surovinou se voda stává také na Blízkém Východě. Turecko pro změnu postavilo kaskádu přehrad na horním toku Tigrisu a Eufratu, dvou zásadních řek "úrodného půlměsíce". Netají se tím, že hodlá vodu používat jako nástroj politického vyjednávání.

tags: #znečištění #jezer #v #Africe

Oblíbené příspěvky:

• Harmonogram svozu odpadu Rychvald
• Diskuze o ochraně přírody
• Složení a výhody ekologického mýdla
• Povinnosti evidence odpadu
• Ekologické lekce od Čaputové