Dělení ekosystémů podle původu a typů

Biológia ochrany přírody se snaží o zachování toho nejcennějšiho, co na planeto Zemi existuje - její biologicko diverzity. Rada druhů vymírá následkem nadměrného lovu, poškozování biotopů a náporu zavlečených predátorů (dravců) a konkurentů. Přírodní společenstva, jejichž vývoj trval miliony let, jsou po celém světe devastována lidskou činností.

Nynější ohrožení biologické diverzity nemá v minulosti precedens, neboť druhům nikdy předtím nehrozilo vymírání v tak krátkém časovém úseku jako dnes. Současné ovzduší naší planety Země je narušováno kombinací atmosférického znečištění a odlesňovaní. Genetická rozmanitost se snižuje dokonce i v rámci druhů s jinak zdravými populacemi. Tato půda je pak splavovaná do řek, jezer a oceánů. Přírodní hydrologické a chemické cykly jsou narušovány odstraňováním vegetačního krytu, což způsobuje erozi o objemu miliard tun půdy ročně.

Biologie ochrany přírody (ochranářská biologie, konzervační biologie, v Jinuličtiné conservation biology) je vědecká disciplína, která byla vyvinuta pro řešení těchto problémů. Řešení krize týkající se snižování biodiverzity spojuje lidi ;i znalosti z mnoha oboru. Lavinovité vymírání druhů a ničení přírodního prostředí na celém světě může řadu lidí trápit, přičemž někteří z nich to mohou chápat jako výzvu k zastavení této zkázy.

Struktura krajiny

Země je tvořena dílčími geosférami v místě jejich vzájemného průniku. Skládá se z přírodních sfér (litosféra, pedosféra, hydrosféra, biosféra...) i socioekonomické sféry. Dle LIPSKÉHO vymezujeme její spodní hranici v hloubce 6-8 km pod dnem oceánů. Pod kontinenty pak 35 km. Horní hranice je vymezena horní hranicí troposféry - 8 km nad pólem a do 18 km nad rovníkem. Země, která obsahuje části jednotlivých geosfér, se nazývá krajinou.

Dimenze krajiny

Krajina představuje areál, který je z hlediska daných charakteristik (geografických, krajinoekologických) kvazihomogenní, mají stejnou strukturu, totožné vzájemné vazby a projevují se zde stejné mechanismy látkového režimu, stejné fungování a dynamika. Jde o nejmenší fyzickogeografický komplex, tedy elementární geografickou jednotkou. Geokomplexy této úrovně mají rozměry v řádech m2 až max. několik málo km2. V jejich rámci se zkoumají vztahy, vazby mezi jednotlivými složkami. Tyto vztahy jsou vertikální. Dají se znázornit topickým, neboli monosystémovým modelem.

Čtěte také: Koše na tříděný odpad: Přehled a tipy

Synonymem chorické dimenze je krajina, kterou lze považovat za komplex mozaiky, základních topických jednotek. Geosystémy chorické představují prostorové jednotky středního měřítka označované jako geografické krajiny. Absolutní míry jsou podobně jako u topů pouze orientační, uváděny jsou areály o rozloze hektarů až několika 1000 km2. V rámci těchto jednotek se studují vzájemné vztahy horizontální a lze je znázornit polysysémovým modelem. Je charakteristická mozaika geotopů v určitém geomorfologickém útvaru.

Další úroveň fyzickogeografického poznávání, která se orientuje na vyšší jednotky, které mají heterogenní strukturu, tedy jsou tvořeny segmenty předcházejících dimenzí. Přesto se však vyznačují jistou mírou homogenity. Je vyfiltrovat z velkého množství parametrů komplexu ty, které vystihnou jednotku v relativní jednotnosti. Přibližná rozloha je 104 km2 až 105 km2.

Studium na planetární úrovni je zaměřeno na největší fyzickogeografické komplexy naší planety, jedná se o terestrické, akvatické systémy a také celoplanetární fyzickogeografický systém. Základním diferenciačním faktorem planetární fyzickogeografické sféry jsou solární činitelé modifikované planetárním prostředím. Subkontinenty a jejich části, fyzickogeografické pásy a jejich části. Přibližná rozloha je nad 106 km2. Znázorňuje se na mapách velmi malých měřítek, globusech.

Typologická a individuální charakteristika krajiny

Typologie krajiny je uspořádání krajiny do systému tak, aby je bylo možno mezi sebou srovnávat. Typologické jednotky se opakují na různých místech Země mozaikovitým způsobem a tato opakovatelnost je pro typologickou klasifikaci podstatná. Typologická charakteristika krajiny hledá všeobecné vlastnosti, které danou krajinu odlišují od okolí, ale spojují s krajinami podobných vlastností, které mohou existovat jinde. Při regionalizaci (typizaci) se jedna charakteristika vztahuje na více areálů na mapě.

Regiony jsou na rozdíl od typologických neopakovatelné. Z formálně kartografického hlediska se dá při individuální regionalizaci příslušný areál na mapě charakterizovat textově a jedna vysvětlivka v legendě se vztahuje jenom na jeden areál na mapě. Individuální charakteristika krajiny zvýrazňuje svébytné individuální vlastnosti, které se jinde neopakují (např. krajina Polabí, krajina Českomoravské vrchoviny apod.).

Čtěte také: Třídění odpadu: Praktické tipy

Struktury krajiny

Prvotní strukturu krajiny jako geosystému považujeme soubor těch prvků krajiny a jejich vztahy, které tvoří původní a trvalý základ pro ostatní struktury. Zařazujeme sem abiotické prvky geosystému jako geologický podklad a substrát, půdy, reliéf, vodstvo, ovzduší. Materiální a strukturální podstatu fungování prvků prvotní struktury krajiny člověk zatím měnil nejméně. Podle původnosti sem patří i původní vegetace, taková se však prakticky u nás nenachází - ve výzkumech se nahrazuje potenciální vegetací, která je jen logickou myšlenkovou konstrukcí, ne reálnou hmotnou složkou krajiny.

Druhotná struktura krajiny zahrnuje rozmanitý soubor těch hmotných prvků krajiny, které v současné době vyplňují zemský povrch. Druhotnou strukturu krajiny (někdy označovaná též jako současná struktura krajiny) tvoří soubory člověkem ovlivněných přirozených a člověkem částečně anebo úplně pozměněných dynamických systémů, stejně jako nově vytvořené umělé prvky. Je to sféra, o kterou má člověk nejbezprostřednější zájem, je hlavním cílem změn struktury krajinného prostředí člověka. Její prvky jsou zároveň výslednými prvky návrhů krajinných plánů. Výsledkem krajinných plánů je především návrh na co nejoptimálnější uspořádání právě druhotné struktury krajiny. Z hlediska obsahu jsou to antropicko-biotické komplexy.

Socioekonomická struktura krajiny tvoří prvky a prostorové subsystémy socioekonomické sféry. Je to soubor nehmotných prvků a jevů charakteru zájmů, projevů a důsledků činností společnosti a jednotlivých odvětví v krajině, které jsou krajiněekologicky relevantní tj. vážou se na hmotné prvky prvotní a druhotné struktury krajiny, mají prostorový projev (jsou v prostoru mapovatelné) Tyto prvky považujeme za socioekonomické jevy (SEJ) v krajině. Nehmotný charakter SEJ, umožňuje jejich prostorový překryv. Řeší se otázka využití prostoru - je zde vhodná rekreační zóna, nebo danou část krajiny využijeme spíše jako např. zónu klidovou či zónu pro rozvoj města?

Dynamika krajiny

Krajina není statický, ale dynamický objekt. Změny v krajině vlivem přírodních nebo socioekonomických impulsů mají vliv i na lidskou společnost a její činnost. Vývoj krajiny od jednoduché až po tzv. krajinnou sukcesí. Sukcese kulminuje ve stabilizované krajině, která má charakter krajiny klimaxové. Pro pochopení dynamiky je třeba znát i historickou minulost, která je příčinou jejího dnešního stavu a vysvětluje duchovní formy a vývojové vztahy, které se nedají vysvětlit dnešní dynamikou. Krajina se tedy neustále mění. Mění se i její organické a anorganické složky a tím se mění její vzhled.

Vývoj krajiny je výsledkem celého vývoje Země. Vývoj krajiny je ovlivňován přírodními a socioekonomickými procesy. Krajina není statická, mění se v čase s různou intenzitou v rámci všech (nebo většiny) svých složek. Mění se v průběhu geologických období geomorfologické utváření povrchu (reliéfu) vlivem sil endogenních (probíhají v zemské kůře; zemětřesení, sopečná činnost, půdotvorný a horotvorný proces ...) a exogenních (probíhají mimo zemskou kůru; změny atmosféry a klimatu - teplota, srážky, vzdušné proudění..., zvětrávání aj.), se mění klima a v důsledku toho prostředí pro život rostlin a živočichů.

Čtěte také: Význam motýlů v přírodě

Změny v krajině jsou buď krátkodobý či dlouhodobý - např. požár, zemětřesení, posilování skleníkového efektu v důsledku lidské činnosti) vlivem přírodních procesů (požáry, záplavy aj.) ať už v pravidelných nebo nepravidelných cyklech se zcela určitými důsledky pro živou složku krajiny. Kromě přírodních procesů mají nemalý vliv na změnu krajiny vlivy antropogenní, zahrnující celou sféru lidské činnosti a jejího vlivu na krajinu. Tento vliv je patrný již od neolitu. Člověk svým vlivem posiluje přírodní disturbance.

Není-li narušována horizontální struktura krajiny, má krajina tendenci vyvíjet se k homogenitě. Mírné disturbance v krajině působí změny v krajině a zvyšují její heterogenitu. Silné disturbance mohou heterogenitu zvyšovat i snižovat. O krajině lze tedy prohlásit, že se v každém okamžiku nachází ve stavu dynamické rovnováhy. V rámci dynamiky krajiny se uplatňuje sukcese a různé formy využití krajiny člověkem, který působí jako krajinotvorný činitel (v rámci krajinného a územního plánování). V rámci dlouhodobé postupné změny probíhají krátkodobé přeměny jedné krajinné složky (krajinné složky v pojetí Formana a Godrona - kapitola 2) v druhou.

Vývoj krajiny v čase

Každá krajina se vyvíjí a mění, časové dimenze a charakter těchto změn jsou však velmi rozdílné. Lidská činnost v krajině působí změny rytmů přírodních procesů v krajině, které pak vedou k dalekosáhlým změnám. Změny mozaiky jsou zkoumány uvnitř ekosystému. Rekonstrukcí přírodního prostředí v minulých dobách se zabývá komplexní přírodní věda - paleoekologie. Jako syntetická disciplína využívající poznatky paleontologie, paleoklimatologie, paleobotaniky aj. byla ustanovena až počátkem 80. let.

Čtvrtohory představují z geologického hlediska poměrně krátký časový úsek, avšak příroda v něm prodělala významné změny. Čtvrtohory bývají také nazývány jako antropozoikum - epocha zrodu lidstva. Tomuto nejmladšímu období, které zatím trvá jen asi 10 000 let, říkáme často též recent neboli doba současná. Čtvrtohory trvají dodnes a za jejich začátek byla dohodnuta doba, kdy se výrazně ochladilo Středozemní moře.

Původnost lesních porostů

Jsou uvedeny údaje z prací, které v průběhu doby formovaly pohled na uvedenou problematiku. Tou se zabývala řada autorů a při studiu těchto prací je zřejmý myšlenkový posun v čase, který byl dán i stupněm poznání historického vývoje lesů a dynamiky přírodních lesů.

ZLATNÍK (1938) na základě svých zkušeností z Podkarpatské Rusi používá vlastní třídění lesů z hlediska původnosti. Zavedl pojem přirozené lesy, které dále třídí podle míry zachovalosti na:

1. pralesy, tj. porosty, které nikdy nebyly předmětem soustavné těžby a nenesou znaky takové těžby vyjma těžby ojedinělých stromů při cestě nebo okraji lesa, ve kterých nebyla úspěšně prováděna ani sadba ani síje jakýchkoliv dřevin a které nenesou stopy vypásání nebo jsou vypásány jen mírně bez citelného vlivu na stromový dorost.
2. vypasené pralesy - zahrnuje je do kategorie pralesy, ale v těchto porostech se projevuje škodlivě vypásání a to nedostatkem stromového dorostu, změnami v půdní vegetaci vlivem hnojení a zdupávání půdy do dobytčích pěšinek.
3. přirozené lesy těžbou porušené - tj. porosty, z nichž sice značná část kmenů byla vybírána, ale jen pomístně, les nebyl dále pěstěn a byla-li alespoň částečně zavedena umělá obnova, tedy jen síjí domácím semenem. V těchto lesích, pokud byly smíšené, nastala namnoze přeměna v poměru dřevin, tak ze smíšených lesů převážně jehličnatých se staly lesy převážně listnaté; jehličnatý materiál byl těžen více než listnatý a listnáče se mohutněji zmladily. Pravidelné těžby v těchto lesích není, přímé stopy po těžbě většinou zmizely, takže tyto lesy činí namnoze dojem nedotčeného pralesa.

Později uvádí ZLATNÍK (KOLEKTIV 1959) následující definice:

1. pralesem nazýváme původní biocenosu, resp. biogeocenosu lesa. U pralesa ve smyslu původní vyspělé biocenosy lesa nejsou patrny rušivé vlivy jakéhokoliv druhu.
2. les přirozený zahrnuje původní i ovlivněné lesy dohromady v případech, že ovlivněný les má druhové složení alespoň kvalitativně přibližně shodné s původním lesem (shoda v kvantitativním zastoupení a v prostorové a věkové skladbě není nutná).

MÍCHAL (1983) rozlišuje:

1. porosty neporušené - v plném rozsahu nedotčené lidskými zásahy (pralesy sensu stricto).
2. porosty přírodní - ve svém vývoji ovlivněné lidskými zásahy jen nepodstatně a uchovávající si proto druhovou skladbu a prostorovou i věkovou strukturu. Tyto porosty u nás ztělesňují představu potenciální přírodní vegetace, protože vznikly nebo se obnovily výhradně přírodními procesy. Pokud v nich došlo k vývojovým výkyvům (např. po požáru způsobeném bleskem, těžbou s ponecháním vytěžených ploch přírodnímu vývoji) nelze tyto události po delším časovém období rozlišit.
3. porosty přirozené - v užším slova smyslu (odpovídající německému „naturnahe Wälder“) zahrnují škálu lesů s víceméně přírodní druhovou skladbou, nikoliv však prostorovou a věkovou výstavbou. Ta bývá méně diferencovaná než v b) porostech přírodních. Přirozené porosty byly člověkem více nebo méně ovlivňovány. Byly těženy a vypásány domácím dobytkem a obnovovány buď přirozeně nebo uměle.

PODRÁZSKÝ a kol. (2001) definují základní pojmy následovně:

1. Přírodní les je les bez vlivu člověka (prales) v minulém i současném období. Jedná se tedy o les bez antropických (dnes bez antropických přímých) vlivů, který se vyvíjel a vyvíjí pouze v rámci spontánního vývoje, který lze charakterizovat jako přirozený.
2. Přirozený les je les se zastoupením původních dřevin, jehož struktura a složení byly poněkud člověkem pozměněny, ovšem do té míry, že nebyly narušeny jeho autoregulační schopnosti.
3. Přírodě blízký les je les, který se při absenci lidských zásahů spontánně vyvíjí k vývojově vyspělejším formám. Má polopřírodní druhovou skladbu a sekundární strukturu. Vyznačuje se relativně značnou rezistencí.
4. Samovolný vývoj lesních porostů (ekosystémů) znamená vyloučení veškerých úmyslných lidských zásahů spojených s managementem území a další vývoj jen s uplatněním přírodních procesů a faktorů, byť potenciálně antropicky ovlivněných.
5. Spontánní vývoj lze použít jako synonyma pro samovolný vývoj. Samovolný (spontánní) vývoj se může prosazovat (uplatňovat) v porostech s přirozenou i nepřirozenou druhovou, prostorovou či věkovou strukturou.

tags: #delene #ekosystemu #dle #puvodnosti #typy

Oblíbené příspěvky:

• Ideální sáčky na odpadky 40l
• Důležitost ochrany přírody
• Skleněné lahve a ekologie
• TD ve World of Tanks
• Podrobněji o Köppen-Geigerově klasifikaci