Přechod malířů z akademie do přírody: Podoby krajinomalby ve střední Evropě (1860–1890)

04.03.2026

Publikace je první souhrnnou prací zpracovávající mimořádně atraktivní téma středoevropské plenérové krajinomalby, jež se rozvíjela v kulturním prostoru rakouského soustátí v letech 1860-1890. Tématu středoevropské plenérové krajinomalby v prostoru rakousko-uherské monarchie v letech 1860-1890 dosud nebyla věnována příliš velká pozornost. Tato výstava je jedním z prvních pokusů zmapovat tvorbu malířů, kteří se pohybovali mezi dunajskou monarchií a soudobými centry výtvarného umění.

U vybraných autorů z mnohonárodnostní monarchie sleduje osobní kontakty, inspirace a přijímání nových přístupů ke ztvárnění přírodních motivů. Někteří z těchto umělců studovali nejen na domácích akademiích ve Vídni a Praze, ale také v dalších uměleckých metropolích, např. Mnichově, Düsseldorfu či Paříži. Postupně dochází k reformování anebo znovuzavedení oboru krajinomalby i na akademiích výtvarného umění.

Vliv barbizonské školy

Pro řadu z nich se důležitou kapitolou jejich umělecké dráhy staly první kontakty s barbizonskou školou, která jim poskytla zásadní zkušenost s plenérovou krajinomalbou (tzv. Freilichtmalerei). K důležitým zdrojům, ze kterých měli krajináři možnost čerpat, patřila tzv. barbizonská škola. Ta byla považována za nositelku nových uměleckých tendencí směřujících od intimní a lyrické krajinomalby k impresionismu. Poučení z barbizonské školy se projevilo u vybraných autorů právě v průběhu 60. až 80. let 19. století.

Umělci patřící do tzv. barbizonské školy, stejně jako jejich následovníci, se soustředili na zachycení prchavých přírodních jevů a zprostředkovávali svůj osobní pohled na krajinu. Umělci z této skupiny, stejně jako mnoho jejich následovníků z celé Evropy, se soustředili na zachycení prchavých přírodních jevů a snažili se zprostředkovat svůj osobní pohled na krajinu. Můžeme sem zařadit autory jako Tina Blau, Zdenka Braunerová, Lajos Deák Ébner, Antonín Chittussi, Eugen Jettel, Ladislav Mednyánszky, Géza Mészöly, Mihály Munkácsy, László Paál, Rudolf Ribarz, Wilhelm Riedel, Robert Russ, Emil Jakob Schindler, Béla Spányi a další. Představitelé této generace ztvárňovali realisticky přírodní svět; jejich práce byly oceňovány pro schopnost zachytit zvolený námět či výsek krajiny s její jedinečnou atmosférou.

Pozoruhodné jsou možnosti a osobní kontakty malířů ze střední Evropy a způsob, jakým přijímali nové přístupy postromantické krajinomalby. Zásadní kapitolu pak představovaly vlastní zkušenosti z Barbizonu i dalších oblastí Francie, vyhledávaných plenéristy. K tomu je třeba přiřadit i vliv holandské malby a vizuálně atraktivního prostředí Itálie.

Čtěte také: Článek o aplikované ekologii

Význam plenérové krajinomalby

Plenérová krajinomalba, tzv. Freilichtmalerei, se stala nositelkou nových uměleckých tendencí směřujících od intimní a lyrické krajinomalby k impresionismu. „Intimní krajina“ svým zaměřením na živou skutečnost a orientací na domácí a venkovské prostředí pomohla k postupné transformaci krajinomalby směrem k modernímu umění. Malíři reagovali nejen na kompoziční schémata s často využívaným nízkým horizontem, ale i po stránce malířské techniky objevovali pastózní rukopis a svobodnější práci s barvou.

Toto aktuální pojetí krajinomalby postupně zaujalo dominantní postavení na velkých přehlídkách salonního umění a bylo i předmětem nebývalého sběratelského zájmu. Krajina se stala důležitým žánrem období druhé poloviny 19. století, na kterém se nejmarkantněji projevil rychlý vývoj uměleckých tendencí směřujících k modernímu pojetí. Krajinomalba se stala významným žánrem 19. století, na němž se rychlý vývoj směřující k modernímu pojetí malby projevil nejmarkantněji. Postupně upouštěla od schémat a měnila se volbou témat, obrazových forem a vystižením nálady.

Na rozdíl od Francie, kde se projevy barbizonské školy a impresionismu prezentovaly jako skupinové hnutí, v našem prostředí zasáhly převážně jednotlivce. I ti museli mít však dostatečné nadání a finanční možnosti, aby se mohli do centra uměleckého dění dostat přímo, nebo všechny vymoženosti nové krajinomalby absorbovat s časovým odstupem prostřednictvím dalších, mnohdy geograficky bližších center.

Pro celou řadu autorů - Tinu Blau, Zdenku Braunerovou, Václava Brožíka, Lajose Deáka Ébnera, Antonína Chittussiho, Eugena Jettela, László (Ladislava) Mednyánszkého, Gézu Mészölyho, Mihály Munkácsyho, László Paála, Soběslava Hippolyta Pinkase, Rudolfa Ribarze, Wilhelma Riedela, Roberta Russe, Emila Jakoba Schindlera, Bélu Spányi a další - se stala důležitými jejich osobní východiska tvorby, dosažená především na výtvarných akademiích ve Vídni, Praze, Mnichově, ale i v Düsseldorfu či Paříži.

Kniha obsahuje rovněž studii Markéty Theinhardt z pařížské Sorbonny, která sleduje působení některých středoevropských umělců-krajinářů v Paříži a také v Barbizonu, včetně kritického ohlasu jejich díla v dobovém francouzském tisku.

Čtěte také: Akademie věd ČR a kvalita ovzduší

Čtěte také: Dějiny Ústavu ekologie krajiny

tags: #přechod #benova #z #akademie #do #prirody