Gregory Bateson: Mysl a Příroda – Souhrn a Úvahy

Tato esej vznikla na základě podnětů z knihy Gregoryho Batesona Mysl a příroda: nezbytná jednota a také z Mezinárodního psychoterapeutického sympozia 2011.

1. Gregory Bateson a Zastaralá Myšlenková Východiska

Gregory Bateson (1904-1980) byl jedním z tvůrců aktuální postmoderní epistemologie a jedním z nejvýznamnějších myslitelů dosavadní historie. Navzdory tomu není pořád dostatečně známý. Ve své knize, která vyšla v angličtině v roce 1979, má kapitolu: Dodatek - Doba je vymknutá z kloubů.

Bateson v ní poznamenal, že současný vzdělávací proces je z hlediska studentů šlendriánský, což je dáno zastaralostí předpokladů a východisek, ze kterých výuka vychází. S Batesonem se jednoznačně shoduji v názoru na zastaralá myšlenková východiska - v tomto případě pro popisy mentálních jevů a jejich výzkum. Myšlenka kvantitativního výzkumu ve vědách o člověku je prostě velmi zastaralá a totálně scestná.

Kniha Současná psychoterapie je zarámována kvantitativním výzkumným myšlením a pozitivistickou epistemologií, tudíž je hrubě vzdálená současnému stavu vědeckého myšlení a poznání v sociálních vědách. Jakýkoli kvantitativní a tudíž také pozitivistický, objektivistický výzkum v oborech psychologicko-psychiatrických, tedy včetně psychoterapie, je metodologicky, z pohledu aktuální epistemologie a teorie vědy, neobhajitelný a nemá žádnou vypovídající hodnotu!

2. Emoce a Objektivita ve Vědě

Takzvaná - třeba vědecká - věcnost je iluze a mýtus. Mám za to, že žádné lidské konání není bez emocí. Emoce jsou na počátku jakékoli motivace a emoce provázejí jakékoli chování. I klid je emoce. Avšak slepé skvrny, které se objevují v knize Současná psychoterapie, která vyšla v květnu roku 2010, nelze omlouvat tím, že jsou „produktem doby“.

Čtěte také: Proč je příroda největší luxus?

Způsoby myšlení o věcech psychologicko-psychiatrických nejen že přímo dopadají na klienty či pacienty, ale mají dramatický vliv na fungování celé lidské společnosti. Ovlivňují všechny oblasti života jednotlivců i skupin všech velikostí. V profesionálních i privátních kontextech.

3. Kritika Kvantitativního Výzkumu v Psychoterapii

Nemohu se za žádných okolností ztotožnit s „myšlenkovým rámcem“, který editoři v komentovaných kapitolách prezentují a reprezentují. V tom, že knížka má být průvodcem pro studenty, spatřuji její největší nebezpečí! Protože již studenty učí chybnému myšlení, které bude pro „konzumenty“ psychoterapie (ale i psychologie obecně) nebezpečné. Kritické úvahy o „myšlenkovém rámci“ se opírají o věci, které jsou napsány zejména ve třech kapitolách knihy: Kapitola 1: Dnešní psychoterapie (Vybíral, Roubal), kapitola 2: Je psychoterapie účinná?

Výzkum, epistemologie, a tedy také paradigma, jsou v kontextu těchto úvah nejzávažnější témata, která chci okomentovat. Totiž způsob, jak o „psychoterapii“ přemýšlíme a cítíme a mluvíme (píšeme), determinuje způsob, jak „ji“ děláme. Pragmaticky lze obtížně vyvrátit myšlenku, že každý lidský jedinec je jedinečný. Včetně jednovaječných dvojčat, jenom pro jistotu dodávám. Nemluvě o tom, že každý mezilidský vztah je jedinečný. V každém jeho momentu. Nelze v něm nic opakovat. Lidské události se vždy odehrávají v jedinečných a neopakovatelných kontextech a vstupuje do nich nepřeberné množství nejrůznějších proměnných, aniž by bylo možné předem vědět, jaké proměnné to budou a kdy se objeví! A co víc, aniž by bylo možné znát všechny proměnné, které jsou či budou ve hře!

Jakou má tato věta (která je výsledkem „významné“ meta-analýzy výzkumu účinnosti psychoterapie) vypovídající hodnotu? Co je to „průměrná míra účinnosti psychoterapie“? O čem to číslo vypovídá? Co měří, nebo tedy změřilo?! Ukážete mi někdo „průměrnou (ve statistickém slova smyslu) psychoterapii?“ Ukážete mi někdo vůbec nějakou „psychoterapii“? (Tady je totiž řeč o „psychoterapii“, aniž by byla nějak konkretizována.) No, neukážete. Ono totiž nic takového neexistuje. Ona navíc neexistuje ani žádná „konkrétní psychoterapie“ ve smyslu některé ze škol. Existují pouze konkrétní lidé, kteří něco, čemu říkají psychoterapie (ať už v této chvíli jakákoli), „dělají“.

Stejně tak neexistuje žádná „deprese“. Tudíž jakákoli statistická odpověď na otázku „jaká je míra účinnosti KBT při depresi“ je zcela irelevantní a s pragmatikou života a psychoterapeutického setkání konkrétního klienta a konkrétního terapeuta nemá nic společného.

Čtěte také: Krásy argentinské provincie

Má tato výzkumná otázka, zda existuje rozdíl ve velikosti efektu různých terapeutických přístupů, pokud jsou srovnávány přímo mezi sebou, opravdu nějaký smysl?! Měla-li být odpověď na tuto otázku validní v kontextu statistického, kvantitativního výzkumu, muselo by být možné postavit vedle sebe několik různých psychoterapeutických přístupů (jenom pro příklad třeba psychoanalýzu, KBT, systemiku, gestalt, hypnózu…) v jakési ryzí, čisté podobě bez intervenování dalších proměnných, a pak „vyzkoušet“ každý z těchto přístupů na řadě zcela identických klientů/pacientů, kteří by do situace jednak nevnesli žádnou jinou proměnnou kromě své „diagnózy“, jednak by po prodělání jedné terapie zůstali zcela nezměněni, aby mohli vstoupit do jiné terapie ve „stejné podobě“, v jaké vstupovali do terapie první (druhé, třetí atd.). To samo o sobě v sobě skrývá předpoklad, že terapie nebude mít žádný efekt, protože jinak by nebylo možné efekt terapie na jednotlivé klienty (či vlastně diagnózy) porovnávat.

Naneštěstí ve výzkumu, a snad dokonce v samotné psychoterapeutické praxi existuje již nyní jakási snaha o „klonování“ - a tou je „manualizovaná psychoterapie“ (v Současné psychoterapii je o ní řeč na str. 40 - 42), tedy kuchařka, podle které má terapeut nějakého zaměření v práci s nějakým pacientem/klientem - krok za krokem - postupovat. Tento zcela absurdní nápad považuji za jedno z největších neštěstí, které psychoterapii v posledních letech postihlo!

Do pozitivisticky a kvantitativně zaměřených výzkumů jsou zařazování pacienti či klienti podle „diagnóz“. A někdo musí ty pacienty či klienty diagnostikovat. Je známá skutečnost, že v oborech psychologicko-psychiatrických navzdory snaze o přesné popisy „diagnóz“ v diagnostických manuálech mají různí lidé mnohdy různou představu o tom, jak ta která „diagnóza“ „vypadá“.

Druhý základní problém indukce je ještě závažnější. Jde o vztah zkušenosti a teorie. Přesněji o otázku, do jaké míry, jak si na to činí nárok empirismus, mohou být skutečně všechny teorie odvozeny ze skutečnosti. Každé pozorování má už teorie a pojmy jako předpoklad. Výsledek experimentu je dán interakcí mezi experimentálními podmínkami - tedy včetně „předsudků“ či teorie pozorovatele - a pozorovaným procesem, a ne pozorovaným procesem samotným.

Proto nebudu souhlasit s těmito odstavci: „…V přísném vědeckém výzkumu je potřeba náhodně rozdělit osoby do skupiny léčené a do skupiny kontrolní. Od účinků psychoterapie je třeba oddělit placebo efekt, efekt očekávání a další nespecifické faktory. Terapie musí být podrobně popsaná a rozčleněná do kroků - a nejlépe, když se provádí podle manuálu. Kontrolovat je třeba i to, jací terapeuti se výzkumu účastní (např. velmi zkušení, či málo zkušení). Výsledky by měly být následně analyzovány těmi, kdo s výzkumem neměli nic společného. Tito posuzovatelé mohou být ,slepí‘ v tom smyslu, že nevědí, zda šlo o skupinu léčenou, nebo kontrolní. Zkoumanými osobami jsou většinou pacienti jen s jednou diagnózou. Teprve pak se odborníci obvykle shodnou na tom, že jde o vědecky získaná a interpretovaná data.“

Čtěte také: Přečtěte si recenzi knihy Kniha, obraz a příroda

Bateson a Jednota Mysli a Přírody

O co se Bateson ve své fascinující knize pokouší, je odhalení hluboké vnitřní spjatosti mezi člověkem a přírodou prostřednictvím logického jazyka vědy, která by ve své podstatě odpovídala spjatosti, jejímž pramenem a potvrzením - dávno před "smrtí Boha" - bylo skutečně hluboké náboženské přesvědčení (takové, které neutrpělo vulgarizací, dezinterpretací, vyprázdněním). Celá kniha je tedy jakousi (vcelku trnitou, ale odměňující, ba oslňující) cestou za znovuoceněním krásy ve světě, krásy plynoucí z vědomí jednoty. A vědomí jednoty, to je podle Batesonova přesvědčení uznání sounáležitostí mezi způsoby, jimiž přemýšlíme, vnímáme a poznáváme, a tvořivými procesy v přírodě. Není divu, že Zdeněk Neubauer považuje Mysl a přírodu za v jistém smyslu náboženskou knihu.

Psychosomatika a Celostní Pohled na Člověka

Dodnes přetrvávající oddělování duše a těla je nesmyslné. Proč je dnes tak složité studovat člověka v jeho celistvosti? Raději si zvolíme příslovečnou těžší a delší cestu a studujeme zvlášť psychologii (psychoterapii) a medicínu. Nebo zkoušíme nesouvislé poznatky o člověku házet do jednoho pytle tím, že studujeme oba tyto obory. Případně doháníme sebevzděláváním, co se dá. Dokonce musíme složitě zřizovat pracoviště, kde se snaží psychologicky a medicínsky vzdělaní jedinci spolupracovat navzdory tomu, že po letech odloučení již mluví úplně jiným jazykem. Když v roce 1979 Gregory Bateson psal o době vymknuté z kloubů, měl jistě pravdu.

tags: #bateson #mysl #a #priroda #souhrn

Oblíbené příspěvky:

• Tipy na výlet do přírody
• Krkonošská příroda
• Více o Bonnské konferenci
• Zpráva o požáru v Tušimicích
• Vlastnosti a plánování zahrad a parků