Bůh, člověk a příroda: Hledání významu

Tento web používá soubory cookie.

Úvahy o víře a pochybnostech

Mnozí lidé Boha odmítají, ačkoliv ho téměř neznají. Jiní proto, že „vědí příliš mnoho“, než aby v něj mohli věřit. Někdo ho musí zapírat, protože má strach ze zkreslení a nejasné představy o něm. Jiní se mu vysmívají pro jeho domnělou neškodnost. Mnozí ztratili víru na bitevních polích, jiní zároveň s pohádkami svého dětství.

Víra v nadzemské a božské mocnosti, v anděly a démony je stará jako lidstvo samo. Přírodní síly, mohutnost nebes, nevypočitatelné zvraty lidského osudu i temné hlubiny lidské duše byly od počátku branami, za nimiž lidé tušili nadzemské síly a mocnosti; strach i pocity štěstí podněcovaly lidi k bázni a úctě vůči těmto mocnostem.

Bůh Jahve a jeho zjevení

Z tohoto pozadí vystoupil zhruba kolem roku 1200 před narozením Krista Bůh Jahve, Bůh Starého zákona. Ten se zásadním způsobem liší od představ o bozích a démonech panujících v tehdejším náboženském světě.

Z této rozpolcenosti mezi pochybností a důvěrou vystupuje Bůh Jahve. Zjevuje se Mojžíšovi. Zřejmě znáte biblické líčení této události, které toto setkání ztvárňuje obrazem s hořícím keřem. Co se tehdy stalo z „historického“ hlediska, zůstává záhadou. Další průběh dějin však ukazuje, že se stalo něco rozhodujícího. Ve jménu Božím a z jeho výslovného pověření se Mojžíš musí vrátit do Egypta. Zde organizuje útěk. Mojžíš musel být obrovskou osobností, když se mu toto podařilo.

Čtěte také: Kniha pro děti: Příroda a člověk

V orientální tradici označuje jméno zároveň osobitost, podstatu pojmenovávaného. Znát jméno znamená znát osobu. V Písmu je jméno Jahve zmíněno 6628krát. Vyloženo je však jen jednou prostřednictvím Mojžíše: „Jsem-který-jsem-já-který-tu-vždy-bude-pro-vás“ - „Jsem-tady-pro-vás“.

Staletí po vyjití z Egypta byly tyto události zapsány. A pro tehdejší autory už bylo mimo jakoukoliv pochybnost, že důvěra nebyla zklamána, zaslíbení je naplněno. Naděje se stala skutečností: Bůh je skutečný a takový, jak říká jeho jméno. „Ten, který je vždycky s námi.“

Zkušenosti a svědectví

Za tím, co bylo zapsáno, stojí zkušenosti a svědectví mnoha generací. Ze záplavy událostí bylo vyzvednuto to nejpodstatnější: běh dějin je zachycen stručně a zjednodušeně. Zůstává přímočará historie, řetězec zázračných důkazů, že Boží jméno je skutečně víc než jen příslib. Víra není žádná fantaskní smyšlenka lidského mozku, ale hmatatelný život! Z života i utrpení Izraele lze vyčíst, že z hrstky bezmocných uprchlíků vytvořil Bůh jeden z velkých a mocných států přední Asie (říše Davidova a Šalamounova kolem l. 1000 - 900).

Boží blízkost a transcendence

Samotného Hospodina nikdo vidět nemůže (Ex 33,20), a přece ho svými smysly zakoušíme. Naše vědomosti o Bohu si žádní moudří lidé nevycucali z prstu. Tady jde o líčení zkušeností. Boží zjevení neboří zákony lidského myšlení a neruinuje náš rozum. Bůh spíše prostírá před zrakem věřícího člověka lidské osudy, události a příběhy jako „obrázkovou knížku“.

Rozhodující je víra „celého Izraele“. Neboť Bůh nejedná jen v dějinách, on se také skrze svého Ducha stará o to, aby stále přicházeli lidé, kteří ho a jeho vůli správně chápou a vykládají: ze stop a účinků usuzují na příčiny.

Čtěte také: Recenze: ALBI Kouzelné čtení - Člověk a příroda

Náboženské zkušenosti mají velmi osobní charakter. Proměňují člověka v takové hloubce, do níž jinak dosáhne snad jedině velká láska anebo bolestný otřes. Jak těžké to potom musí být o takové zkušenosti vypovídat.

V jazyku bible znamená nebe neuchopitelno, nekonečno, transcendenci. V Ježíšově době se dokonce nebe používalo jako opis pro samotného Boha. Boha nelze lokalizovat na nějakém místě v časoprostorové soustavě. Boha nelze zakoušet, pokud si to on sám nepřeje. Sám se daruje člověku. Dává se. Ale nikdy se nenechá dostihnout.

Biblický „vzdálený“ Bůh je tedy spíše „zásadně jiný“ Bůh. Zcela jiný Bůh - filosofie to označuje jako „transcendenci“ Boha. Totéž označuje bible a teologie jako „Boží svatost“. Tento svatě-jiný Bůh je Bohem živým a vášnivým. Je nevyčerpatelnou životní radostí a tvořivou silou. Rozechvívá každé vlákno Stvoření. Jeho realita se zrcadlí v přísné logice přírodních zákonů, stejně jako v pestré různorodosti všeho živého. Jeho rysy nese struktura krystalů. Živou stvořitelskou sílu Boha pojmenovává Písmo „Duch Boží“.

Bůh není jen „zcela jiný“, ale zároveň také „zcela náš“. Boží blízkost člověku je blízkostí vášnivé lásky, která se v posledku vymyká pokusu o racionální vysvětlení. Tato láska je tak „nelidsky lidská“, vášnivá a žárlivá, že se pro naše náboženské cítění stává až nesnesitelnou. Bůh je láska, to neznamená: Jahve je milý Bůh.

Bůh se stal člověkem. Ježíš („Bůh je spása“) je Immanuel („Bůh je s námi“). V něm se zvláštním způsobem naplňuje starozákonní Boží jméno (Ex 3,14). V něm se samotný Bůh stává viditelným, slyšitelným a hmatatelným. Na něm se projevuje, jaký k nám Bůh je. A tak mohou jeho učedníci říci: „..svědčíme o něm a zvěstujeme vám život věčný, který byl u Otce a nám byl zjeven. Co jsme viděli a slyšeli, zvěstujeme i vám,...“ (1 J 1,2b-3).

Čtěte také: Znečištění životního prostředí a zdraví člověka

Adam I a Adam II: Dva aspekty člověka

Spojit poznatky vědy a náboženství se pokoušel také Josef B. Solovějčik (1903-1993) - talmudista, filosof, jeden z vůdčích představitelů tzv. moderní ortodoxie. Ve svých pracích se zabýval vytvořením a prohloubením konceptu Tora u-mada, tedy syntézy klasické židovské učenosti, vycházející z Tóry a Talmudu, s moderním západním vědeckým myšlením.

Solovějčik si všímá dvojího, zdánlivě odlišného popisu stvoření člověka, jak je podán v 1. a 2. kapitole knihy Genesis. Z první kapitoly vyplývá, že Bůh stvořil člověka k obrazu svému, jako muže a ženu (čili jakoby současně a jakoby sobě rovné), ze druhé je patrno, že člověka stvořil z prachu země a dodatečně z jeho žebra vytvořil ženu, jako pomoc jemu rovnou. Tak trochu to vypadá, jako by Bůh stvořil dva odlišné druhy člověka. Solovějčik je pracovně nazval Adam I a Adam II.

Adam I, tedy ten z 1. kapitoly, je v Solovějčikově pojetí prototypem člověka vědeckého, zkoumajícího svět a věci kolem sebe, člověka politického, vytvářejícího přirozená společenství, v nichž se lidé sdružují přímo, aniž by u toho musel být přítomen Bůh. Adam I si „podmaňuje zemi“ - prostředí, v němž žije, je to osobnost přirozeně směřující k moci a k ovládnutí přírody, uplatňující svou vůli. Tomuto typu osobnosti je bližší estetika než etika.

Naproti tomu Adam II je tím „osamělým člověkem víry“. Je to člověk, který poznal, že si sám nevystačí, že svět kolem sebe neudrží pod kontrolou, člověk pokorný, tázající se po Boží vůli, vstupující do rozmluvy s Bohem, jemuž je bezvýhradně oddán. Je to člověk pochybující, uvědomující si tíhu své existence a zároveň nepřekonatelný rozpor mezi tím, čím je, a tím, čím by měl být. Je si vědom svých omezení a nedostatků, ale místo toho získává Adam II vykoupení, jehož se nedostává Adamovi I.

Solovějčik zdůrazňuje, že nejde jednoduše o dva druhy lidí, nýbrž o dva póly v témže člověku. Přirozený člověk může být kdykoliv „konfrontován“ Bohem a osamělý člověk smlouvy může časem najít cestu do přirozeného společenství.

Lidská svoboda a Boží milost

Bůh nás povolal k přátelství, k účasti na svém bytí. Darem milosti nás pozdvihl k nadpřirozenému životu; stali jsme se Božími syny, dědici nebeského království. Zároveň však zůstáváme lidmi, podléhajícími řádu tohoto světa. Náš život je božský i lidský zároveň, rozprostřený mezi nebem a zemí. Nelze v něm nespoléhat na Boží milost, nelze se však také zřeknout zodpovědnosti, jež za svůj život z Boží vůle máme nést.

Celý náš duchovní život je dílem Boží milosti. Jejím přijetím jsme se znovuzrodili jako Boží děti. Ona nás uschopňuje žít s Bohem a jednat z lásky k němu. Bez ní nejsme mocni růst ve svatosti a vytrvat až do konce. Předchází nás v každé dobré myšlence, v každém skutku. Jedině milost nás může spasit. Spása je Boží dar, nelze si ji za- sloužit, není odměnou za výkon. My sami nemůžeme k dílu spásy přidat nic, co bychom dříve nedostali od Boha. Dostali jsme všechno, co potřebujeme. Přesto si spásou nemůžeme být jisti.

Milost předpokládá naši spolupráci, nemůže v nás působit proti naší vůli. Jsme povoláni ke svatosti, ale musíme k ní dojít jako lidé, cestou svobodného rozhodování se. Naše svoboda v sobě nutně zahrnuje možnost vědomého a dobrovolného zřeknutí se spásy, možnost nedosažení cíle.

Askeze a duchovní život

Naše přirozenost je následkem dědičného hříchu porušená. V tom- to stavu nás na cestě k Bohu zdržuje, překáží nám. Nemůžeme ji ale zcela odvrhnout, potlačit. Nemůžeme přestat být lidmi. Musíme se pokusit najít ztracený řád. Uspořádat své vášně a nezřízené sklony, nižší složky podřídit vyšším. Proto se věnujeme askezi, tedy sebezáporu, umrtvování, výchově smyslů, vášní, rozumu a vůle. Probouzíme a rozvíjíme přirozené ctnosti.

Ukázněná přirozenost se již nestaví proti našemu nadpřirozené- mu životu, nejen že přestala překážet, ale může i spolupůsobit na cestě k cíli. Díky askezi se naše tělo víc a ochotněji podřizuje duši a duše Bohu, a vše v nás se zaměřuje k naší spáse. Takováto askeze není samoúčelným sebetrýzněním, je cestou k Bohu, následováním Krista. Není planým skutkařením, ale zapojuje nás cele do díla spásy. Není ani potlačováním či znásilňováním člověka, naopak objevuje a rozvíjí v člověku všechno dobré. Není nelidská, ale navýsost lidská, protože člověka zaměřuje k jeho poslednímu cíli. "Asketický život nemá jiný cíl než spasit duši." (sv. T. T.

Potřeba askeze je nejnaléhavější na počátku duchovního života. Tam má askeze nejvíc práce. Vytrváme-li, přináší askeze dobré plody: jejím působením se stále více otvíráme Boží milosti, roste naše odevzdanost a přilnutí k Bohu. Již nepotřebujeme tak často služby askeze, naše činnost, aktivita ustupuje Boží iniciativě, v našem životě se začíná více projevovat pasivita, podřízenost Duchu svatému, duchovní dětství. Asketické období se dovršuje v období mystickém. Pokračování v cestě zde opravdu přesahuje jakékoliv naše síly, zde jsme zcela odkázáni na Boha. Naše bezmocnost nás však už netrápí. Ukřižovali jsme sami sebe, jsme skryti v Bohu, ponořeni do jeho lásky.

Liturgické barvy a jejich symbolika

Církev se připojuje k výzvě proroka Joela a vybízí nás především k vnitřní změně smýšlení. Sama však tuto změnu vyjadřuje i navenek. Ne snad trháním liturgických oděvů, ale aspoň změnou jejich barvy.

Liturgické barvy se vyvinuly až ve 12. století, kdy zesílila tendence k symbolickému výkladu úkonů a znamení. Různé barvy se snažily vystihnout atmosféru a citovou náplň jednotlivých svátků a slavností. Předpisy o užívání barev se vytvářely poměrně dlouho. Teprve římský misál Pia V. (15.

• Bílá jakožto barva světla je obrazem jednorozeného Syna Božího, který se nazval světlem světa. Proto církev tuto barvu užívá o všech svátcích a slavnostech Páně, pokud nejsou připomínkou jeho umučení a smrti. Je to také barva nevinnosti, proto se užívá při svátcích Panny Marie, andělů, svatých vyznavačů, panen a vdov, kteří neutrpěli mučednickou smrt, ale také při pohřbu dětí.
• Zelená je barva naděje. Tak jako pohled na zelené osení vzbuzuje naději na bohatou žeň, tak zelená barva liturgických rouch vzbuzuje naději na život věčný, na zmrtvýchvstání, které slavíme vlastně každou neděli během roku.
• Fialová vyjadřuje smutek mírněný nadějí. Vykládá se také jako barva popela, tedy jako symbol kajícnosti. Užívá se tedy v obdobích kajících, v adventním a postním čase, při svátosti pokání, při exorcismech a při katechumenátu.
• Černá je barvou smutku a smrti. Užívala se na Velký pátek a v den památky Věrných zesnulých.

Pád do hříchu a odpovědnost člověka

Snad žádnému jinému vyprávění Starého zákona nevěnovali křesťané tolik pozornosti jako pádu do hříchu. Je to pozoruhodné, vždyť v rámci Starého zákona nehraje tak velkou roli. Nijak nesnese srovnání s velkými náměty dějin spásy: s uzavřením úmluvy, vysvobozením z Egypta, dobýváním zaslíbené země.

Nejlepší uvedení do problému zla nám skýtá konec vyprávění, kdy Bůh vyčítá zlý čin napřed ženě, pak muži. Oba se omlouvají. Nejzřetelněji muž; každý jiný má větší vinu než on: žena, ano sám Bůh, jenž mu ženu dal, za to může. Žena se vymlouvá přinejmenším na hada. To je podtextem všech pohanských vyprávění o původu zla. Podle nich přišlo zlo do světa závistí a nepřízní bohů. Určili to lidem jako jejich osud.

Bible nenechává platit tuto omluvu. Její Bůh ji od člověka nepřijímá. Nemá ukazovat na druhé, nýbrž sám na sebe. Zlo není něco mimo člověka, je to jeho čin. Člověk nemusí činit zlo, ale činí je. Je to "tvářnost jeho srdce" (Gn 6, 5; 8, 21). Definice je pečlivě volena. Neznamená to, že srdce člověka je zlé od přirozenosti. Ne srdce je špatné, nýbrž "tvářnost srdce". Být od někoho "utvářen" znamená podléhat něčí moci. Tvářnost srdce podléhá moci člověka. Zlo není něco v člověku, co by se zlým činem jen ukázalo.

tags: #buh #odpusti #cloveku #vzdy #clovek #nekdy

Oblíbené příspěvky:

• Co jsou prahové hodnoty ovzduší?
• Shrnutí Bookchinovy Ekologie svobody
• Metody měření spadu odpadu
• Úspěchy v třídění odpadu
• Zajímavosti o Kanadě