Časopis Ochrana Přírody a Kulturní Krajina

Krajina je nepostradatelnou součástí našeho bytí, a její vnímání je do značné míry osobní. Každý z nás má někde svou „krajinu srdce“. Právě velká míra subjektivity je nejčastěji argumentem odpůrců hodnocení a ochrany krajinného rázu. Skutečnost, že řadu vazeb ke krajině sdílíme sami, nebo jen se svými blízkými, však nelze směšovat s objektivně identifikovatelnými hodnotami krajiny.

Kulturní krajina je výsledkem dlouhodobého aktivního působení člověka, výsledkem jeho hospodářského a dalšího konání. Avšak právě ochranu kulturně historických hodnot a komponent krajiny nelze vždy dostatečně nástroji ochrany přírody zajistit.

I v chráněných krajinných oblastech (příp. přírodních parcích), kde je krajina přímo předmětem ochrany, se hlavní pozornost orgánů ochrany přírody upírá především na péči o přírodní hodnoty. K běžným otázkám v rozhodovací praxi orgánů ochrany přírody patří, zda ještě v konkrétním posuzovaném případě zásahu do krajinného rázu přírodně a kulturně hodnotné krajiny jde o ochranu přírody, či by toto již měla být kompetence památkové ochrany.

Je tedy třeba přivítat, že památková péče se čím dál více na krajinu zaměřuje a mj. rozvíjí v posledních dvou desetiletích institut krajinných památkových zón, jak se také můžete dočíst v tomto vydání Ochrany přírody.

V ochraně některých krajin (např. celky přírodních krajin ponechaných samovolnému vývoji či polní krajiny se soustavami hospodářských dvorů) se bude státní ochrana přírody a památkové péče převážně míjet, v naprosté většině se však oba obory potkávají. Ať již jde o krajiny se zachovalými zbytky luk, plužin a horských a podhorských struktur pasínků v Bílých Karpatech, Jeseníkách, Pošumaví či Beskydech, terapeutické krajiny v okolí významných lázeňských měst ve Slavkovském lese, o horní krajinu v Krušných horách, rybniční krajinu na Třeboňsku, viniční na Pálavě, asociativní v případě Blaníku, nebo komponovanou v Lednicko-valtickém areálu, v Babiččině či Tereziině údolí.

Čtěte také: Více o venkovské zeleni

Každé velkoplošné zvláště chráněné území ochrany přírody a mnohá maloplošná obsahují významné kulturní hodnoty, na druhou stranu přímými součástmi stávajících kulturních památek a památkových území jsou přírodní objekty (zámecké, městské, klášterní a jiné parky a zahrady, stromy na poutních místech apod.).

Jedná se o odborný časopis zabývající se problematikou ochrany přírody a krajiny v nejširších souvislostech. Publikuje odborné články a aktuální informace týkající se problematiky péče o krajinu, ochrany zvláště chráněných území, druhové ochrany živočichů a rostlin i právních aspektů ochrany přírody. Přináší výsledky výzkumu a monitoringu, informuje o plnění mezinárodních úmluv; vyjadřuje se k soustavě Natura 2000, uvádí odborné informace ze zahraničí.

Téma krajiny je, ale hlavně bude jedním z klíčových v souvislosti s probíhající a akcelerující klimatickou změnou a souběžnou snahou odborníků a politiků řešit její dopady. Správci portálu cítí společenskou potřebu sdružit, zpřehlednit, ověřit a dát do souvislostí informace z různých oblastí, které se v krajině přirozeně setkávají, prolínají a ovlivňují - zemědělství, lesnictví, ochrana přírody, energetika, urbanismus, a s nimi spojenou legislativu a dotační politiku.

Portál bude prezentovat informace odborné, tedy podložené, vycházející z dat publikovaných v recenzovaných periodikách. Svým čtenářům tyto odborné texty hodlá tematicky sdružit a nabídnout přehlednou, souhrnnou formou vždy doplněnou o původní zdroj. Těšit se čtenáři mohou na krátké přehledné zprávy, detailní analýzy a články, fotoreportáže renomovaných fotografů, rozhovory a podcasty se zajímavými hosty nebo i na přehled důležitých tematických konferencí. Sleduje také politický vývoj událostí, ať již na úrovni republikové, evropské, či globální.

Tematické členění portálu přirozeně vychází z aktuálnosti témat. Jednotlivé příspěvky jsou sdružovány pod témata: Kulturní krajina, Zemědělství, Voda v krajině, Biodiverzita, Urbanismus a Krajinné plánování. Základní strukturu portálu pro přehlednost a uživatelskou přívětivost doplňuje členění odborných témat do kategorií: Věda, Legislativa a Projekty.

Čtěte také: Pohledy na ochranu přírody

V České republice není krajinné plánování jasně definováno, ani zakotveno v plánovacích procesech. Chybí přesné vymezení, posílení a metodické i praktické zpracování krajinného plánování v návaznosti na stávající nástroje, zejména územní plánování. I když existuje řada nástrojů (např. cílové kvality krajiny, koncepce uspořádání krajiny, územně analytické podklady a územní studie krajiny), jejich účinnost je omezená kvůli nedostatečné odborné kapacitě.

Neexistuje jasná představa, jak by měla česká krajina vypadat, přičemž důvodem jsou i rozpory napříč resorty o dobrém uspořádání krajiny. Vymahatelnost sankcí za poškozování hodnot krajiny je slabá. Podle Evropské úmluvy o krajině by se kulturní krajina měla rozvíjet jako symbióza přírodního a sociálního prostředí. Důležité je posilovat udržitelnost a resilienci krajiny, což je základní předpoklad pro její adaptaci na klimatické a společenské změny.

Přičemž v současnosti lze konstatovat, že legislativní rámec v oblasti územního plánování a ochrany životního prostředí se zaměřuje převážně na regulaci a zamezení nežádoucích zásahů, místo aby aktivně podporoval žádoucí koncepční rozvoj. Koncepční přístup se tak uplatňuje pouze zřídka, a to v závislosti na schopnostech a aktivitě zpracovatelů.

Krajina je komplexní systém, což paradoxně vede k tomu, že spadá do gesce mnoha institucí, které se zaměřují pouze na úzké aspekty krajinné problematiky, které mají ve své odpovědnosti, a výsledek není nijak koordinován. Existují rozpory mezi cíli jednotlivých rezortů i odborných skupin. Ve společenské debatě jsou proti sobě stavěny produkce potravin, ochrana a vytváření prostředí, společenská a kulturní stabilita a rozvoj krajiny.

Ve veřejné správě chybí dostatečné kapacity pro správu, tvorbu a péči o krajinu. Obce jsou často příliš malé a nemají dostatečné personální a odborné zázemí, kraje jsou naopak příliš velkou jednotkou. Řešením by na mikroregionální úrovni mohla být nově ustanovená společenství obcí, nicméně ta se zatím téměř nikde nezformovala.

Čtěte také: Články z Ekologie a Právo

Z krajiny postupně mizí kulturně-historické jevy, přičemž aktéři si často neuvědomují jejich skutečnou hodnotu. Uživatelé krajiny o ni ztrácejí zájem a mnohdy se k ní chovají bezohledně. Kulturní hodnoty nejsou veřejností dostatečně vnímány, a proto historické krajinné struktury nejsou považovány za důležité. Chybí společenské povědomí o významu historického dědictví kulturní krajiny a hodnota historických krajinných struktur není celospolečensky rozpoznána a oceněna. Dochází k ničení drobných kulturních symbolů v krajině a jejich nahrazování konzumními prvky, což vede k jejich izolaci v cizím prostředí, kde již nemohou plnit původní funkci.

Neustálé rozšiřování zastavěné plochy má všestranný vliv na funkce a využití krajiny. Zastavování území úzce souvisí s nekontrolovaným rozšiřováním sídel (tzv. suburbanizací). Důsledkem tohoto trendu je trvalá ztráta půdy, což vede k poklesu její produkční i ekologické funkce, snižování biodiverzity a narušení krajinného rázu. Kromě toho dochází k omezení schopnosti půdy zadržovat vodu, což zvyšuje riziko lokálních povodní a narušuje obnovu hladiny podzemních vod.

Dalším důsledkem nekoncepční výstavby ve volné krajině je fragmentace biotopů a zhoršená prostupnost krajiny pro člověka i živočichy. To vede k izolaci populací a omezení volného pohybu živočichů včetně migrace velkých savců. Dochází k omezení propojenosti mezi biotopy, což způsobuje, že některé části krajiny se stávají zcela izolovanými „ostrovy“.

Současná sídla nejsou dostatečně přizpůsobena klimatickým změnám, zejména pokud jde o zvládání teplotního stresu nebo hospodaření s dešťovou vodou. Rozptýlená zástavba a nepromyšlené velké stavby včetně infrastruktury vedou k rostoucí fragmentaci, nestabilitě a zhoršení obytnosti krajiny.

Veřejná správa není připravena efektivně spolupracovat s investory v rámci možností, které nabízí legislativa a plánovací smlouvy. Chybí koncepční dohody mezi více obcemi, a to i v metropolitních oblastech, a také mezi malými obcemi a regionálními centry. Rovněž neexistuje funkční platforma pro širší regionální spolupráci.

Veřejnost často projevuje neochotu zapojovat se do veřejného života, pokud se nejedná o osobní zájmy jednotlivců. Na druhé straně má veřejná správa potíže s organizováním zapojení veřejnosti do plánování tak, aby aktuální témata byla řešena včas a zároveň nezvýhodňovala hlasitou menšinu. Projektanti, politici či státní správa neumí komunikovat s veřejností a úspěšně ji zapojit do tvorby strategických a plánovacích dokumentů.

Chybí zavedené nástroje, které by umožnily společenskou dohodu kodifikovat a realizovat, což snižuje důvěru v celý proces a zájem lidí věnovat mu svůj čas. Koncepční přístup ke krajině si vyžaduje sjednocený (nebo alespoň dobře koordinovaný) přístup různých aktérů, kteří budou usilovat o soulad veřejných zájmů, regulačních nástrojů, realizace záměrů a zapojení veřejnosti.

Aby bylo krajinné plánování realizováno, je nezbytnou vstupní podmínkou zajistit lidské, organizační a finanční zdroje a podmínky pro péči o krajinu a pro krajinné plánování na všech relevantních úrovních veřejné správy. Základem by mělo být odpovídající vzdělávání.

Zavedení krajinného plánování by mělo být základním nástrojem pro slaďování veřejných zájmů a zapojení veřejnosti do koncipování podoby krajiny a rozhodování o krajině. Rozvoj území by měl respektovat přírodní a kulturní hodnoty v krajině. Nejefektivnější formy péče o přírodu, obnovy ekosystémů a tvorby krajiny jsou ty s přímou účastí vlastníků či hospodářů prostřednictvím věcných či jiných práv k pozemkům.

Často jejich rozhodnutí iniciuje dobrovolná či státní ochrana přírody, ale čím dál více i v České republice přibývá osvícených vlastníků pozemků, firem a spolků, kteří cítí odpovědnost za stav přírody a aktivně podporují biodiverzitu a usilují o zdravé ekosystémy a krajinu ve svém okolí, v oblasti svého podnikání, na svém majetku či farmě. Zvyšuje se také počet cíleně vytvářených „soukromých rezervací“.

Český ráj je kulturní krajinou, kterou po staletí utvářela lidská činnost. Nedílnou součástí jeho podoby jsou rozmanité louky vzniklé jako sekundární bezlesí a po celé generace udržované kosením a extenzivní pastvou. Právě kontinuita tohoto hospodaření vtiskla krajině její osobitý ráz. Nad rybníkem Věžák se dodnes tyčí památník rodu Kosinů, připomínající více než tři století nepřetržitého hospodaření jedné selské rodiny na usedlosti „Na Budách“ v Krčkovicích. Nechal jej roku 1954 vztyčit poslední hospodář rodu Josef Kosina podle návrhu pana profesora Josefa Lamče, rodáka z Krčkovic.

Letošní 20. výročí CHKO Český les se nese v duchu spolupráce. Významným milníkem je komplexní dohoda o šetrném hospodaření s většinovým vlastníkem pozemků v evropsky významné lokalitě Niva Nemanického potoka. Rozsáhlé území o rozloze téměř 700 ha je jedinečné rozsahem i svou biologickou rozmanitostí. Pestrá mozaika převážně mokřadních ekosystémů je doplněna pozůstatky zaniklých sídel. Území zůstalo zakonzervováno díky blízkosti státní hranice v dobách „železné opony“.

V posledních desetiletích procházela česká krajina významnými změnami, které se nevyhnuly ani chráněným územím, jako jsou národní parky (NP), chráněné krajinné oblasti (CHKO) a lokality soustavy Natura 2000. V těchto územích se navíc střetává více zájmů, které musí odpovědný správce vyvažovat. Odpovědný správce musí vyvažovat více zájmů. K zodpovězení otázky, jak krajinu spravovat a čemu by měla sloužit - ať už jde o funkce produkční, rekreační, nebo o ochranu přírody -, mohou pomoci právě výstupy hodnocení změn krajiny.

Pokud se podíváme na změny krajinného pokryvu v NP a CHKO, je patrná především zvyšující se dominance lesa. Podíl lesa se na území všech NP a CHKO zvýšil během sledovaného 70letého období z 55 na 63 %. Nejintenzivněji pak les přibýval do roku 1990. Naopak docházelo k ústupu intenzivnějších forem zemědělského hospodaření v podobě poklesu podílu orné půdy (z 23 na 9 %), oproti tomu po mírném poklesu do roku 1990 se celkově zvýšila výměra trvalých travních porostů ze 17 na 21 %.

Zároveň změna z orné půdy na trvalé travní porosty byla po celou dobu tou plošně nejrozsáhlejší se zvyšující se intenzitou směrem do současnosti. Vývoj napříč jednotlivými chráněnými územími se však velmi různí.

Národní parky jsou obecně více zalesněné (nárůst lesa ze 70 na 79 %) a jak v případě orné půdy, tak trvalých travních porostů byl zaznamenán významný pokles jejich rozlohy. Vyšší je taky celková stabilita, kdy se krajinný pokryv v národních parcích nezměnil v daných čtyřech časových horizontech na 83 % území, zatímco v CHKO došlo ke změnám na 30 % jejich rozlohy.

Z hlediska změn krajiny lze všech 30 VZCHÚ rozdělit do dvou základních skupin. V jedné jsou převážně „lesní“ území - CHKO a všechny národní parky vykazující vyšší stabilitu krajinného pokryvu a taky území převážně zalesněná. Typickými zástupci jsou horské CHKO jako Beskydy, Jeseníky nebo Jizerské hory. Druhá skupina území v sobě zahrnuje i rozsáhlejší část kulturní, člověkem značněji pozměněné krajiny, mezi zástupce patří například České středohoří, Český kras nebo Blaník.

Z takového rozdělení plynou i hlavní hodnoty a možná ohrožení. Lesní území jsou hodnotná pro svou stabilitu a celistvost lesních ekosystémů, ohrožující jsou pak aktivity a struktury vedoucí k nežádoucí fragmentaci území. U území s více otevřenou zemědělskou kulturní krajinou je přínosem diverzita a harmonický vývoj lidských činností a přírody.

Sledovali jsme i to, zda se liší podíl stabilních částí krajiny podle doby vyhlášení CHKO. Při rozdělení na skupiny území vyhlášených mezi lety 1955 a 1970, 1971 až 1988 a 1989 až 2016 nejsou mezi územími z tohoto pohledu zásadní rozdíly.

Hodnocení zastavěných a rekreačních ploch ukázalo jejich setrvalý nárůst. Zajímavé je, že zatímco zástavba je více zastoupena a rostla v CHKO, zastoupení rekreačních ploch je vyšší v národních parcích vlivem jejich značné rozlohy v Krkonošském národním parku. Zástavba a rekreace jsou napříč územími rozloženy nerovnoměrně. Zástavby více přibylo v CHKO nedaleko větších měst, a to zejména po roce 1990 jako součást efektu suburbanizace. Jde například o CHKO Český kras a Moravský kras nebo České středohoří a Jizerské hory.

Navíc současné zastoupení zastavěných ploch koreluje s rozlohou zastavitelných ploch, lze tedy předpokládat, že se rozdíly mezi územími budou spíše prohlubovat a tlak na zástavbu bude především tam, kde již nyní je zastavěných ploch více. Plochy rekreace jsou více zastoupeny na horách, protože jsou mezi ně zahrnovány i lyžařské areály, jichž zejména po roce 1990 významně přibývá, a to i spolu s liniovou infrastrukturou, jako jsou lanové dráhy a vleky.

Krušnohorské lokality jsou vymezeny v převážně stabilně zalesněné krajině s minimem zástavby a rekreace, navíc se zde les dále během sledovaného období rozrůstal. V lokalitách Natura 2000 s překryvem s vojenskými újezdy došlo k poměrně velké změně krajinného pokryvu. Díky vojenskému využití zde nepozorujeme intenzivnější lidské aktivity, lokality především zarůstají lesem a současně relativně velká část území zůstává trvalými travními porosty. Vyšší podíl lesa a méně zástavby (v porovnání s průměrem CHKO) jsou charakteristické pro území podél řeky Moravy.

V programovém prohlášení vlády se explicitně vyjmenovávají tři nová území, která se mají stát NP nebo CHKO. Jedná se o NP Křivoklátsko, Soutok (v programovém prohlášení zmíněn jako NP, nyní se projednává jako CHKO) a CHKO Krušné hory.

NP Křivoklátsko by měl vzniknout z centrální části stejnojmenné CHKO a z hlediska sledovaných jevů je ostatním již vzniklým národním parkům podobný - jedná se o stabilně vysoce zalesněnou oblast (97 % území tvořil po celou sledovanou dobu les) s minimem antropogenních struktur. Les dominuje i u Soutoku a Krušných hor. U obou území jsou zároveň jen minimálně zastoupeny antropogenní struktury. Krušné hory zapadají do skupiny horských CHKO vyznačujících se vysokou stabilitou a lesnatostí. Jádrové oblasti území jsou tvořeny stávajícími lokalitami Natura 2000. Zastavěných ploch je v území spíše méně, jejich rozloha ale znovu narůstala po roce 1990 a ještě významnější nárůst prodělaly rekreační plochy.

Naše národní parky a chráněné krajinné oblasti představují pestrou paletu území, nicméně některé trendy ve změnách krajiny mají společné. Jedná se zejména o nárůst rozlohy lesa a trvalých travních porostů, v největší míře změnou z orné půdy. Taktéž narůstá rozloha zastavěných a rekreačních ploch, byť nerovnoměrně napříč územími. Z výzkumu dále plynou možné hodnoty a problémy jednotlivých území.

Na jedné straně jsou převážně stabilně zalesněná území s rozrůstající se sítí cest a v případě atraktivních horských oblastí i ploch rekreace, zejména v podobě lyžařských areálů a s tím spjaté infrastruktury. Na straně druhé jsou území s vyšším zastoupením luk, pastvin a polí s úbytkem cest a zjednodušením krajinné struktury, kde je důležité udržení diverzity krajiny a harmonického vztahu mezi člověkem a přírodou.

V současné době se v rámci dalšího pětiletého období mimo jiné věnujeme porovnání samotných území NP a CHKO a jejich bezprostředního okolí a potenciálu pro vyhlašování nových CHKO a NP.

Tabulka: Trendy ve změnách krajiny v NP a CHKO

tags: #časopis #ochrana #přírody #kulturní #krajina

Oblíbené příspěvky:

• Instalace odpadu pračky: správná výška
• Umění a příroda
• Typy košů pro školy v ČR
• Víko pro bezdotykový koš Lamart
• Pasivní domy a ekologické materiály