Definice populace a ekologie populací

Ekologie je věda, která se zabývá vztahy mezi organismy a prostředím a mezi organismy navzájem. Jako vědu vymezil ekologii poprvé E. H. Haeckel v roce 1869. Samotný vědní obor se rozvíjí až ve 20. století. Nejběžnější je definice ekologie E. P. Oduma: je to věda o životním prostředí, biologie prostředí. Ekologie se zabývá vztahy v přírodě, respektive vztahy mezi organismy navzájem a organismy a prostředím.

Termínu populace se užívá v ekologii, genetice a demografii. V ekologii je populace definována jako soubor jedinců téhož druhu vyskytující se v určitém prostoru a čase. Populace je soubor jedinců téhož druhu, nacházejících se v jednom určitém místě v jednom určitém čase. Z této definice vyplývá, že se jedná pouze o příslušníky jediného druhu rostlin, živočichů a mikroorganismů, všech vývojových stádií vyskytujících se ve vymezeném prostoru. Při více druzích se již jedná o společenstva. Dá se tedy říci, že společenstva jsou složena z populací.

Townsend a kol. uvádí konkrétní příklad u karasů: „karasi obývající jednu tůň tvoří populaci karasů v tůni“.

Populace většinou nejsou pevně ohraničené, především co se týče otázky prostoru. Populace, které jsou vázány na jedno určité místo, můžeme nazývat lokálními populacemi. A ty, které využíváme především ke zkoumání jich samotných, nazýváme experimentálními populacemi. V rámci populace musí být prostor pro komunikaci, migraci a páření se jakýchkoli dvou jedinců. Genetika populací se označuje jako „mendelovská populace“, to proto, že se v rámci ní po generacích předávají genetické informace podle Mendlových zákonů. Z hlediska integrace proto mají populace pro evoluci velký význam. Mezi základní znaky populací patří pojmy jako hustota, růst, rozptyl, struktura a stěhování.

Ekologie populací (Demekologie)

Ekologie populací (demekologie) je částí obecné ekologie, která studuje populace a vztahy mezi populacemi a jejich prostředím. Demekologie využívá základních znaků populací. Samotná populace nemůže představovat systém, protože její dynamiku nelze patřičně vysvětlit bez interakcí s dalšími komponentami prostředí.

Čtěte také: Odpadové hospodářství a skládky

Hustota

Hustota (denzita) se vyjadřuje počtem jedinců, kteří jsou ve vymezeném prostoru. Konkrétní příklad: počet žížal obecných ve 2 m3 půdního vzorku. Kromě počtem jedinců se velikost populace dá vyjádřit v jednotkách hmotnosti, například v kilogramech biomasy na jednotku plochy nebo objemu (Losos a kol. 1984). Ekologická hustota je nejčastějším vyjádřením. Vyjadřuje velikost populace na vymezeném prostoru, ve kterém se daný druh opravdu vyskytuje.

• Relativní hustota je využívána především tehdy, kdy není zapotřebí absolutních čísel hustoty, nebo kde výzkumu brání nedostatek financí, prostředků či výzkumníků. Na těchto místech stačí zjištění, jestli se hustota populace vůbec mění, případně jakým způsobem.
• Absolutní hodnota je přesný výsledek naměřených hodnot při výzkumu.

Zjišťování hustoty lze mnoha způsoby. Jedním z nich je sčítání jedinců. Tento postup je vhodný v případech kdy pozorovaná populace obsahuje lovnou zvěř nebo velké kolonie zvířat. Další druhý způsob je odchyt a značkování jedinců při pohybujících se jedincích jako jsou ptáci, ryby, savci atd.

Ekologické faktory

Za ekologické faktory považujeme jakékoli činitele, kteří nějak ovlivňují organismy. Ekologické faktory můžeme rozdělit na faktory abiotické a biotické. První zahrnují veškeré fyzikální a chemické faktory ovzduší, půdy a vodního prostředí, druhé představují nejrůznější vztahy auvnitř populace (vnitrodruhové vztahy) i mezi populacemi různých druhů (mezidruhové vztahy). Za samostatnou skupinu faktorů bývají považovány faktory protravní (trofické).

• Abiotické faktory: zahrnují veškeré fyzikální a chemické faktory ovzduší, půdy a vodního prostředí (teplota, sluneční svit, vlhkost, plynné složení vzduchu, atmosférické vlivy).
• Biotické faktory: představují nejrůznější vztahy uvnitř populace (vnitrodruhové vztahy) i mezi populacemi různých druhů (mezidruhové vztahy).
• Trofické faktory: faktory protravní.

Voda a půda jsou prapodmínkami života na zemi. Vždyť pouze k vytvoření 1 kg živé hmoty v sušině je nezbytně třeba 400-500 l vody. Půda je výsledkem činnosti půdotvorných činitelů (matečné horniny, klimatu, půdní flóry a fauny, lidské činnosti) a zásadním způsobem ovlivňuje život na ni návazných rostlinných a živočišných společenstev. Vrstva půdy vysoká 1 cm se vytvoří zvětráním podloží za 30-70 let. Vrstva životadárné ornice vysoká 1 cm se vytvoří za přispění mikroorganismů za 200-500 let.

Světlo ve svých denních a sezónních změnách významně ovlivňuje pozemský život, zejména fotosyntézu zelených rostlin, které jsou základním zdrojem potravy mnoha živočichů. V našich zeměpisných šířkách má na životní pochody živočichů největší význam délka světelného dne, kdy množství světelného požitku ovlivňuje například dobu rozmnožování, přebarvování, stěhování, atp. Většina živočichů, především ptáků, je aktivní převážně za denního světla, některé druhy jsou zase noční popřípadě soumračné.

Čtěte také: Složení směsného komunálního odpadu

Hlavním zdrojem tepla je slunce a také tento klimatický činitel je základním předpokladem života na zemi. Také vlhkost podmiňuje život všech organismů ať již ve formě plynné, kapalné či pevné a je obvykle v nepřímém poměru k vnější teplotě. Vnitřní voda obsažená v těle každého živočicha je základem všech tělních tekutin a prostředím pro výměnu látek.

Voda v podobě srážek zvěři obvykle nevadí, není-li provázena neúměrným chladem. Sněhové srážky zvěři také příliš nevadí, není-li jich příliš mnoho. Vysoký sníh nedovolí býložravcům proniknout až k zemi a prohrabat se k potravě a navíc jim znesnadňuje pohyb, čímž se zvyšuje výdej potřebné tepelné energie. Tlak vzduchu zvěř obvykle příliš neovlivňuje.

Vítr má na život zvěře vliv zcela zásadní, neboť zvěři profukuje tělesný pokryv (srst, peří), který jinak působí jako dokonalá izolace (není-li ovšem promáčen) a tím se její organismus podchlazuje. Zvěř se proto většinou obrací hlavou proti větru, který jí potom srst či peří víceméně „uhlazuje“. Navíc savci přijímají takto lépe pachy, varující je před případným nebezpečím. Také hluk je v mírném větru lépe slyšitelný.

Poměr pohlaví a věkové rozvrstvení

Poměr pohlaví v populaci má zásadní význam, neboť je základem množivosti. Množivost populace závisí na počtu samic v populaci, dále na počtu mláďat ve vrhu a na počtu vrhů do roka. Za primární poměr pohlaví považujeme poměr samců k samicím v embryonálním stadiu. Za sekundární poměr pohlaví se považuje poměr samců k samicím těsně po narození, který bývá už poněkud pozměněný vlivem životaschopnosti obou pohlaví. Například u bažantů se líhne více kohoutů než slepic, u srnčí zvěře zase více srneček než srnečků, atp. Terciární poměr pohlaví platí v dospělosti a i když víme, že v přírodě je stále ještě optimální poměr pohlaví 1:1, tak ho obvykle sami narušujeme.

Věkové rozvrstvení populace je v chovu zvěře neméně důležité jako poměr pohlaví. Pokud se má populace zdárně rozvíjet, musí mít dostatek jedinců mladých, postupně v ní ubývá jedinců dospívajících, dospělých a starých. Tato věková pyramida vyrůstá ze základny, jíž je každoroční přírůstek a jejím vrcholem je přirozená věková kulminace zvěře. Je-li základna v poměru ke své výšce úzká, populace se nerozvíjí, ale stagnuje, je-li dokonce přírůst malý, pak je další rozvoj populace vážně ohrožen.

Čtěte také: Hodonínská Dúbrava a Oglejená Stanoviště

Rozptyl populace

Každá populace se na daném území, které obývá, rozptýlí tak, aby si převážná část jedinců našla optimální životní podmínky. Rozptyl (disperze) populace v prostředí ovlivňují nejen kvalita prostředí, ale například roční období (období vegetačního růstu nebo klidu, období teritoriality, tlupní život apod.). Podle rozmístění jedinců populace v prostředí rozeznáváme rozptyl rovnoměrný, náhodný a skupinovitý. Rovnoměrný rozptyl je v přírodě ojedinělý.

Vztahy mezi populacemi

Jedinci v populaci i populace dvou i více druhů nemohou žít v izolaci, a proto se dostávají do styku s ostatními jedinci a populacemi, s kterými obývají ve stejném čase stejný prostor. Platí, že v kompetičních vztazích má zásadní význam velikost překrývání ekologických nik zúčastněných druhů (jde hlavně o niky potravní, prostorové, krytové, časové). Pokud se dva druhy vyskytují ve stejných místech (na stejném území), pak se živí rozdílnou potravou, jsou aktivní v rozdílné době, nebo jinak využívají stejnou niku. Jinak by muselo platit, že by dva druhy se shodnými ekologickými nároky nemohli existovat pohromadě na jenom místě.

Jsou také druhy živočichů, mezi kterými jsou vztahy neutrální (neutralismus). Jiným případem je kladný vztah populací, kde se druhy sdružují a jsou si vzájemně prospěšné (protokooperace). Mezidruhový vztah, kde jeden druh má prospěch z kořisti druhého, aniž by ho jinak negativně ovlivnil, je komenzalismus. Jiným příkladem mezidruhových vztahů může být případ, kdy jeden druh uloví kořist a na místo ulovení je hlasem kořisti přilákán větší predátor, který ulovenou kořist uloupí pro sebe (kuna uloví zajíce a liška jí ho odnese). Tento vztah je možné nazvat také parazitismus.

Predace

Vztah mezi kořistí a predátorem je predace. Stoupá-li populační hustota kořisti, zvyšuje se počet predátorů, kteří populační hustotu snižují. Tím se predátoři dostanou do podmínek, kdy úlovek je méně častý než je životní potřeba a stav predátorů klesá. Pokles je patrný zejména na počtu mláďat predátorů. V době potravní nouze je častější kanibalismus mezi mláďaty, kdy silnější pozře svého, nebo všechny své sourozence. V krajních případech nouze pozřou mláďata sami rodiče.

Většina predátorů má užší specializaci na druh kořisti, ale v případě nedostatku preferované kořisti, kdy se lov stává neefektivní, vyhledává predátor obživu i v potravě méně oblíbené. Například liška loví po celý rok drobné a větší hlodavce a příležitostně mladé ptáky.

Predátor se v standardních podmínkách chová jinak, než v podmínkách umělých, kde se zejména myslivecky hospodaří a stavy zvěře jsou vysoko na únosnou populační hustotou. Bývá to i v případech, kdy je chovaná zvěř příliš krotká, bez ochranných instinktů, případně je predátor znovu vrácen do prostředí zvěře, kde dlouhodobě chyběl a kořist ho nevnímá jako nebezpečí. V takových umělých podmínkách může predátor lovit plýtvavým způsobem, tj.

Predátor v přirozených podmínkách zná dobře instinkty kořisti, denní a roční pobytové okrsky, změny koncentrací zvěře ovlivněné vývojem počasí, místa, kam nemocná a oslabená zvěř odchází. Predátor neloví v přirozených podmínkách náhodně, ale vysoce konkrétně, aby energetické ztráty při lovu byly s největší pravděpodobností doplněny úlovkem. Čím větší je nouze o kořist, nebo čím větší je fyzická náročnost lovu (zimní období s vysokou sněhovou pokrývkou a nízkou teplotou, kdy je výdej energie na termoregulaci vysoký), tím více se predátor odchyluje od vyhledávání preferované kořisti a podniká i „loupeživé“ lovy mezi hospodářskými zvířaty na pastvinách nebo dokonce i v hospodářských staveních. Obdobou může být i lov rysa a vlků u přikrmovacích zařízení, kde jsou větší koncentrace zvěře.

Mezi zvěř, která často jen příležitostně a nespecializovaně zesiluje predační tlak, patří prase divoké, které náhodně uloví např.

tags: #definice #populace #ekologie

Oblíbené příspěvky:

• Správné třídění odpadu
• Komplexní pohled na odpadové hospodářství
• Ekologická likvidace žárovek
• Pražské dřevěné chodníčky
• Klimatické změny: Výhled do budoucna