René Descartes: Příroda poznání

René Descartes, narozený 31. března 1596 v La Haye a zemřelý 11. února 1650, je považován za zakladatele novověké filozofie a jednoho z nejvlivnějších filozofických a vědeckých autorů. Jeho bádání přineslo zásadní vhledy do podstaty lidského ducha a jeho odlišnosti od fyzikálního světa, do podstaty matematické struktury přírody a základní myšlenky týkající se neeukleidovské geometrie.

Pocházel ze šlechtické rodiny a narodil se jako třetí dítě. Byl to slaboučký chlapec, a proto se o něj jeho rodina dlouho bála. Malý René neprožíval dětství tak jako děti ze stejně bohatých šlechtických rodin. Jeho táta Joachim se znovu oženil a uzavřený, samotářský René trávil většinu času sám, dokonce i se sourozenci se moc nekamarádil. V osmi letech ho dal otec studovat do jezuitské koleje v La Fleche. Malý René si zde vedl velmi dobře. Po osmi letech, roku 1612, jezuitská studia ukončil a odnesl si z této církevní školy víru v boha, ale i názor, že nejspolehlivějším zdrojem poznání je vlastní myšlení a příroda.

Po ukončení střední školy studoval práva a medicínu v Poitiers. Odtud se vydal do Paříže, rušného velkoměsta, které ho okouzlilo nočním životem. Jeho táta mu poradil, aby vstoupil v roce 1617 jako dobrovolník do armády holandského prince Mořice Oranžského. Z protestantské armády přešel do katolické armády bavorského vévody Maxmiliána. Účastnil se jako dobrovolník bitvy na Bílé hoře a prý tu byl i zraněn. Při probírání z bezvědomí prý pronesl tuto větu: “Dubito ergo cogito, cogito ergo sum“ nebo-li česky “Pochybuji, tedy myslím, myslím, tedy jsem.“

Roku 1622, po návratu z vojenských tažení, se s otcem rozešel. Majetek, který zdědil po matce, rozprodal. Cestoval po Itálii a Švýcarsku a nakonec se usadil v Paříži a začal se tu věnovat soustavné vědecké činnosti. Kontakt se společností i vědeckými novinkami mu zprostředkoval spolužák z jezuitské koleje abbé Mersénne.

Po čtyřech letech, roku 1628, opustil rodnou Francii a přestěhoval se do holandského Leidenu, kde bylo svobodnější prostředí pro jeho filozofické názory. Napsal zde většinu svých knih, v roce 1637 vydal Discours de la méthode pour bien conduire sa raison et la cherche la vérité dans les sciences (Rozpravy o metodě na správné vedení rozumu a hledání pravdy ve vědách) s dodatky La dipotrique (Dioptrika), Les météores (Meteory) a La geometrie (Geometrie) - s výkladem metody souřadnic a analytické geometrie aj. Hledáním kolmice ke křivce dospěl k rovnicím několika zajímavých křivek, např. V roce 1644 vydal Principia philosophiae (Principy filozofie), v jejímž duchu se fyzika vyvíjela až do konce 19. století a které se staly základem Newtonových Principií. Zformuloval tu základní zákony mechaniky (i dynamiky) ve formě axiomů. Mimo jiné objevil i zákon zachování hybnosti.

Čtěte také: Descartovo pojetí přírody

Sluneční soustavu popsal jako heliocentrickou. Není to až tak samozřejmý názor, protože tato kniha vyšla pouhých 11 let po procesu Galilea Galileiho. Descartes se snažil najít příčinu pohybu, tedy sílu. Kromě geometrie se zabýval i matematikou: vysvětlil záporné hodnoty odmocnin, zavedl pojem funkce a proměnné veličiny, vybudoval základy analytické geometrie. Dodnes se používá i řada jeho matematických symbolů: a, b, c jako symboly koeficientů a x, y, z jako symboly neznámých.

René Descartes se zabýval i fyziologií oka, viděním, studoval tvary čoček a sám sestrojil některé optické přístroje. Objevil dokonce zákon lomu světla na rozhraní dvou optických prostředí a vysvětlil podstatu duhy (pouze vznik hlavního a vedlejšího oblouku, ne barvy, které vysvětlil Isaac Newton). Dospěl k definici hybnosti a zákonu zachování hybnosti.

Kolem roku 1640 měl kvůli svým názorům velké nepříjemnosti s církví. A to nejenom s katolickou, ale i s protestantskou. Musel proto odejít do exilu. V roce 1647 krátce pobýval v Paříži, kde se setkal s Blaisem Pascalem. Výsledkem jejich setkání bylo mírné nepřátelství. Descartes si připisoval zásluhu na pokusu, který ukazoval pokles tlaku s výškou.

Roku 1649 Descarta pozvala švédská královna Kristina do Švédska. Chodil do stockholmského královského paláce a vyučoval ji filozofii. Jednou brzy ráno spěchal za krutého mrazu za svou vznešenou žákyní, tak se nachladil, dostal zápal plic a zemřel.

Descartesova metoda a filozofické zásady

Descartes si stanovil pro postup zkoumání filosofického poznání apriorně zásady, kterých se hodlal striktně držet. První byla „nepřijímati nikdy žádnou věc za pravdivou, kterou by nepoznal s evidencí jako pravdivou“, tj. chtěl se vyvarovat všeliké ukvapenosti a zaujatosti. Zároveň hodlal zahrnovat do svých soudů jen to, o čemž neměl nejmenších pochybností a co se mu jevilo jasně a zřetelně. Druhá zásada spočívala v rozdělení každé z otázek, „jež by přezkoumával, na tolik částí, jak je jen možno a žádoucno, aby byly lépe rozřešeny“. Třetí zásadou bylo „vésti v náležitém pořádku své myšlenky, počínaje předměty nejjednoduššími a nejsnáze poznatelnými a stoupaje povlovně jakoby se stupně na stupeň až k znalosti nejsložitějších a předpokládaje dokonce řád i mezi těmi, jež přirozeně po sobě nenásledují.“

Čtěte také: Proč je příroda největší luxus?

Descartes tedy začíná své zkoumání akademickou skepsí a pochybností a tím také s velkou opatrností nechce přijímat za pravdivé a dané něco, co by nebylo dostatečně prověřeno a osvědčeno, aby se tak vyhnul předem přijímání vadných a klamných premis, jež by se mu staly podkladem pro konečné závěry syllogismů. Jak však uvidíme dále, nezůstalo u něho jen u této apriorní akademické skepse a pochybnosti, nýbrž dospěl ke skepsi mnohem důslednější a hlubší. Druhá Descartem uvedená zásada představuje moderní analytickou metodu rozdělování složité skutečnosti na její jednotlivé, třebas i omezené a vypreparované složky, které lze v mnohých případech lépe poznat v jejich odpoutanosti od složitého celku. Takováto analytická metoda má nesporně své velké přednosti pro zkoumání ve vědách technických, přírodovědných a lékařských a má v těchto oborech vždy velké uplatnění.

Třetí Descartova zásada: Počínat ve svém zkoumání předměty nejjednoduššími a od nich přecházet k předmětům složitějším a předpokládat dokonce řád mezi těmi věcmi a skutečnostmi, které bezprostředně po sobě nenásledují, na první pohled vede k určitému oprávnění držet se jí, avšak nemůže platit za všech okolností a ve všech zkoumaných případech. Patočka právem ve své poznámce v souvislosti s předpokládaným řádem i mezi věcmi, které spolu bezprostředně na sebe nenavazují, upozorňuje na to, že se to může týkat řešení otázek umělých, např.

Čtvrtá Descartova zásada, totiž činit všude úplné výčty a obecné přehledy, aby se zabezpečilo, že nebude nic opomenuto, je jistě samozřejmou zásadou uplatňovanou ve vědeckém poznání. Descartes, který byl také matematikem a dokonce se stal autorem analytické geometrie, učinil matematické vědy nosným pilířem svého filosofického bádání. Jeho první zásadou bylo být poslušný zákonů a zvyků své země, zůstat věrný svému náboženství, jehož se držel od svého dětství, řídit se ve všech jiných věcech názory nejumírněnějšími a co nejvíce vzdálenými od výstřednosti, jimiž by se řídili všichni ti nejrozumnější, s nimiž sdílel život.

Jeho druhou morální zásadou bylo býti co možno nejpevnější a nejrozhodnější ve svých činech a následovati stejně vytrvale nejpochybnější mínění, jakmile se k tomu rozhodl, než kdyby byla nejjistější. Konečně na závěr této morálky Descartes sestavil přehled různých zaměstnání, kterých se lidé ujímají a rozhodl se setrvati při svém povolání, tj. užívati celého života k pěstování rozumu a k hledání pravdy v souhlase se svou metodou. Poněvadž Descartes je příliš strohý v těchto svých čtyřech morálních zásadách, nemůžeme z jeho citací odhadnout, zda tyto čtyři zásady vytvářejí celek jeho morálních názorů či zda uznává ještě jiné morální normy.

Ve čtvrté části „Rozpravy“ se nacházejí Descartovy důkazy o jsoucnosti Boha a lidské duše, čili základy metafyziky. Descartes opíral svou skepsi a pochybnost při hledání pravdy o skutečnost, že naše smysly nás někdy klamou a nepodávají nám věc takovou, jaká je, že se často klameme i v nejjednodušších věcech geometrie, odvrhl jako klamné všechny své dřívější důvody, které pokládal za důkazy, uvědomoval si, že často můžeme míti ve bdění stejné myšlenky, jaké máme ve spánku. Uvědomoval si však, že i když je přesvědčen o všem, že je klamné, přesto pozoroval, že pravda: „myslím, tedy jsem, je tak pevná a jistá, že všechny nejvýstřednější předpoklady skeptiků nejsou schopny jí otřásti, soudil jsem, že ji mohu přijmouti bez obavy za první zásadu filosofie, již jsem hledal.

Čtěte také: Krásy argentinské provincie

Potom zkoumaje pozorně, co jsem, a vida, že si mohu sice představovat, že nemám těla a že není světa ani místa, kde bych byl, avšak že si proto nemohu představovati, že vůbec nejsem; a že naopak z toho již, že mám v úmyslu pochybovati o pravdě ostatních věcí, následuje docela evidentně a velice jistě, že jsem; kdežto že, kdybych toliko přestal mysliti, i kdyby všechno ostatní, co jsem si kdy představoval, bylo pravdivé, neměl bych důvodu věřiti, že jsem existoval: z toho jsem poznal, že jsem substance, jejíž všechna podstata čili přirozenost je toliko myšlení, a jež ke své existenci nepotřebuje žádného místa ani nezávisí na žádné hmotné věci. Takže toto Já, tj.

Descartes však začal uvažovat při nedokonalosti lidské bytosti o tom, co stálo za tím, že začal mysliti na něco dokonalejšího, než je sám, a poznal, že to musela být „nějaká bytost vpravdě dokonalejší podstaty.“ Když totiž konstatoval věci mimo sebe, jako nebe, zemi, světlo a množství jiných, buď se mohl domnívati, že pocházejí z jeho dokonalosti a jsou závislé na jeho podstatě, pokud tato podstata má určitou dokonalost, anebo nejsou-li pravdivé, že je má z nicoty. Musel proto předpokládat, že není možné míti ideu bytosti dokonalejší než lidské, pokud pod touto ideou neexistuje něco skutečného, reálného, dokonalejšího. Tak se dostal k předpokladu reality Boha, a to nikoli ve smyslu středověké ontologické hierarchie, nýbrž na základě ontologického dualismu, jak o tom hovoří Patočka ve své poznámce.

Je totiž „protismyslné, aby dokonalejší bylo následkem méně dokonalého a závislé na něm, jako je nemyslitelné, že z ničeho pochází něco a člověk ideu Boha vyvodil sám ze sebe sama.“ Proto tato idea musela být vložena do člověka bytostí, která je dokonalejší než člověk sám a tato bytost také má v sobě všechny dokonalosti. Descartes byl přesvědčen, že na této dokonalejší bytosti závisí a má od ní vše, co má. Kdyby totiž byl tak dokonalý, že by měl od sebe vše to, co mu poskytla dokonalejší bytost, byl by také sám nekonečný, věčný, neměnný, vševědoucí, všemohoucí jako Bůh. Descartes si byl také vědom, že má mimo to představy mnohých smyslových a tělesných věcí, o nichž si mohl myslit, že je má pouze v jakémsi snu a že vše, co vidí, je klamné, přestože tyto ideje jsou v jeho mysli.

Tím si však také uvědomoval, že existují-li ve světě nějaké hmotné věci, nějaká tělesa, nějací duchové nebo bytosti ne zcela dokonalé, musí jejich jsoucnost záviset na Bohu, na jeho moci, nemohou bez něho ani existovat. Descartes pokračuje, že co není představitelné, zdá se nepochopitelné. To je zřejmé i z toho, že filosofové trvají na zásadě, že nic není v intelektu, co by nebylo napřed ve smyslech, kde ovšem nemohly nikdy být ideje boha a duše. Vždycky to musí být naše rozumové chápání, které nás vede k tomu, že je tu spojitost Boží s těmito idejemi. A pokračuje: „Konečně jsou-li ještě lidé, nepřesvědčení dostatečně o existenci Boha a své duše důvody, jež jsem uvedl, rád bych, aby zvěděli, že všechny ostatní věci, o nichž jsou snad podle svého zdání lépe přesvědčeni, jako že mají tělo a že existují hvězdy a země a podobné věci, jsou méně jisté… Neboť především již to, co jsem dříve vyslovil jako pravidlo, že totiž věci, které velice jasně a velmi zřetelně chápeme, jsou všechny pravdivé, je podepřeno toliko tím, že Bůh jest čili existuje, že je dokonalou bytostí, a že vše, co je v nás, vychází od něho.

Z čehož vyplývá, že naše ideje nebo poznatky, jsouce reálnými věcmi a vycházejíce od Boha, ve všem, v čem jsou jasné a zřetelné, nemohou po této stránce nebýti pravdivé. Takže, máme-li dosti často i takové ideje, jež obsahují nesprávnosti, může to býti jen u těch, jež mají něco zmateného a temného, ježto v tomto směru pocházejí z nicoty, tj. že jsou v nás tak zmatené toliko proto, že nejsme naprosto dokonalí. A je zřejmé, že je stejně nesmyslné, že by klamnost nebo nedokonalost vycházela od Boha, jako je nesmyslné, že pravdivost nebo dokonalost pochází z nicoty. Avšak kdybychom nevěděli, že vše, co je v nás reálného a pravdivého, vychází z dokonalé a nekonečné Bytosti, tu i kdyby naše ideje byly jakkoli jasné a zřetelné, neměli bychom žádného důvodu, jenž by nám zaručoval, že by měly zároveň dokonalost, býti pravdivé… Neboť konečně, nechť spíme anebo bdíme, nikdy se nemáme dáti přesvědčiti ničím jiným než evidencí svého rozumu. A je důležité, že pravím svého rozumu, a nikoli své obrazotvornosti ani svých smyslů.

Patočka uvádí, že Descartovým vědeckým cílem je naprostá jistota dosaženého poznání. Typem pochopitelnosti se mu stala matematika se svým principem dedukce. „Maximum dedukovatelnosti je pro Descarta maximem pochopitelnosti. To je význam „geometrické metody“, kterou Descartes zavedl v celé filosofii, tj. ve všech oborech vědění. Neboť věda jest pouze jedna jediná, a čím se vědění více blíží dokonalosti, tím se více sjednocuje v jediném systému principů a dedukcí. Tento ideál, který v celku s různými spíše taktickými odchylkami ovládal moderní vědu až do 19. století, je tedy Descartovo dílo“. Patočka zde hovoří o Descartově „deduktivismu“, o tom, že dedukovat se dá vždy jen do určité míry, že „dedukce“ je posléze založena na „intuici“, na intuici nekonečnosti Boží, že Bůh se stává Descartovi klíčem ke světu, že teprve pravdivost Boží otevírá jistotu světa, že Descartes obměnil scholastický pojem Boha.

Descartes zasáhl tedy i do metafyziky svou konstruktivní tendencí, třebaže jeho metafyzika se liší od Aristotelovy. Zatímco Aristoteles se ptá po struktuře bytí každého jsoucna i jsoucna vůbec a toto jeho hledisko vede jeho zkoumání stále, Descartes se ptá pouze po odvoditelnosti a původu každé jednotlivé věci cestou jednoty své metody. Patočka dále konstatuje, že Descartova koncepce do značné míry utvořila náš svět, svět rozpolcený, na jedné straně naši spirituální bytost, primárně uzavřenou sama do sebe, na druhé straně svět věcí chápaný čistě rozumově a geometricky, bez kvalit, bez vnitřních sil. Před Descartem neexistoval přísný dualismus duše a těla, který pronikl do celého našeho vědomí.

Patočka vidí v tomto rozpolceném světě dneška náš dnešní problém ve filosofii a vědě a Descartes nastínil cestu evropského myšlení pro celá následující staletí. Byl geniálním filosofem, ale přecenil matematiku a přírodovědu. Tolik Patočka.

Descartesův koncept světa

Descartesův koncept světa (ve smyslu universa) je dualistický. Pronikavou odlišností těla oproti duchu je jeho dělitelnost. Myšlení i rozprostraněnost Descartes považuje za substance. Rozprostraněnost je tedy přirozeností hmoty. Svět, tj. rozprostraněnosti. Vesmír je, co se materiálu z něhož je složen týče, homogenní. jen jedna hmota a jejím charakteristickým rysem je rozprostraněnost. pohybu (a ne hybnosti, enrgie) jen těžko vysvětluje některé jevy. dnešní fyziky ovšem mylných. Tělesa mohou být dvojího druhu - fluidová a pevná. opatrnější. mohl Bůh svět “rozpohybovat”.

Karteziánství

karteziánství - (z fr. cartésianisme, odvozeného od lat. transkripce jména R. Descarta Cartesius) - název pro filozofii René Descarta, jeho stoupenců a následovníků. Principy Descartovy filozofie jsou: sebevidence poznávajícího já (cogito), jasnost a zřetelnost jako kritéria pravdy, pojetí hmoty jako rozprostraněnosti, mechanistický výklad přírody, dualismus ducha a těla, metodická pochybnost, racionalismus, ocenění matematiky a dedukce jako poznávacího přístupu, zavržení veškeré předchozí filozofie, zdůraznění osobní zkušenosti a vnitřního obratu v protikladu vůči jakékoli „vnější“, tj. polit. nebo náb. autoritě.

Myšlení pomocí „jasných a zřetelných myšlenek“ spoluzakládá Descartův racionalismus spolu s přesvědčením, že každé správně vedené myšlení může dospět k jistému poznání pravdy. Descartes vychází z metodické pochybnosti o všech věcech a dospívá k poznání, že tím, že pochybujeme, naše myšlení zakládá naši první jistotu, z níž můžeme odvodit jistotu naší existence („cogito ergo sum“). Stejně tak můžeme odvodit jistotu o existenci Boha z pojmu nekonečna, který v sobě máme, a jistotu o existenci světa z pocitů, jaké nám o hmotném světě zprostředkovává naše tělo.

Svou morální filozofii dělí Descartes na prozatímní morální filozofii (než budeme moci opřít naše jednání o skutečně pravdivé poznání) a na definitivní morální filozofii (opřenou o pravdivé poznání). Na jeho stoupence a na vývoj moderní vědy mělo velký vliv i jeho pojetí světa, vyložené ve zvl. spise, a jeho objev analytické geometrie. Ze stoupenců k. vynikají především G. W. Leibniz, B. Spinoza a N. Malebranche.

Leibniz rozvinul především karteziánskou fyziku - nezávisle na I. Newtonovi vytvořil diferenciální počet a objevil správné vyjádření zákona o zachování energie, který ovšem pochopil jako duchovní sílu, jež způsobuje pohyb ve světě. Leibniz jako skutečný polyhistor byl rovněž činný v jiných oborech (zejm. ve fyzice a matematice a v historiografii). Malebranche se snažil o takové pojetí karteziánského cogito, jež by umožnilo tvrdit, že v základu našeho myšlení je přítomen sám Bůh. Své k. opírá o mystickou intuici. Naproti tomu B. Spinoza rozvíjí k. v duchu absolutního racionalismu jako panteistickou (materialistickou) filozofii člověka.

tags: #descartes #priroda #poznani

Oblíbené příspěvky:

• Výzvy spalování nebezpečného odpadu
• Suchdol nad Lužnicí: klimatické podmínky
• Dopad na ovzduší
• Pravidla pro bivakování a kempování v České republice
• Propojení tance, žen a přírody