Časosběrný snímek: Příroda techniky

Přestože termín časosběrný dokument již ve filmové teorii zdomácněl a běžně se užívá k označení jakéhokoli dokumentárního cyklu natáčeného v dlouhém časovém rozpětí, otázku původu slova „časosběrný“ si badatelé kladou pouze zřídka. A právě to je tématem tohoto článku. Za tímto účelem uvádíme do souvislosti výzkumnou metodu longitudinálních studií, používanou ve společenských vědách, a časosběrné dokumenty.

Výraz „časosběrný dokument“ je běžný ve filmové teorii a teorii televize a standardně se užívá k označení jakéhokoli dokumentárního cyklu, který zachycuje v průběhu určitého časového období opakující se návštěvy u sledovaných účastníků. Za první časosběrný dokumentární seriál lze považovat Děti z Golzowa (The Children of Golzow, Jungeová a Junge 1961-2008, Německá demokratická republika [NDR]), který je těsně následovaný průkopnickým cyklem Michaela Apteda Seven Up (Almond 1964; Apted 1970-2012), sestávajícím z osmi filmů natočených vždy po sedmi letech během 49 let.

Mezi další dokumenty, které staví na více než jen jednom návratu za svými protagonisty, patří: Chuligánská trilogie (The Mods Trilogy, Jarl 1968-1993, Švédsko), Děti z Jordbrö (The Children of Jordbrö, Hartleb 1972-2006, Švédsko), Příběh Kerry, Josie a Diany (The Story of Kerry, Josie and Diana, Armstrongová 1976-2009, Austrálie).

Náš výzkum naznačuje, že slovo „časosběrný“ (longitudinal) bylo ve spojení s těmito dokumentárními cykly použito teprve až v roce 1985, kdy jeden recenzent v novinovém článku o filmu 28 Up, jednom z dílů seriálu Seven Up, poznamenává, že tento snímek „nabízí vychovatelům a psychologům vzácný longitudinální pohled na tajemný proces dospívání“.

V návaznosti na tuto stručnou zmínku charakterizovali jak Michael Apted (rozhovory s Rafelmanem 1991 a Blairem 1992), tak režisérka seriálu Příběh Kerry, Josie a Diany (1976-2009, Austrálie) Gillian Armstrongová (rozhovor s McKennou 1993) svá díla jako „longitudinální studie“.

Čtěte také: Mobilní fotografie přírody

Navzdory skutečnosti, že dnes je již kategorie časosběrného dokumentu dobře etablována, byl a doposud je původ slova „časosběrný“, naznačený zmínkou výše vzpomínaného recenzenta o vychovatelích a psycholozích, zkoumán pouze zřídka. Například Stella Bruzziová (2007) umisťuje ve své knize o dokumentárním cyklu Seven Up toto dílo do kontextu dějin dokumentární filmové a televizní tvorby. I když zjišťuje, že jeho „bohatost spočívá v detailu: v kumulativním efektu životů, které se před námi odvíjejí po celá dlouhá léta“ (116), nepátrá dále po kořenech longitudinální metody. Richard Kilborn (2006) se také ve svých studiích omezuje jen na definování typických charakteristik časosběrných dokumentů.

Cílem tohoto článku je prozkoumat vazby mezi společenskovědní výzkumnou metodou „longitudinálních studií“ a časosběrnými dokumenty. Náš zájem o souvislosti mezi dokumenty a longitudinálními výzkumy znamená, že naše perspektiva se liší od té, kterou zaujala Bruzziová (2006, 2007), Kilborn (2006, 2010) a další autoři, jako třeba Thorne (2009) a Moran (2002). Tito všichni uvažují o filmových či televizních dokumentárních cyklech v kontextu tvorby, umění a žánru.

Jak se ukáže dále, longitudinální výzkumy, ovlivněné biografickým obratem ve společenských vědách a orální historii, vyrůstají z přesvědčení, že kvalitativní metody spočívající ve vyzvání subjektu, aby sám hovořil o svém životě, jsou pro historiky a společenské vědce stejně cenné jako jiné techniky k předpovídání budoucích trendů a určování opakujících se vzorců (dejme tomu statistická či kvantitativní analýza).

Vezmeme-li si britský příklad seriálu Seven Up, výzkumný rozhovor, který je součástí longitudinálních studií, je zde přenesen do časosběrného dokumentu; stejně tak je tomu s přesvědčením, že se z vyprávění obyčejných lidí lze dozvědět, jak navzájem souvisí společenský, historický a osobní aspekt jejich životů - toto přesvědčení působí i v pozadí většiny časosběrných dokumentů. Právě proto lze jak o longitudinálních výzkumech, tak o časosběrných dokumentech tvrdit, že dokumentují obyčejné životy.

Infra-obyčejnost

Lze tvrdit, že dokumentární tvorba jako taková ničí obyčejnost, neboť filmaři zachycováním skutečnosti (a nezáleží na jimi schvalované míře zásahů do reality před kamerou) posouvají každodennost na jinou, estetickou rovinu. To lze vysvětlit „momentkovou“ povahou mnoha dokumentů, které nám nabízejí přístup jen k okamžiku či události v lidském životě. Naproti tomu v případě časosběrné dokumentace, která stojí na vršení opakovaných návštěv respondentů v průběhu času, což prohlubuje náš vhled do každodennosti, dochází k něčemu docela odlišnému.

Čtěte také: Proč je příroda největší luxus?

Nejde o to, že by se z obyčejného stávalo neobyčejné, jako se tomu například děje v současné kultuře celebrit, televizních reality show a YouTube. Běžným lidem je stále masivněji nabízena příležitost ukázat, že jsou opravdu, ale skutečně výjimeční - dřímají v nich spisovatelé, tanečníci nebo zpěváci - s nábojem „přirozeného“ talentu a „ryzího“ charismatu, který z nich vytryskne ihned, jak se jim dostane příležitosti „zazářit“.

Redmond (2006) důrazem na výrazy „skutečně“, „přirozený“ a „ryzí“ naznačuje, že televize sycená reality show staví na ambivalentním pojetí osobnosti; osobnost je považována za něco „skrytého“, co kamera dokáže „vynést na povrch“ (29). Většina účastníků televizních reality show cílí na jistý scénář odhalení charakteru. I když účastníci Idolu soutěží o možnost stát se úspěšnými zpěváky, pravidelně se stává, že se při svojí obhajobě před porotou odvolávají na svoje skutečné já - na svoji vnitřní hvězdnou podstatu - a nikoli na své hudební schopnosti či nadání.

Je zřejmé, že toto nové promýšlení skutečných-lidí-zachycených-kamerou rozmlžuje hranice mezi běžným a neobyčejným také proto, že se opírá o teorie veřejných a soukromých rolí ve vztahu k osobnosti či celebritě. Naproti tomu časosběrné dokumenty vycházejí z přesvědčení, že to, co jejich protagonisté říkají (a nikoli co mohou udělat) o univerzálních otázkách (láska, ztráta, život, smrt), je činí zajímavými jak pro ty, kdo se jich ptají (tvůrci dokumentu), tak pro ty, kdo naslouchají jejich výpovědím (diváci).

Dále namísto pomíjivosti hvězd televizních reality show získávají účastníci časosběrných dokumentů trvalou přítomnost, která v průběhu času, spolu s každou další návštěvou, nabývá význam, jenž se zároveň proměňuje. Není tomu tedy tak, že by se z obyčejného stávalo „ne“-obyčejné: něco vně běžného řádu; spíše zde vzniká „infra“-obyčejné. Obyčejné se prohlubuje, jak začínáme (my, diváci) chápat složité zvraty a konstanty, které společným působením vytvářejí obyčejný život.

Tento efekt prohlubování je vlastní longitudinálním studiím, o nichž bude řeč vzápětí, ještě předtím, než se zaměříme na Příběh Kerry, Josie a Diany. Tento cyklus Gillian Armstrongové se skládá z pěti samostatných filmů (Cigára a lízátka/Smokes and Lollies [1976], 14 je fajn, 18 je lepších/14´s Good, 18´s Better [1980], Bingo, družičky a rovnátka/Bingo, Bridesmaid and Braces [1988], Čtrnáct znovu ne/Not Fourteen Again [1995] a Lásky, touhy a lži/Love, Lust and Lies [2009]). Soustředí se na životy tří žen z dělnické třídy žijících v Adelaide a byl natočen v pěti fázích během 33 let.

Čtěte také: Krásy argentinské provincie

Longitudinální výzkumy

Když si uvědomíme množství sdílených charakteristik, je neexistence jakéhokoli soustavnějšího zájmu o odkaz longitudinálních výzkumů pro dokumentární tvorbu zarážející. Dokumenty třicátých let, především Griersonovo hnutí, se svým empirismem a didaktismem vykazují jasné paralely s transverzálními studiemi společenských věd. Pozorování jsou v takovýchto výzkumech prováděna pouze jedenkrát; naproti tomu je v longitudinálním výzkumu jedna a tatáž skupina lidí pozorována napříč jejich životy a „data o zvolených tématech (proměnné) jsou shromažďována v pravidelných intervalech“ (Vaillant 2012, 3).

Až do období kolem roku 1960 nabízela většina společenskovědních výzkumů na základě transverzálních analytických studií jen momentky ze života dané osoby a opomíjela tudíž dopady změny a prostředí na člověka. Přesto i v této době existoval jistý upozaděný zájem o soukromou, osobní stránku lidských životů. Corner tvrdí, že se tento zájem projevuje ve snímku Potíže s bydlením (Housing Problems, 1935, Velká Británie) režírovaném Edgarem Ansteym a Arthurem Eltonem (1935; viz Corner 1996, 63-71). Bezpochyby měl v této souvislosti na mysli rozhovory s obyvateli Londýna o pobuřujících podmínkách, v nichž museli žít.

Souběh teoretického založení dokumentu ve třicátých letech a počátku nejdéle trvajícího a nejneslavnějšího longitudinálního výzkumu na světě naznačuje, že zájem o běžné životy byl tehdy tak nějak ve vzduchu. Harvardský výzkum vývoje dospělých (také známý jako Grantova studie) sledoval asi 200 mužů, kteří začali studovat na Harvardu v roce 1938 (ve věku 18 či 19 let). Tento výzkum pokračuje až dodnes, kdy je těmto mužům přes devadesát let. Na počátku bylo cílem výzkumu objevit podmínky pro ideální zdravotní stav, ale s přibývajícím časem se výzkum více zaměřoval na osobní témata související s emocionální inteligencí, láskou a zálibami (Vaillant 2012, 63).

To je pouze první z mnoha případů, kdy výzkumníci využívají bohatosti longitudinální metody, aby nalezli odpovědi na vícero otázek souvisejících s tím, jak žijeme, jak bychom mohli a měli žít naše životy, a adekvátně tomu rozšiřují své výzkumné cíle.

Zájem o obyčejné životy, který jsme zaznamenali ve třicátých letech, se dočkal odborného ukotvení až v letech šedesátých, kdy sociologie a psychologie poprvé rozvinuly longitudinální metody a následoval biografický obrat. Patrně pod vlivem tohoto obratu můžeme sledovat vznik prvních časosběrných dokumentárních cyklů, jejichž režiséři se postupem času nechali přesvědčit bohatostí longitudinálních metod a rozšířili své původní cíle. Je ovšem zapotřebí poznamenat, že žádný z režisérů, o nichž je zde řeč, nezačínal tvořit se záměrem pokračovat tak dlouho, jak tomu nakonec bylo.

Všichni se tak rozhodli až po natočení několika dílů svých seriálů, kdy začalo být zřejmé, nakolik je jimi nashromážděný materiál bohatý a jak fascinujícím způsobem jsou na představených osudech zainteresováni diváci. K tomuto tématu se ještě vrátíme, až bude řeč o významu retrospekce pro časosběrné techniky.

S Jungeho filmem Děti z Golzowa (1961-2008, NDR) „došlo k posunu důrazu z místní historie na život emancipovaných městských obyvatel“ (Alterová 2002, 198). Při stříhání druhého filmu z cyklu Gillian Armstrongové 14 je fajn, 18 je lepších (1981) si jeho autorka uvědomila, že nenarazila na jen tak nějaké „rozhárané teenagerky“ vyrůstající během druhé vlny feminismu, ale na výjimečně bohaté příběhy o dospívání a složitostech života (Higsonová 2010).

Mezitím Apted, který převzal režii cyklu Seven Up od dílu 14 Up, postupně posouval svůj zájem směrem od britského třídního systému k lidem samotným; sám to komentuje následujícím způsobem: „Skutečný příběh spočívá v proměně lidské tváře. Sledovat proměnu Anglie - pozorováním jejích ulic, parků, budov a politiky - to není nic pro mne.

Časosběrný přístup vytváří infra-obyčejnost

Výše uvedené příklady popisující zaujetí režisérů pro jejich respondenty, které se zrodilo, jakmile je opakovaně navštívili a mohli tak sledovat jejich proměnu, nás přivádí k debatě o tom, jak časosběrný přístup vytváří infra-obyčejnost. Můžeme vyjít z tohoto prožitku fascinace tvůrců dokumentů a zamyslet se nad tím, nakolik odlišná pojetí změny určovala jejich tvorbu. Aptedovo srovnání tváře jedince a tváře země je zajímavé ze dvou důvodů. Za prvé proto, že - jak se zdá - naznačuje nutnost volby mezi nimi; že není možné soustředit se jak na soukromou, tak veřejnou proměnu.

Jak by mělo být zřejmé z názvů uvedených děl, časosběrné dokumenty se často zaměřují na jedince, kteří balancují na hranici proměny, a na období, jež změny přinášejí. Nejzjevnější je to u Dětí z Golzowa, Dětí z Jordbrö a Seven Up, které si za svůj předmět vybraly děti školou povinné a tím si připravily půdu pro střídání retrospektivních a prospektivních pohledů v průběhu celého cyklu. Konkrétně Děti z Golzowa začínají s plánem sledovat děti, které se jako první zúčastnily nového desetiletého vzdělávacího programu zaváděného v tehdejší NDR, po celou dobu trvání tohoto programu; zatímco v ostatních zmíněných dokumentech jsou zcela explicitně kladeny otázky, jak si jejich protagonisté asi v budoucnosti povedou.

Podobně jsou zvláštnosti a libůstky teenagerů v centru zájmu prvního dílu cyklu Příběh Kerry, Josie a Diany a Chuligánské trilogie. Ve vzájemném srovnání těchto titulů se Aptedův dokument Seven Up vyvinul v jeden z nejméně politických, neboť z něj s postupem času mizí jakýkoli sociální, politický a kulturní kontext, až na některé zmínky v samotných rozhovorech s jeho protagonisty.

Zůstaneme-li ještě u sledování změn, druhý důvod, proč je Aptedovo srovnání tváře jedince a tváře země zajímavé, spočívá v tom, že jeho slova odkazují ke dvěma ze tří pojetí času, která se v časosběrných dokumentech potkávají: čas historický, biologický a biografický. Podle Thornea se v Aptedově seriálu projevuje souběh těchto tří časů propojením „osobního se sociologickým“ (Thorne 2009, 327).

Historický čas je vytvářen opakovanými návštěvami a lze jej sledovat na technologických změnách v samotné tvorbě dokumentu (od 6mm filmu k digitálnímu videu), na proměnách módy a účesů příznačných pro léta šedesátá, sedmdesátá a osmdesátá; nebo na politice díky odkazům k jednotlivým vládám, k feminismu či projevům ekonomické recese, anebo naopak vzmachu.

Biologický čas je zachycen díky přístupu, který staví do středu svého zájmu jedince, díky záběrům na jeho tvář, zejména v detailu. Zkoumání změny je předmětem longitudinálních studií, ve kterých je jedinec objektem experimentování a empirického měření a biologický čas je sledován vícero způsoby. Jeden takový příklad nacházíme v Dunedinské multidisciplinární studii zdravotního stavu a vývoje (Dunedinská studie), která v krátkých intervalech sleduje duševní a tělesné zdraví zástupců vybrané porodní kohorty v průběhu jejich života (viz Silva a Stanton 1996).

Životopisná rovina je klíčovým bodem zájmu longitudinálních výzkumů, neboť tento typ zkoumání se pokouší zachytit „celou osobnost“ (k tomuto pojmu se dostaneme později) a pochopit mnohost úrovní a aspektů jednotlivých životů.

V sociologii a psychologii, disciplínách, které jako první rozvinuly longitudinální metody, došlo k biografickému obratu v šedesátých letech. Wengraf, Chamberlayneová a Bornatová (2002) tvrdí, že tento obrat povstal z „potřeb diferencovanější a uvědomělejší společnosti a z nutnosti znovu uvést společenská pravidla v soulad s realitou a strategiemi každodenního života“ (247). Obdobně bylo v rámci historiografie uznáno, že „porozumění z osobní perspektivy umožňuje zkoumat ty části společno...

tags: #casosberny #snimek #priroda #techniky

Oblíbené příspěvky:

• Vlastnosti velkých odpadkových pytlů
• Zdroje látek v živé přírodě
• Klimatické změny a rozmarýn
• Užovka stromová v ČR: příčiny ohrožení
• Věra Martínková a hospodářské odpady