Aspekty syndromu psychického ohrožení: Definice a význam

Je již známo, že zdraví není pouze absencí nemoci, ale „stav tělesné, duševní a sociální pohody, nikoli pouhé nepřítomnosti nemoci nebo vady“ (dle WHO), tedy stav pozitivní. Také samotné duševní zdraví není pouze neutrální stav „bez nemoci“, nýbrž (také dle WHO) „pocit pohody, v němž každý jedinec naplňuje svůj vlastní potenciál, zvládá běžný životní stres, může pracovat produktivně a plodně a je schopen přispívat k prospěchu své komunity“.

O duševní zdraví je důležité pečovat, protože ovlivňuje jak celkovou kvalitu života, tak naše vztahy a v neposlední řadě též náš výkon v práci. Má vliv na to, jak se vyrovnáváme s běžnými situacemi v životě, jak přemýšlíme o světě, ostatních lidech i nás samotných a jaká rozhodnutí činíme. Dále naše duševní pohoda či nepohoda určuje, jakým způsobem budujeme a udržujeme vztahy v rámci rodiny i širší společnosti nebo způsob řešení konfliktů, a má vliv nejen přímo na produktivitu práce, ale i např. na zvládání stresových situací v zaměstnání a prevenci syndromu vyhoření.

Základní pilíře duševního zdraví - co jej ovlivňuje

Na naši duševní pohodu má vliv mnoho faktorů, a to biologické, psychologické a sociální. Mezi biologické se řadí genetická výbava (zděděné dispozice k některým duševním poruchám), fyzický a zdravotní stav (chronická nemoc, zranění apod.), hormonální a neurochemická nerovnováha (např. hladina serotoninu).

Psychologické faktory představují naše osobnostní rysy a vlastnosti, dále způsob, jakým se vyrovnáváme se stresem, naše životní zkušenosti a cosi jako „smysl života“ - zda máme životní cíl, motivaci apod.

A konečně faktory sociální a environmentální, tedy vlivy společnosti a (i životního) prostředí, tedy kvalita mezilidských vztahů, sociální a ekonomické postavení, prostředí na pracovišti či životní styl (dostatek pohybu, zdravé stravy a spánku).

Čtěte také: Udržitelný rozvoj skrze environmentální aspekty

Prevence a psychohygiena

Příznivý stav se nazývá také „duševní well-being“, každý z nás může pro jeho udržení a zlepšení udělat mnoho, a to každý den.

Péče o tělo

Jak už bylo řečeno, duševní a tělesné zdraví se vzájemně ovlivňují. Pokud pečujeme o své tělo, budeme se lépe cítit také duševně. Základem je dostatek spánku, vyvážená strava a přiměřená fyzická aktivita. Spánek je čas, kdy naše tělo regeneruje a mozek vykonává řadu důležitých procesů, jako např. přesun vzpomínek z krátkodobé do dlouhodobé paměti, zpracování emocí či odplavování toxických látek, které se během dne vytvořily. Dospělý potřebuje asi 7-9 hodin spánku, dospívající 8-10. Jeho nedostatek může mít za následek zhoršenou náladu, paměť a soustředění a větší chuť k jídlu. Dlouhodobý nedostatek spánku může způsobit kardiovaskulární potíže, obezitu a také úzkosti a deprese. A jak na kvalitní spánek? Důležitá je pravidelnost, tedy chodit spát a vstávat přibližně ve stejnou dobu každý den. Kromě fyzických výhod snižuje stres, zlepšuje náladu a pomáhá i zlepšovat koncentraci a paměť.

Jak zařadit pravidelnou tělesnou aktivitu do svého programu?

• alespoň 3x týdně si vyhradit místo a čas
• zapojit do toho dalšího člověka
• důležité je zvolit aktivitu, která nás bude bavit, ne se nutit např. do běhu, když jej nemáme rádi

Sociální interakce

Pro duševní pohodu jsou také zásadní mezilidské vztahy. Důležité je zejména to, že se máme na koho obrátit v obtížné situaci. Naopak dlouhodobá izolace může duševní zdraví výrazně zhoršit. Interakce s ostatními lidmi také dále posilují naše sociální dovednosti, snižují hladinu stresu a posilují pocit sounáležitosti i sebevědomí a upevňují naši identitu. Prospěch z mezilidských vztahů je však oboustranný: také my můžeme ostatním lidem něco přinášet. Sociálními interakcemi budujeme empatii, vcítění do druhých lidí, což dále zlepšuje kvalitu vztahů.

Práce se stresem a emocemi

Negativně ovlivňuje všechny aspekty duševního zdraví, o nichž je pojednáno výše, a dlouhodobý stres má vliv i na tělesné zdraví v podobě zvýšeného krevního tlaku a kardiovaskulárních onemocnění, obezity, zažívacích problémů a dalších.

Čtěte také: Environmentální aspekty výroby energie

Práce se stresem je proto klíčovou součástí psychohygieny. Neznamená vyhýbat se stresu, to ostatně ani nelze, ale snažit se stres omezit dobrým plánováním a efektivním využitím času, stanovením vlastních hranic (naučit se říkat „ne“) a vyvážit jeho negativní účinky např. fyzickou aktivitou, věnováním se zájmové činnosti, která nás těší a u níž se dokážeme uvolnit, a použitím relaxačních technik jako meditace, cvičení jógy apod.

V neposlední řadě je pro duševní pohodu velmi důležité naučit se pracovat také s vlastními emocemi. Opět není cílem potlačit negativní emoce, to k ničemu dobrému nevede, ale naučit se je rozpoznat a reagovat na ně. V první řadě je třeba si emoce uvědomit, a to včetně tělesných projevů (k tomu mimo jiné pomáhá technika mindfulness), a konkrétně je pojmenovat (vztek, strach, úzkost…), což pomáhá následně získat kontrolu. Důležité je pak konkrétní emoci přijmout a nehodnotit sami sebe negativně za to, že ji cítíme, a uvědomit si, že je normální se někdy takto cítit (např. vztek na druhého člověka). Zásadní je pochopit příčinu, proč se cítíme právě tak, a co nám to signalizuje (např. narušení našich hranic, potřebu podpory). Pro duševní pohodu i mezilidské vztahy je pak zásadní, jakým způsobem emoce vyjádříme a jak se s nimi vyrovnáme. Adekvátní vyjádření emocí může být např. v rozhovoru s další osobou či deníku, vyrovnat se s emocemi pak můžeme např. pohybem, dechovým cvičením nebo jinou relaxační technikou.

Sebepoznání, sebepřijetí, sebeúcta

Porozumění vlastním emocím je součástí procesu sebepoznání, což je pro spokojený život velmi důležité. Dále spočívá v poznání vlastních potřeb a motivací či hodnot, vlastních limitů, ale i silných stránek. Vede k realistickému a přijímajícímu náhledu na sebe sama - sebepřijetí a zdravému sebevědomí, které má pak vliv na vytváření rovnocenných a oboustranně prospěšných mezilidských vztahů. Zdravé sebevědomí pomáhá také lepšímu zvládání stresových situací, neúspěchu a kritiky a je prevencí úzkostí, depresí a dalších psychických problémů. Zásadní součástí duševní pohody, která souvisí se sebepoznáním, je život v souladu s našimi hodnotami a potřebami. Pokud člověk žije v rozporu se svými hodnotami a potřebami, vede to k dlouhodobé nespokojenosti, frustraci, chronickému stresu a z něho vyplývajícím obtížím psychickým i tělesným. S hodnotami souvisí například rozhodování o zaměstnání, rodinném životě nebo aktivity související s vírou a duchovním životem.

Duševní poruchy podle MKN-10

• F00-F09: Organické duševní poruchy

  Patří sem například různé typy demence (včetně Alzheimerovy choroby), delirium (akutní zmatenost) a další poruchy způsobené úrazy hlavy nebo jinými fyzickými stavy, které přímo ovlivňují fungování mozku.

• F10-F19: Poruchy způsobené psychoaktivními látkami

  Zde najdete diagnózy spojené s užíváním alkoholu, drog (jako jsou opioidy, kanabinoidy, sedativa, kokain atd.) a dalších látek. Zahrnují stavy od akutní intoxikace a škodlivého užívání, přes syndrom závislosti, až po odvykací stavy a psychotické poruchy vyvolané těmito látkami.

  Čtěte také: Ekologie a chemie

• F20-F29: Schizofrenie a poruchy s bludy

  Tato kategorie se zaměřuje na závažné psychotické poruchy. Dominantními příznaky jsou halucinace (často sluchové), bludy (falešné, pevně přesvědčivé myšlenky), zmatené myšlení a výrazné změny v chování a prožívání emocí. Patří sem schizofrenie, schizotypní porucha a různé typy poruch s bludy.

• F30-F39: Afektivní poruchy (Poruchy nálady)

  Tato skupina pokrývá poruchy, jejichž hlavním rysem je patologická změna nálady nebo afektu. Nejznámější je depresivní porucha (přetrvávající smutek, ztráta zájmu), ale patří sem i bipolární afektivní porucha, která se projevuje střídáním období mánie (nadměrná energie, euforie, snížená potřeba spánku) a depresivních epizod.

• F40-F48: Neurotické, stresové a somatoformní poruchy

  Zde jsou zařazeny poruchy, které často nevyžadují hospitalizaci a souvisí s úzkostí, stresem nebo fyzickými příznaky bez jasné fyzické příčiny. Patří sem různé fobie, panická porucha, obsedantně-kompulzivní porucha (OCD), posttraumatická stresová porucha (PTSD) a somatizační poruchy (fyzické potíže pramenící z psychiky).

• F50-F59: Poruchy chování spojené s fyziologickými faktory

  Tato kategorie se zabývá poruchami, které ovlivňují tělesné funkce, ale mají psychologický původ. Hlavními příklady jsou poruchy příjmu potravy (mentální anorexie a bulimie a další), neorganické poruchy spánku (např. nespavost způsobená psychickými vlivy) a sexuální dysfunkce, které nejsou způsobeny fyzickým onemocněním.

• F60-F69: Poruchy osobnosti a chování u dospělých

  Zahrnuje trvalé a hluboce zakořeněné vzorce chování a prožívání, které se výrazně odchylují od normy a často vedou k problémům v sociálních a pracovních vztazích. Patří sem specifické poruchy osobnosti (např. paranoidní, hraniční, disociální, anankastická) a poruchy sexuální preference (např. fetišismus, exhibicionismus).

• F70-F79: Mentální retardace

  Tato sekce klasifikuje stavy charakterizované sníženou úrovní intelektového fungování a adaptivního chování, které vznikají během vývojového období. Rozlišuje se lehká, středně těžká, těžká a hluboká mentální retardace.

• F80-F89: Poruchy psychického vývoje

  Sem spadají poruchy, které se projevují opožděním nebo narušením vývoje určitých funkcí. Jsou to například specifické poruchy řeči a jazyka, poruchy školních dovedností (např. dyslexie, dyskalkulie) a pervazivní vývojové poruchy, kam patří mimo jiné dětský autismus.

• F90-F98: Poruchy chování a emocí s obvyklým nástupem v dětství a dospívání

  Kategorie pokrývá specifické problémy, které typicky začínají v dětství. deprese), poruchy způsobené užíváním psychoaktivních látek (zejména alkoholu). Češi sice dle průzkumů považují duševní zdraví za velice důležité, ale pokud mají problémy, neobrátí se na odborníky a vše řeší „svépomocí“.

Kdy vyhledat pomoc?

Klíčové je všímat si výrazné změny oproti běžnému stavu daného člověka a toho, zda tyto změny narušují jeho každodenní život a fungování. Příznaků si můžeme všimnou u jiných lidí, ale také sami u sebe.

Změny v emocích a náladě

• Dlouhodobě (déle než dva týdny) trvající pocit smutku, prázdnoty, nebo naopak extrémní vztek a podrážděnost bez zjevného důvodu.
• Apatie, lhostejnost k dříve oblíbeným koníčkům, přátelům nebo aktivitám.
• Neustálé obavy, panické záchvaty, nebo nepřiměřený strach z běžných situací (např. sociální fobie).
• Rychlé a intenzivní přechody z euforie do hlubokého smutku.
• Přehnané sebeobviňování, pocity méněcennosti a beznaděje.

Změny v myšlení a vnímání

• Problémy s udržením pozornosti, zapomínání, neschopnost dokončit úkoly (časté u ADHD nebo deprese).
• Zmatenost a dezorganizace, nesouvislé myšlenky, neschopnost logicky uvažovat, potíže s rozhodováním.
• Vidění, slyšení nebo cítění věcí, které ostatní nevnímají (halucinace); nebo silné, nepravdivé přesvědčení, kterým člověk věří navzdory důkazům (bludy) - může být příznakem psychózy nebo schizofrenie.
• Myšlenky na sebepoškozování nebo sebevraždu - jakékoli zmínky nebo náznaky myšlenek na smrt nebo ublížení sobě samému vyžadují okamžitou pomoc.

Změny v chování a sociálním fungování

• Izolace od přátel a rodiny, vyhýbání se společnosti, upřednostňování samoty.
• Náhlý pokles prospěchu ve škole, zhoršení pracovního výkonu nebo neschopnost plnit povinnosti.
• Výrazné změny ve spánkovém režimu - nespavost nebo naopak nadměrná spavost.
• Výrazný úbytek nebo nárůst hmotnosti, změna stravovacích návyků.
• Zvýšená konzumace alkoholu, drog nebo léků jako způsob zvládání potíží.
• Nezvykle impulzivní nebo nebezpečné chování, agresivita.
• Neschopnost nebo neochota pečovat o osobní hygienu a vzhled.

Pokud si všimnete, že tyto příznaky jsou intenzivní, trvalé a zasahují do běžného života daného člověka, je třeba vyhledat odbornou pomoc. V případě myšlenek na sebevraždu volejte ihned linku důvěry nebo záchrannou službu.

Stigmatizace a destigmatizace

Největší problém stigmatizace je samozřejmě to, že lidé nevyhledají odbornou pomoc, pokud zpozorují některé příznaky u sebe, svých dětí nebo přátel či příbuzných. Stigmatizace je proces, který souvisí jak se společenským vylučováním a odmítáním stigmatizovaného, tak s vlastními pocity studu. Má tři součásti: nevědomost, předsudky a diskriminaci. Začátek spočívá v označování lidí s duševními poruchami negatvní „nálepkou“ a šíření negativních stereotypů o těchto lidech. Následuje separace (vyloučení ze společnosti) a diskriminace, tedy negativní a nepřátelské chování (např. neochota osoby s duševní nemocí zaměstnat či jim pronajmout byt; jedná se ale i o nedostatek podpory v nejbližším okolí). Stigma (i tzv. self-stigma, tedy sebestigmatizace, kdy jedinec vztáhne negativní postoje a předsudky i sám na sebe) brání včasnému vyhledání pomoci a představuje tak problém nejen pro samotného člověka potýkajícího se s duševní poruchou, ale ve výsledku i pro celou společnost (náklady na zdravotní a další péči). Stigma může mít na člověka horší dopady než samotné duševní onemocnění a může být i příčinou sebevraždy.

Destigmatizace je opačným procesem. Aby se ve společností přestaly objevovat předsudky spojené s duševními poruchami, je třeba:

• Mluvit o duševním zdraví i problémech otevřeně
• Vyvracet rozšířené mýty o lidech s duševními poruchami
• Sdílet osobní příběhy zotavení z duševního onemocnění
• Používat respektující jazyk

Toto platí jak pro jednotlivce, tak také zejména pro média, která mají potenciál přitáhnout pozornost k důležitým tématům. O to více by měli autoři článků cítit zodpovědnost za to, jakým způsobem informují o duševních poruchách a lidech, kteří se s nimi léčí. Např. Národní ústav duševního zdraví vytvořil pro novináře materiál, kde ukazuje, jakým způsobem o tématu hovořit a jakým nikoli. Někdy to však nestačí.

Syndrom týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte (CAN)

Syndrom týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte (syndrom „CAN“ = Child abuse and neglect) lze definovat jako soubor nepříznivých příznaků v nejrůznějších oblastech stavu, vývoje dítěte a jeho postavení ve společnosti a zároveň v rodině. Vzniká převážně úmyslným ubližováním dítěti, které je nejčastěji způsobeno jeho nejbližšími vychovateli, hlavně rodiči. Extrémní podobou CAN je smrt dítěte. Termín se vyvíjel postupně od 50. let 20. století. V české terminologii byl v 90. letech minulého století přeložen jako syndrom týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte. Podle definice z této doby se jedná o „jakékoli nenáhodné jednání rodičů nebo jiné dospělé osoby, které je v dané společnosti odmítané a nepřijatelné a jež poškozuje tělesný, duševní i společenský stav a vývoj dítěte, popř. způsobí jeho smrt.“[1] Dítě je týráno/zneužíváno/zanedbáváno tehdy, jestliže s ním dospělý zachází způsobem, který je v dané době v dané společnosti pokládán za nepřijatelný (podle International Society for Prevention of Cruelty to Children, ISPCC).

CAN patří mezi syndromy označované také jako viktimizační (oběti trestných činů). [4] V MKN-11 je kromě toho možné syndrom zařadit pod kód QE52.0 (problém vztahu mezi dítětem a pečovatelem). V evropských zemí je asi 4-5 % dětí týraných a zneužívaných (a to je pravděpodobně jen „špička ledovce“). Chlapci jsou obecně týráni stejně často jako dívky, podíl dívek je vyšší v případě sexuálního zneužívání. Vyšší riziko týrání je u dětí prvorozených a fyzicky nebo mentálně handicapovaných. Těžkými formami týrání jsou nejčastěji postiženy děti do 2 let věku. Zkušenost s emočním týráním deklarovalo 15‚6 % respondentů, s fyzickým týráním 18 %, se sexuálním zneužitím 9‚7 % a se zanedbáváním 37‚2 % respondentů.

Týrání dítěte je trestný čin. V trestním zákoně je ustanoven jako „Týrání svěřené osoby“ nebo „Týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě“. Neoznámení nebo nezabránění trestnému činu týrání svěřené osoby je trestným činem. Oznámení o podezření na týrání svěřené osoby je nutné podat policii ČR nebo příslušnému státnímu zástupci[9].

Formy týrání

• Citové týrání - zahrnuje takové podněty, které mají vážný negativní vliv na citový vývoj dítěte. Projevy: depresivní ladění, lítostivost dítěte, poruchy příjmu potravy, nadměrná anxieta, apatie, bezdůvodná agrese; obtížné navazování kontaktů s vrstevníky, ale dobrá komunikace s dospělými, až abnormální vstřícnost k lékařům a ošetřovatelskému personálu („hlad po hlazení“).
• Sexuální zneužívání - Nepatřičné vystavování dítěte pohlavnímu kontaktu, činnosti i chování. Zahrnuje jakékoliv pohlavní dotýkání, styk či vykořisťování kýmkoliv, komu bylo dítě svěřeno do péče anebo kýmkoliv, kdo dítě zneužívá. Takovou osobou může být rodič, příbuzný, přítel, odborný či dobrovolný pracovník či cizí osoba[10].
• Tělesné týrání - neuspokojování základních tělesných potřeb dítěte (např. Syndrom třeseného dítěte (shaken baby syndrome či shaken infant syndrome) je soubor symptomů, které jsou způsobeny agresivním třesením kojence. Osoba drží kojence pevně za trup nebo paže, hlava přitom vykonává pohyb od prudké flexe do násilné hyperextenze. Ze strany prostředí - diskriminace např. hematomy na těle - zejm. zlomeniny - zejm. nutkavé nebo neurotické návyky - např.

Terapeutická práce je realizována v širokém záběru sahajícím od jednorázové krizové intervence (spojené s diagnostikou) přes krátkodobou individuální, skupinovou či rodinnou terapii, až k dlouhodobé formě psychoterapie, kdy je potřeba několikaměsíční péče. Důležitou složkou terapie je i forma socioterapie, kterou rozumíme terénní prací v podobě kontaktu s rodinou v jejím přirozeném prostředí.

Primární prevence syndromu CAN vyžaduje: informování veřejnosti o syndromu, spolupráci s obcí a její samosprávou a spolupráci s důvěryhodnými nestátními organizacemi. CAN je problém, kterého terapie vyžaduje interdisiciplinární spolupráci.

tags: #aspekty #syndromu #psychického #ohrožení #definice

Oblíbené příspěvky:

• Hanácký skanzen Velikonoce
• Správný postup připojení vany
• Zpracování bioodpadu
• Tvorba kapely Komunál
• Slunné stanoviště pro kosatce