Pár v přírodě: Kreslení a vznik

Zajíc polní byl v nedávné minulosti naší hlavní lovnou zvěří. Bylo ho v našich zemích tolik, že jsme ho mohli také vyvážet. Ve večerních zprávách se pravidelně objevovaly záběry ušáků odchycených do tenat a vzápětí putujících do transportních beden. Taková předvánoční zimní idylka dobře propagující naši myslivost.

Uběhlo pár desetiletí a situace se zcela obrátila. Nejedno sdružení je nuceno zajíce nakupovat, většinou z důvodu osvěžení krve. Ovšem vypouštět zajíce kvůli zazvěření tam, kde je jeho stav nulový, nemá valného významu. Buďto je zde krajina natolik zdevastovaná a chemizovaná, že by neměl trvalý přístup k nekontaminované potravě, nebo predační tlak tak vysoký, že jak dospělí zajíci, natož nový přírůstek, skončí v krátké době v útrobách predátorů.

To jsou však poměrně krajní případy, protože zajíc je tvor značně přizpůsobivý, skromný a otužilý. Zvěř se vyskytuje na takových stanovištích, kde má zajištěn klid, krmení a kryt. Zajíc, který ve dne většinou odpočívá v loži, není na krytinu nijak náročný. Přestože rád vyhledává okraje stařiny či místo pod keřem, často ho lze vidět z dálky zalehlého v ozimu či vojtěšce.

Pokud se týká krmení, patří zajíc mezi nejskromnější zvěř. V zimě je schopen se k potravě sněhem prohrabat, stačí mu kus zatravněné meze, ozim, a na vojtěšce má úplné hody. V létě upřednostňuje potravu bohatou na dusíkaté látky, ale kvůli dobrému trávení potřebuje i vlákninu, takže vyhledává místa se stařinou a keři, kde může okusovat slamnatá stébla, pupeny a kůru. To zejména v zimě, kdy není na kvalitu potravy tak náročný.

Klid v honitbě je v dnešní mechanizované době pojem téměř úsměvný, přesto je zajíc i s tímto rušivým elementem schopen se vypořádat. Po generace nucený opouštět své stanoviště se během krátké doby vrací zpět, nebo se usadí nedaleko, je-li jeho rodná hrouda přes zimu obrácená a neúživná. Pokud je na polích klid od dubna do července, což je hlavní období zaječí reprodukce, mívá zde zajíc úspěšné odchovy.

Čtěte také: Zlepšení duševního zdraví v přírodě

Zarážející je, že v místech s kdysi hojným zajícem, kde se i dnes extenzivně pase, případně seče louka, zajíci přežívají v minimálních počtech. Přitom louka je ideální biotop, kde zajíc má jak celoroční velmi pestrou potravu, tak i vhodnou krytinu!

Jaro a léto jsou také dobou vyvádění mláďat u predátorů, kteří místy vytváří časově i prostorově permanentní lovecký tlak. Je třeba si však uvědomit, že predační tlak na drobnou začíná už u prasat, která má většina myslivců spojena s nájezdy do kukuřice. Prase žijící v lese, na louce i v poli hledá rytím kromě žížal také hlodavce a žáby jako zdroj bílkoviny, přičemž hnízda ptáků ani mladou zvěř nenechá bez povšimnutí. Svou početností, fyzickou silou a žravostí odebírá z potravního koláče pravým predátorům, tj. šelmám a dravcům, významný díl.

V dřívějších dobách prakticky nemyslitelný obrázek, dnes na mnoha místech smutná realita - hojně rozbuchtovaná zem, na cestách značky šelem co pár desítek metrů signalizují, že dnes je myslivost o něčem jiném, než o drobné. Proto se nelze vůbec divit, že tam, kde před několika desetiletími se to jen hemžilo zajíci a koroptvemi, dnes o ně téměř nezavadíme.

Někdy se můžeme dočíst, že zaječka se o svá mláďata nestará, vyjma doby, kdy je kojí svým hustým, výživným mlékem. Jenže jemný větrník lišky a ostrý zrak dravců dokáží najít i takto těžko zjistitelná a dobře ukrytá zajíčata. A že je zaječka dovede ukrýt, mistrně dokládá například skutečnost, že ač jsem v jarní přírodě nachodil mnoho tisíc kilometrů, nikdy jsem na malé zajíčky nenarazil.

Zato v hnízdech myšilovné káně jsem našel každoročně vždy nějakého, velkého asi jak pěst, vedle hrabošů, krtků, žab, slepýšů, ptačích mláďat a jiné kořisti. Dravci musí být při hledání potravy úspěšní, jinak by nepřežili a nemohli odchovat potomstvo. Letošní etologické poznatky překonaly mé představy o lovecké strategii dravců i podceňované úloze zaječky.

Čtěte také: Dobrodružství s albatrosy v knihách

Sledoval jsem kroužícího pochopa nad nízkým ozimem, když po chvíli jsem v dalekohledu spatřil dvě káně, sedící spokojeně vedle sebe na posedu. Dravci většinou sedávají sami, aby je nikdo další nerušil. Toto zřejmě zaujalo i onoho pochopa, aby se doletěl podívat, u čeho káně společně čekají. U potůčku s rákosem kladla zaječka pravděpodobně své potomstvo. Za potokem byl porost vojtěšky, na kterém se popásalo několik kusů srnčího. Ideální zavětřené místo, kde zaječka mohla ukrýt svá mláďata. Jenže v pícnině jsou i hraboši, kam za nimi v noci jistě chodí liška.

Během půlhodiny se káňata ani nepohnula, zatímco pochop provedl více než patnáct otoček ve snaze zajíčata najít. Při přiblížení zaječka vždy proti němu vystartovala a pronásledovala ho. Do setmění chyběla ještě více než hodina, kdy se zaječka teprve odhodlá ke kojení. Asi o sto metrů dál odpočíval jiný zajíc, možná otec zajíčat, toho však vytrvalé výpady zaječky pramálo zajímaly, a ani zkušený pochop v jeho blízkosti kořist nehledal.

Druhý podobný případ jsem zažil asi o týden později, když mě při pomalé jízdě na skútru upoutal krkavec krouživě poletující nad zdánlivě pustou nepovláčenou oranicí. I proti němu odhodlaně vyrážela zaječka, ale ať jsem oči v dalekohledu namáhal sebevíc, přikrčeného malého zajíčka jsem neobjevil. Když jsem vyndal z batohu fotoaparát, abych scénku nafotil, krkavec, jak je jeho dobrým zvykem, se chytře vzdálil a kopíroval koruny stromů lužního lesa.

Jsou ale místa, resp. honitby, kde vidět něco podobného, je prakticky vyloučeno. Tedy poměr dravce a kořisti v poměru 3:1. Navštívil jsem lokalitu, kde na asi dvaceti hektarech ozimu se honcovalo okolo šedesáti zajíců. V průběhu hodiny mi nad hlavou proletěl luňák hnědý, tj. nedravý, mrchožravý dravec, někde v dáli volala tokající poštolka. Minimální výskyt predátorů se tady promítá do relativně vysokých stavů zajíce, ale i bažanta a dnes jinde vzácné koroptve.

Píšu to proto, že krajina je jinak relativně pustá, tzn. žádné meze, jen velké hony s obilím, řepkou a kukuřicí. Jediným krajinotvorným ekologickým prvkem je zde železniční násep a břehový porost říčky. Na blízké farmě ale nevídaná myslivecká péče s příkrmem a napaječkou v letním horku. Zde si člověk připadá jako na safari, resp. hozený několik desetiletí zpět.

Čtěte také: Více o rizicích v přírodě

Zmiňuji tyto dva příklady proto, aby si uvědomili zejména ti kritici dnešního zemědělství z řad ekologů, že ne za vše může devastace krajiny. Jelikož mi nikdo z nich nedokáže vysvětlit, proč v ideální krajině s loukou a pastvou je minimální výskyt historicky hojné drobné zvěře, zatímco v krajině intenzivně obhospodařované je zajíců a bažantů deseti až patnáctinásobně více. Chápu to tak, že problém predace vnímají, ale nechtějí o tom raději mluvit.

Shodneme se asi všichni na tom, že v krajině s pestrou mozaikou mezí, luk, remízků a vodotečí je předpokládaný výskyt zvěře všeho druhu mnohonásobně větší, než mezi stohektarovými lány kukuřice a řepky. Je třeba si uvědomit, že výskyt kořisti láká predátory, což je například možné pozorovat u koncentrací káně na porostech pícnin v zimním období. Káně se živí z valné části hraboši, a zaslouží si proto naši ochranu.

Sporný moment vidím v tom, zda by to měla být její ochrana absolutní, a to z prostého důvodu. V době latence hraboše, který přichází po gradaci a zpravidla v průběhu zimy, je káně nucena se orientovat na jinou kořist.

Jiný názorný příklad vlivu predace nám ukazují lidská sídla, včetně velkých měst. V nich jsou populace městských kosů a drozdů několikanásobně početnější než ty lesní. Tam jim hnízda plení nejen sojky a straky, ale často také káně, dospělce loví jestřáb, krahujec a puštík. Ten klid lesa je totiž zdánlivý, viděný pohledem městského člověka. Dospělé hřivnáče tam loví plachý jestřáb, špatně ukrytá hnízda vyplení káně. Co je už pro straku těžká kořist, pro káni znamená porci na celý den. Za potravou je hřivnáč schopen si zaletět jak z městského parku, stejně jako z lesa.

Význam tzv. superpredátorů, tj. predátorů lovících predátory, nebývá zpravidla náležitě doceněn. Klasickým superpredátorem je například výr velký. Někteří myslivci mu zazlívají lov mladých zajíců a pernaté zvěře. Ano, výr má drobnou zvěř ve své potravě. Ale tu větu je třeba doříct celou, ne jen tu polovinu, co se mi účelově hodí.

Výr má totiž ve svém potravním spektru celou škálu predátorů! Žádný jiný pták či savec nemá v potravě tolik ježků jako on. Přitom ježek při svém nočním pátrání po žížalách a slimácích vyplení nejedno ptačí hnízdo. Výr také dokáže ulovit velké množství dravců, krkavcovitých a sov. A je vcelku pravděpodobné, že své potravní konkurenty loví cíleně, byť to někomu může znít jako antropomorfismus. Podle mého názoru dobře ví, na co útočí, a že tato kořist se dokáže velmi účinně bránit, přesto jde do riskantního lovu. Jenže noc a moment překvapení mu nahrávají. Výr má své potravě také velké množství potkanů, kteří v jarních měsících žijí i na březích rybníků a řek, kde často plení ptačí hnízda. Hlavní složkou potravy výra z hlediska četnosti je však hraboš polní. V letech jeho latence proto většina párů hnízdění vynechává, zbylé odchovají po jednom, nanejvýš dvou mláďatech. Dospělého zajíce výr nezdolá.

Tím, že loví v noci, nevidí malá nehybná zajíčata na louce, jako kroužící káně či pochop, ale vypátrá až odrostlá pasoucí se mláďata.

Dalším takovým superpredátorem, který si zaslouží tu nejpřísnější ochranu, je orel skalní. Tento dravec je početnější v horských oblastech Slovenska, kde hnízdí okolo osmdesáti párů. U nás to je zatím jen jeden pár, a to díky záchrannému programu ochranářů z Bartošovic na Moravě. Orel skalní má své potravě kromě drobné zvěře také velké množství predátorů. Uloví spoustu toulavých koček, ale i kuny, psíky mývalovité, liščata, dospělý sehraný pár si troufne zaútočit i na dospělou lišku. Bohužel, orel se často stává obětí otrav, protože padliny vyhledává a může se na nich bez námahy několik dní krmit.

Není to tak dávno, co byl v doslova v hodině dvanácté zachráněn orel bělohlavý, národní symbol Spojených států amerických. Z kdysi půlmilionové populace zbylo v padesátých letech něco kolem čtyř set párů. A to jedině „zásluhou“ člověka, tj. používáním DDT a jiných pesticidů, včetně otrávených návnad na vlky, kteří působili ztráty farmářům chovajících skot.

Tato věta, jakkoliv zní zbytečně až banálně, tak úplně od věci není. V posledních letech poklesly stavy zajíce na historické minimum, a to zejména z výše popsaných důvodů. O vlivu velkoplošného zemědělství a účincích pesticidů toho bylo napsáno již mnoho.

Zajíc polní se asi těžko dostane do pozornosti enviromentalistů, tak jako koroptev, tetřev či moták lužní, protože jeho početnost není zdaleka ještě kritická. A zde bych doplnil větu z úvodu: zajíc patří do přírody, a proto potřebuje naši ochranu. Většinou je totiž vnímán jako cosi obyčejného, samozřejmého, co tu vždycky bylo a bude stále. Přestože ve většině honiteb není zajíc již předmětem lovu, jsou jeho stavy nízké, podobně jako u pernaté drobné.

A právě to je důvod, či spíše výmluva, proč se řada myslivců nevěnuje dostatečně lovu lišky, kuny a jiných predátorů z řad srstnaté škodné. A pokud se někdo snaží nahradit poctivou čekanou na lišku pokládáním otrávených návnad, dělá medvědí službu myslivosti.

Z výše uvedeného zatím jako by vyplývalo, že význam zajíce dnes spočívá v jeho zapojení do potravního řetězce predátorů. V podstatě tomu tak bylo odjakživa, jen ta příroda dříve vypadala poněkud jinak, než je tomu dnes, byla vyváženější. Dříve vzteklina decimovala stavy šelem, v důsledku čehož stavy jimi lovené zvěře se dokázaly rychle obnovit.

O vlivu pernatých predátorů na početnost zajíce rovněž není sporu, byť jejich vliv není zdaleka takový jako u lišky. Vzpomínám na časy, kdy byl k vidění jako vzácný host ze Slovenska. Po třiceti letech ochrany vzrostly jeho stavy natolik, že jsou dny, kdy je nejčastěji pozorovaným pěvcem, jehož zabijácký klovec nahání drobné zvěři hrůzu.

Také výše zmíněná káně se spolupodílí na kontrole stavů zajíce a jiné drobné zvěře, proto i u ní by uměřená regulace stála za úvahu. Její druhové jméno je poněkud zavádějící, protože v lese nedosahuje takových hustot, jako v členité krajině. I když jsem pro uměřenou regulaci hojných pernatých predátorů, o to více bojuji za přísnou ochranu vzácných dravců.

Zastávám názor, ani ne tak zvěř škodí člověku, ale spíše člověk škodí přírodě. Už jen tím, jak ji prakticky celou předělal a doslova přeoral k obrazu svému, tj. bezcitného megalomanského hospodáře. A když už tedy dnešní zemědělci nehledí na nic jiného, než jak z přírody vytěžit maximální zisk, měl by aspoň rozvážný a znalý myslivec představovat jakousi záchrannou brzdu poškozeného ekosystému. A přestože dnes hlavní lovnou zvěří je zvěř spárkatá a lov přemnožených predátorů není pro řadu sdružení prioritou, tam, kde se mu věnují, pomůže opět stavy zajíce i jiné drobné zvěře navýšit.

Také budování biopásů a zvyšování ekologické diverzity je spíše výjimkou než pravidelným jevem. Nevím, jak pro koho, ale pro mne je toto ta pravá myslivost.

Ukázka tabulky s údaji

tags: #par #v #prirode #kresleny #vznik

Oblíbené příspěvky:

• Malín: Sběr odpadu a jeho pravidla
• Oslava Brna a přírody
• Český přístup ke klimatu
• Český přístup ke klimatu
• Škola v přírodě: Seznam věcí