Životní prostředí je nesmírně těžké a náročné, propojující se v podstatě se všemi ostatními lidskými činnostmi. Problematika životního prostředí zasahuje do dopravy, zemědělství, lesnictví, ale i do školství, zdravotnictví a stavebních činností. Cílem environmentálního managementu je rozvíjet všechny již rozpracované úkoly a problematiky ekologických či přesněji řečeno environmentálních aktivit, a poskytovat návody na to, jak zmírňovat celkový negativní vliv lidských činností pomocí postupů, návodů, systémů a strategií.
V oblasti ochrany životního prostředí existují předpisy, které jsou celkem trojího druhu. Některé jsou závazné, pokud jde o konečný efekt, ale způsob, jakým se k němu dojde, si určuje každý stát sám. Jiné jsou obsaženy i v několika zákonech členské země a platí pro všechny členské státy EU. Nelze je transformovat formou vlastních zákonů. Existují také opatření jako nařízení, ale jen pro toho, komu jsou jmenovitě určena. Tyto nařízení nejsou transponována do národních předpisů.
Evropská unie dosahuje v oblasti životního prostředí svých cílů třemi základními způsoby. Patří sem legislativní úpravy, finanční podpora z různých fondů EU a případně i dalších společných akcí, jedná-li se o naléhavé potřeby. Vedle zmíněných legislativních aktivit jsou velice významné tzv. "Akční programy“, které jsou vždy přijímány na delší časové období. Příkladem je "6. akční program“, určený na léta 2002 až 2012.
Řada nástrojů ochrany životního prostředí není legislativně přikázána a je dobrovolná. To znamená, že podnik nebo firma se sama rozhodne, zda tyto metody a nástroje použije. Tyto nástroje se zaměřují na minimalizaci jednotlivých negativních dopadů na životní prostředí a snižování vstupů a produkce odpadů díky modernějším technologiím.
Ochrana životního prostředí patří mezi tzv. externality, tj. vlivy, které se vymykají působení tržních mechanismů. Proto je důležité, aby podniky jasně formulovaly svou politiku péče o životní prostředí a dbaly na její realizaci.
Čtěte také: Příležitosti environmentální výchovy
Environmentální (ekologická) značení se dělí do tří typů:
Značení I., nazývané také "ecolabelling“, se ve světě již poměrně hodně používá. Uděluje se výrobkům, které jsou šetrné k životnímu prostředí a je garantováno nezávislou stranou. Mezi hlavní úkoly patří výběr výrobkových kategorií a sepisování podmínek výroby, skladování a expedice. Příkladem je německý program "Modrý anděl“ a skandinávský program "květina“ (Flower).
Cílem je minimalizovat negativní působení budoucího finálního výrobku v průběhu jeho celého životního cyklu. To zahrnuje používání obnovitelných zdrojů, omezení škodlivých látek, úspory energií a vody, a způsoby závěrečného zneškodnění. Důležité je, aby vliv vzniklého výrobku na životní prostředí byl vždy co nejmenší. Značení I. má nejen technicko-výrobní, ale také celospolečenskou roli, informuje spotřebitele o prospěšnosti nákupu a užívání ekologicky šetrných výrobků a podporuje konkurenceschopnost podniků.
Značení II. je založeno na vlastních environmentálních tvrzeních výrobců, která jsou určena spotřebitelům. Pro ověření tohoto tvrzení je nutné poskytnout další informace a tvrzení je registrováno v příslušné databázi.
Značení III. je založeno na informacích, které jsou ověřeny třetí stranou a týkají se životního cyklu produktu. Toto značení je založeno na normách ISO 14040 a ISO 14044 (Posuzování životního cyklu - Požadavky a směrnice).
Čtěte také: Starbucks a udržitelnost
V České republice se environmentální značení I provádí prostřednictvím programu "Ekologicky šetrný výrobek / služba“, podle normy ČSN EN 14 024. Tento program je v souladu s předpisy EU a je řízen Ministerstvem životního prostředí (MŽP) a CENIA, Agenturou pro Program.
MŽP stanovuje zásady a postupy pro výběr kategorií, stanovení environmentálních kritérií a udělování licencí opravňujících držitele k užívání ekoznačky. Ekoznačka je chápána spotřebitelem jako rovnocenná a je udělována odpovědným orgánem nabyvateli.
Výrobky a služby, které mohou získat ekoznačku, musí splňovat specifické předpisy a nesmí obsahovat látky, které jsou velmi toxické, toxické či nebezpečné. Kritéria pro udělení ekoznačky se zaměřují na aspekty identifikované podle matice hodnotící životní cyklus. Doba platnosti směrnice je tři roky.
Odpovědné orgány mají povinnosti vyplývající z Nařízení č. 1980/2000 a Rozhodnutí Komise 2006/402/ES. Agentura je povinna chránit ekoznačku a nikdo nesmí neoprávněně užívat ekoznačku Společenství. Držitel licence má právo užívat ekoznačku v rámci dané kategorie a je povinen informovat o jakékoli změně kritérií.
V případě zneužití ekoznačky provádí Česká obchodní inspekce kontrolu a ukládá pokutu podle zákona č. 64/1986 Sb., o ochraně spotřebitele.
Čtěte také: Ochrana životního prostředí
Metoda LCA (Life Cycle Assessment) čili hodnocení životního cyklu je nástroj pro posuzování environmentálních aspektů systému během celého životního cyklu. LCA se používá při samotném zpracovávání systému ekoznačení a konečně začíná tato metoda uplatňovat i ve stavebnictví. Nezvážené činnosti pak způsobují nedozírné škody na životním prostředí.
LCA se zaměřuje na náročnost energetických a surovinových zdrojů a na užitky, jež jsou do životního prostředí vnášeny, popřípadě z něj odebírány. Hodnotí se celý životní cyklus výrobku, od získávání zdrojů až ke konečnému zneškodnění. Důležité je, aby výrobek mohl používat ve funkci, pro niž byl vyroben, zhotoven. Hodnotí se konkrétní výrobek a vhodnost zamýšleného typu obalu.
LCA se skládá ze čtyř etap či fází:
Důležitými aspekty jsou věrohodnost, reprodukovatelnost, transparentnost a důvěrnost dat. Při zpracování se provádí alokace dat a zpracování matice, která popisuje vlivy na životním prostředí. Třetí fáze LCA se skládá z kroků, které hodnotí vlivy, uvedenými v inventarizační matici.
Existuje řada mezinárodních norem, které se vztahují k vybudování významného dobrovolného nástroje environmentální politiky, a to environmentálního manažerského systému, zkráceně EMS (viz). Tento systém si organizace podle požadavků norem ISO 14000 sama zabuduje do svého stávajícího řídicího systému a s jeho pomocí pak řídí své vlivy na životní prostředí tak, aby se jejich negativní dopad na životní prostředí neustále zmenšoval.
Mezi normy řady ISO 14000 patří:
Důraz je kladen na snižování množství ekvivalentních emisí oxidu uhličitého vzniklých v průběhu výstavby a provozu budovy. Emise CO2 pocházející z energetiky představují nejvýznamnější antropogenní faktor odpovědný za nárůst skleníkového efektu. Hodnocení se provádí z dostupných podkladů, výpočtů a simulací.
Metodika SBToolCZ (On-line metodika verze 2022, Copyright ČVUT v Praze a Národní platforma SBToolCZ) hodnotí:
Výsledná měrná roční produkce emisí CO2,ekv. (HGWP) vstupuje do kriteriálních mezí.
Tabulka: Výsledná měrná roční produkce emisí CO2,ekv.
| Ukazatel | Popis |
|---|---|
| HGWP | Výsledná měrná roční produkce emisí CO2,ekv. |
| HGWP.SE | Měrná roční produkce svázaných emisí CO2,ekv. |
| HGWP.PE | Měrná roční produkce provozních emisí CO2,ekv. |
Tato norma je českou verzí evropské normy EN ISO14001:2004. Evropská norma EN ISO 14001:2004 má status české technické normy. Touto normou se nahrazuje ČSN EN ISO 14001 (01 0901) z června 1997. Text normy byl uveden do souladu s ustanoveními norem EN ISO souboru 9000 z roku 2000, zejména v otázce používaných termínů a jejich definic.
Tato mezinárodní norma specifikuje požadavky na systém environmentálního managementu, které mají organizaci umožnit přípravu a zavedení politiky a cílů, které berou v úvahu požadavky právních předpisů a informace o významných environmentálních aspektech. Je zamýšlena tak, aby mohla být uplatněna v organizacích všech typů a velikostí a aby zohlednila různé geografické, kulturní a sociální podmínky. Úspěch systému závisí na závazku a zapojení všech úrovní a funkcí v organizaci, zejména vrcholového vedení.
Hlavním cílem této mezinárodní normy je podporovat ochranu životního prostředí a prevenci znečištění v rovnováze se sociálními a ekonomickými potřebami.
Norma je založena na metodologii známé jako Plánuj-Dělej-Kontroluj-Jednej (PDCA).
tags: #ČSN #EN #ISO #14043 #environmentální #management