Klimatické změny ve 14. století a jejich dopad na společnost

Před 50 lety předvedla věda jeden z největších triumfů 20. století. Dostala člověka na Měsíc. Padesát let poté má věda o naší budoucnosti představu o dost přesnější. A jsou to neradostné zprávy o tom, jak lidstvo změnilo klima a destabilizovalo své podmínky pro přežití. Přestože se k problematice vyjadřují především akademici opírající se o exaktní data, veřejná debata je plná nesmyslů, které popírají současný stav poznání.

Malá doba ledová a její projevy

Současné teplé období totiž začalo až na konci 19. století, přičemž mu předcházela tzv. malá doba ledová, jež odstartovala již ve 14. století. Malou dobou ledovou se rozumí extrémní výkyvy podnebí euroatlantického prostoru mezi 14. až 19. století s vrcholem mezi lety 1638 až 1715. Ačkoliv průměrné teploty poklesly, nešlo o období neustálé zimy, jak by možná někdo čekal, ale především o období silné nestability počasí.

Malá doba ledová nahradila mimořádně teplé a stabilní období v 10. až 13. století, jemuž zase předcházelo chladnější období drsného raného středověku atd. Ale malá doba ledová z té dlouhé řady přece jenom vyčnívala. Když si střední Evropa ve 13. století ještě s určitými odchylkami (např. hladomory let 1043 a 1281 až 1282) užívala teplé období, v němž se teploty příliš nelišily od těch dnešních, na severní periferii Evropy se už rozšiřovalo zalednění. V Českém království se tehdy rychle zvyšoval počet obyvatel, budovala se nová města a rozšiřovaly osevní plochy.

Pak přišel rok 1310 a začátek poklesu teploty, který v roce 1315, kdy začala série mimořádně vlhkých let, přešel v účast střední Evropy na obrovském celoevropském hladomoru. Tzv. Velký hladomor trval do roku 1317, ve zmenšené míře až do roku 1322 a připravil Evropu o miliony životů. Hlavním poznávacím znamením nového klimatu se stala nestálost. Nestabilní počasí plné extrémů pak znamenalo ve zranitelné zemědělské společnosti neustálou hrozbu podvýživy a s ní spojený vyšší výskyt epidemií.

Dopad na společnost a zemědělství

Středověký člověk vzhlížel k nebi mnohem více, nežli si to dnes uvědomujeme. Byl to sice Bůh, který řídil myšlení a tím i skutky člověka, ale bylo to počasí a klima, jež ovlivňovalo každodenní život obyvatel vesnic a měst. Vše souviselo se vším. Koloběh života a smrti má svůj obdobný ekvivalent i v koloběhu přírodním.

Čtěte také: Obnovitelné zdroje v ČR

Déšť býval mnohdy skutečným darem, který zchladil vyprahlá pole a zem, a jenž zachránil úrodu před záhubou. Ale stačilo několik dnů vytrvalých dešťů a z ještě před chvílí vítaného daru se stal nezvaný host. Úroda uhnila a živořila ještě hůře než za sucha, avšak ke všemu zlému se zvedaly hladiny potoků a řek, které se stávaly smrtící hrozbou, jež brala stavení, majetek a velmi často i životy. I když povodeň ustoupila, pořád za sebou zanechávala spoušť a zničenou úrodu. Bez úrody nastal krutý hlad, potravin byl nedostatek a zvyšovaly se ceny i základních potravin, což mělo za následek drahotu a bídu.

V zimě zase lidem ztrpčovaly život sníh a chlad. Pokud bylo sněhu hodně, hrozilo, že při náhlém oteplení sníh roztaje a povolí ledy na řekách. Opět hrozila povodeň, a to jak na podzim a v zimě samotné, tak nejčastěji na jaře. Takové povodně bývaly ještě mnohem horší než povodně letní. Ledové kry ohrožovaly kamenné a dřevěné mosty ještě více, než naplaveniny v letních měsících. Velmi často se tak stávalo, že povodeň strhávala mosty, které byly pro středověká města klíčové. Tuhá zima také mnohdy poničila čerstvě zasetou úrodu a zničila sazeničky, takže po zimě nebylo z čeho sázet.

Kvůli častým záplavám zanikaly vesnice i města na svých původních územích a musely se stěhovat na příhodnější místa. Dnes si to již těžko uvědomujeme, ale byl to během středověku případ i velkých měst jako Děčína, Plzně, Českých Budějovic, či Uherského Hradiště na Moravě. Počasí a klima tak ovlivňovaly život našich středověkých předků mnohem více a v mnohem větším rozsahu a měřítku, než si dnes umíme vůbec představit. Všechny aspekty spojené s rozmary přírody zasahovaly do středověké společnosti velmi silně.

Musíme si uvědomit jednu základní věc, totiž tu, že ve středověku bylo hospodářství a ekonomika státu stále ještě značně labilní. Stačí nahlédnout do středověkých kronik a análů a s podivem zjistíme, že rozmarům přírody věnují středověcí kronikáři velkou pozornost. Více než změna na trůně, válka, bitvy, korunovace a další události, jež my s odstupem několika staletí považujeme za události prvořadé, vzrušovaly společnost pro dnešního člověka takové banality, jako například deštivé jaro, suché léto, tuhá zima, bohatá nadílka sněhu atd.

Klimatické změny a husitské války

Podle klimatologů zabývajících se historickou klimatologií spadají husitské války do studeného úseku malé doby ledové, jež je vymezeno lety 1416 - 1446 a pro které jsou charakteristické studené klimatické změny. Klimatologové mluví v souvislosti s tímto obdobím o velké řadě abnormálních až extrémních zim provázených sněhovými kalamitami, mnoha slabých a nevýrazných letech s ohledem na úrodnost zemědělských plodin a řadě hladomorů.

Čtěte také: Koňská síla v Londýně

Po velmi tuhé zimě na přelomu let 1418/1419, jež byla bohatá na sníh, a to převážně v druhé polovině ledna 1419, přišlo chladné jaro i léto. Časté deště přispívaly k tomu, že se roku 1419 nedařilo vinohradům a ani obilí. Vzhledem k tomu, že roky 1417 - 1418 byly průměrně úrodné, neznamenal deštivý a chladný rok 1419 žádnou větší katastrofu.

První opravdový válečný rok husitských válek byl jedním z nejúrodnějších a nejteplejších roků během celé války. Přispěla k tomu mírná a teplá zima. Během zimy nenapadl téměř žádný sníh a pokud ano, rychle roztál. Teplé jaro způsobilo, že už kolem 20. března 1420 rozkvetly švestky, přičemž většina ovocných stromů byla v květu již v průběhu dubna. V červnu se však dostavily chladné ranní mrazíky. Během léta bylo po celých Čechách teplo a sucho, takže žně začaly značně neobvykle už na konci června.

Morová epidemie ve 14. století

Morová rána, která zasáhla Evropu kolem poloviny 14. století, je považována za jednu z největších katastrof, jaké lidstvo zažilo v předmoderní éře. Epidemie měla dlouhodobé demografické, ekonomické, politické, kulturní a politické dopady na Evropu i širší oblast Středomoří.

Vědci na základě výzkumu letokruhů stromů, analýzy ledových jader z Grónska a Antarktidy a studia dobových písemných záznamů zjistili, že plyny a prach z vulkanické erupce okolo roku 1345 způsobily extrémní pokles teploty a tím i špatnou úrodu. Lidnaté italské státy, jako byla Benátská nebo Janovská republika, byly nuceny dovážet obilí z oblastí kolem Černého a Azovského moře. Obyvatelstvo se sice podařilo zachránit před hladomorem, do středomořských přístavů se ale dostaly bakterie moru yersinia pestis přenášené blechami morovými.

Když tito hlodavci kvůli nemoci uhynou, obrátí se blechy na jiné savce, včetně lidí," popsal Bauch, jeden z autorů studie. Badatelé už desítky let zkoumají podrobnosti původu epidemie moru a jeho šíření, tato studie je ale první, která za hybatele událostí ze 14. století označuje vulkanické erupce. Není sice jasné, kde přesně se děly, podle vědců to ale bylo v tropické oblasti.

Čtěte také: Fotografie a umění v 19. století

Experti upozorňují, že tato katastrofa, která byla výsledkem klimatického šoku, hladu a obchodu, je připomínkou toho, jak se nemoci mohou objevovat a šířit v globalizovaném a teplejším světě. Ačkoliv souhra faktorů, které přispěly k černé smrti, je vzácná, v době, kdy se klima mění a svět se globalizoval, se pravděpodobnost objevení nemocí přenášených ze zvířat na člověka a jejich přerůstání v pandemie zvyšuje. Toto je obzvláště relevantní vzhledem k naší nedávné zkušenosti s covidem-19.

tags: #14. #století #změna #klimatu

Oblíbené příspěvky:

• Vestec u Prahy – klima
• Třídění odpadu v Trutnově
• Význam barev a tvarů
• DVD "Měsíc v ohrožení": Podrobný pohled
• Co se stane s doktorem Hanákem v Ordinaci?