Ekologie je věda o místě, které obývají organismy. Vznikla v roce 1866, kdy Ernst Haeckel použil řecké slovo "Oikos" (místo k životu, domov) pro označení tohoto oboru. Nynější zápas mezi organismy a jejich prostředím i hranice tohoto zápasu vymezují organismu žít jen v úzkém rozmezí těchto podmínek.
Autoekologie se zaměřuje na jedince, demekologie na populace a synekologie na biocenózy. Ekosystém zahrnuje fyzickou část s určitými vztahy, které se účastní dynamiky procesů. Základní strukturní složky ekosystému jsou abiotické a biotické.
Ekologická valence a adaptace zahrnují divergence (adaptivní radiace) a konvergence. Důležité pojmy jsou ekotyp a poddruh, stejně jako procesy introdukce, aklimatizace a domestikace.
Životní prostředí organismu, tj. soubor podmínek nutných k přežití a rozmnožení daného organismu, hraje klíčovou roli. Rozlišujeme optimum organismu a extrémy. V rozmezí hodnot mezi extrémy mluvíme o ekologické valenci organismu. Prostřednictvím placenty, tj. spojující "intenzitu", tj. hustotu v osídlených oblastech a prevalenci".
Klima, ekologické faktory ovzduší a adaptace na ně zahrnují makro-, mezo- a mikroklima. Důležité jsou záření, světlo, teplota, srážky a vlhkost, cirkulace vzduchu a biorytmy. Charakteristické dlouhodobé vzory a extrémy počasí, přímořské, oceánské, kontinentální. Klasifikace podle Köpenna- označujeme jednu z 5 zimních hodnot, vzor srážek, jednu ze 3 letního průběhu. Poměr srážek a evapotraspirace určuje hlavní rostlinné formace.
Čtěte také: Vliv Ekologie na Stravovací Návyky
Ekologické faktory půdy (základy pedobiologie) zahrnují půdotvorné faktory a edafon (=terrikolní organismy). Důležité je velikostní a ekologické členění zooedafonu, příklady nejdůležitějších zástupců mezofauny, makrofauny a megafauny a detritický potravní (trofický) řetězec.
Ekologické faktory vodního prostředí (základy hydrobiologie) se dělí na tekoucí a stojaté vody. Tekoucí vody mají abiotické faktory jako proud, teplota, obsah O2. Horizontální členění toku zahrnuje rybí pásma (krenon, ritron, potamon) a vertikální členění toku zahrnuje reopelagiál, bentál, hyporeál. Stojaté sladké vody (x slaná jezera, moře a oceány) se dělí vertikálně a horizontálně na pelagiál (epipelagiál, batypelagiál) a bentál (litorál, sublitorál, profundál, abysál).
Ekologické faktory výživy a potravy jsou klíčové. Ekologická nika, trofogenní kasty a mezidruhové vztahy zahrnují neutralismus, protokooperace, komenzalismus, mutualismus (=symbióza), amenzalismus, kompetice, predace, parazitismus (a parazitoidismus). Vnitrodruhové vztahy zahrnují reprodukční x nereprodukční skupiny a teritorialitu.
Ekologie populací (demekologie) se zabývá disperzí, denzitou, migrací, natalitou (fyziologická x ekologická) a mortalitou (specifická rychlost vymírání). Důležitá je struktura (poměr pohlaví, věková struktura) a růst (nebrzděný: specifická rychlost růstu - r, brzděný únosná kapacita prostředí - K). Rozlišujeme r- a K- stratégové a studujeme oscilace, fluktuace a gradace.
Společenstva (biocenózy) zahrnují fytocenózy (viz fytocenologie) x zoocenózy a biotop. Důležité jsou biocenotické principy, vertikální stratifikace, komplexní společenstva (zonace a mozaiky), ekoton, periodicita (fenologie), fenologické aspekty a sukcese (primární x sekundární), klimax (klimatický x edafický). Zono)biomy zahrnují hylaea, litoraea, skleraea, silvaea, tajga, tundra, step, poušť (životní formy rostlin ) x orobiomy.
Čtěte také: Česká klimatická strategie
Vlastnosti biocenóz se dělí na kvantitativní (hustota druhů, abundance, produkce - biomasa, dominance), strukturální (presence x absence, frekvence, konstance, faunistická podobnost = druhová identita, diverzita, ekvitabilita) a vztahové znaky (fidelita, koordinace).
Druhová diversita je celkový počet druhů tvořících společenstvo (horizontální a vertikální). Potravní struktura zahrnuje producenty, konzumenti I.a II.řádu. Biogeochemické cykly živin- makro a mikro. 2typy BC- atmosferický a litosferický.
Stabilita ekosystémů je vlastnost společenstev udržet po řadu let stálé strukturní i funkční charakteristiky. Zahrnuje odolnost a pružnost. Sukcesí vývoj vede vždy ke zvyšování stability i diversity. Konečný stav sukcese=klimax - klimaxové společenstvo - závislé jen na mezoklimatu. Div.společenstvo s větší pravděpodobností obnoví své parametry rychleji.
Adaptace a aklimatizace jsou klíčové procesy, kterými se organismy přizpůsobují svému prostředí. Zde jsou některé příklady:
Ekologická nika je chápána jako soubor podmínek nutných k přežití a rozmnožení daného organismu. Rozlišujeme optimum organismu a extrémy. V rozmezí hodnot mezi extrémy mluvíme o ekologické valenci organismu.
Čtěte také: Příklady adaptace v přírodě
Fitness je zdatnost, množství reprodukce schopného potomstva, nejvýznamnější genetická charakteristika populace. Nejzdatnější jedinci zanechávají nejvíce životaschopného a reprodukčně schopného potomstva. Evoluce nevede k absolutní dokonalosti.
Vnitrodruhová konkurence: Zvýšení populační četnosti vede k tomu, že zdroje se stávají omezenými. Nedostatek zdrojů vede ke strádání, snížené schopnosti rozmnožování, zpomalení růstu. Nepostihuje všechny jedince stejnou měrou=asymetrická konkurence.
Mezidruhová konkurence: Některé zdroje jsou omezené, tím se rozumí, že poptávka převyšuje nabídku.
| Strategie | Charakteristika | Příklady |
|---|---|---|
| R-strategie | Rychlé rozmnožování, velké množství potomstva | Plevele, hmyz |
| K-strategie | Dlouhověkost, menší počet potomků, vysoká investice do potomstva | Sloni, stromy |
| S-strategie | Odolnost vůči stresu, obývání extrémních prostředí | Sirné bakterie, sukulenty |
tags: #adaptace #a #aklimatizace #živočichů #ekologie #příklady