Adam Michna z Otradovic: Když se příroda skrývá v díle

Adam Michna z Otradovic nebo Adam Václav Michna z Otradovic, jak se příležitostně ve spisech podepisoval, sdílí osud většiny básníků starší literatury: známe jeho dílo lépe než jeho život.

Když byla v roce 1647 vydána sbírka duchovních písní Česká mariánská muzika, cítili sice její vydavatelé, pražští jezuité, i její autor stylistickou půvabnost, barvitost i novost tohoto hudebního básnického umění, nemohli však intuitivně poznat, že se v tomto díle objevuje zvláštní charakter českého barokního básnictví, a to způsobem, který můžeme označit za tvůrčí a průkopnický.

Původce tohoto kancionálu, jindřichohradecký varhaník a hudebník Adam Michna z Otradovic, stanul naráz na špičce národního básnictví jako vedoucí a průkopnická osobnost doby po bitvě na Bílé hoře.

V roce 1653 vydal druhou sbírku duchovních písní, Loutnu českou, a sbíral dál nové písně, které pak roku 1661 shrnul do zpěvníku Svatoroční muzika.

Ale ani nejpřesnější skutečnosti a údaje neučinily by z Michnova života napínavý román. I v dramaticky pohnuté situaci Čech před rokem 1618, situaci nebezpečně nabité politickými a ideologickými spory, které vyvrcholily protihabsburským povstáním, a v Čechách po roce 1618, které byly poznamenány ranami habsburského pronásledování a třicetiletou válkou, plynul život Michnův klidně a jednotvárně uvnitř hranic vymezených tehdejším venkovským měšťanstvím.

Čtěte také: Jaroslav Vrchlický a příroda

Ze sporých zpráv, které nám poskytují archívní prameny a ještě vzácněji jeho dílo samo, se zdá, že celý svůj život strávil v Jindřichově Hradci a že z ostatních kulturních center tehdejší doby poznal za krátkého příležitostného pobytu jen Prahu.

Původ rodičů a Michnovo mládí jsou zahaleny do temnot domněnek. Šlechtický přídomek „z Otradovic“ a erb, který měl na své pečeti (člun ve štítu a nad přilbou, pod níž se čtou písmena AM - ZO), dosvědčují jeho šlechtický původ, i když jen ze šlechty nižší; ale ani původ, ani boční linie se nedají blíže určit.

Patřil k rodině, která byla usazena v Jindřichově Hradci už v 16. století a která, smíme‑li přijmouti domněnku, že z ní vzešli dva varhaníci stejného jména Michal Michna, vynikla hudebním založením.

O jednom byla zmínka v roce 1535, o druhém na konci 16. století (když se kolem roku 1590 oženil) a na začátku století 17.

První nepochybný údaj, podle něhož můžeme dospět k závěru, že se Adam Michna narodil kolem roku 1600, je uvedení jeho jména v seznamu studentů jindřichohradecké jezuitské koleje: od 1611 do 1612 je zapsán do principie, 1615 do gramatiky, 1616 do syntaxe a 1617 do poetiky.

Čtěte také: Relaxujte s malováním podle čísel

Ale tyto narážky jsou tak neprůhledné, že nevíme, můžeme‑li z nich vyčíst nějakou účast na válečném dění třicetileté války. Narážky v předmluvě k Svatoroční muzice mluví o slávě získané před lety statečností, a dokonce prolitím vlastní krve.

Za válečných událostí třicetileté války se mu hospodářsky vedlo dobře. Sňatkem se Zuzanou Cimmermanovou, která pocházela ze zámožné patricijské rodiny, si zřejmě polepšil. Tímto sňatkem získal ženu stejně praktického a podnikavého ducha. Podle zápisů z let 1640-1661 měli manželé výčep vína.

Příjem z tohoto obchodu, ze hry na varhany, ze soukromého vyučování hudbě a z jiných pramenů, jako byly dávky a deputát, činily z Michny jednoho z nejzámožnějších měšťanů, takže si mohl koupit dva nebo tři domy a na úroky půjčovat peníze.

Roku 1645 mu byla na základě jeho nemovitostí vyměřena dosti vysoká švédská válečná kontribuce 400 zlatých a roku 1673 založil nadaci obnosem 1000 zlatých, aby z úroků byli v jindřichohradeckém semináři sv. Víta podporováni tři hudební stipendisté, kteří měli přispívat k povznesení chrámové hudby.

Na jaře nebo na začátku léta 1671 Michna ovdověl. Osamělý, stárnoucí, bezdětný a pravděpodobně churavějící vdovec hledal útěchu a pomoc v novém manželství, které uzavřel ještě téhož roku 22. října s Terezií Eppenaurovou.

Čtěte také: § 11 Zákona o Ochraně Ovzduší - Stanovisko Obce

Básnické dílo Michnovo se nám jeví na pozadí předcházejícího vývoje českého básnictví a v jeho soudobém kontextu jako jev výjimečný a nový, i když vzniklo v rámci konvencí oné doby, především konvencí ideologických, které básníku vnucovaly určité formy uměleckého projevu a vyjadřování v typických dobových literárních a hudebních druzích.

Takový druh byla právě duchovní píseň, která zaujímala v hierarchii básnických druhů a hodnot nejvyšší stupeň. Především nesmíme zapomínat, že se v těchto konvenčních formách a znacích projevoval individuální člověk a umělec, který hledal vlastní netradiční a individuální výraz, to jest osvobození od konvencí.

Michna toho v žádném případě nedosáhl ideologickým protestem nebo určitými teoretickými tvrzeními, nýbrž celou svou básnickou praxí. A tu můžeme podle mého názoru pokládat za „protest“ proti tradičním šablonám a konvencím, které byly pevně stanoveny v tematice i v mnoha formálních a stylistických prostředcích duchovní písně.

Básnické dílo Adama Michny z Otradovic se soustřeďuje do tří sbírek duchovních písní, které vydal jako zralý muž a umělec. Byl zároveň básník i skladatel, neboť ke všem písním skládal melodie pro čtyři nebo pět hlasů.

Kancionál česká mariánská muzika, který v padesáti letech vydal roku 1647, je zřejmě jeho literární a hudební prvotina, kterou se představil širokému publiku pod svým vlastním jménem. Je to bezpochyby nejen sbírka, nýbrž zároveň výbor z prací, které se mu nahromadily za jeho tvůrčí činnosti.

Toliko o jedné písni, Panno, čas jest, nech žalosti, která byla do České mariánské muziky zařazena, víme přesně, že vznikla mnohem dříve; tvořila prolog a epilog k divadelnímu představení Veleslavnost blahoslavené Panny nanebevzetí, kterou uvedla 15. srpna 1638 jezuitská kolej v Brně na počest polského krále Kazimíra a jeho nevěsty Renaty, dcery císaře Ferdinanda III.

Smíme mu přičíst také nějaký podíl na jiném slavnostním představení, které se konalo o rok dříve, 23. srpna 1637, a bylo inscenováno jindřichohradeckými jezuity u příležitosti slavnostního převezení ostatků sv. Hippolyta z Říma do Jindřichova Hradce?

Účastnil se snad i sestavení alegorických scén, když za dva roky (1639) byly světcovy ostatky natrvalo uloženy do kostela sv. Marie Magdaleny?

Michna také napsal píseň k poctě sv. Hippolyta Jaký to kvítek červený vidím v hradeckém rolí a zařadil ji do Svatoroční muziky (1661). Byl jistě schopen všechno toto vytvořit. Jako komponista a básník musel často ochotně vyhovět požadavkům při aktuálních slavnostních příležitostech.

To potvrzuje náš názor, že měl Michna nejen jako hudebník, nýbrž i jako básník v Jindřichově Hradci tvůrčí účast na jiných představeních, církevních slavnostech a snad i na inscenacích dvorských veseloher. Tato díla ovšem neznáme. Jestliže některá z nich zařadil do svých kancionálů, nepodaří se nám je v nich nalézti.

V Michnových kancionálech jsou také cizí, převzaté básně. Dá se to přesně určit jen u dvou písní: Stála matka litující z České mariánské muziky a Milosrdný Bože, prosím za to ze Svatoroční muziky. Je zde však na místě opatrnost.

Platí to také o písni Co pomahá světská sláva, kterou Michna zařadil právě do Svatoroční muziky z roku 1661, i když by se neodchylovala od linie eschatologických básní České mariánské muziky.

Z této možnosti logicky plyne ještě jedna smělá domněnka: neměl Michna na tomto anonymním spise větší básnickou účast, není především také původcem patetického Rozžehnání se s světem (incipit Měj se dobře, světe: nebo darmo se jest tobě důvěřovati)?

Je to jakási báseň v próze, která Fridricha Bridela inspirovala k parafrázi, když skládal třetí kapitolu svého Života sv. Ivana (vyd. 1656), k meditaci Rozjímání k víře podobné všech těch, kteří opravdu se miní s světem rozloučiti.

To by Michnova básnická tvorba začínala už na konci dvacátých let 16. století. Z jeho sbírek duchovních písní jsou jen Česká mariánská muzika a Svatoroční muzika kancionály v běžném smyslu, tj. sbírkami básní určených především pro kostelní potřebu. Jestliže je Michna sestavil ze zásob už hotových písní, které se mu nahromadily za delší dobu, takže mezi jednotlivými čísly můžeme pozorovat odchylky v tvůrčí básnické metodě a umělecké technice i stylizaci, pak musel své kancionály prokomponovat a utřídit jako uzavřené knižní jednotky.

Tematická mnohost jeho díla mu nedovolovala tvořit sbírky soustředěné k jednomu tématu, s jedinou výjimkou Loutny české, která však není kancionálem. Přidržel se tedy nejběžnějšího stavebního principu zpěvníků a vůbec bohoslužebných knih, tj. chronologického uspořádání písní podle církevního roku.

Svůj první kancionál sestavil kolem tří tematických celků. První díl zahrnul písně k uctívání Krista, druhý mariánské písně především pro slavnostní bohoslužby o velkých mariánských svátcích, třetí eschatologické písně o umírajících a mrtvých a o duších v očistci.

Nejjednodušší kompozici má Svatoroční muzika. Obsahuje především písně o svatých, tedy tematiku, která v České mariánské muzice chybí. Poněvadž však bral zároveň zřetel na ostatní slavnostní a sváteční dny, dospěl k obyčejnému typu katolického barokního kancionálu, který sahá od adventu až ke konci církevního roku.

Nejpočetnější skupinu tvoří ovšem písně pro jednotlivé církevní slavnosti a svátky, proprium de tempore et sanctis. Je nutno zamyslet se nad uměleckou a složitou stavbou a nad hlavní myšlenkou Loutny české, která stojí v protikladu k jasné a jednoduché stavbě České mariánské muziky a Svatoroční muziky.

Již svým rozsahem pouhých třinácti písní prozrazuje, že není kancionálem. Michnova Loutna je v české barokní literatuře výtvor smělý a výjimečný. Jednotlivé její skladby jsou skloubeny do promyšleného cyklu, který nezapadá ani svým rázem, ani stylem do kostelního prostředí.

Loutna je básnická a hudební svita, která si žádala souborného provedení, nejvhodněji nějakého koncertního. Zahajuje ji předmluva Kdo by tě chváliti žádal, která je básnickou a zároveň hudební dedikací. Michna věnuje Loutnu Ženichu Kristovi a jeho Nevěstě Marii a vybízí panice a panny, aby Pannu Marii společně oslavovali. Už tím je naznačen symbolický směr a ráz celého cyklu.

Je velmi uměle vybudován na dvojím motivu mystického sňatku, jednak Panny Marie s Bohem Otcem, jednak lidské duše s Kristem. V druhé písni Byly tři někdy bohyně, v jakémsi mystickém křesťanském Paridově soudu, je tento motiv poněkud potlačen a zkomplikován tím, že z nápadnic, které Adam nabízí rozhodčímu andělovi, je sice za boží nevěstu vybrána stará sv. Anna, ale skutečnou boží nevěstou a boží rodičkou se má stát teprve její panenská dcera Panna Maria.

Třetí a čtvrtá píseň jsou věnovány mystickému namlouvání spojenému s oslavou tělesné krásy a duchovní ctnosti Marie jako nevěsty Kristovy: Ó vinšovaná hodino a Kleopatra, hrdá žena. Počínaje pátou písní Sem, všickni lidé, přistupte se situace mění: snoubenci duchovního sňatku se stávají Kristus a lidská duše a Panna Maria vystupuje jen v úloze námluvčí, která vychvaluje přednosti svého syna, ačkoliv se vlastně sama doporučuje jako nejvlastnější a nejvýbornější milenka.

Duše roznícená těmito chválami touží po Kristu a zříká se pro něho celého světa (6. píseň Ach, jak ve mně srdce hoří). Musí se však před sňatkem očistit v duchovní lázni, tak jako se Kristus omyl v lázni z vlastní krve (7. píseň Již jest lázeň zatopena).

Ženich Kristus líčí své očekávající nevěstě‑duši svatební dary, které jí přichystal (8. píseň Povstaň, srdce milující), a vysílá pro ni jako své družby „nebeskou jízdu“ (9. píseň Nebeští kavalerove, vinšujte štěstí). Duše se ověnčí mystickým svatebním kvítím (10. píseň Posypte mne s kvítkami). A svatební den, který bude slaven v nebeském Jeruzalémě, nastává (11. píseň Začněte, panny, zpívati).

Jako kontrast tohoto nebeského štěstí se Kristově nevěstě připomíná hříšnost jejího těla, které by mohlo všechno zhatit a duši uvrhnout do pekelných muk (12. píseň Kdež pospícháš, hříšné tělo).

Přestože se oba Michnovy zpěvníky opírají o kancionálové modely, nejsou to kancionály v běžném smyslu slova. Michnovy kancionály nechávají nepovšimnut tradiční písňový poklad, tj. přezírají a dokonce odmítají starší písňovou tradici a obracejí pozornost na nové, ještě neobíhající skladby.

Proto nejsou tyto kancionály antologiemi z oblíbeného a uznávaného repertoáru, který byl obyčejně jen osvěžován novými, zčásti také samostatně složenými písněmi. Jsou to zpěvníky, které jsou vždycky složeny z vlastních, zcela nových výtvorů.

Představují vyhraněné projevy básnického já s bohatým citovým životem a směřují tak k subjektivní lyrice a epice. I když se tato lyrika a epika někdy podřizuje v duchu církevních tradic a šablon kultickým potřebám církevních kolektivů, přece jsou spíš výrazem individuálního prožitku a gesta než zevšeobecňující typizace, o jakou by měla usilovat duchovní píseň určená shromážděné obci věřících.

Ale nejen svým výrazným individualismem a subjektivismem se Michnovy kancionály liší od kancionálů starších, nýbrž i svou tematikou a svým zralým barokním stylem. To jsou také znaky nekancionálové Loutny české. Její tematiku můžeme označit za exkluzívní a jedinečnou, za opravdový průlom do tradičních témat, jak se s nimi setkáváme v české duchovní písni před Michnou.

Jako nejzralejší básnické dílo Michnovo jeví sice některé typické znaky, ale nikoli celé rozpětí jeho básnictví. Umělecký rejstřík Michnův je jak tematicky, tak formálně mnohem bohatší. V Loutně jsou ztělesněny jmenovitě prvky mystické, kterými se ovšem nijak podstatně od ostatní Michnovy poezie neliší. Michnova mystika má zpravidla erotický přízvuk.

Není však orientována, jak tomu bývá v duchovní lyrice nejčastěji, na starozákonní Velepíseň, která bývala tradičně vykládána jako mystický vztah mezi Kristem jako milencem, ženichem nebo manželem a církví jako jeho milenkou, nevěstou nebo chotí. Velepísní se nejčastěji inspirovaly básnické a písňové parafráze, což v české literatuře nejvýrazněji platí o cyklu písní J. A. Komenského Ó by mne můj Ženich věčný. Michna se ve své mystické erotice obešel bez této biblické inspirace a šablony. V jeho písních nenajdeme závažnější ohlasy Velepísně.

Mystická erotika Michnovy poezie se realizuje ve dvou rovinách: v objektivní a subjektivní. Ve sféře objektivní jsme vlastně diváky a svědky mystického vztahu, zobrazeného nejčastěji jako námluvy nebo jako sňatek Boha Otce s Pannou Marií; Maria vystupuje jako milenka, nevěsta, choť nebo Bohorodička.

Ve sféře subjektivní stává se však člověk sám, totiž lidská duše, účastníkem mystické erotiky jako Kristova milenka, nevěsta nebo choť nebo jako milenec Panny Marie (v tomto případě jen jako milenec, bez uskutečnění mystického sňatku). Těmto mystickým vztahům a představám podléhá také výběr obrazů, symbolů, metafor, přirovnání a epitet vesměs čerpaných z oblasti lidské lásky, přičemž však tělesná stránka lásky zůstává nepovšimnuta.

tags: #basnicke #vyjadreni #priroda #se #skryva #dila

Oblíbené příspěvky:

• Příležitosti a ohrožení v SWOT
• Problémy ve vztahu
• Tipy pro dovolenou na Zakynthu
• Sešívání bez spon
• Potvrzení o likvidaci vozidla: Kdo je vydává?