Světlo v umění: Od antiky po současnost

Světlo je na naší planetě nejdůležitější hybnou silou všech procesů a vytvořilo dokonalé podmínky pro vznik života. Fotosyntézy vzniká pomocí slunečního záření a je na světle zcela závislá. Intenzita světla ovlivňuje i naše probuzení, neboť se bez světla nikdy neprobudíme. Světlo ovlivňuje i rytmizovaný pohyb slunce a hvězd v rámci dne a noci a na střídání ročních období.

Cesta k správnému pochopení fyzikálních vlastností světla byla dlouhá. První pokusy a vynálezy daly vzniknout umělému osvětlení a používat i ve tmě. Člověk si začal světlo podmaňovat a dostatečné teplo. V 17. století se tak skloubilo několik funkcí světla. Skrývala estetika, a to bylo odpovědí na fungování našeho světa.

Ve starověkých civilizacích existovali bohové, kteří zastupovali slunce. Uctívali boha Ra, později Atona. Pak Helios. Ve středověku se role světla jako náboženského symbolu umocnila. Lidé hledali ochranu před temnotou, duchy a dáblem. Světlo symbolizuje dobro, čistotu a přijetí křesťanské víry. To se projevilo i v lehkým gotickým stavbám s obrovskými okny. Hra světla a stínu, hra barev, které na chvíli utlumí biblické výjevy, se promítá do podlahy.

Lidé, které tato odpověď dostatečně neuspokojila, začali přemýšlet o přírodních zákonech kolem něho a přírodních věd. Nestačilo obdivovat světlo kolem sebe, chtěli pochopit jeho smysl. První teorie o fungování světla přišly v 5. století př. n. l. EMPEDOKLÉS Z AKRAGANTU (494-434 př. n. l.) tvrdil, že svět se skládá ze čtyř elementů: oheň, vzduch, země a voda. Podle Empedokla vychází z očí proud světla, který se srazí s objektem (objekty odráží paprsky světla). Aristoteles (384-322 př. n. l.) nesouhlasil s tím, že vychází z očí proud světla. Přišel tak se svojí teorií, vyvozenou z pozorování zvířecích očí. Na předmět, je daný předmět v odrazu jeho očí. Kolem roku 300 př. n. l. EUCLID napsal pojednání Optika, kde pojednává o vlastnosti světla, především pak v souvislosti s planetárními vztahy.

Renesance a nové teorie o světle

Nové poznatky o světle přinesla renesance. Leonardo da Vinci (1452-1519) zkoumal a kde světlo pochází, a na přechody stínu a tmy. Jeho posedlost ho vedlo k lepšímu porozumění složitosti světla. Jeho zájem se soustředil na astronomii, ale s důrazem na světlo. Zkoumal vliv slunečního světla na planetách a lomu a odrazu světla. Velký důraz kladl na stín a stín. Díky tomu dosáhl mistrovské dovednosti. Jeho poznatky byly ale s jeho díla v pozdějších letech přepracována.

Čtěte také: Dobrodružství s albatrosy v knihách

V 17. století vstupuje do vědy matematika a fyzika Reného Descarta (1596-1650). Pokládá jasné zákony o mechanických vlastnostech světla a jeho zdroje. Vysvětluje lom světla v závislosti na hustotě prostředí, jako je skla a vody. Na tomto základě podává také úplnou teorii duhy. Isaac Newton (1643-1727) přišel s teorií, že světlo je proud drobných částic šířících se nepředstavitelnou rychlostí. Ve svém díle Pojednání o světle, ve které formuluje vlastní teorii vlnového světla, demonstroval na jednoduchých přírodních jevech spojených se světlem. Dalším významným poznáním bylo i zaznamenání barevného spektra světla. Newton zjistil, že světlo se skládá z několika barev, které nazýváme spektrálními. Jsou to: fialová, modrá, zelená, žlutá, oranžová a červená. Lidské oko je nejcitlivější na zelenou barvu. Newton dokázal, že světlo není homogenní, toho čistého bílého. Důležitý byl pak experiment k sobě opačně spojenými hranoly. Zjistil, že se opět projeví průzračného světla. Newton dokázal, že bílé světlo není homogenní, naopak se skládá z barevného spektra.

19. století a nové objevy

Začátku 19. století se nese ve znamení nových objevů a vynálezů. Thomas Young (1773-1829) se po smrti Roberta Hooka (1635-1703) vrátil k vlnové teorii světla. Dokázal, že světlo se nešíří přímočaře, jak se dříve předpokládaly, ale do několika proužků, podobající se úsekům vln na vodě. Augustin-Jean Fresnel (1788-1827) se také zabýval vlnovou teorií světla. Svých experimentů k tvrzení, že světlo souvisí s elektromagnetismem. Dokázal, že světlo se může šířit i v nepřítomnosti média, jako je éter. James Clerk Maxwell (1831-1879) popsal éter, kterým všechny látky pronikají a které současně vyplňuje veškerý prostor kolem nás. Dokázal propojit magnetické a elektrické záření a světla.

Na konci 19. století se začalo ukazovat, že teorie o světla. Že je všechno jinak, než jak si představovala přírodověda 19. století. Světlo se nejeví pouze jako elektromagnetické záření, ale jeho povaha je jak vlnová, tak korpuskulárni. Přestává se uvažovat o existenci éteru, ale současně se rýsoval nový koncept - kvantová mechanika. Ukázalo se, že světlo se chová jako vlna a současně jako proud částice. Nikdy ale úplně neztratí ani jednu vlastnost. Ta přinesla v životech obyčejných lidí největší změny. Do továren a výrobních halách se postupně rozšířilo i do domácností. Osvětlení tak umožnilo prodloužení pracovní doby o měsíce, ve kterých lidé z velké části nebyli zvyklí pracovat.

Thomas Alva Edison (1847-1931) se ale zapsal do pokroku ještě mnohem více. Edison si tak nechává zapsat jeden z nej důležitějších patentů století - žárovku. Edison se ale nenechal odradit a pokračoval ve výzkumu. Vylepšoval žárovku a hledal ty správné kousky uhlíku. Až v roce 1879 dokázal žárovku uvést do provoz praktické využití. Edison se ale proslavil především ve zdokonalování již objevených vynálezů.

Světlo jako inspirace v umění

Světlo neslo v minulosti mnoho funkcí a symbolů. V 19. století se stalo také pro mnoho vědců středem pozornosti při objasňování fungování planety a vesmíru. Na odhalení jeho zákonitostí se vynaložily nemalé finanční prostředky. Světlo se stalo i inspirací pro nové směry a proudy v umění. Vedlo k mnoha objevů a vynálezů. Například Caravaggio (1571-1610) byl uznávaný pro svůj zručný styl malby. Světlo využíval k dramatickému efektu a zdůrazňování klíčových bodů ve svých kompozicích.Vocazione di San Matteo (1599-1600) ukazuje jeho mistrovství světla.

Čtěte také: Více o rizicích v přírodě

Impresionisté se snažili zachytit prchavé momenty interakce světla s okolím. První takovou skupinou byli impresionisté. Claude Monet (1840-1926) studoval vliv světla studia do přírody. Jeho série obrazů Katedrála v Rouenu, západní fasáda (1894) nastiňuje strukturu a zachycuje katedrálu v prchavém ranním oparu. Konec 19. století a začátek 20. století přináší do lidských životů velké změny. Otevírá se novým objevům, stylům a proudům jako právě toto období.

I příchod fotografie svůj pohled na světlo změnil. Moderna se snažila oprostit od tradice a umění postavit na nové základy. Svět plný světel a stínů, na přesné okamžiky v čase. Fotografie Paula Stranda (1890-1976), zachycující v roce 1915 město New York, využívá hry světla a stínu jako objektu tvorby. I když fotografie pracovala se světla a stínu, fotografie stále zůstávala dvourozměrným médiem.

20. léta 20. století byla převratná i v českých zemích. Světla jako výrazový prostředek již po celou poslední třetinu 19. století a využití elektrického proudu vedly k výraznému zdokonalení a v první třetině 20. století se světlo stalo důležitým prvkem v tvorbě český umělec Zdeněk Pešánek. Další obrození světelných umělců přišlo až v 60. letech. Tito umělci se snažili propojit světlo s prostorem s principy sochařství. Nevytvářeli pouze světelnou instalaci, ale svým světlem ovlivňovaly dané prostředí.

Světlo se v 70. letech stává běžnou součástí umění a je tomu tak až do současnosti. Neustálý vývoj zdrojů světla přiblížil nejen jejich práci, ale i myšlenky, které je vedly k dané tvorbě. V následujících kapitolách se zaměřím na tři umělce: Thomase Wilfreda, Jamese Turrella a Olafur Eliasson. Téměř zapomenutý vynálezce a umělec. Se světlem pracoval jako s objektem tvorby. Světlo se dostává z okraje plátna.

Thomas Wilfred a umění světla

Dánský umělec Thomas Wilfred (1889-1968) přichází s díly, pro něž používá název Lumia. Objevil kinetického světla jako objektu uměleckého vyjádření. Jeho světelné obrazy byly různých velikostí, z nich byly ve velikosti televizí, jiné připomínaly promítací plátna. Wilfred byl fascinován vesmíru, jež rytmicky pulzují na noční obloze a mění se v paletě vzorů. Studoval abstrakce a technologie v moderním umění a absolvoval kurzy malby a sochařství na Sorbonně v Paříži. Zjistil, že je možné využít tradiční média k předávání pocitu světla. Se světelnými hranoly experimentoval už od dětství. Do Spojených států amerických přicestoval v roce 1916. Začátek ve světě neměl Thomas Wilfred vůbec jednoduchý. Vydělával si jako hudebník a zpěvák v klubech New Yorku. Spojovalo je světlo jako prostředek k vyjádření pocitů. V roce 1919 založil s „Kirk" Kirkpatrickem Bricem (1881-1948) v Huntingtonu na Long Islandu. Na plátno promítal vícebarevné, amorfní a neustále se pohybující světelné efekty. Hledal cílů, pro které měl ale jeden z členů skupiny (Brangdon) pochopení. Wilfred trval na tom, že Lumia je „osmé umění". Lumia je evoluční vývoj v malbě, protože do abstrakce vnesla prvek času. Vedle světla a barvy byl třetím pilířem jeho tvorby pohyb.

Čtěte také: Inspirace pro svatbu v přírodě

Wilfred postupoval ve svých experimentech s Lumií s přesnou dobou. Viděl to v rámci jednoho plátna. Statické formy se posouvá do sledu událostí postupujících v čase. Ve 20. letech vystavoval svá díla v New Yorku, Seattlu a Torontu. V roce 1930 se účastnil výstavy L'Art Lumiére v rámci Société Anonyme v Paříži. Instaloval svůj Clavilux na lodi na řece Seině a stává se nejvíce citovaným projektem na celé přehlídce. Wilfred si nechal patentovat víc než 17 přístrojů pro světelné umění. V roce 1964 představil svůj název Junior, First Home Clavilux Model. Nejednalo se pouze o samotný přístroj, který tvořil barevné abstrakce. Wilfred z něj udělal i o samostatný prvek do domácnosti, připomínající později první televize. Jednalo se o skříňku s prvky ArtDeco a s pochromovanými panty. Bylo možné zvolit samotnou kompozici.

Sklo jako umělecký materiál

Sklo existuje ve znamení průhlednosti, zrovna jako demokracie. Jako láska. Ale, jak řekl jeden rumunský básník, „průhlednost je pouze důkazem toho, že Bůh nám dává možnost vidět, nikoli že vidět budeme“. Věřím v mýtus okna. Bez oken bychom neměli svůj vlastní vnějšek a svůj vlastní vnitřek. Bez oken je představivost mrtvá. Právě tak jako kdybych nahrával s kapelou píseň, práce se sklem je spolupráce, v níž vytvářím dialog a diriguji podmínky, díky němuž materiál může vyjádřit sám sebe.

Mé dílo se zabývá tématy paměti a vzpomínání, snažím se tyto jevy vyvést z nejasných prostorů naší mysli a promítnout je do fyzických předmětů. Zvláště mě zajímá epizodická paměť: naše vědomé vzpomínky na lidi, místa a události, které se často vážou na domov, rodinu, svátky. V mém díle sklo odráží různé vlastnosti paměti jako přítomnost, nepřítomnost, jasný a zkreslený obraz, fragment a celek.

tags: #andre #malraux #v #prirode #diplomova #prace

Oblíbené příspěvky:

• Postupy vzorkování v environmentální analýze
• Odbor životního prostředí Horažďovice - Agenda
• Scénář Minuty z přírody
• Dluhy za odpad: Co se stane, když nezaplatíte?
• Nakládání s odpady v ČR a EU