Ekologie svobody Murray Bookchin: Shrnutí

Murray Bookchin (1921) se po sedm desetiletí angažuje v levicové politice. Napsal přes dvacet knih, jejichž tematický záběr sahá od ekologie a filozofie přírody přes historii, urbanistiku až po levicové myšlení, zejména marxismu a anarchismu.

V roce 1952 v rozsáhlém eseji „Problém chemikálií v potravinách“ varoval před chemizací zemědělství a životního prostředí. Tímto i dalšími texty pomáhal položit základy moderního radikálního ekologického hnutí. Podílel se na popularizaci organického zahradničení, diverzifikovaného zemědělství a dalších alternativ k chemizovanému zemědělství.

Jeho obsáhlý přehled ekologických neduhů současnosti s názvem „Naše syntetické prostředí“ vyšel v roce 1962, několik měsíců před Tichým jarem Rachel Carsonové, knihou považovanou obvykle za počátek moderního ekologického hnutí. Bookchinův manifest radikální politické ekologie „Ekologie a revoluční myšlení“, uveřejněný roku 1964, byl vůbec prvním svého druhu na světě.

Jakožto autor a mluvčí Bookchin ovlivnil protiatomové hnutí i formování vznikajících zelených politických hnutí, jak ve Spojených státech, tak v Německu. V současnosti dokončuje závěrečný svazek trilogie Třetí revoluce, mapující dějiny evropských a amerických revolučních hnutí. Sedmé generaci poskytl rozhovor počátkem srpna 2000 v Burlingtonu v americkém státě Vermont, kde žije spolu se svou ženou.

Podobně jako řada jiných environmentalistů stavíte na svých zkušenostech z šedesátých a sedmdesátých let, z doby vzniku moderního ekologického hnutí. Vyrůstal jsem v prostředí tradiční levice, v době, kdy ruská revoluce stále ještě představovala nejdůležitější událost nedávné historie. Když jsem přišel na svět - bylo to v lednu 1921 - ruská revoluce a občanská válka vlastně pořád ještě probíhaly. Narodil jsem se v newyorkském Bronxu v rodině ruských revolucionářů a první jazyk, který jsem se naučil, byla ruština. Rusky jsem mluvil do dvou nebo tří let, potom ale na mě rodiče rusky mluvit přestali, abych nepochytil přízvuk. Angličtinu jsem se učil venku na ulicích. Jako malý kluk jsem vstoupil do amerického komunistického hnutí.

Čtěte také: Životní prostředí Petrohradu

Čeští čtenáři asi budou znát slovo „pionýr“ - i já jsem byl pionýrem, počátkem třicátých let v New York City. Ve třinácti, v roce 1934, jsem vstoupil do Ligy mladých komunistů, americké obdoby Komsomolu. V roce 1936 vypukla občanská válka ve Španělsku a já přešel zpátky ke komunistům, protože tehdy byli podle všeho jediným hnutím, které bojovalo proti Frankovi. Chtěl jsem jít do Španělska bojovat, ale byl jsem moc mladý. Brzy po tom, co jsem se ke komunistům vrátil, opustil jsem je znovu, tentokrát napořád. Po skončení střední školy jsem nešel na univerzitu, ale do slévárny poblíž New Yorku. Doufal jsem, že druhá světová válka, jejímž jsem byl jako voják americké armády aktivním účastníkem, vyústí v sérii revolucí, podobně jako válka předchozí, a stal jsem se trockistou. Když válka skončila a revoluce se nedostavovala, byla to pro mě velká deziluze. Uvědomil jsem si, že ortodoxní marxismus mi již nemá co nabídnout, a začal jsem vše promýšlet znovu. Odešel jsem z armády a šel pracovat do továrny na výrobu automobilů. Tam jsem sledoval, jak se původní bojové naladění dělníků postupně mění v mentalitu střední třídy.

V roce 1950 jsem odešel na RCA Institut, kde jsem studoval elektronické inženýrství. Viděl jsem, že množství strojů může do budoucna nahradit lidskou dřinu. Rozhodl jsem se vykročit za hranice marxismu a stal jsem se libertariánským socialistou. Už v roce 1952 jsem psal o chemizaci potravy. Vypracoval jsem kritiku hierarchických systémů a boj proti hierarchii a ovládání jsem vztáhl k boji za integritu přírodního světa. Snažil jsem se ukázat, že moderní ekonomika nespočívá jen v interakci mezi námezdní prací a kapitálem, jak tvrdil Marx, ale také v interakci lidské práce a přírodního světa.

Mé filozofické koncepce byly a jsou dialektické, opírají se o myšlení jednoho z klasiků německé filozofie Georga Wilhelma Friedricha Hegela, nenajdete v nich však Hegelův teleologický přístup - nejsem teleolog, nevěřím, že nějaký vývoj je nevyhnutelný. Zároveň jsem ale přesvědčen, že k tomu, aby se společnost vyvinula určitým směrem - na-příklad k socialismu - nezbytně potřebuje dosáhnout přiměřených materiálních podmínek. Nazval jsem svůj přístup dialektickým naturalismem. Ekologické myšlení jsem rozvíjel na problému urbanizace, zejména nerovnováhy mezi městem a venkovem. Psal jsem o alternativních technologiích, s úmyslem přiblížit technologii co možná nejvíce lidským měřítkům. Později jsem k tomu ještě přidal myšlenku přímé demokracie, pod názvem libertariánský municipalismus nebo komunalismus.

Myšlenky se vyvíjely, a podržely si některé rysy Marxova myšlení - Marxova, ne marxismu -, které jsem kombinoval s obecnými anarchistickými idejemi konfederalismu. Počátkem šedesátých let jsem se angažoval v rodící se kontrakultuře. Anarchismus se tehdy zdál nepoužitelný, jako ideologie i jako hnutí. Díky své neurčitosti byl ale zároveň velice pružný a tvárný: jako anarchista jste mohl být syndikalistou, egotistou, zkrátka čímkoli jste si přál. Anarchismus byl tekutý a často i beztvarý jak voda. Své názory jsem tedy začal formulovat pod hlavičkou anarchismu; jiní je později nazvali „ekoanarchismem“. Snad si mohu troufnout říci, že mé spisy o ekologii a anarchismu představovaly první radikální politické práce o ekologii. Získaly značnou popularitu za Nové levice. Lidé v Americe si počátky radikální ekologie nepamatují - myslí si, že to byl Ralph Nader nebo snad Barry Commoner, kdo stál u zrodu tohoto proudu a ovlivnil Novou levici.

Na sklonku svého života - je mi osmdesát - se snažím zhodnotit vše, co jsem za ta léta viděl a dělal. Ptám se sám sebe: Co se událo ve 20. století? Co bude mít vliv na 21. století? Dospěl jsem v tomto ohledu k několika velice určitým idejím. Budeme-li se pokoušet o změnu směrem ke svobodnější společnosti, neobejdeme se bez systematického a logicky utříděného, koherentního projektu.

Čtěte také: Ekologické aspekty vody v podniku

S vaší prací se obvykle spojuje teze, podle níž „nemůžeme vyřešit ekologickou krizi bez řešení problémů společenských“. Komu jste tato slova v době, kdy jste je poprvé napsal, adresoval? Kdepak, najdete je už v článku o problému chemikálií v potravinách z roku 1952 a tehdy v Americe žádné ekologické hnutí neexistovalo - bylo tu jen několik knih o ochraně přírody a přelidnění, které nemohu označit jinak než jako zpátečnické. Organické zemědělství nemělo podobu širokého hnutí, ale omezovalo se na lokální experimenty mezi lidmi, kteří přišli z Evropy, především z Anglie. Já byl ale pevně přesvědčen, že pár drobných změn ekologické problémy nevyřeší. Situace si stejně jako dnes žádala proměnu směrem k rozumně uspořádané společnosti, založené na principech svobody a rovnosti.

Dnešek před nás staví spoustu úkolů, největší význam bych ale připisoval osvětě, kultivaci vědomí. Vezměte si Ameriku. Zdejší lidé jsou svou povahou i kulturním dědictvím aktivisté. Nic předem příliš nepromýšlejí a rovnou jednají, teprve dodatečně hledají důvody, kterými by vysvětlili, proč vlastně jednali tak, jak jednali. Nelámou si příliš hlavu s minulostí ani s budoucností, soustředí se na to, co je tady a teď. Bývají dobrými inženýry, negeneralizují, nehledají souvislosti. Musíme se proto snažit, aby si Amerika tyto své nedostatky uvědomila. Zejména aktivisté v užším slova smyslu by měli vědět, co se stalo v historii, co je to filozofie a tak dále. Musí se vzdělávat, musí rozvinout svou vlastní perspektivu. Nestačí jen být proti něčemu. Musí nabídnout alternativu.

S lobbováním mám dlouholetou - a bolestnou zkušenost. Býval jsem dříve hodně aktivní v protiatomovém hnutí. Obsazovali jsme elektrárny v přímých akcích, ale také jsme sbírali podpisy pod petice a ty pak předkládali místním kongresmenům. Výsledky zpravidla nebývaly příliš dobré. V rámci systému dvou stran vám republikáni i demokraté slíbí cokoli, jen abyste je zvolili. Nesplní ale mnoho z toho, co neprospívá vládnoucí třídě. Čas od času učiní drobné ústupky - dají vám deset akrů „divočiny“, a zbytek lesa pokácejí.

Svůj postoj jste nazval anarchismem. Dnes dávám přednost slovu komunalismus, čímž míním libertariánskou ideologii, která, jak jsem řekl, zahrnuje to nejlepší z anarchistické tradice stejně jako to nejlepší z Marxe. Myslím, že ani marxismus, ani anarchimus neodpovídají sami o sobě naší době: velkou část obou nelze na dnešní svět aplikovat. Musíme překonat Marxův ekonomismus stejně jako individualismus, kterým se - ať už latentně, nebo otevřeně - vyznačuje anarchismus. Marxovy, Proudhonovy i Bakuninovy myšlenky vznikaly v devatenáctém století.

Prvořadým problémem je změnit strukturu společnosti tak, aby lidé získali moc. Nejvhodnějším prostorem pro takovou změnu je obec - město, městečko, vesnice - kde máme možnost vybudovat demokracii, jež by se mohla odehrávat takříkajíc tváří v tvář. Můžeme přeměnit místní správu v lidová shromáždění, na nichž lidé dostanou možnost diskutovat a činit rozhodnutí týkající se hospodářství i společnosti, ve které žijí. Tam, kde se podaří přenést moc na sousedskou rovinu, třeba v rámci městských čtvrtí, mohou se tyto jednotky konfederativní formou spojovat do městských celků a ty pak do národní vlády - nikoli do státu (ten je jen nástrojem třídní nadvlády a vykořisťování), ale do vlády, která dá moc lidem. To nazývám komunalismem v praktickém slova smyslu.

Čtěte také: Nerezová ocel a životní prostředí

Lidem se nikdy nepodaří vytvořit podobný typ přímé demokracie spontánně. Bojovat za ni musí vážně míněné, soustředěné hnutí. A aby mohla takovéto hnutí budovat, musí radikální levice vytvořit organizaci - takovou, která by byla kontrolována zdola, a neproměnila se tak v druhou bolševickou stranu. Formovat se musí pozvolna na místní úrovni, organizovat se v konfederacích a spolu s lidovými shromážděními budovat opozici vůči stávající moci, státu a vládnoucí třídě.

To je holá nepravda - úmysl propojit jednotlivá lidová shromáždění je pro libertariánský municipalismus zcela zásadní. V mých textech na toto téma vždy naleznete volání po konfederaci. Z místních konfederací by měly vzejít oblastní konfederace, z těch zase konfederace národní či kontinentální. Moc ale musí vždy spočívat v rukou lidových shromážděních a konečná rozhodnutí musejí přicházet zezdola, to znamená ze shromáždění jednotlivých lidí.

Občiny neboli municipality tvoří lokus, arénu skutečného politického života, žádná občina však nemůže být „autonomní“. Autonomie je mýtus - nemůžete jí dosáhnout, protože každý člověk závisí na všech ostatních a každá občina závisí na ostatních občinách. Všichni závisíme jeden na druhém, stejně tak je naše individuální já do značné míry utvářeno kulturou, nerodí se zničehonic ani jakýmsi záhadným způsobem neformuje sebe sama, jak tvrdil Max Stirner. Stejně tak odmítám defektní totalitární pojem absolutní závislosti na státu.

S demokracií měl anarchismus velice často problémy. Tady narážíme na jednu oblast, v níž se odlišuji od autentického anarchismu, který zdůrazňuje individuální já a naplnění jeho tužeb a činí z něj předmět prvořadého zájmu. Mnozí anarchisté odmítají demokracii jako „tyranii“ většiny nad menšinou. Domnívají se, že rozhoduje-li společenství většinovým hlasem, znásilňuje „autonomii“ těch individuálních já, která zůstala v menšině. Taková myšlenka mi připadne v lepším případě naivní, v horším jako předepisování chaosu. Rozhodnutí, jsou-li jednou učiněna, by nás měla zavazovat. Samozřejmě, menšiny musí mít vždy právo vznášet námitky proti rozhodnutím většiny a svobodně vyjadřovat svá stanoviska. Otázkou je, jaký je ten nejspravedlivější způsob rozhodování ve věcech, které se týkají celého společenství. Myslím si, že většinové hlasování je nejenom nejspravedlivější, ale také jedinou životaschopnou cestou, jak zajistit fungování přímé demokracie.

Mimochodem, odmítám návrhy, aby se rozhodovalo konsensem, na základě absolutní souhlasu všech zúčastněných. V protiatomovém hnutí jsem zažil, jak zastánci většinového názoru dosahovali konsensu tím, že vyčerpali oponenty nekonečnou diskusí, případně přímým nátlakem. Jedince, kteří nesouhlasili s určitým návrhem, donutili buď k souhlasu, nebo postavit se „stranou“, jinými slovy nevolit. S konsensu se tak velice často vyklube jemná forma despocie. Jako prostředek rozhodování může fungovat v menších skupinách, složených z názorově blízkých přátel a lidí, kteří jsou zvyklí pracovat společně, nikoli však uvnitř větších hnutí, ve kterých se vždy najde dostatek různých mínění. Existence opozičních menšin, které se snaží prosadit nové postoje, bývá klíčová.

Na rozdíl od mnoha anarchistů si nemyslím, že by určitý jednotlivec nebo občina měli mít možnost dělat kdykoli cokoli, co se jim zachce. Nedostatek struktury a institucí vede k chaosu a dokonce k tyranii libovůle. Věřím v zákon, a budoucí společnost, jejíž vizi se snažím vypracovat, by měla mít také svou ústavu. Jistě, ústava by musela vzniknout pečlivým promýšlením v kruhu speciálně zmocněných jedinců. Následně by se stala předmětem demokratické diskuse a volby. Jakmile by ale lidé její platnost potvrdili, byla by závazná pro všechny. Tím hlavním je provincialismus: někteří lidé si mohou usmyslet, že chtějí ze svých řad vyloučit jedince určité rasy, národnosti, sexuální orientace či jiných zvláštností. Na americkém Jihu mohli po dlouhou dobu černoši žít pouze jako otroci nebo podřadné služebnictvo. Dnes chtějí lidé v mnoha evropských zemích vyloučit mimoevropské přistěhovalce. Myslím, že v praxi uskutečnitelná konfederace musí být velice široká a musí odrážet vzájemnou závislost občin.

Někteří z anarchistů žijících v devatenáctém století, kteří psali o konfederativním uspořádání společnosti, si ponechali otevřena velká zadní vrátka. Proudhon a Bakunin ve svých spisech připustili možnost, že jednotlivá komunita se může rozhodnout opustit konfederaci, bude-li si to přát. Může podle nich říci zbytku konfederace: „Nelíbí se nám, co děláte, odcházíme.“ Nesouhlasím s takovou možností. Každá občina má hlubokou, fundamentální odpovědnost vůči všem ostatním občinám v konfederaci. Jestliže se nějaká komunita připojí ke konfederaci, váže ji smlouva, ústava. Neměla by mít možnost odejít na základě jednostranného rozhodnutí jenom proto, že nechce udělat něco, s čím většina konfederace souhlasila. Společenství by nemělo mít možnost prohlásit například: „Chceme vyloučit všechny černochy, v konfederaci nás je však nutíte přijmout, stavíme se tedy na odpor a konfederaci opouštíme.“ Účastenství zavazuje, protože vzájemná závislost je nerozlučitelná.

Rozhodně nesouhlasím s fetišizací decentralizace, jakoby decentralizace sama o sobě měla jakési mystické kvality. Velké věci nejsou nutně špatné, a malé věci nejsou nutně dobré. Malé není vždy krásné - malé věci někdy dokážou být destruktivní a zpátečnické. Rozměr je čistě fyzické měřítko. Decentralizace musí zahrnovat hospodářství, technologii, politickou strukturu, konfederalismus a tak dále. Musí být umístěna do širší komunalistické konstrukce.

Sociální ekologie

Murray Bookchin označuje sám sebe za sociálního ekologa. Současná planetární ekologická krize pramení z bezohledného kořistění ze zdrojů Země. To je způsobeno duchem kompetitivity a trhu, který redukuje veškerý život a všechno lidské na předměty, jimiž se dá obchodovat. Duch tržní ekonomiky je vyjádřen heslem „Grow or die“ - rosť nebo zhyň.

Bookchin upozorňuje na to, že naše tržně orientovaná společnost je proti jiným společnostem unikátní tím, že nestanovuje vůbec žádná omezení růstu a egoismu. Individualismus se pokládá za zdroj zlepšování společnosti, soutěživost za motor sociálního pokroku. Bookchin říká, že způsob, jakým lidé vnímají, strukturují a tvarují svou společnost, souvisí s tím, jak vnímají přírodu. Z postoje lidí k přírodě se podle něj dokonce přímo odvíjí postoj jednoho člověka k druhému. Kořenem zla je podle něj mentalita dominance jednoho člověka nad druhým a lidí nad přírodou.

Na přírodní svět se pohlíží jako na „slepý“, „němý“, „krutý“, na démonickou „říši nutnosti“, která stojí v protikladu k lidskému usilování o svobodu a seberealizaci. Tento obraz démonické a nepřátelské přírody sahá ke starému Řecku a ještě dál k říši Sumerů a k eposu o Gilgamešovi. Svého vrcholu ale dosáhl během minulých dvou staletí, zvlášť ve viktoriánské éře, a přetrvává v našem myšlení dodnes.

Sociální vědy a humanitní obory vytváření obraz civilizace, která je v protikladu k „nelítostné“ přírodě - tak, že mezi civilizací a přírodou zeje nepřekročitelná propast. To je vyjádřeno v klasické tradici dualismu těla a duše. Od Platónova pohledu na tělo jako na pouhou zátěž, ve které je uvězněna éterická duše, až po Descarta s jeho ostrým rozdělením Bohem dané racionality a čistě mechanistického fyzického světa, jsme stále dědici tohoto historického dualismu. Tento univerzální obraz přírody, která musí být zkrocena racionálním lidstvem, pro nás určil dominantní podobu rozumu, vědy i technologie - a také fragmentaci lidstva do hierarchických struktur, tříd, státních institucí, podle pohlaví nebo etnických skupin. Je živnou půdou nacionalistických nenávistí, imperialistických výbojů a globální filozofie snahy po vzájemném ovládání jedné skupiny druhou. Jakýkoli řád nebo pořádek je definován pomocí dominance a podřízenosti.

Tato protipřírodní mentalita pomalu naleptává každou rodinnou, ekonomickou, estetickou, ideologickou nebo kulturní vazbu, která dříve poskytovala jedinci pocit určitého místa ve světě a smyslu existence ve skutečně živé lidské komunitě. Deformovaný obraz přírodního světa plynule přechází do deformovaných představ o lidské společnosti. Když mluvíme o „zákonu džungle“ a „volném trhu“, představujeme si, že lidská kompetice platí i pro přírodu, že přesahuje z naší společnosti do přírody - a tato ideologická fikce se předvádí pod takovými nálepkami jako sociální darwinismus nebo sociobiologie.

Sociální ekologie staví lidskou mysl, jako i člověka samotného, do přírodního kontextu a zkoumá vlastní přírodní historii lidského myšlení. Tak překonává ostré rozštěpení mezi myšlenkou a přírodou, subjektem a objektem, myslí a tělem a sociálním a přírodním. Na přírodu sociální ekologie pohlíží jako na konstelaci komunit, které nejsou „slepé“ ani „němé“, „kruté“ ani „kompetitivní“, „skoupé“ ani „jednající pod tlakem nutnosti“. Když přírodu osvobodíme od veškerých antropocentrických morálních pastí, začneme ji vnímat jako participativní říši interaktivních životních forem, jejichž nejvýraznějšími atributy jsou plodnost, tvořivost a směřování ke stále komplexnějším formám, vyznačující se komplementaritou.

Populární fráze darwinistické ortodoxie jako „boj o přežití“ nebo „nejzdatnější přežívá“ nepřihlíží ke vzájemné spolupráci mezi organismy, k symbióze nebo k tomu, že „nejzdatnější“ jedinec může být ten, který pomůže jinému jedinci přežít. Ekologické chápání přírodního vývoje je založeno na vývoji ekosystémů, ne individuálních druhů. Tradiční představa je naproti tomu založená na vývoji izolovaných jedinců (ať jde o rostlinu, zvíře či kapitalistu), kteří bojují o přežití a buď prosperují, nebo hynou. Život je aktivní, interaktivní, tvořivý, vztahový a kontextuální. Pro tuto jednotu v mnohosti je důležitá celistvost - organické rozvíjení bohatství možností, skrytých třeba v zasazeném semínku, v novorozeném dítěti nebo v nově zformované komunitě - všechny vzájemně sdílejí „metabolismus“ svého vývoje, mají potenciál růstu (na rozdíl od pouhé změny).

Bookchin říká, že je absurdní mluvit o dominanci například u včelí královny, nebo porovnávat „patriarchální harémy“ jelenů s „matriarchátem“ ve stádech slonů, kde samci žijí samotářsky. Dokonce i u primátů může znamenat „dominance“ a „submisivita“ velice různé vztahy, v závislosti na konkrétních zvířatech a okolnostech.

„Velice silně zdůrazňuji, že hierarchie ve společnosti je institucionální a nikoli biologicky daný jev. Je to produkt organizovaných a promyšlených mocenských vztahů. Pouze společnosti, které se formují po dlouhá dějinná období a jsou podporovány silnou byrokracií, mohou dát absolutní moc do rukou mentálně defektních jedinců jako Mikuláše II. v Rusku nebo Ludvíka XVI.“

Na této křižovatce můžeme přírodu chápat buď jako nelítostné, kompetitivní tržiště, nebo jako tvořivou a plodnou biotickou komunitu. Z toho se odvíjejí dvě naprosto radikálně odlišná a rozbíhající se schémata myšlení a vnímání. Mají i zcela opačné představy o lidské budoucnosti. První představa je centralizovaná, statická, technokratická, založená na velkých průmyslových a obchodních společnostech, obecně represívní. Bookchin se vůbec nezříká použití konvenčního rozumu a moderní vědy a techniky. V budoucnosti lidstva a ve vytváření metabolismu lidstva, propojeného s přírodním světem, mají také své místo. Podle něj ale můžeme ustavit nové kontexty, ve kterých racionalita, věda a technika zaujmou svá správná místa. Jde o ekologický kontext, který nepopírá jiné způsoby poznání a produkce, které jsou participativní a rovnostářské. Nehierarchická společnost je založena na komplementaritě spíše než na rivalitě, nové komunity mají lidská měřítka a jsou přizpůsobeny ekosystémům, ve kterých jsou vybudovány.

tags: #ekologie #svobody #Murray #Bookchin #shrnutí

Oblíbené příspěvky:

• Franke Sorter - recenze
• Třídění odpadu: žluté pytle
• Pojištění pro outdoorové aktivity
• Efektivní čištění odpadu: Srovnání metod
• Příroda Krkonoš