Chicagská škola ekologie

Chicagská škola je označení myšlenkového proudu v sociologii, který se začal utvářet ve 20. letech 20. století na univerzitě v Chicagu. Objektem zájmů je sociologie města a kriminologie. Chicagská škola je též proslulá svým pozitivistickým přístupem k poznání a tvůrčím experimentováním s výzkumnými metodami: chicagští badatelé významně rozvinuli např. metodologii terénního výzkumu, přímého pozorování nebo koncept případových studií.

Chicagská škola je součástí americké sociologie, která se začala vytvářet v první třetině 20. století. Sociologie se dostává do popředí v USA až v první třetině 20. století důsledkem velké vlny přistěhovalců. Ve Spojených státech panuje rozvinutá průmyslová éra a převládá zde městský způsob života. V centrech amerických měst se však důsledkem rychlého nárůstu populace objevují sociálně patologické jevy (růst kriminality, deviace, prostituce, alkoholismus, nezaměstnanost) a vznikají ghetta a gangy. V důsledku toho se začínají rozkládat morální a kulturní normy (anomie společnosti).

Anomie americké společnosti, první světová válka v Evropě a nastolení komunismu přispívají ke ztrátě optimismu vědy prvního období sociologie. Sociologie je v tomto období podporována bohatými podnikateli. Americká sociologie neměla na počátku takové hluboké znalosti jako sociologie evropská. Vycházela především z toho, co bylo přeloženo do anglického jazyka. Především z děl Pierra G. F. Le Playe, Gabriela Tardeho a Georga Simmela nikoli z Augusta Comta, Emila Durkheima, Maxe Webera nebo Karla Marxe. Proto se americká sociologie orientovala na empirickou sociologii a rozvíjela metodologii.

Město je ekologické společenství sdružující nejrůznější prostorové, sociální a kulturní prvky, které na sebe vzájemně neustále působí a porušení této křehké rovnováhy má prudké viditelné výsledky. Počátky nového proudu sociologie města se spojují s Robertem Ezrou Parkem a jeho článkem The City: Suggestions for the Study of Human Nature in the Urban Environment, kde se zabývá studiem sociologie města, marginalitou, etnickou segregací, kriminalitou, mládeží a jejími delikvencemi, duševními chorobami. Americká sociologie se zrodila v Chicagu a vytvořila zde opravdovou školu. Chicagskou katedru sociologie založil v roce 1892 Albion W. Small a o tři roky později tu také začal vycházet první americký sociologický časopis American Journal of Sociology. Jako první rozvinula kolektivní pojetí sociálního výzkumu.

Chicagská škola měla orientaci ekologickou, pro niž je charakteristické ekologické společenství, které sdružuje různorodé prvky (prostorové, sociální a kulturní), které jsou neustále v interakci. Škola se soustředila především na tyto oblasti výzkumu: sociologie města, kriminologie, sociální patologie a community study. Chicagská škola byla financovaná rodinou Rockefellerů, která měla na vývoj a další dění na katedře velký vliv. Hlavními metodami jsou: studium prostředí, monografie čtvrtí, zúčastněné pozorování a analýza životních příběhů. Vrchol slávy zažívá Chicágská škola s příchodem Roberta E. Parka.

Čtěte také: Školy v přírodě a aktivity

Do chicagské sociologické školy bývají řazeni Robert Ezra Park, Ernest Burgess, Herbert Blumer, Ruth Shonle Cavan, Edward Franklin Frazier, Everett Hughes, Roderick D. McKenzie, George Herbert Mead, Walter C. Reckless, Edwin Sutherland, William I. Thomas, Frederick M. Na přelomu 20. a 30. let se kolem Herberta Blumera a Everetta C. Hughese soustřeďuje nová generace, která se nazývá tzv. „druhá Chicagská škola“. Herbert Blumer (žák Meada) pracoval na univerzitě od roku 1928 a pracoval na sociologických implikacích psychologických prací George H. Meada. Everett C. Hughese byl Parkovým žákem, snažil se o přesně kontrolovatelné empirické postupy.

Chicagská škola udržuje metodologickou různorodost, ale výsledky v době krize neměly praktické řešení v sociologii města.

Sociální ekologie a Chicagská škola

Sociální ekologie je součástí sociologie, která se zabývá procesy vzájemného přizpůsobování mezi lidskými společenstvími a jejich fyzikálně prostorovým prostředím. Je to zároveň nejvýznamnější empirická tradice sociologie města. Pojem sociální ekologie je evropskou verzí původního amerického pojmu „human ecology“, který poprvé použili R. E. Park a E. W. Burgess v roce 1921. Nicméně, sociálně ekologické zásady aplikoval na studium města již Park ve své studii o lidském chování ve městě v roce 1915.

Sociální ekologie měla ve své americké podobě tři zdroje: rostlinnou a animální ekologii, geografii a studium prostorového rozložení sociálních jevů. Paralelní vývoj probíhal i v Evropě, kde v rámci Durkheimovy školy byl pro okruh jevů, kterými se sociální ekologie zabývá, uplatňován pojem sociální morfologie. U É. Durkheima a M. Halbwachse však neměl biologickou konotaci jako u Parka.

Principy sociální ekologie byly zpočátku použity zejména při sociologickém výzkumu měst, později i regionů, ale pronikly zpět i do geografie, psychologie, ekonomie i do politické sociologie. Klasická sociální ekologie se soustřeďovala zhruba v období 1915-1950 na výzkum růstu a vnitřní struktury velkoměst. Její principy byly formulovány především na základě zkušeností ze studia Chicaga. Proto se sociální ekologie poněkud jednostranně ztotožňuje pouze s pracemi chicagské školy.

Čtěte také: Příroda Libá a ubytování

Výzkum Prostorové Struktury Měst

Ve 20. a 30. letech Důraz na výzkum sociální prostorové struktury měst USA vedl k systematickému mapování četných sociálních jevů z hlediska rozdílů v intenzitě jejich výskytu v různých částech měst. Vedle popisu rozložení obyvatelstva podle demografických znaků, příslušnosti k hospodářským odvětvím a podle sociálního statusu, sociální ekologové soustavně sledovali prostorové rozložení rozvodovosti, prostituce, kriminality a psychiatrických onemocnění.

Vedle strukturálních analýz prováděli také výzkum prostorové mobility demografických, sociálních a etnických kategorií obyvatelstva. Všechny strukturální i mobilitní studie byly prováděny s ohledem na indikátory prostředí a na polohu ve městě a také s ohledem na vzájemné vztahy mezi sledovanými jevy. Důraz byl kladen na hustotu obyvatelstva a zastavění, na stáří a kvalitu bytového fondu, na dopravní polohu a na zóny města.

Soutěživá Kooperace a Symbiotické Vztahy

Zájem o zkoumání prostorových stránek sociologických fenoménů poněkud zatlačil základní výkladové schéma klasické ekologie, jehož jádrem bylo Parkovo stanovisko, že základní stránkou vztahů mezi lidmi je soutěžení, zahrnující i soutěž o prostor. Vzhledem k tomu, že v lidských společenstvích existuje vysoký stupeň vzájemné závislosti a rozvinutá dělba práce, soutěžení zahrnuje vždy také spolupráci, kterou lze označit jako soutěživou kooperaci.

Jejím výsledkem je vznik neprogramových vztahů, které lze označit jako symbiotické vztahy. Společnosti jsou organizovány na dvou úrovních, a to na úrovni biotické a kulturní. První je výsledkem soutěže a zahrnuje i symbiotické vztahy. Druhá je jakousi nadstavbou nad biotickou úrovní a je založena na komunikaci a na konsensu.

Sociální ekologie se zabývá pouze biotickou úrovní a důsledky soutěživé symbiózy. Město je nejlepším příkladem takové symbiotické soutěže a prostorové uspořádání města je pouze jednou z jejích stránek. Studium prostorového rozložení sociálních jevů je spíše prostředkem k porozumění toho, jak město funguje, než samotným cílem sociální ekologie. Stejný smysl měl i známý model růstu města formou koncentrických zón, jak jej formuloval E. W.

Čtěte také: Školy v přírodě a očkování dětí

Kritika a Nové Směry Sociální Ekologie

Klasická fáze sociální ekologie byla podrobena kritice již ve 30. letech. Cílem kritiky bylo hlavně Parkovo roztržení společnosti na biotickou a kulturní úroveň a přenášení generalizací získaných ze studia amerických měst do jiných společností.

Po roce 1950 lze rozlišit v rámci sociální ekologie tři hlavní směry:

• Neoklasická škola: Navazuje na základní východiska obecné ekologie. Předmětem zkoumání je organizace lidských společenství vůči prostředí.
• Sociokulturní orientace: Zdůrazňuje význam kulturních hodnot a norem při výkladu vztahů mezi sociální organizací a prostředím.
• Systematická statistická analýza: Zaměřuje se na prostorové rozložení sociálních kategorií obyvatelstva, včetně faktorové ekologie a analýzy sociálních oblastí.

V současné době prochází sociální ekologie opět kritickou redefinicí. Na prvém místě se zdůrazňuje potřeba doplnit statické strukturální analýzy historickými rozbory vývoje struktury měst a komparacemi vnitřní struktury měst v různých typech společností. Na druhém místě se zdůrazňuje potřeba posílit znalost hospodářských mechanismů působících na vnitřní strukturu měst a také znalost důsledků politických a administrativních regulací, včetně územního plánování.

Ekologie Člověka a Udržitelný Rozvoj

V sociologii se rozumí ekologií člověka nejčastěji zkoumání vzájemných vztahů jednak mezi lidmi, jednak mezi sociálními institucemi v rámci určitého prostoru. Zdůrazňování prostorové složky odlišuje ekologii od ostatních sociologických přístupů k studiu společnosti a vyskytuje se téměř ve všech definicích. Ekologie člověka zkoumá společnost jako funkční organizaci obyvatelstva, usilující a dosahující adaptace k svému prostředí.

Trvale udržitelný rozvoj je komplexní soubor strategií, které umožňují uspokojit lidské potřeby, materiální, kulturní i duchovní, při plném respektování environmentálních limitů.

Pilíře Udržitelného Rozvoje

Standardní teorie tvrdí, že trvale udržitelný rozvoj má tři pilíře: ekonomický, environmentální a pilíř sociální. K tomu je nezbytná i rovina lidská, člověčí. Proč? Sociální rovina se zabývá společností, jejími institucemi, vztahy a také rozhodovacími procesy, ale společnost tvoří jedinci, lidé, a nám všem musí udržitelný rozvoj poskytnout příležitost šitou na míru, ve které bychom se dokázali najít, v níž můžeme rozvíjet svoji individuální tvořivost, uspokojovat svoje potřeby pokud možno skromně a ne konzumně, zároveň ale být spokojení, protože úkolem každého z nás od okamžiku zrození je potlačovat všechno špatné a posilovat a rozvíjet všechno to dobré. A to je motor udržitelného rozvoje.

Důvěra a Rozvojová Pomoc

Abychom svět zlepšili, potřebujeme pohyb zdola nahoru stejně jako shora dolů, protože globalizace nás na mnoha úrovních propojila natolik, že jedno řešení bez druhého už není možné. Zaměřit se potřebujeme především na rozvojovou pomoc. Zatímco my, bohatá euroamerická civilizace, nejenom že nesmíme růst, ale měli bychom se ve své spotřebě výrazně omezit, musíme pomoci chudému geopolitickému Jihu, aby naopak přiměřeně rostl (i když zásadně méně destruktivním způsobem, než jakým jsme to provedli v euroamerické civilizaci my), aby dosáhl důstojné životní úrovně.

Okologie a Uvědomělá Skromnost

Autentická starost o životní prostředí kolem nás, proto okologie. Uvědomělá skromnost a výběrová náročnost spočívá v tom, že se uskromním ve všech možných legitimních potřebách, počínaje těmi materiálními. Ale dělat to musím uvědoměle, musím o životním prostředí opravdu něco vědět. Za to, že jsem byl poctivě skromný, je mi odměnou výběrová náročnost. ekologie (MSgS). V obecném slova smyslu je ekologie vědou o vztazích mezi živými organismy a prostředím; poprvé byl tento pojem použit německým biologem a filosofem E. Haecklem. Název ekologie je odvozen z řeckého slova ekos, které znamená prostředí. Základem biologického pojetí ekologie je Darwinova teorie tzv. spleti života (web of life), která předpokládá, že mezi prostředím a organismy na jedné straně a mezi jednotlivými organismy na straně druhé existuje dynamická rovnováha, jejíž součástí je přizpůsobování organismů prostředí a bohatá škála vzájemných vztahů mezi organismy, sahající od symbiózy až po boj o výživu, světlo a prostor. „Prostředí, funkce a organismus tvoří základní biologickou trojici. Tato triáda musí být studována jako celek, a právě tento druh zkoumání nazýváme ekologií“ (J. W.

Obtížnější je vymezení předmětu a metod ekologie člověka. Per analogiam s biologickým pojetím by se dalo říci, že ekologie člověka je zkoumáním vztahu mezi člověkem a jeho prostředím, mezi lidskými individui a také mezi lidskými skupinami. V tomto smyslu by byla ekologie jakousi syntézou všech věd o člověku, využívající výsledků biologie, geografie, psychologie, antropologie i sociologie. V sociologii se rozumí ekologií člověka nejčastěji zkoumání vzájemných vztahů jednak mezi lidmi, jednak mezi sociálními institucemi v rámci určitého prostoru. Zdůrazňování prostorové složky odlišuje ekologii od ostatních sociologických přístupů k studiu společnosti a vyskytuje se téměř ve všech definicích. N. P. Gist a L. A. Halbert ji definují jako „studium prostorového rozložení osob a institucí ve městě a procesů, které k tomuto rozložení vedou“, J. H. Quinn: „Ekologie člověka se zaměřuje na studium vztahů mezi člověkem a prostředím,“ E. E. Bergel ji označuje za „teorii vzájemných vztahů mezi prostředím a člověkem“.

Poněkud jiný smysl vyhrazuje ekologii člověka A. A. Prvním a pravděpodobně nejméně úspěšným pokusem je přímé nebo jen málo pozměněné použití principů animální a rostlinné ekologie na lidskou společnost. R. E. Park, který je pokládán za zakladatele tzv. chicagské sociologické školy, která byla úzce spojena s rozvojem ekologie ve 20. letech, považoval soutěžení za primární faktor, který vytváří jak animální, tak lidské společenství. Soutěžení vede k dělbě práce a k dalším formám uspořádání lidských vztahů, umožňujících společně výhodné používání prostoru. Podle Parka vedla soutěž, zejména ve městech, k různým stupňům spolupráce, kterou označoval pojmem soutěživá spolupráce. Rozlišoval dvě úrovně soutěživé spolupráce: biotickou a kulturní. Chicagská sociologická škola, mezi jejíž přední členy se vedle Parka počítají zejména R. D. McKenzie, E. W. Burgess, L. Wirth, E. Mowrer a W. Ogburn, kladla ve svém výkladu ekologie důraz na tzv. biotickou stránku společnosti; ve svém výkladu ekologie města považovala městská sídla za jakousi formu lidské biocenózy, ve které mají základní biologické vztahy mezi lidmi ekonomickou podobu.

Druhým - a dosud živým pojetím - je názor, že ekologie člověka studuje jen určitou, i když velmi důležitou stránku vztahu prostředí-organismus, a to vztah mezi přírodními zdroji a jejich využitím. Prostředí je spojeno se sociálním systémem pojmem zdrojů. Každá hospodářská soustava je organizací lidské činnosti, zaměřenou k využití zdrojů a předpokládá dělbu práce v takovém rozsahu, aby bylo dosaženo cíle soustavy, tj. udržení její existence nebo jejího rozvoje. Dosažení tohoto cíle není jen ekonomickou záležitostí, nýbrž předpokládá dobře fungující sociální organizaci, kulturu atd. V tomto smyslu se stává celá sociální organizace společnosti rozhodující pro míru využití zdrojů. Zvláštní složkou zdrojů, které si ekologie tohoto zaměření všímá, je samotný prostor.

Třetí skupinou ekologických studií jsou monografické výzkumy jednotlivých sociálně kulturních oblastí měst. Existovaly již před tím, než se pro ně začal používat pojem ekologie; jejich klasickým příkladem je Engelsova kniha Postavení dělnické třídy v Anglii. Do jisté míry a s jiným zaměřením navázaly na tyto studie anglické průzkumy měst, které jsou spojeny se jménem Ch. Boothe, a také práce chicagské sociologické školy, usilující o formulaci zákonů prostorového rozložení obyvatelstva na území měst.

Čtvrté pojetí chápe ekologii a sociální organizaci jako kolektivní přizpůsobení populace prostředí. Ekologie člověka zkoumá společnost jako funkční organizaci obyvatelstva, usilující a dosahující adaptace k svému prostředí. V tomto smyslu jsou hlavními prvky ekologické teorie: obyvatelstvo, prostředí, technologie a organizace, které tvoří tzv. ekologický komplex (O. D. Duncan, L. Někdy se k těmto čtyřem pojetím přidává ještě páté, zdůrazňující sociálně psychologické faktory (N. P. Gist, S. F. Fava). Tato koncepce ekologie je schopna synteticky pojmout starší, poněkud deskriptivní pojetí ekologie jako zkoumání prostorového rozložení obyvatelstva a sociálních institucí, a také teorii o ekologických vztazích mezi zdroji a obyvatelstvem; není však zatížena biologizujícími analogiemi prvních prací chicagské sociologické školy. Do jisté míry lze říci, že je rozvíjením tzv. sociální morfologie, kterou rozpracoval francouzský sociolog M. Halbwachs.

Ekologie člověka se vždy zabývá populací v určitém prostoru. Zkoumá míru růstu nebo úbytku obyvatelstva, která umožňuje rozumět lépe využití prostoru. V rámci rozboru obyvatelstva jako jedné ze složek ekologického systému studuje ekologie hustotu obyvatelstva, jeho územní rozložení a různé stránky jeho prostorové distribuce. Součástí novějších ekologických studií jsou analýzy dlouhodobých i krátkodobých změn v rozložení obyvatelstva, to je zkoumání migrací i denního pohybu obyvatelstva a stanovení zákonitostí těchto pohybů (viz též demografie). V rámci výzkumu zákonitostí pohybu obyvatelstva byla vypracována teorie tzv. ekologických procesů, které jsou označením pro změny v územním rozložení obyvatelstva určitého území.

Každá populace žije v určitém prostředí, do kterého se v ekologii zahrnují: poloha, podnebí, přírodní zdroje, flóra a fauna, topografie a geologické podmínky. Přizpůsobení obyvatelstva k prostředí je do velké míry závislé na stupni rozvoje techniky. Nejvýznamnějším prvkem ekologického komplexu je sociální organizace. V lidské společnosti je každá organizace vždy organizací sociální, vzhledem k vzájemné závislosti lidských individuí. Formy této organizace a jejich velikost mohou být velmi rozdílné a sahají od samostatně hospodařící rodiny jako ekologické jednotky až po světové metropole, které představují v současné době vedle městských aglomerací, tzv. konurbací, nejsložitější ekologické soustavy. Součástí všech těchto sociálních organizací je určitá míra dělby práce, v závislosti na stupni společenského rozvoje.

Součástí ekologického komplexu, kterému je věnována v poslední době stále větší pozornost, jsou sociálně psychologické prvky, jako např. postoje vůči místu bydliště, názory na vhodnost a kvalitu prostředí, momenty prestiže, jistoty apod.

Chicagská škola a kriminologie

Sociologické teorie vysvětlují kriminalitu jako společenský fenomén. Vycházejí z předpokladu o významném vlivu sociálního prostředí, ve kterém jedinec žije, a které utváří jeho životní kariéru. Teorie a výzkum se věnovaly mechanizmům socializace, včetně zkoumání způsobů, jakými tento proces probíhal. Analyzovaly skutečnosti, které jeho normální průběh významněji ohrozily nebo narušily. Konkrétně to znamenalo zkoumání vlivu nejbližšího sociálního okolí (rodičů, pěstounů, vychovatelů), příslušné sociální vrstvy, které během života jedince utvářeli jeho hodnotové systémy a chování delikventního jedince ve srovnání s občanem nedelikventním.

E. W. Burgess zaměřil svou pozornost ve větší míře na hledání zákonitostí v ekologické, tj. sociálně prostorové struktuře měst jako celků. Konstruoval ideální typ koncentrické zonální struktury rostoucích průmyslových měst.

Města mají neustálou tendenci vnitřní zóny rozšiřovat do další zóny. Městský růst je tak procesem expanze a proměny užívání prostoru, kdy například zóna 2. (zóna továren) expanduje do zóny 3 (zóna pracovní třídy).

Sociální dezorganizace je stádiem procesu organizace a reorganizace města spojená s pocitem ztráty společenského porozumění. Je stupněm, ve kterém dochází k rozbití sociálních vztahů nebo k jejich redukci na minimum, vzniká anonymita jedinců, ztrácí se pocit sousedství, převládá neporozumění. Sociálně dezorganizované prostředí vytváří odlišné definice co je a není morální, a také toho, co je vnímáno jako deviantní a nedeviantní. L. V přechodné zóně jsou ohroženi sociální deviacemi imigranti i jejich děti. Sampson teorií doplnil o názor, že vyšší zločinnost v centru města lze vysvětlit ztrátou kapacity vykonávat neformální sociální kontrolu.

V tomto případě sociální kontrola představuje ty prostředky, kterými společnost působí na chování lidí a dosahuje tak žádoucí společenské konformity chování svých členů. Sociální kontrola předpokládá existenci sociálních norem a pravidel a jejich zásadní respektování členy společnosti. Život ve čtvrtích, kde byl vysoký počet neúplných rodin tj. rodin s jedním rodičem, byl prostorem, kde byla kontrola vykonávána neefektivně. Rasově založená nerovnost v městských oblastech posilovala úpadek tradičních institucí a kulturních hodnot potřebných k potlačování kriminálního chování. Na začátku 80. let 20. století byl obnoven zájem o Shawaovu a McKayovu studii ze strany kriminologů, kdy byl na výzkumu 125 amerických metropolí provedených Judith a Peterem Blahovými zjišťován vliv rasové a ekonomické nerovnosti na projevech násilí.

Dalo by se říci, že zločin je starý jako lidstvo samo. Provází lidskou společnost v celé její historii. Definice a hodnocení zločinu se měnilo v závislosti na společenském uspořádání a na stupni vývoje společnosti. Kriminologie jako vědecká disciplína vznikla z potřeby společnosti poznat, vysvětlit a řešit kriminalitu a její příčiny a hledat cesty a prostředky, jak tomuto negativnímu společenskému jevu čelit.

Kriminalitu můžeme charakterizovat jako společenský jev, související s ekonomickým, kulturním a sociálním rozvojem a strukturou dané společnosti. Na společnosti závisí, co je v daném stadiu vývoje společnosti škodlivé a co je trestné. Myšlenky klasické školy trestního práva se uplatňovaly zejména v průběhu 19. století a jejich význam spočívá především v tom, že obrátily pozornost na problematiku kriminality, postavily ji na vědeckou bázi a tím položily základy kriminologie jako vědní disciplíny. V současné době je ve společnosti hojně rozšířen „neoklasicistický“ názor, že zločin, ať má jakékoliv příčiny, zaslouží spravedlivý trest.

Kriminologie se řadí do tzv. kriminálních věd, k nimž se zařazují všechny vědní disciplíny, které se primárně zabývají kriminálním chováním lidí. Zatímco trestní právo se zahrnuje do právních oborů zabývajících se kriminalitou, kriminologie je neprávním oborem. Přestože se tyto vědní disciplíny zabývají stejnými nebo obdobnými otázkami, využívají rozdílných metod a postupů, které se odrážejí i v odlišném charakteru získaných poznatků. Pojmy kriminalita a trestný čin plní funkci spojovacího článku mezi těmito obory, ale každý z oborů jimi operuje v různých kontextech. Kriminologické teorie, které slouží k hlubšímu poznání kriminálních věd, jsou děleny podle vědních oborů, jejichž poznatky a metodiky využívají k osvětlení příčin kriminality. Patří mezi ně biologická teorie (kriminalita jedinců je způsobena vrozenými biologickými vlastnostmi), psychologická teorie (osobnost pachatele, či skupiny) a sociologická teorie, hledající příčiny kriminality ve společenském prostředí, za něž je možné pokládat rodinu, školu, pracoviště, neformální skupiny a v širším pojetí i celou společnost. Z důvodů zaměření seminární práce je vhodné zde uvést pouze sociologicky orientovanou teorii. Navíc značná část metod kriminologického výzkumu byla převzata právě ze sociologie. V rámci sociologie je vyčleněna oblast sociální patologie zabývající se společenskými jevy a procesy, které jsou charakterizovány jako odchylka od normy a k nimž patří i kriminalita.

První, kdo obrátil pozornost ke společenským podmínkám kriminality, byl italský právník Enrico Ferri (1856-1929). Podle Ferriho je kriminalita výrazem příležitostných podnětů a společenského prostředí, v němž pachatel žije. CHS se ve 20. a 30. letech 20. století zabývala důsledky 1. světové války, negativními vlivy překotné urbanizace a i masové migrace z Evropy. Výzkumy prokázaly především existenci různorodých sociálně-ekonomických oblastí v jednom velkoměstě, kde platí odlišná pravidla chování, a proto je zde i kriminální chování vnímáno jinak a jeho výskyt je častější než v jiných částech města. Hlavní přínosy CHS jsou v ekologických studiích zaměřených na geografické rozložení kriminality. Také byly poprvé formulovány teorie o kulturním konfliktu a vedli se diskuse o vztahu konfliktu kultur ke kriminalitě. Francouzský sociolog E. Durkheim vycházel ze skutečnosti, že neexistuje společnost bez kriminality, tudíž je kriminalita, nepřesahuje-li určitou mez, normálním jevem. Definoval stav bezzákonnosti ve společnosti. Těmito příklady se staly: státy po prohrané světové válce, státy s mimořádnou nezaměstnaností v době světové hospodářské krize nebo i Československo po...

tags: #chicagská #škola #ekologie

Oblíbené příspěvky:

• Norma pro spád vanového odpadu
• Příčiny ohrožení živočichů
• Harmonogram svozu odpadu Jablonec nad Nisou
• Dopady klimatických změn
• Dopady vypouštění plynů