Descartovo Mechanické Pojetí Přírody

René Descartes (1596-1650) byl francouzský filosof, matematik a fyzik, považován za zakladatele moderní filozofie. Zároveň je klíčovou postavou vědecké revoluce, která se opírala o mechanistický výklad přírody. Descartes jako první formuloval zásady vědecké metody a významně se podílel na rozvoji matematiky a fyziky. Descartes ovšem odmítl běžnou skepsi, „pochybování pro pochybování“, a pochybnost užíval jen proto, aby se dobral pravdy. Ačkoli je pilířem moderního racionalismu, nebyl ateistou.

Descartova Metodická Skepse

Základním Descartovým východiskem, formulovaným zejména v jeho práci Rozprava o metodě, je metodická skepse, soustavná pochybnost zejména o datech smyslového poznání. Tímto myšlenkovým krokem dokázal podstatně změnit evropské myšlení a stát se zakladatelem moderní kritické epistemologie. Novověká racionalistická filosofie je založena na sebejistotě myslícího subjektu („cogito ergo sum“) a analytické metodě moderní vědy, která umožnila vědu jako kolektivní dílo.

Descartovo myšlení je hluboce poznamenáno neklidem a nejistotami jeho doby. Reformace a náboženské války podryly středověkou důvěru nejen v Boží zjevení, ale i v možnosti lidského poznání a rozumu. Koperník a Galilei ukázali, že běžné smyslové jistoty neplatí. Descarta silně ovlivnila skepse Montaigneova, rozpad scholastické filosofie a stoické myšlenky.

"Cogito Ergo Sum"

„Má-li být všechno poznání odvozeno z nejjednodušších principů, musím si napřed zjednat jistotu o nepochybnosti svého východiska. Co je však jisté? Abych mohl bezpečně postupovat kupředu, nebudu zprvu pokládat za jisté nic. Budu pochybovat o všem, abych zjistil, co obstojí před touto radikální pochybností. Pochybovat musím nejen o všem, co jsem se naučil ve školách, z knih anebo stykem s lidmi, nýbrž i o tom, zda tento svět, který mne obklopuje, skutečně existuje, anebo je pouhým výmyslem, a zda jej vnímám takový, jaký je - vždyť vím, že člověk je často obětí mnohých smyslových klamů.

„Když jsme tedy takto zpochybnili všechno, o čem můžeme nějak pochybovat, a dokonce předstírali, že to není pravda, můžeme předpokládat, že není Bůh, ani nebe, ani tělesa; že sami nemáme ruce ani nohy ani celé tělo. Nemůžeme však předpokládat, že nejsme my sami, kteří to myslíme. Nelze tvrdit, že by to, co myslí, v té chvíli, kdy to myslí, neexistovalo. Podobnou myšlenku, „Pochybuji, tedy jsem“, napsal už sv. Augustin, dále ji však nerozvedl. Descartova pochybnost ovšem není samoúčelná a slouží jen k nalezení jisté pravdy.

Čtěte také: Tipy pro mechanické čištění WC

„Myslím, tedy jsem“ je první neotřesitelná jistota v radikálním pochybování. Vše by mohl být klam, může se zpochybnit všechno, jen ne to, že právě teď, v tento okamžik, pochybuje. „V této jistotě mám zároveň kritérium a vzor pravdy. Vše, co poznávám stejně bezprostředně, stejně jasně a zřetelně jako tuto větu, musí být tedy stejně jisté. Jako další jistotu objevuje, že má v sobě ideu Boha jako nekonečné, všemocné a vševědoucí bytosti. Tato idea nemůže pocházet z vnímání vnějšího světa ani si ji nemohl vytvořit sám, neboť konečný a nedokonalý tvor si nemůže sám ze sebe vytvořit ideu nekonečné a dokonalé bytosti. V dalším kroku získává jistotu o realitě smyslového světa: „K vlastnostem dokonalé bytosti musí nutně náležet i pravdivost. Kdyby Bůh nebyl pravdivý, nebyl by dokonalý.

Analytická Metoda Poznání

Jedním z nejdůležitějších Descartových výkonů je pokus o formulaci spolehlivé a zcela obecné analytické metody poznání. Na rozdíl od starší tradice, kde každý autor začínal znovu (i když se přitom odvolával na své předchůdce), analytická metoda rozložení problému na co nejjednodušší kroky, které lze spolehlivě vyřešit, dovoluje, aby jedni mohli bez obav stavět na výsledcích druhých.

Dualismus a Podstata Světa

Descartes je tedy v tomto učení zastánce dualismu hmoty a ducha, objektu a subjektu. Rozlehlost i myšlení, tělo i duch jsou nicméně v člověku „nejtěsněji svázány a jaksi promíšeny“. Jenže na otázku, jak mohou tyto dvě zásadně odlišné substance být v jedné bytosti a dokonce na sebe působit, nedovede odpovědět.

Poznávání světa těles smysly považuje za příliš nejasné a hlavně klamné, podobně jako ostatní filosofové tohoto racionalistického věku. Descartes to dokládá příkladem kousku vosku, který pouhým zahřátím změní všechny své vlastnosti. Plnohodnotné poznání je jen to, které se může vyjádřit v průzračných, rozumových, matematických pojmech. Pro svět těles je to rozlehlost, vyplnění prostoru.

Descartes je patrně právě tím filosofem, který se nejvíc přičinil o vydělení vědy z celku filosofie. Uvažuje o vědecké metodě (v díle „Rozprava o metodě“) a zastřešení dílčích věd pomocí filosofie (v díle „Úvahy o první filosofii“, které je pokračováním „Rozpravy o metodě“). Ve svém díle vlastně jako vůbec první tematizuje samotný proces myšlení. Postupujeme-li nejprve skeptickou metodou, i kdybychom vše popřeli, jsem to vždy JÁ, kdo popírá.

Čtěte také: Úprava odpadů pro recyklaci

Kartézská Soustava Souřadnic a Analytická Geometrie

Descartes spolu s Fermatem platí za zakladatele analytické geometrie, tj. aplikace algebraických metod v geometrii, číselného zkoumání geometrických objektů; s tím souvisí i zavedení „kartézského“ systému souřadnic. Na rozdíl od starší spíše názorné geometrie, která pracuje s obrazy bodů, přímek, trojúhelníků a podobně, analytická geometrie řeší úlohy početně: například úlohu najít průsečík dvou přímek se neřeší graficky, nýbrž početně jako společné řešení dvou lineárních rovnic. Ve své Geometrii předvádí také obecné řešení tzv. Pappovy úlohy, kterou starověký matematik dokázal vyřešit jen pro dvě přímky.

Descartova Fyzika

Nejsoustavnější výklad Descartovy fyziky je ve spisu O světě, který sice napsal už 1633, nicméně nepublikoval, aby se nedostal do konfliktu s církví. Spis je totiž pokusem o výklad hypotetického vzniku světa, kde chce Descartes ukázat, že každý „možný“ svět musí nutně vypadat tak, jak vypadá ten skutečný. Descartova fyzika je „geometrická“, protože ztotožňuje hmotu s rozlehlostí a ruší starší představy tíže a účelu, cíle. Ve své Optice formuluje Descartes zákony odrazu a lomu světla (dnes Snellův zákon) a uvádí index lomu skla a vody. Na tomto základě podává také úplnou teorii duhy, navrhuje složitější soustavy čoček a svůj mikroskop.

Vášně Duše

Descartovy Vášně duše jsou pokusem o soustavný výklad „pohybů“ lidské duše. Na rozdíl od starší, aristotelské psychologie, která pokládala duši za princip života a přisuzovala ji tedy i rostlinám a živočichům, připisuje Descartes duši hlavně intelektuální schopnosti a pokládá ji za výsadu člověka. Zabývá se afekty - „vášněmi“: rozlišuje 6 základních: údiv, touhu, smutek, radost, lásku, nenávist a od nich odvozuje cca 40 dalších. Například naděje je kombinací radosti a touhy - duše věří, že se stane to, po čem touží. Většina afektů je podle něj vyvolávána podněty přicházejícími z těla.

Čtěte také: Odstranění mechanického znečištění fasád

tags: #descartovo #mechanicke #pojeti #prirody

Oblíbené příspěvky:

• Harmonogram svozu odpadu
• Koše na odpadky pro domácnost
• Zdroje čisté vody
• Tipy a inspirace pro geografické hry
• Knižní průvodce hospodařením s odpady