Dělostřelecké stanoviště Olomouc: Historie a vývoj

01.12.2025

Olomouc, nejvýznamnější historické město na Moravě, leží na soutoku řeky Moravy a Bystřice. Střed města je v nadmořské výšce 219 m n.m., jeho jižní část se mírně snižuje do nadmořské výšky 208 m n.m., naopak severovýchodní část se zvyšuje až na nadmořskou výšku 420 m n.m. Město je obklopeno úrodnou Hanou a má bohatou vojenskou historii.

Vývoj Olomoucké pevnosti

Pevnost Josefov, zvláště pak samotný systém opevnění, je dnes historickým artefaktem odkazujícím ke způsobu boje a obrany na konci 18. století, který však v dnešní době prakticky nemá jiné využití než kulturně-historické, dokumentační a vzdělávací. Obranné prvky přestaly být po zrušení pevnosti v roce 1888 udržovány a řada z nich byla i zbourána.

Olomoucká pevnost a soustava fortů se pomalu, ale jistě, stává oblíbenou turistickou atrakcí stotisícové hanácké metropole.

Bastionová pevnost

Pevnost byla budována podle projektu plukovníka barona Pierra Philippa Bechade de Rochepine, příslušníka habsburského inženýrského sboru, který navrhl podobu moderní bastionové pevnosti, jaká neměla v té době obdobu v celé rakouské monarchii. Jeho návrh vycházel z tehdy nové inženýrské školy francouzského markýze Vaubana, kterou doplnil poznatky holandských pevnostních inženýrů. Jeho úkolem bylo opevnit vlastní středověké město a využít zdejší terén a nepravidelný tvar města. Bylo potřeba vyrovnat nepravidelné linie obrany, především v jižním směru.

Stavba pevnosti trvala 15 let a byla dokončena na podzim roku 1757. Před vlastní stavbou byly zbořeny všechny stavby v předpolí. Poté, co se z okolí města stala bezlesá planina, bylo započato s rozsáhlými zemními pracemi. Plán počítal s využitím nížinného, často zavodňovaného terénu v okolí města. Jako materiál na stavbu byla použita zemina ze západních svahů a kámen v lomech u Hejčína. Pro armování hradeb a bastionů bylo potřeba mnoho milionů cihel, které se vypalovaly v cihlářských pecích v okolí Tabulového vrchu. Na práci a dopravu materiálu byli využívaní obyvatelé okolních vesnic i dělníci ze vzdálených krajů monarchie. Na počátku pracovalo na stavbě asi 900 námezdních dělníků, v době ohrožení válečnými událostmi to bylo až 6000 lidí. Na práce na hradbách byli posílání často lidé potrestaní prací na galejích.

Čtěte také: Hortenzie řapíkatá - tipy pro pěstování

Stavbu olomoucké pevnosti navštívila dvakrát také císařovna Marie Terezie. V první etapě stavby pevnosti se prováděly výkopové práce při hloubení příkopů, úpravě vodních toků a navážení valů. Na řece Moravě a jejich přítocích se stavěly jezy, stavidla a vodní propusti, které umožňovaly zvednutí vodní hladiny v příkopech na západní a severní straně. Pomocí napouštěcích a vypouštěcích kanálů bylo možno zaplavit rozsáhlé plochy kolem města a opět je rychle odvodnit. Od roku 1750 probíhalo armování bastionů, ravelínů i předsunutých pevnůstek. Do záhybu středověkých hradeb v nynějších Bezručových sadech byla vložena Korunní hradba. Před hlavní tok Moravy byly předsunuty zemní opevnění a Salzerovy reduty. Na ostrovech to byly tzv. Vodní pevnůstky - Salzerova reduta č.

Před západní stranou pevnostních hradeb byly do předpolí - glacis - vyhloubeny systémy naslouchacích a minových podzemních chodeb, které se ještě dnes nalézají v Bezručových a Čechových sadech. Do bastionů na západní a severní straně byly vestavěny kasematy se střílnami pro děla. Příkopy byly opatřeny střílnami, krytou cestou a shromaždišti, jež umožňovaly výpady obránců. Mezi bastiony byly umístěny trojúhelníkové ravelíny, jež měly chránit vlastní hradbu města - kurtinu. Vybudováním Korunní pevnůstky a opevněním Envelopy na jihovýchodě bylo dosaženo příznivého tvaru pro obranu, jenž byl ještě doplněn vodními plochami. Vodní obranná zařízení a stavby zvyšovaly obranyschopnost pevnosti a staly se výhodou pro olomoucké obránce. Při zkoušce pevnostního inundačního systému 11. září 1757 bylo okolí pevnosti během osmi dní zaplaveno vodou a ze tří čtvrtin byl znemožněn útok na město.

Ke vjezdu do pevnosti sloužily čtyři brány. Na jihu to byla Kateřinská brána, Střední bránu na západě nahrazovala nová Terezská brána, ze severní strany sloužila ke vjezdu Rohelská brána a na východě to byla vnitřní a vnější Hradská brána. Do pevnosti byla umístěna vojenská posádka o 6000 mužích, kterým k ubytování sloužily nově vybudované kasematy v tzv. Vodních kasárnách na západní straně, dále nově postavené Mořické kasárny a kasárny v Půrkrabské ulici. Posádce sloužila také nová strážnice na Horním náměstí vedle radnice. Pro uložení střelného prachu a dělostřelecké munice byly postaveny tzv. válečné prachárny v Korunní hradbě a v bastionu č. 13 na severní straně.

Stálá posádka znamenala pro město velkou změnu. Jejím potřebám sloužilo množství řemeslníků, kterým erár nabízel jistý a stálý výdělek. Mimo řemeslníky využívali možnosti výdělku také obchodníci, hostinští, pekaři a řezníci, rozmáhala se také zábava a prostituce. Celkem stála stavba olomoucké bastionové pevnosti deset milionů zlatých, které monarchie zaplatila za ochranu svých severních hranic proti pruskému nepříteli.

Že to byly dobře vynaložené peníze se olomoučané i císařovna mohli přesvědčit již rok po dokončení stavby, když se před jejich hradbami objevil v květnu 1758 pruský král Friedrich II. Nově postavená bastionová pevnost odolala skoro dva měsíce trvajícímu obléhání pruskou armádou pod velením samotného krále Fridricha II.

Čtěte také: Ne každé opuštění je přestupek

Obléhání Olomouce pruským králem

Pevnostní posádka se však velmi aktivně bránila snahám o dobytí města. Pod vedením generálmajora Dražkoviče podnikali obránci výpady na bodáky proti bateriím, přitom ničili děla, munici, zasypávali příkopy a prolomené úseky hradeb zaplňovali hlínou a kamením. Nepříteli se také nepodařilo úplné neprodyšné obklíčení města a tak se do něj dostávaly další zásoby. Pruským jednotkám docházely zásoby, proto byl ze Slezska vypraven velký transport, doprovázený vojenskými jednotkami. Když byl tento transport přepaden a rozprášen u Domašova, byly nuceny pruské jednotky opustit obléhané město.

Katastrofální porážka pruského zásobovacího konvoje a současný příchod hlavních sil maršála Dauna do blízkosti Olomouce, znamenaly pro pruskou armádu jediné řešení. Ačkoliv byly pruské podkopy jen 40 kroků od hrotu bastionu č. VII, rozhodl se pruský král ukončit obléhání a se svými vojáky odtáhl ráno 2. července směrem na západ do Čech a potom do Slezska. Tažení Friedricha II. tak skončilo ústupem a bez rozhodujícího vítězství skončila i celá sedmiletá válka, jež byla uzavřena mírem 15.

Zpráva o vítězství byla odeslána panovnici Marii Terezii, která odměnila vojenské velitele i měšťany za statečnost při obraně města. 13. Z bastionové pevnosti můžeme dnes vidět Vodní kasárna, využitá po rekonstrukci jako restaurace a obchody. Nedaleká Terezská brána byla renovovaná a je významnou viditelnou památkou přístupu do města od jihozápadu. Připravuje se obnova a nové využití prostoru Locateliho bastionu pod olomouckým dómem.

Největší část pevnosti se zachovala v prostoru mezi rozáriem, botanickou zahradou a sokolským stadionem. Jedná se o předsunuté opevnění, které bylo podle svého tvaru nazváno Korunní hradba nebo Korunní pevnůstka. Uvnitř zůstala stát bez stavebních změn unikátní barokní prachárna. Jedná se o tzv.

Fortová pevnost

Fortový „věnec“ je unikátním projektem podplukovníka Wurmba z roku 1850 představujícím modernizaci Olomoucké pevnosti - přeměna bastionové pevnosti na pevnost fortovou (táborovou). Počítal s vybudováním 25 detašovaných polygonálních fortů (pevnůstek) vytvářejících uzavřený prstenec kolem vlastní pevnosti tzv. noyau, přičemž ne všechny pevnůstky byly postaveny buď z důvodů finančních, časové tísni nebo jejich úlohu převzaly jiné forty věnce. K pevnůstkám, jenž z některé z výše uvedených příčin nebyly realizovány patří forty IVa, XII, XIV, XVI, XXI. Označení fortů XII a XIV byla v pozdějších letech (po roce 1870) přiřazena k plánované samostatně stojící skupině fortů na Babě.

Čtěte také: Český Těšín: Dopravní uzel

Zbývajících 20 pevnůstek dělíme podle způsobu jejich provedení na forty permanentního typu, polopermanentního a provizorního. Permanentního typu byly forty I, II, IV, V, Va, VII, XI, XIII, XV, XVII, XX, XXII. Polopermanentního provedení byl od roku 1868 - 1870 fort XVIII. K provizorním patřily pevnůstky III, IIIa, VI, VIII, IX, X, XVIII (od 1866 - 1868), XIX. Do tohoto projektu ovšem nebyly zahrnuty starší forty na Šibeničním a Tabulovém vrchu (fort Galgenberg a fort Tafelberg), jejichž výstavba proběhla mezi lety 1838 - 1846. Fort Tafelberg byl již během své aktivní služby využíván jako vězení. Plánovaný byl také fort Pavlovice (fort Paulowitz), který měl stát přibližně v místě dnešní pily v městské části Pavlovičky.

Po roce 1870 se měl věnec rozšířit o dalších 9 pevnostních objektů uspořádaných do skupin tzv. festů [Fest Baba (2 forty + tzv. zemní šance) ], [Fest Chlum (3 forty) ], [Fest Heiligenberg (4 forty + 2 dělostřelecké baterie) ]. Z těchto objektů se realizace dočkal pouze Fort č. 2 Radíkov.

Přehled fortů a pracháren v okolí Olomouce

Fort č. I: u výpadovky č.
Fort č. II: v poli, zhruba 1km jihovýchodně od fortu č.
Fort č. III: cca 200m jižně od fortu č.
Fort č. IV: výstavba probíhala souběžně s fortem č.
Fort č. V: v lesíku, asi 1200m jihozápadně od fortu č.
Fort č. Va: cca 800m jihozápadně od fortu č.
Fort č. VII: železniční fort postavený souběžně s fortem č.
Fort č. XI: cca 1200m západně od fortu č.
Fort č. XIII: cca 1,2km západně od fortu č.
Fort č. XV: zhruba 1km severozápadně od fortu č.
Fort č. XVII: u Křelova, asi 2km severozápadně od fortu č.
Fort č. XX: zhruba 1km západně od fortu č.
Fort č. XXII: asi 2km severovýchodně od fortu č.
Fort č. Radíkov: zhruba 1,5km jihovýchodně od fortu č.

Prachárna č. 1: Původně z roku 1781, přestavěna na fort č. XIV v roce 1850.
Prachárna č. 4-Neředín: Postavena na katastrálním území Řepčína, sloužila pro skupinu fortů u Křelova.

Neředín a jeho vojenský význam

Neředín, dříve také Neřetín, byl již ve 13. století majetkem olomoucké kapituly. Budování olomoucké tereziánské pevnosti v polovině 18. století se Neředína přímo netýkalo, jen na jihozápadně od obce byla postavena v roce 1781 prachárna č.1 pro mírové uskladnění střelného prachu a severozápadně od Neředína byla na katastrálním území Řepčína postavena prachárna č.4-Neředín, která měla sloužit pro skupinu fortů u Křelova. Po zrušení pevnosti sloužila jako vojenský sklad.

V polovině 19. století při budování nových předsunutých pevnostních prvků, byla prachárna č. 1 přestavěna v roce 1850 na fort č. XIV, přestavba však nebyla dokončena a v letech 1850-1854 byl na katastru obce vybudován fort č.XV „Vinohrádky", který byl jeden z mála fortů, který vedl v roce 1866 palbu proti pruským vojskům. Později byl využíván pro výcvik dělostřelecké olomoucké posádky.

V místě nynějšího letiště, na náhorní plošině Tabulového vrchu bylo v roce 1905 vybudováno velké vojenské cvičiště. Tato část cvičiště byla v roce 1920 upravena na vojenské letiště a v letech 1937-1950 sloužilo i civilní vnitrostátní letecké dopravě.

Korunní pevnůstka

Korunní pevnůstka je ucelenou částí bývalé bastionové pevnosti Olomouc z roku 1756. Dodnes se dochovala barokní prachárna, dělostřelecké sklady a torzo strážnice. V objektu dělostřeleckého skladu je k vidění interaktivní expozice Pevnost poznání. Můžete se převléknout do uniformy, navštívit digitální planetárium, kreativní dílny a laboratoř poznání.

Barokní prachárna byla vybudována jako první ze čtyř objektů Korunní pevnůstky. Uvnitř Olomoucké pevnosti byly kdysi čtyři válečné prachárny se střelným prachem, umístěné v bastionech. Nyní objekt prachárny spadá pod Muzeum Olomoucké pevnosti . Do Amfiteatru Korunní pevnůstky, kde se pořádají různé akce, se vejde téměř 900 lidí. Zaparkujete na třídě 17. Z hlavního nádraží pojedete tramvajemi č. Pěšky z hlavního nádraží to je 2,3 km.

Okolí pevnůstky tvoří areál Botanické zahrady v Bezručových sadech na levém břehu Mlýnského potoka. Je součástí Výstaviště Flora Olomouc. Uvidíte alpinium, které se nachází na terase pevnostního valu. Upoutá vás unikátní rozárium se stovkami různých druhů růží.

Bývalé dělostřelecké skladiště nacházející se v blízkosti Korunní pevnůstky v Olomouci bylo v květnu tohoto roku prohlášeno kulturní památkou. Stavba bude zahrnuta pod kulturní památku Korunní pevnost s ravelinem č. 27, rej. č. ÚSKP 31013/8-1727.

Korunní pevnůstka, je co do své polohy a původní vazby na historické jádro města Olomouce, jednou z nejzachovalejších součástí původní bastionové pevnosti Olomouc. Zahrnuje nejen vlastní linii fortifikace z jednoho bastionu a dvou půlbastionů, ale také plochu v týlu pevnůstky. V rámci původního prostoru je zachována bastionová hradba s vjezdovou branou, opatřenou portálem, na vnitřní straně s navážecími rampami na valiště. V rámci historické modernizace barokní fortifikace Olomouce v průběhu 50. let 19. století, došlo také k modernizaci prostoru Korunní pevnůstky nejen v řešení dělostřeleckých postavení, ale především výstavbou dělostřeleckého skladu č. 1 a v jistém časovém odstupu i druhého dělostřeleckého skladu. Z barokní stavební fáze se zde zachoval objekt strážnice. V areálu Korunní pevnůstky se dále nachází objekt prachárny.

Spolek Ochránci památek pevnosti Josefov - Ravelin No. XIV

Již na konci roku 1989 se sešli nadšenci, kteří josefovskou pevnost i podzemní chodby důvěrně znali ze svých dobrodružných výprav. Původně šlo jen o obnovu dochované části hradeb, na níž se dokonce podílela josefovská vojenská posádka vybavená potřebnou technikou. Od roku 1994 provádí spolek práce na obnově obranného prvku ravelinu č. XIV a všech budovách, konstrukcích a plochách, jež s ním souvisí. Celý areál má spolek pronajat od města Jaroměř a veškeré práce v rozsahu tisíců hodin jsou prováděny dobrovolnicky.

Postupně byla odstraněna náletová zeleň, rekonstruována strážnice, prachárna, dělostřelecké kasematy včetně nájezdové rampy, dostavěna část chybějících hradebních konstrukcí podle dochované dobové dokumentace či zajištěny stáje. Dobové plány spolek získal od Vojenského ústředního archivu v digitální podobě bezplatně i proto, že jsou veškeré práce prováděny s maximálním ohledem na dosažení původního provedení a autentického vzhledu areálu ravelinu. Své zkušenosti a znalosti předávají dál a pomáhají tak šetrné obnově dalších památek, např. zdí na Vyšehradě. V prostoru dělostřeleckých kasemat dlouhodobě shromažďuje původní prvky - dveře, vrata, zbraně - z doby výbavy pevnosti.

Posádka Olomouc v období 1. republiky

V období 1.republiky sídlo dvou politických a jednoho soudního okresu. Sčítání lidu v roce 1930: 66 440 obyvatel (z toho 47 861 osob národnosti československé, 1 215 osob národnosti maďarské, 15 017 osob národnosti německé, 146 osob národnosti polské, 304 osob národnosti ruské, 20 osob národnosti srbochorvatské a 917 osob národnosti židovské). Posádka byla ustanovena v r. 1918.

Jednotky nebo úřady umístněné v posádce: