Krajina, tolik poznamenaná dvacátým stoletím, si vždy udržovala své příznivce, milovníky a ochránce nadané vnímavostí k její kráse. Láska ke krajině projevující se šetrným chováním k přírodnímu prostředí pramení z nedeformovaného smyslu pro přirozenost.
Počátky Ochrany Přírody v Českých Zemích
Snahy na počátku 20. století směřovaly k systematické legislativní ochraně přírody. V roce 1894 je v návrhu zákona o ochraně uměleckých a historických památek v monarchii již patrná ochota uznávat za veřejný zájem i ochranu památek přírodních.
V roce 1901 předložil ve vídeňské Poslanecké sněmovně G. Nowak návrh na vydání zákona k ochraně a udržování přírodních památek. Ve stejném roce poslanec Bachmann předložil Českému zemskému sněmu „návrh v příčině zachování přírodních a historických památek v Království českém“.
Když byla 21. prosince 1910 na popud Svazu okrašlovacího ustavena Komise pro zachování památek, která měla za úkol prosazovat také jejich legislativní ochranu, stal se L. Jeřábek jejím předním členem a 20. září 1911 znovu předložil návrh zákona na ochranu přírody, ale opět bezúspěšně.
Období První Republiky
Po roce 1918 pokračovaly intenzivní snahy o přijetí legislativy pro ochranu přírody, například za součinnosti ornitologa Jiřího Jandy byl zpracován návrh zákona „na ochranu ptactva a slavíka zvlášť a zřízení ptačích útulků“.
Čtěte také: Česká příroda očima Jakuba Vágnera
V roce 1922 předložil první komplexní návrh zákona na ochranu přírodních památek poslanec Národního shromáždění J. V. Stejskal spolu s dalšími 22 poslanci. Na návrhu spolupracoval zejména s botanikem Josefem Podpěrou. Tento návrh však nakonec „spadl pod stůl“.
V roce 1921 (8. 12.) oficiálně požádalo MŠANO (Z. Wirth) historika J. Emlera a Jana S. Procházku, prvního vysokoškolského lektora ochrany přírody u nás, aby vypracovali návrh památkového zákona. Zároveň s návrhem zákona předložili návrh statutu pro zřízení a správu národních parků a rezervací a návrh statutu Státního památkového úřadu, přírodovědecké sekce, výlučně zaměřené na ochranu přírody (Veselý 1984).
V roce 1926 kritizuje Jan S. Procházka neustálé odkládání přijetí zákona a konstatuje, že by bývalo bylo lepší projednat návrh Stejskalův: „… přes jeho mezery a nedokonalosti, když oficielní předloha tak dlouho na sebe nechává čekati“.
V období první republiky tak byla přijata jen dílčí legislativní opatření k ochraně přírodních památek, jako např. zákon o státní podpoře při zahájení soustavné elektrizace č. 438/1919 Sb., podle kterého „vedení musí být v souladu s krásami přírodních, krajinných a historických památek a uměleckých staveb a okleštění stromoví je přípustné pouze v nezbytné míře, která je nutná ke zřízení a udržování rozvodných sítí“.
Z důvodu absence zákona o ochraně přírody mohla být za první republiky chráněná území zřizována pouze dohodou s vlastníkem, zejména při provádění pozemkové reformy.
Čtěte také: Greenpeace a biomasa
Např. již zmíněný L. Jeřábek tuto právní úpravu označil za „vzácnou a vítanou příležitost“, aby i v České republice byla zřízena soustava chráněných území péčí státu a nejen, jako do té doby, pouze snahou osvícených vlastníků.
Období Protektorátu a Poválečné Období
Projednávání památkového zákona přesvědčilo pracovníky ústředních úřadů o potřebě oddělit ochranu přírody od ochrany památek, avšak okupace a odtržení pohraničního území vše změnilo.
R. Maximovič hned v r. Na přelomu roku 1945 a 1946 Komise pro ochranu přírody (od r. 1946 přeměněná na Ústav pro ochranu přírody a krajiny) při I.
Komunistický Režim a Svaz TIS
Za proces, kterým vrcholilo narušení přirozených vztahů lidí ke krajině, ale i lidí mezi sebou navzájem, lze v našich podmínkách považovat tzv. normalizaci společnosti. Po chaotickém období pražského jara se podařilo stabilizovat ekonomiku a politické vedení počátkem sedmdesátých let přistoupilo k taktice vedoucí občana k uspokojování vlastních materiálních zájmů, budování domácností a rodinných domků.
Státní i dobrovolní ochránci přírody se přijetí zákona o ochraně české přírody dočkali až 1. srpna 1956 (č. 40/1956 Sb.), kdy ho jednomyslným usnesením schválilo Národní shromáždění. Zákon platil až do 1. 6. 1992 do přijetí současného zákona o ochraně přírody a krajiny, tedy 36 let, a dočkal se jen pěti novelizací.
Čtěte také: Příroda v designu interiéru
V období let 1969-1979 byl v podstatě jedinou organizací umožňující občanům zapojení do ochrany životního prostředí Tis - Svaz pro ochranu přírody a krajiny. Tato dobrovolná organizace je svým společenským významem přirovnávána k nevládním ekologickým organizacím, jež po roce 1989 převzaly důležitou roli v péči o krajinu i environmentální výchovu a osvětu.
Vývoj organizace se v období od roku 1969, kdy byla osamostatněna z dřívějšího Sboru ochrany přírody při Společnosti Národního muzea v Praze, až k roku 1979, v němž byla na nátlak vládnoucí moci přinucena k rozpuštění, pohyboval na hranici sice ohrožujícího, ale povoleného sdružení. Primární zaměření komunistického režimu na upevňování politické moci a potlačování výraznějších projevů opozice spolu s nezájmem o problematiku životního prostředí ponechávaly prostor k rozvíjení ochranářské činnosti.
Oblast ochrany přírody a krajiny se stala jednou z mála sfér, kde režim povolil občanskou aktivitu, která se pak mohla projevovat obecně prospěšnou činností. Oba směry původně vycházely ze stejných ideových východisek formulovaných E.T. Setonem na počátku dvacátého století. Spočívá v lesní moudrosti, zálesáckých dovednostech a svobodném pobytu v přírodě.
Odborný zájem organizace směřoval do oblasti krajinné ekologie. Tis se vyjadřoval k problémům spjatým se závažnými zásahy do krajiny, dovedl se postavit proti oficiálnímu stanovisku režimu.
Průmyslové podniky, společenské instituce nebo i státní úřady jakožto kolektivní členové Tisu zadávaly rozsáhlá výzkumná témata, na něž obvykle neměly dostatečnou odbornou kapacitu. Tis naopak mohl oslovit své členy, odborníky mnoha disciplín, a vytvořit tak pracovní kolektiv širokého záběru. Pro Tis se výzkumné expertizy zároveň staly jednou z možností finančního příjmu.
Ochranářské průzkumy se prováděly v oblastech určených k těžbě či k budování údolních přehrad, zpracovávalo se řešení dopravní situace velkých měst, možnosti ozelenění sídlišť, ochrana území obklopujících historické objekty nebo chráněná území či krasové jevy. Upozorňovalo se na přetížení některých území, např. Slapské přehrady hausbótovou rekreací či Prokopského údolí nevhodnou zástavbou.
Ve snaze odvrátit toto velké vodní dílo adresoval Tis v únoru 1971 odvolací dopis nejvyšší státní instanci, prezidentu československé republiky Ludvíku Svobodovi, kterého navzdory tehdejším zvyklostem oslovil "vážený pane presidente".
Dlouhodobým a nejobsáhlejším výzkumným úkolem byl komplexní přírodovědný průzkum těžebního prostoru uranových dolů v Hamru u České Lípy. Byl považován za politicky nebezpečný, jelikož uranové dodávky byly pod přímým dohledem Sovětského svazu a všechny z původně oslovených institucí jako Československá akademie věd, Přírodovědecká fakulta Univerzity Karlovy či Malá socialistická akademie projekt odmítly.
Těžbu se nepodařilo zrušit, ale dokázalo se zabránit vytěžení a zdevastování rozsáhlejších oblastí a dalším nadbytečným opatřením. Byla provedena dokumentace později zničených částí a dán impuls k přemístění některých druhů rostlin nebo hmyzu.
Naprosto úspěšná byla snaha zabránit výstavbě vodní nádrže v oblasti Křivoklátska, od níž bylo upuštěno. Dnes je toto území chráněnou krajinnou oblastí.
Organizačními složkami celostátní dobrovolné organizace byly základní skupiny. Jednalo se o lokální uskupení lidí žijících na určitém blíže vymezeném území, často ve městě a jeho okolí. Tyto lidi spojoval zájem o krajinu, ve které žili, a chuť aktivně pro ni něco dělat. Tento zájem je přirozeně motivoval ke sdružování.
Přerodem Sboru ochrany přírody při Společnosti Národního muzea v Praze v samostatný Tis v roce 1969 se působnost dobrovolné organizace a praktický dosah jejích myšlenek značně rozšířily i mimo oblast Prahy, do mnoha míst České socialistické republiky. Byl tak vytvářen občanský prostor, v němž každý jednotlivý člověk mohl vlastními činy přispět k ochraně prostředí, kde se cítil doma.
V základní skupině se měla uskutečňovat většina konkrétní činnosti formulovaná v programu Československo - zahrada Evropy. Mezi hlavní pracovní náplň základní skupiny patřila všestranná přírodovědecká dokumentace lokality, kterou územně představovala.
Další činnost se orientovala na drobné ochranářské práce, jakými byly úprava pramenů a studánek, osazování erozních svahů či úklid odpadků. Výroba ptačích budek a krmítek každoročně vrcholila Dnem ptactva 1. dubna.
V mnoha základních skupinách byla rozvíjena práce s mládeží. Vedoucí členové Tisu dovedli mládeži poskytnout soustavný ochranářský program přizpůsobený požadavkům jejich věku založený na kontaktu s krajinou. Zahrnoval hry, poznávání a pravidelné výpravy do přírody.
Naplňování ústředního hesla Tisu Poznej a chraň mělo napomáhat Desatero ochranářských zásad. Heslo spolu s Desaterem se staly univerzálními pokyny, jež v oblasti environmentální výchovy zdomácněly i v ostatních organizacích jako pravidla ohleduplného pobytu v přírodě a krajině.
Od počátku sedmdesátých let se formovaly Kluby mladých ochránců přírody sdružující členy Tisu ve věku od II do 15 let. Jejich metodické centrum se vyvinulo při Severomoravském oblastním výboru Tisu v Ostravě. Vydávalo metodické pracovní pokyny s návody pro činnost klubů, se soutěžními úkoly a přehledem znalostí, které měl mladý ochránce přírody a krajiny získat.
Tis - Svaz pro ochranu přírody a krajiny působil mimo rámec Národní fronty a ve svých stanovách neměl zakotvenu vedoucí úlohu strany a vlády. To pro něj do budoucna znamenalo existenční problémy. Vyústily v rozhodnutí vedoucích členů Tisu činnost "dobrovolně" ukončit k 31. prosinci 1979.
Řadoví členové Tisu na místní úrovni rozvíjeli poměrně nevinné ochranářské práce, ale blíže popsané příklady dokládají, že Tis stejně tak uskutečnil řadu zásadních počinů proti vůli vládnoucí moci. V tomto smyslu jsou dokladem existence občanského smýšlení i jednání v totalitním období naší historie.
Na druhou stranu se také ukázalo, že Tis do značné míry suploval povinnosti, které měla plnit státní ochrana přírody. Zásadní význam má podle mého soudu skutečnost, že Tis jako dobrovolná organizace udržoval a rozvíjel vztah člověka ke krajině založený na lidském citu.
Myšlenky citlivého přístupu k přírodě a krajině byly dospělým předávány spolu s přírodovědným vzděláním. Dospívajícím mladým lidem byl zprostředkován také prožitek kontaktu s přírodou.
Český Svaz Ochránců Přírody (ČSOP)
Český svaz ochránců přírody (ČSOP) je zapsaný spolek, jehož členy spojuje aktivní zájem o ochranu přírody a krajiny. Naším posláním je ochrana a obnova přírodního dědictví, ekologická výchova a podpora trvale udržitelného života.
V současné době máme více než 6000 členů, mezi nimiž naleznete profesionální odborníky, zkušené dobrovolníky i ty, kteří prostě „jen“ mají rádi přírodu. Převážná část členů ČSOP působí v základních organizacích (ZO), kterých je v České republice více než 300.
Český svaz ochránců přírody byl založen 11. září 1979. Prvním předsedou nové ochranářské organizace se stal prof. ing.
Od roku 1981 vydával Svaz svůj vlastní časopis Naší přírodou. Od počátku vydával Svaz metodické příručky.
Koncem 80. let se i v ČSOP projevovaly stále výraznější a „bojovnější“ občanské postoje. ČSOP (mnohdy na úrovni základních organizací) se angažoval mimo jiné v kauzách výstavby dopravní tepny přes Stromovku v Praze, výstavby autodromu v Podkomorských lesích u Brna, vysílače na Pálavě, výstavbě nové boudy na Sněžce, dokončení Novomlýnských nádrží pod Pálavou či přehrady na Křivoklátsku.
II. sjezd ČSOP se sešel v Praze 19. - 20. listopadu 1989. Nejen pod vlivem tehdy aktuálních událostí, ale zejména jako výsledek již minimálně rok probíhající vnitrosvazové diskuse tento sjezd kompletně obměnil vedení Svazu, schválil nové na tehdejší dobu velmi progresivní stanovy a další dokumenty (vyškrtl ze stanov i z programu vedoucí úlohu KSČ, deklaroval působnost ČSOP jako nadresortní, nadstranickou, nadvládní).
Vedle tradiční praktické ochrany přírody a krajiny nabývala stále více na významu i ekologická výchova - ČSOP mimo jiné přebral koordinaci celostátní soutěže Zlatý list, vyhlásil Ekologickou olympiádu pro středoškoláky, svojí činnost rozvíjela centra ekologické výchovy, hromadně vznikaly oddíly mladých ochránců přírody.
V roce 1991 byly schváleny zcela nové stanovy, měnící základní strukturu i fungování Svazu (mimo jiné byly zrušeny okresní a městské výbory, bylo změněno postavení základních organizací a zakotvena jejich právní subjektivita…).
Během roku 1997 se konstituují tři národní programy v ochraně přírody - Národní síť stanic pro handicapované živočichy, Ochrana biodiverzity a Místo pro přírodu (podpora hnutí pozemkových spolků).
Roku 2001 obnovil ČSOP vydávání celostátního časopisu Krása našeho domova (navázal tím na stejnojmenný časopis, vydávaný v první polovině 20. stol. Svazem okrašlovacím a ochranným, k jehož odkazu se ČSOP stále intenzivněji hlásí). Téhož roku byla zahájena tradice každoročních setkání členů a příznivců ČSOP.
Zcela novou zásadní aktivitou bylo na jaře 2003 vyhlášení dlouhodobé veřejné sbírky „Místo pro přírodu“, jejímž cílem je získat finanční prostředky na výkupy pozemků významných pro zachování přírodní rozmanitosti.
Vývoj Státní Ochrany Přírody po roce 1989
Přijetí nové moderní právní normy v ochraně přírody a krajiny by nebylo možné bez předcházejících více než deset let trvajících příprav a bez celkové připravenosti státní ochrany přírody k prosazování rozsáhlých změn v zajišťování ochrany životního prostředí.
V roce 2006, v návaznosti na změny v ochraně přírody po ustavení vyšších samosprávných celků (1. 1. 2000) a po vstupu ČR do EU (1. 5. 2004), byly zahájeny kroky k ustavení speciálního orgánu státní správy v ochraně přírody s celostátní působností.
Nejprve v r. 2006 došlo rozhodnutím ministra životního prostředí ke spojení obou organizací státní ochrany přírody do jedné organizační složky státu AOPK ČR. Zároveň provozování veřejně přístupných jeskyní vč. jejich výzkumu a dokumentace bylo svěřeno nově založené příspěvkové organizaci Správa jeskyní ČR (Hromas 2008).
Společně s uzákoněním AOPK ČR tak bylo po čtvrtstoletí završeno vytrvalé úsilí mnoha profesionálních i dobrovolných ochranářů a přírodovědců o dlouhodobě stabilizované institucionální zabezpečení ochrany přírody v České republice.
tags: #ceska #spolecnost #ochrany #prirody #historie
Oblíbené příspěvky:
Kontakt
Zelaná Hrebová, z.s.
[email protected]
IČ: 06244655
Paskovská 664/33
Ostrava-Hrabová
72000
Bc. Jana Veclavaková, DiS.
tel. 774 454 466
[email protected]
Jaena Batelk, MBA
tel. 733 595 725
[email protected]