Hibernace a ochrana přírody: Životní strategie a výzvy pro obojživelníky a letouny

Spánek potřebují všichni živočichové nezbytně k životu stejně jako jídlo a pití. Nikdo z nás však nedokáže to, co některé druhy zvířat - prospat zimu!

Netopýři a vrápenci z řádu letouni (Chiroptera) patří u nás mezi velmi ohrožené skupiny obratlovců. Svým životním cyklem se přizpůsobili střídání čtyř ročních období. Od konce října a během listopadu se začínají netopýři i vrápenci stěhovat do zimních úkrytů.

Jedná se o místa se stálou teplotou a každý druh má své specifické nároky, ale přesto může více druhů zimovat společně. Teplota a vlhkost se i v rámci jednoho podzemního prostoru může lišit. Letouni postupně upadají do stavu tzv. hibernace, kdy se výrazně snižuje jejich tělesná teplota a zpomalují se všechny životní procesy.

Zimoviště jsou proto nedílnou součástí jejich stanovišť a zde přečkávají s minimální spotřebou energie nepříznivé zimní měsíce, přičemž využívají pouze nashromážděné tukové zásoby. Česká republika ratifikovala dohodu o ochraně netopýrů v Evropě nazývanou Eurobats.

V krasových oblastech jsou nejčastějšími zimovišti letounů jeskyně, v místech, kde tyto prostory chybí, používají tito živočichové především podzemní prostory vytvořené člověkem, ať již jde o sklepy či štoly, nebo pevnosti z období druhé světové války.

Čtěte také: Více o venkovské zeleni

Štola u řeky Loučky: Příklad monitoringu a ochrany zimoviště netopýrů

Štola u řeky Loučky je vedena jako staré důlní dílo. Byla evidována báňským úřadem jako Štola u tunelu pod číslem 2329 a je kontrolována v rámci monitoringu organizovaného Českou společností na ochranu netopýrů pod názvem Machosluj. Název získala podle významného ochránce přírody Aleše Máchala, který zde provedl v doprovodu M. Vlašína a P. Eledera první orientační zoologický průzkum v roce 1990.

Historie samotného důlního díla, jehož význam chceme přiblížit, začíná pravděpodobně v roce 1944 a souvisí se stavbou tunelu mezi stanicí Tišnov a Dolní Loučky na železniční trati Brno - Havlíčkův Brod. Tunel byl proražen v masivu kopce Pásník, který je tvořen pararulami - přeměněnými horninami Českého masivu. Práce na trati byly ale zastaveny a v průběhu druhé světové války byl tunel používán jako továrna s krycím názvem Diana. Vyráběla se zde letadla pro německou armádu.

Sledovaná štola byla vyražena jako únikový východ z továrny a končila ve svahu kopce dvěma východy. Štola leží v nadmořské výšce 320 m v katastru obce Dolní Loučky. V roce 1946 byla štola zneprůchodněna kamennou rovnaninou a zazděním, protože vedla přímo do tunelu, který začal být v té době využíván pro železniční provoz. Velmi brzy však byla vyzdívka rozbourána pravděpodobně hledači válečných artefaktů. Poté až do roku 2010 nebyla nijak zabezpečena proti vstupu. Roku 2011 byla opatřena uzamykatelnou mříží, a to na popud ČSOP Veronica, ve spolupráci s Báňským úřadem a z prostředků Ministerstva životního prostředí.

Již v následujícím roce bylo zabezpečení zničeno a štola zůstala volně přístupná. V roce 2015 bylo zabezpečení vchodu obnoveno díky ČSOP Veronica právě proto, aby byl zajištěn klid na zimovišti netopýrů a vrápenců. Štola byla uzavírána nejprve celoročně a po častých útocích vandalů jen na kritické zimní období. Ale i tak se nepodařilo udržet zimoviště uzavřené a při kontrolách byl často nalezen vylomený zámek či přeříznutý řetěz. S ohledem na to není možno stanovit, v jaké míře byli vrápenci a netopýři v průběhu zimování vyrušováni.

Štola je docela známá jak místním obyvatelům, tak i geologům a dalším zájemcům o průzkum podzemí. Nejsou zde žádné vzácné minerály ani krasové jevy, takže z geologického či historického hlediska není ve štole co poškodit či zničit.

Čtěte také: Pohledy na ochranu přírody

Díky pravidelnému monitoringu existuje poměrně dlouhá řada výsledků pozorování, které můžou poskytnout obraz o tom, jak je toto zimoviště užíváno a jak se mění jeho osazenstvo. Při první návštěvě se ve štole našlo pouze 5 netopýrů a vrápenců. Pravidelně byla štola sledována až od roku 1997 a výsledky jsou patrné z grafu 1 a tabulky 2. Štola byla kontrolována jednou ročně, vždy v první polovině března. Pouze v roce 2015 proběhly v souvislosti s opravou vchodu tři kontroly s různými výsledky, viz tabulka 1.

Sledování v letech 1997-2022 přineslo spoustu zajímavých údajů o počtech a druhovém složení přezimujícího společenstva. Jak je vidět z druhé tabulky a grafu, bylo v průběhu sledovaného období zjištěno celkem 8 druhů letounů, ve dvou případech nebyl druh přesně určen, pouze bylo zaznamenáno, že se jedná o rod Myotis. Některé druhy se vyskytují zcela pravidelně a byly pozorovány každoročně, těmi jsou např. vrápenec malý a netopýr velký. Jiné druhy byly nalézány zcela epizodně, jejich přítomnost byla výjimečná. Tato zjištění se týkala netopýra řasnatého a brvitého.

Pro zimování si vybírá teplejší prostory (jeskyně, štoly, sklepy) s malým prouděním vzduchu a s teplotou 6 až 10 ˚C a vysokou vlhkostí. Vrápenci se při zimování zcela balí do létací blány a svým tvarem připomínají kožené sáčky. Tyto „hrušky“ se mohou vyskytovat osaměle, ale i ve velkých skupinách desítek či stovek jedinců, kteří se však nijak nedotýkají.

V Machosluji je vrápenec malý dominantním druhem, jehož počty se ve sledovaném období navýšily přibližně desetinásobně (viz graf 1). Je otázkou, co tuto změnu na zimovišti způsobilo. K navýšení došlo přibližně od doby, kdy se zvýšila péče o lokalitu s pokusy o zabezpečení vchodu mříží. Ačkoliv často docházelo k odstranění mříže a tedy volnému přístupu do prostoru, není vyloučeno, že aspoň částečné omezení vstupu a tedy i menší rušení umožnily nárůst populace. Mohou hrát roli i jiné důvody, např. ztráta některých zimovišť v okolí a přesun vrápenců do štoly Machosluj.

Je také stálým zimním obyvatelem Machosluje a jeho počty sice v průběhu sledování mírně kolísaly, avšak změny byly malé a žádný trend ve zvyšování či snižování počtu se neprojevoval.

Čtěte také: Články z Ekologie a Právo

Z výše uvedeného je zřejmé, že sledování zimovišť má pro porozumění populacím netopýrů a jejich ochraně velký význam. Z výsledků sledování průběhu šestadvaceti let je vidět, že se měnily počty i druhová skladba letounů. Velikost zimující populace se však zvýšila pouze u jednoho druhu, a to u vrápence malého, a stabilní zůstala u netopýra velkého. Ostatní druhy se vyskytovaly buď ve velmi nízkých počtech, nebo nepravidelně. Jako poměrnou stálici, byť vždy s malým počtem nálezů, lze hodnotit netopýra vodního. Zcela ojedinělé jsou nálezy netopýra brvitého, řasnatého a netopýra ušatého. Zajímavé jsou dřívější nálezy netopýra černého. Jedná se o druh, který hibernuje na chladnějších stanovištích. Zajímavým a opakovaným nálezem je netopýr velkouchý. V rámci ČR se jedná o druh jen řídce zjišťovaný a s mozaikovitými nálezy, převážně ve vazbě na zalesněná území. Za kritický se pro druh považuje nedostatek stromových dutin v důsledku ubývání listnatých lesů.

Z pestrého výčtu zjištěných druhů je zřejmé, že štola dlouhodobě zajišťuje úspěšné přezimování více druhům letounů s rozdílnými nároky na hibernační stanoviště.

Úbytek obojživelníků: Komplexní problém

Přidáme-li k silnému predačnímu tlaku ještě sucha z posledních let, vyvstává oprávněná obava o budoucnost kdysi všudypřítomných stvoření. V rámci své specializace na sovy sleduji kromě jiného složení jejich potravy, nejvíce u hojného puštíka obecného. Zatímco v devadesátých letech byly žáby ještě častou jeho kořistí, v posledních letech buďto zcela chybí, nebo jsou v řádu nízkých jednotek procent.

Pravděpodobně tou největší příčinou drastického úbytku žab jsou sucha z poslední dekády, kdy zimy beze sněhu znamenají jarní nedostatek vláhy nejen pro strádající lesy, ale také pro organismy životně závislé na vodě, mezi něž obojživelníci patří. A pokud už nějakou kaluž či tůňku najdou, často se stává, že dřív, než se z vajíček vylíhnou pulci či vývojově vyspějí v žabku, voda z tůně vlivem horka a nedostatku srážek zmizí.

Také zprůmyslněné velkoplošné zemědělství se fatálně podepisuje na absenci žab v otevřené krajině. Pojezdy těžké mechanizace, tj. práce pluhů, podmítačů, válců či postřikovačů likvidují vše živé, od nežádoucích hrabošů, přes ptačí hnízda, mláďata zajíců, srn, až po nenápadné žáby. A pokud některá přežije sečení vojtěšky, ve které lovila slimáky, žížaly či nějaký hmyz, silné letní slunce ji během chvíle vysuší, protože ukrýt se nemá kde. Kromě jiného také proto je důležitá fragmentace krajiny, kde jsou meze a větrolamy, kam se přeživší živočichové mohou uchýlit.

Dalším, nikoliv však nepodstatným činitelem na úbytek žab, je predační tlak. Sovy, podobně jako dravci, loví často hraboše, myšice, rejsky, krtky či ptáky, ale žábou nepohrdnou. Pro hojné brodivé, tj. volavky a čápy, to platí násobně více.

Žáby mají různé strategie, aby se vyhnuly ulovení. Mají dokonalé krycí zbarvení a většinu dne nehybně prosedí. Pokud se přiblíží pozemní predátor, buďto prudce uskočí, nebo spoléhají na chemickou obranu kůže. Prase divoké svým jemným čichem odhalí jejich přítomnost a nelení odházet až několikery kolečka zeminy a kamení, aby se dostalo k bílkovinnému soustu. Mělké jámy jsou potom trvalou připomínkou práce výkonného prasečího ryje a nekonečného apetitu. Vyrývaní lesní hlodavci mají jakousi šanci utéct, strnulé žáby jsou ale snadnou kořistí. A co zkoumaný puštík? Tchoř je dnes chráněným druhem, ač ještě před několika desetiletími byl lovnou zvěří. A to i jiní hojní predátoři mají také žáby na svém jídelníčku. Specialistou na žáby je fotogenický mýval severní, původní obyvatel severní Ameriky, dnes člen i naší fauny.

Po dlouhých desetiletích jsem navštívil lužní les s ochranným vodárenským pásmem a byl jsem smutný z toho nezvyklého ticha. Místo někdejšího žabího koncertu se ozývaly sporadicky kuňky ze zavlažovacích kanálů, skokana jsem nespatřil ani jednoho, jen v hlubším jezírku se nějací ozývali, kryti pod převislou trávou.

Je hodně věcí k nápravě v naší přírodě. Nejen zprůmyslněné zemědělství přispívá k úbytku druhové rozmanitosti. Za pozornost také stojí nesmyslná ochrana a podpora druhů, které zapříčiňují svou vysokou početností, a tudíž i silným predačním tlakem, úbytek až vymizení dříve hojných zástupců naší fauny. Ti starší si jistě vzpomenou na dobu, kdy začaly mizet jedna po druhé kolonie racků hnízdících na ostrůvcích rybníků. Tehdy tu ještě mýval nebyl, a jak známo, liška dovede plavat. Po ošetření vakcínou proti vzteklině několikanásobně zvýšila své stavy, a aby uživila početnou rodinu, navštěvuje hlučnou kolonii, dokud tam nachází něco k snědku. Vymizení chocholouše dávám do souvislosti se synantropizací poštolky, kterážto byla projevem její narůstající početnosti. Ano, jistě, poštolka je symbol biologické ochrany před hrabošem polním, a tudíž masivně podporovaná budkami, ale co má lovit, když hraboši padnou k nule? Kdysi hojný sýček dnes hnízdí úspěšně jen na nepřístupných budovách, stromovou populaci zlikvidovala vakcinací přemnožená kuna, podobně jako i kolonie kavky.

Záleží proto jen a jen na úřadech ochrany přírody, jak situaci vyhodnotí a jaká opatření přijmou. Spoléhat se zde toliko na přírodní mechanismy, či jakýsi zázračný obrat, je naivní, alibistické, neprofesionální, škodlivé! Rychlý úbytek až vymizení mnoha dříve hojných druhů je jasným důkazem chybného směru ochrany přírody.

Klimatické změny a hmyzí fauna

V průběhu posledních dekád se střední Evropa výrazně oteplila, což se odráží v proměnách hmyzí fauny. Na druhové bohatství má oteplování paradoxně pozitivní dopad. Protože množství druhů roste od severu k jihu, napočteme více druhů, jimž oteplení prospívá, než těch, které vytlačuje k severu či do hor. Oteplení ale nevyřeší stále palčivější problém s vymíráním hmyzu.

Severojižní a výškové posuny areálů motýlů patřily k prvním důkazům vlivu změn klimatu na výskyt organismů.

Pokud by se klima měnilo ve stanovištně pestré krajině, pro hmyz by to nebyl problém.

Ochrana přírody v éře klimatických změn

Snahy udržet zbytkové populace skrze „zahradnicky“ prováděnou péči o jejich poslední stanoviště jsou dlouhodobě odsouzeny k debaklu. Vše, co jsme se pracně naučili o časování seče, dávkování a načasování pastvy atd., rychle zastarává. Nevíme-li, jak o stanoviště pečovat, je jedinou radou péče co nejrůznorodější. Narážíme ale na to, že nejcennější druhy přežívají na miniaturních lokalitách. Pro bezlesí je dále typické, že chráněná území zhusta zahrnují jediný biotop.

V pestré a různorodé krajině minulosti by se modrásek pravděpodobně přesunul o kousek dál. Nesmíme se ale vzdávat. Druhy, jejichž dnešní reakce na teplejší klima nás znepokojují, přežily v našich krajích několik teplých období holocénu. Na evropské úrovni pak přežily mnohem výraznější klimatické oscilace čtvrtohorní. Zhoršily-li se jim někde podmínky, vznikly vhodné podmínky jinde.

V éře rychlých změn klimatu musíme prosadit ochranářské přístupy, které motýlům a dalším bezobratlým umožní nacházet klimaticky vhodná stanoviště:

• Rozšiřme péči o stanoviště na co největší plochy.
• Vedle chráněných stanovišť vnášejme do krajiny nová.
• Při ochranářské péči pracujme s přírodou.
• Mějme na zřeteli referenční stav.
• Pracujme na úrovni krajinných celků.
• Asistované kolonizace: Dejme prostor translokacím.

Nárůst populace netopýrů v jeskyni Býčí skála

Počet netopýrů zimujících v jeskyni Býčí skála v Moravském krasu během posledních desetiletí výrazně vzrostl. Vyplývá to z dlouholetého průzkumu loni zesnulého zoologa Jana Zimy. Nárůst souvisí především se zákazem používání insekticidu DDT a lepší ochranou netopýrů na zimovištích, uvedla Akademie věd ČR v tiskové zprávě.

Jeskyně Býčí skála je známá především jako významná archeologická lokalita, do patnáctikilometrového jeskynního systému se však také každou zimu stahují netopýři ze širokého okolí. Jeskyni k zimování, takzvané hibernaci, podle Akademie věd využívá 16 ze 27 druhů netopýrů, kteří se v Česku vyskytují. Tamní mikroklima jim zajišťuje vhodné podmínky během celé zimy.

Podle dlouholetého Zimova výzkumu od konce osmdesátých let v Býčí skále přibývá o deset procent více netopýrů velkých, od devadesátých let pak o 13 procent vrápenců malých. Vědci z Ústavu biologie obratlovců (ÚBO), kteří spolupracovali s Vlastislavem Káňou z Muzea Blanenska uvedli, že početnost vrápenců ovlivňují také změny počasí.

Vědci se zabývají také tím, zda se nárůst jejich početnosti promítl do chování během hibernace. Oproti tisícihlavým shlukům netopýrů v Severní Americe totiž netopýři v Eurasii tvoří spíše menší shluky několika jedinců. Výzkumníci předpokládají, že to souvisí se šířením patogenní plísně Pseudogymnoascus destructans způsobující onemocnění syndrom bílého nosu.

Netopýři jsou důležití pro bioregulaci hmyzu, kterým se živí. Během hibernace dokážou snížit své energetické nároky.

tags: #casopis #ochrana #prirody #hibernace

Oblíbené příspěvky:

• Tipy pro výběr koše 3l
• Vzor práce environment
• Kompost: Co znamenají symboly?
• Normy znečištění vod
• Sanace mostů v ČR