Co patří do živé přírody?

Všichni snadno poznáme živé od neživého. Víme, že kámen je neživý, zatímco třeba pes nebo strom jsou živé organizmy. Většinou rozpoznáme i to, je-li organizmus ještě živý anebo již zemřel. Ze zkušenosti také víme, že co je zelené, je spíše rostlina, a co se hýbe, je zase spíše živočich.

Slovo příroda původně označovalo to, co se přirodilo navíc, přírůstek něčeho živého, a teprve později to, co vzniklo bez zásahu člověka, co je přirozené.

Základní charakteristiky živé přírody

Živé organizmy jsou složeny z buněk. Viry jsou ještě jednodušší než bakterie. Nemají buněčné uspořádání, jsou tvořeny pouze molekulami nukleových kyselin (DNA nebo RNA) obalenými proteiny (bílkovinami). Jsou schopny žít pouze uvnitř cizí buňky na její úkor.

Nejmenší viry mají jen desítky nanometrů (10-9 m), zatímco ty největší se svými rozměry, dosahujícími řádu mikrometrů (10-6 m), blíží velikosti bakterií. Megaviry, pandoraviry či současný rekordman - Pithovirus sibericum - o velikosti 1,5 μm) svou velikostí a někdy i počtem genů dokonce převyšují nejmenší bakterie, čímž se značně rozostřuje hranice mezi buněčným a nebuněčným světem.

Viry buňce vlastně jenom dodají informaci, co má dělat. Když jeden virus vstoupí do buňky, je schopen se namnožit do stovek nových virů, které většinou buňku zahubí a mohou napadnout buňky další. Mnohdy však jen lehce parazitují, množí se na útratu buňky, a nebýt imunitní reakce hostitele, ani by ho moc neobtěžovaly.

Čtěte také: Vše o kompostování

Protože jsou viry malé a jejich potomstvo může být tak početné, může se jejich genetická výbava rychle měnit, a viry se tak mohou rychle vyvíjet. U virů mohou vědci dokonce sledovat evoluci v reálném čase. Viry často rozhodují o tom, kdo zůstane naživu.

Ano, schopnost dělat kopie sama sebe je základní vlastností života. Bez autoreplikace neboli cyklické reprodukce nemůžeme hovořit o živém systému. Kopírování ale nikdy není úplně přesné. Nepřesné kopírování je totiž základem vývoje. Má živý systém schopnost se lépe přizpůsobovat měnícím se podmínkám prostředí.

Dostali jsme se takto ke druhé základní vlastnosti života - evoluci - schopnosti postupného vývoje, změny v čase. Je pozoruhodné, že život se víceméně vyvíjel od jednodušších forem ke složitějším. I když existují výjimky, trend směřující k vyšší složitosti je evidentní.

Evoluci genetické informace můžeme vnímat jako jakési převážně náhodné bloudění v genetickém časoprostoru, přičemž složitější organizmy, s komplexnější genetickou informací, mají více schopností se přizpůsobit měnícímu se životnímu prostředí. Obsahují více genů, které kódují více funkcí.

Jednou z možných příčin, proč se živé organizmy vyvíjejí ke složitějším formám, je fakt, že život má schopnost samosestavování do složitějších struktur, v důsledku čehož vytváří nejrůznější hierarchické struktury.

Čtěte také: Jak třídit kosmetiku

Pohleďme například na naše tělo - sestává z orgánů, ty jsou tvořeny různými tkáněmi, tkáně obsahují buňky a každá buňka má uvnitř spoustu drobných organel, jako je třeba jádro nebo mitochondrie. Nejen těla organizmů, ale i naše genetická informace je strukturována.

Celé naše genetické poselství uložené v DNA je rozděleno do chromozomů, ty se skládají z genů, geny sestávají z menších modulů označovaných jako exony, až se nakonec dostaneme k jednotlivým písmenům v naší DNA, jak bude popsáno v dalších kapitolách.

Někdy se zdá, že i v živých systémech můžeme pozorovat struktury připomínající takzvané fraktály - obrazce, jež jsou stále stejné či podobné bez ohledu na měřítko, kterým se na ně díváme.

Systémy z vnějšího prostředí přijímají látky a energii, ale také je svému okolí odevzdávají. Důležitým „vstupem“ zejména u rostlin je energie slunečního záření, významným „výstupem“ u všech tvorů je zase teplo vyzářené do okolí. Organizmy zvyšují svoji uspořádanost na úkor svého prostředí.

Vztah člověka k živé přírodě

Živý svět, který nás obklopuje je součástí naší zkušenosti od narození. Nejdříeve si uvědomujeme naše tělo. Pojmenování jeho částí patří mezi naše první slova a zvířata jsou oblíbeným námětem našich dětských obrázků. V přírodovědných předmětech na základní škole získáváme první odpovědi na otázky proč, a zjišťujeme jak různé věci „fungují“.

Čtěte také: Co s banánovými a citronovými slupkami?

Ve vyšších ročnících se vyprofilují jednotlivé předměty přírodních věd - biologie, chemie a fyzika. Rozdělení na tyto disciplíny odpovídá úrovni popisu okolního světa i metodologii, která se v nich uplatňuje.

• V biologii se snažíme pojmenovat, poznat a utřídit organizmy do jednotlivých skupin na základě podobných znaků, zasazené do paradigmatu evoluční teorie. Poznáváme také vztahy mezi nimi.
• V chemii je hlavním předmětem našeho zájmu hmota a její složení. Učíme se o atomech, molekulách i o reakcích mezi nimi. Zabýváme se anorganickými látkami o jednoduchém chemickém složení a nahlédneme i do světa složitých organických molekul, včetně základních enzymatických reakcí probíhající v buňkách.
• V jednotlivých disciplínách fyziky se seznamujeme se základními fyzikálními zákony a snažíme se je interpretovat. Měříme fyzikální veličiny a učíme se vztahy mezi nimi.

Svět, který popisujeme pomocí fyzikálních veličin a na jehož pozadí interpretujeme fyzikální zákony je většinou neživý, z prostého důvodu - je výrazně jednodušší. I takto zjednodušený svět si obvykle ještě zjednodušujeme dalšími idealizacemi jako je hmotný bod, nestlačitelná tekutina, aby matematický popis odpovídal našim možnostem.

Ačkoliv přírodu poznáváme prostřednictvím zmíněných disciplín, příroda sama je pouze jedna. Nedělí se na biologii a fyziku. Tvar těla, možnost pohybu, i schopnost živočichů či rostlin vnímat okolní svět podléhá fyzikálním zákonům stejně jako příroda neživá.

Ochrana přírody se v dobách, kdy dávno ještě nebyla řízena státem, vztahovala jen k živé přírodě (viz četné zápovědi mýcení lesa holosečí, objevující se v historických dokladech už od 13. století).

Slov souvisejících s živý je mnoho - život, žít, živit se i živořit (živit se bídně) - to poslední slovo čeština převzala ze slovenštiny (živoriť), přičemž -or- mu dává pejorativní přídech. Živit (se) souvisí s žíti - být naživu, nikoli s žíti - kosit.

Žito bylo původně jakékoliv obilí, které živilo, a různé jazyky mají slovo žito vyhrazeno právě pro tu obilninu, ze které se v tom kraji pekl chleba.

Chránit vše živé, bránit i schraňovat (dávat do schránky), ukládat do opatery ale i do zásoby, je víceméně všeslovanské slovo pocházející od chorna (ochrana). Podobné je hájit, což vlastně znamenalo bránit vstup do háje, původně posvátného, později panského (do jakého háje by to bylo dnes, nechť si čtenář doplní sám).

Slovo území (část zemského povrchu) je pochopitelně odvozeno od země, což je prastaré slovanské slovo, přičemž praslovanský základ *zem- a indoevropský *ghem- zřejmě souvisí s lat. humus (hlína). Odvozenin lze jmenovat mnoho - zázemí, podzemí, přízemí..., pozemek, územek (peň u země), odzemek (totéž co územek, ale i lidový mužský tanec nebo zavalitý chlapec), ozembouch (člověk „praštěný“ bouchnutím o zem) či vozembouch (hudební nástroj, jímž se o zem bouchá), staročeské zeměnín (novočeské zeman), jehož vztah k zemi netřeba vysvětlovat.

Slovo park se k nám dostalo ze západní Evropy, kde vesměs znamenalo zprvu totéž co ohrada, dvůr (tedy zase nějak chráněné, ohraničené místo). Srovnejte si to se slovy parket (ohrazené a vyhrazené místo k tanci) a parketa jakožto krytina parketu. Oblast je vlastně ob-vládané území (přičemž vládnout se dá různě).

Přírodní památka se čistě jazykově zdá být nesmysl, platí-li zmíněná novodobá definice přírody. Památky bývají člověkem pozměněny dokonce k nepoznání (např. naleziště nerostů). Jenže, jak jsem už napsala, lidskou činností nedotčené místo aby u nás pohledal.

Všeslovanské slovo paměť (památka) souvisí s opětovným vzpomínáním na něco (opakování je vyjádřeno oním -po-). A tak jako by původní významy příslušných slov samy naznačovaly, co máme s přírodou dělat.

Rezervace, ochranné území, souvisí se slovem rezerva, záloha (z fr. réserve, od réserver - uschovávat). Rezervovat si lze leccos, třeba místenku na vlak, který náhodou nebyl zrušen. Snad ale přece nejzávažnější bude „pořídit si rezervu na horší časy“, uschovat a uchovat kousek přírody pokud možno neporušený.

Ochrana přírody a ekologie

Chráněná krajinná území jako park, oblast, rezervace, památka - všechno to patří k ochraně přírody.

Každý dnes snad už třídí odpad, snažím se šetřit s vodou, neplýtvat potravinami a nevyhazovat je zbytečně, neznečišťovat veřejný prostor, aktuálně jezdím víc na kole, což je velmi ekologická aktivita, můžeme také ulevit planetě, pokud budeme víc chodit pěšky anebo využívat víc MHD… Snažím se minimalizovat plasty, naopak využívám plátěných tašek, podporuju udržitelnou a recyklovanou módu a používám svůj recyklovaný kelímek na kávu.

Pokud bych mohla změnit jednu věc, která by měla pozitivní dopad na přírodu, co by to bylo? Chránit naše lesy, vodu a vodní zdroje.

tags: #co #patrí #do #zivé #prírody

Oblíbené příspěvky:

• Metody a trendy v globální ekologické filtraci
• Znečištění moří a fauna
• Řešení ekologických katastrof
• Průvodce výběrem košů
• Poplatek za dřevo v ČR