Dlouhá léta mě v mém myšlení velmi silně ovlivňují někteří evangeličtí myslitelé.
Rozhodně bych nestál tam, kde dnes stojím, kdybych se důkladně neseznámil s Bonhoefferovým dílem.
Tillich mě inspiroval možná více než mnozí jiní a stálá konfrontace a napětí s barthovskou theologií pro mne také mnoho znamená.
V knize, která zde byla citována ("Co je bez chvění, není pevné"), razím heslo "Od katolicismu ke katolicitě", kterým se snažím ukázat své přesvědčení, že konfesionální rozdělení křesťanství je záležitostí dějinné epochy, kterou nyní musíme překročit.
Vtěsnění křesťanské víry do "-ismů" je fáze, ze které musíme vyjít.
Čtěte také: Příležitosti environmentální výchovy
Katolicita, o které mluvím na rozdíl od katolicismu, to rozhodně není naivně-osvícenecká představa jakéhosi nadkonfesionálního křesťanství.
Neseme odpovědnost za svou tradici.
Existuje různost - máme být doma, řečeno jazykem Komenského, v té své "jednotě".
Nicméně uvnitř nich můžeme vnímat pluralitu theologií, spiritualit a církevních forem jako něco, co je kompatibilní.
Kdybych měl na počátku trochu zaprovokovat, tak jako kdysi říkal Alfred Fuchs Karlu Čapkovi, že on, jako Žid, může být lepším katolíkem než běžný český katolík, tak já si trochu myslím, že právě jako katolík mohu v širším kontextu rozumět mnohým impulsům, které přišly z křesťanské tradice.
Čtěte také: Starbucks a udržitelnost
Málokdo plně porozumí originalitě a genialitě Lutherově, pokud nezná jeho návaznost na německou mystiku, Eckharta.
A naopak: Mnohým katolickým theologům lze těžko rozumět, kdybychom si odmysleli debatu s dialektickou theologií.
Myslím, že nehlásám jednoduché křesťanství, které by smazalo veškeré rozdíly, ale vítám rozdíly jako něco, co může být kompatibilní.
To je má výchozí pozice.
Jestliže zde budu hovořit o otázkách atheismu a pochybností,pokusím se o pohled z různých úhlů pohledu a typů zkušenosti; to může být pro některé z vás rušivé.
Čtěte také: Ochrana životního prostředí
Nebudu mluvit čistě z theologického hlediska, ale také z psychologického, psychologie náboženství, případně z hlediska sociologie náboženství.
Tím se v posledních letech hodně zabývám, proměnami křesťanství a církve a hledáním identity Evropy a vztahu křesťanství a sekularity.
Mám-li říct, z jaké osobní zkušenosti hovořím, pak bych chtěl zmínit, že jsem byl vychován v prostředí "masarykovsko-čapkovském", prostředí zdvořilého agnosticismu.
Mé křesťanství rašilo v spontánně-ekumenickém prostředí 60. let.
Jistě moji zkušenost formuje v posledních letech i rozhovor s představiteli ostatních, nekřesťanských náboženství.
Je mým přesvědčením, že křesťanství má dnes ohromnou šanci podat ruce na obě strany - může vést dialog se sekulární společností, která nikoli náhodou se zrodila z lůna křesťanství, a zároveň má v rámci abrahamovské ekumeny společné rysy např. s islámem, židovstvím atd.
Mohlo by představovat "hermeneuta" obou těchto světů, protože může rozumět oběma.
Dále je zde oblast mého studia filosofie a filosofie náboženství - a v rámci toho i filosofie atheismu.
Dále má kazatelská zkušenost - kazatele, hovořícího k lidem hledajícím, ke konvertitům.
V salvátorském kostele máme málo lidí z tradičního křesťanského prostředí.
Pak mám ještě jednu zkušenost - zkušenost zpovědní, která mne formuje víc než cokoli jiného.
Člověk je během mnoha let pozván k nahlížení do intimní sféry prožívání a aplikace víry v každodenním životě.
Když takto vidíte do života stovek lidí, pak je to něco, co mne velmi brání před jakýmkoli typem fundamentalismu a rigoristického chápání.
Takto jsem odkryl karty hned na začátku.
Tuším, že zadání, které jsem dostal (sám bych přednášku nazval jinak, ale respektoval jsem je), bylo inspirováno četbou mých dvou knih, které zde byly zmiňovány.
Jsou to dvě problematiky, které se trochu překrývají, ale jsou odlišné.
Role pochybnosti a role atheismu.
V první knížce "Co je bez chvění, není pevné" razím teorii, že víra a pochybnost jsou dvě sestry, které se navzájem potřebují, doplňují, korigují.
Víra bez pochybností by vedla k fanatismu.
Neustálé pochybování bez jakési pradůvěry by vedlo k zahořklému skepticismu, nihilismu atd.
To je jedna teze.
V druhé knize mám přednášku, kterou jsem kdysi měl ve Freiburgu: Ateismus jako druh náboženské zkušenosti či jeden typ náboženské zkušenosti.
Tyto dvě teze se zde budu snažit předložit k debatě.
Nezakrývám, že se velmi těším na vaše reakce a na rozhovor!
Za slovy atheismus i pochybnost se skrývá ohromná škála rozličných jevů, které se budu snažit rozlišit, jak jen bude možné se jich v krátkém čase dotknout.
Zdůrazňuji, že nevidím atheismus ani pochybnost jako jeden jev; je to celá škála rozličných jevů, které se takto buď samy nazývají nebo jsou takto nazývány zvenku.
Lidé ve zpovědnici říkají (podle klasických zpovědních zrcadel): "Měl jsem pochybnosti ve víře" a chápou to jako hřích proti prvnímu Božímu přikázání.
Po krátkém rozhovoru jim říkám: "Zaplať Pán Bůh, že máte pochybnosti, protože to ve vašem případě není hřích, ale důkaz, že o své víře přemýšlíte, že je živá, že to není monolit, soubor tezí, který jste podepsali.
Jste na cestě, vaše víra je cesta a na ní jsou různé zákruty, zákryty, krize a kritické otázky a je poctivé se jim vystavit.
Ještě horší by bylo, a to je, bohužel, častý případ, že je člověk potlačí a promítá na druhé.
Psychologický profil náboženského fundamentalismu a fanatismu s tímto hluboce souvisí.
Lidé, které přepadají pochybnosti, nejsou ochotni a schopni si je přiznat a konfrontovat se s nimi - potlačí je v sobě a zacházejí s nimi mechanismem popsaným v hlubinné psychologii - promítají je na druhé.
Tam se dovedou se svým stínem porvat, kritizovat ho, odsoudit a zničit.
Největší náboženští fanatici s nesnášenlivostí byli patrně sžíráni určitou pochybností, kterou si nebyli schopni připustit, ale promítli si ji do druhých a tam s ní bojovali.
Právě proto si myslím, že kritické otázky k životu víry patří.
Jsem rád, že současný papež ve své encyklice "Fides et ratio" říká: "Víra bez myšlení a myšlení bez víry jsou nebezpečné".
tags: #buh #ateismus #environmentalni #pohled