Dětské knihy o stromech a přírodě: Recenze

V dnešní době, kdy se chrámy konzumu těší větší oblibě než chrámy přírody, je každá kniha, která dětem přibližuje krásy a tajemství přírody, nesmírně důležitá. Tyto knihy otevírají dětem dveře k poznání a lásce k přírodě. Lesní království otevírá své brány, stačí se jen zhluboka nadechnout a nechat se unést vůní lesa a šelestem listí.

Průvodce světem lupínků, skřítků, kteří chrání stromy

Do světa výjimečných stromů z celého světa zvou dětské čtenáře autoři Owen Churcher a Niamh Sharkey prostřednictvím knihy "Průvodce světem lupínků, skřítků, kteří chrání stromy". Tato krásně zpracovaná kniha se noří nejen do života stromů a jejich příběhů, ale také do tajů jejich ekosystémů.

Kniha je orámovaná příběhem malých skřítků lupínků a pasuje se do role jejich průvodce. Lupínky popisuje jako chytré a roztomilé strážce, kteří o vznešené stromové obry pečují. Prostřednictvím těchto jedinečných postaviček skřítků se děti seznamují s fascinujícími fakty o stromech, stejně jako s legendami a mýty, kterými jsou stromy opředeny.

Knížka nabízí pohled do korun stromů i pod jejich kůru. Na konci knihy se nachází také dvoustrana, která malým objevitelům nabízí inspiraci pro vlastní aktivity v přírodě, skrze které mohou objevovat krásy kolem sebe. Ať už se jedná o meditativní, nebo naopak kreativní nápady, budete mít jistotu, že posledním slovem této knihy dobrodružství neskončilo.

Bohatě ilustrované stránky překypují barvami a důmyslnými detaily, které lákají malé oči k nekonečnému objevování. Interaktivní prvky, kterými jsou například zastrčené pohlednice, výklopné záložky a vnořené sešitky přinášejí překvapení a zážitky, které si děti zamilují.

Čtěte také: Dětské papírové pleny: složení a likvidace

I přes kouzelnou úpravu knihy a její rozmanitý a inspirativní obsah je možné zmínit také její neduh, který zde vyvstává ze zvoleného konceptu, kdy malého čtenáře seznamují s říši stromů právě skřítci lupínci. Autoři až příliš popustili uzdu své fantazii a nechali se unést košatou typologií imaginárních skřítků. Výsledkem může být zahlcení dětského čtenáře, který se začne ztrácet v detailních popisech malých strážců, čímž se zbytečně oslabuje soustředěnost potřebná pro vstřebání informací o stromech a přírodě samotné.

Celkově je však "Průvodce světem lupínků, skřítků, kteří chrání stromy" poutavým průvodcem nejen těchto stvoření, ale hlavně přírodou, jenž děti vtáhne do nového a nepoznaného, fascinujícího světa stromů a živočichů kolem nich. Tato kniha překypující originálními grafickými prvky a milými ilustracemi otevírá dveře k poznání a lásce k přírodě.

Slyšíš, jak mluví stromy?

Kniha Slyšíš, jak mluví stromy? je oproti tomu určena o něco starším dětem, dle mého soudu bych začínala číst nejdříve kolem pátého roku, vydrží odhadem do deseti let, i když samozřejmě může přečíst i starší a určitě bude řadou informací překvapen. Jak bývá u tohoto autora zvykem, kniha je nabyta spoustou velmi zajímavých informací.

U tohoto typu knih pro menší děti vždy sleduji, jak moc se autorovi povedlo vtěsnat do knihy dostatek zajímavých informací a přitom dětské čtenáře nezahltit, což by mohlo mít opačný účinek - namísto toho, aby je kniha oslovila a ledacos si z četby zapamatovaly, by se kniha minula účinkem. Což je zde splněno na výbornou. Důvodem tohoto "kouzla" je velmi dobré členění knihy - kapitoly jsou krátké, zahajuje je zajímavá otázka (Umí stromy mluvit? Mají v lese internet? Jestlipak se v lese stromy potí?... a řada dalších), každá kapitola má svoje "rámečky" (kvíz, vyzkoušej si), navíc je doplněna drobnými obrázky, fotkami. Celkově to působí svěže a lehce.

Další ukazatel dobré naučné knihy pro děti - do jaké míry se povedlo autorovi naučné a odborné informace v knize předkládat tak, aby byly na jednu stranu dětem pochopitelné a poutavé... a na druhou stranu ale zůstávaly odborné. Shrnuto - určitě doporučuji. Ideální dle mého je četbou této knihy navázat na knihu Víš, kde jsou stromy? Ale není to nutné. Syn miluje stromy a vše s nimi spojené. Tato kniha, plná informací o stromech podaných způsobem tak, aby jim rozuměly děti a zajímaly je, je kniha jak dělaná pro každého malého milovníka stromů. Skvělé čtení na večernil usínání. U nás se osvědčila jak u dětí tak i u předčítačů.

Čtěte také: Průvodce recyklací dětských kapsiček

Další tipy na knihy o přírodě pro děti

• Leporelo s okénky, v němž se děti naučí poznávat les: najdou ukrytá zvířata a také se o nich něco dozvědí.
• Pohybuj baterkami v potemnělých obrázcích a najdi s jejich pomocí své zvířecí kamarády z nočního lesa!
• Otevři okénka a objevuj rozmanitost hmyzího světa a dalších drobných živočichů.
• Co jí toto zvíře? Hravě objevuj, jaká je oblíbená potrava různých živočichů.
• Leporelo pro nejmenší děti s posuvnými prvky a pestrými ilustracemi. Objevuj les - zvířata, která zde žijí, a rostliny, co v něm rostou...

Tajný život stromů od Petera Wohllebena

„V době, kdy jsem započal svoji lesnickou dráhu, jsem toho o tajném životě stromů věděl tolik jako řezník o pocitech zvířat.“ Takto začíná svoji knihu Tajný život stromů německý lesník Peter Wohlleben (*1964). Už jako dítě se chtěl stát ochráncem přírody. Vystudoval lesnictví a pracoval víc než dvacet let jako úředník zemské lesní správy. Aby mohl realizovat své představy o ochraně životního prostředí, zaměstnání opustil. Dnes řídí ekologické lesní hospodářství v regionu Eifel v Porýní, kde usiluje o návrat pralesů.

Do češtiny nedávno přeložená kniha je v Německu již druhým rokem bestsellerem a práva na překlad byla dosud prodána do 27 zemí. A není divu: je výborně napsána a její poselství je - alespoň pro laika - překvapivé. Učí nás totiž, jak nevnímat les pouze jako dřevorubec.

Wohlleben v ní na základě svých mnohaletých lesnických zkušeností tvrdí, že stromy mají paměť, předávají si informace, pociťují bolest, mohou dostat úpal a časem se jim tvoří vrásky. Mnohé stromy, jako například duby, spolu navzájem komunikují prostřednictvím vonných látek. V okamžiku, kdy je některý ze stromů napaden hmyzem, vysílá vůně jako signály a všechny stromy v okolí upozorní na nebezpečí.

Navíc prý u lesních stromů existuje cosi jako „společenské třídy“ podle míry vzájemné sounáležitosti, takže některé pařezy po vyvrácení kmenu brzy odumřou a ztrouchnivějí, kdežto jiné kvůli jejich důležitosti ostatní živé stromy nadále vyživují i po staletí. Stromy se prý tedy k sobě navzájem mohou chovat značně odlišně.

Průměrný jedinec se rozrůstá do šíře tak dlouho, dokud nenarazí na špičky větví svého stejně vysokého souseda. Dál to nejde, protože tam je vzdušný, či lépe řečeno „světelný“ prostor už obsazen. Výhonky však přesto nabývají na síle, takže získáme dojem, jako by tam nahoře probíhal opravdový boj. Dva skuteční přátelé podle autora naopak „od samého začátku dbají na to, aby směrem k tomu druhému netvořili příliš silné větve“. Nechtějí se totiž vzájemně o nic připravovat a koruně přidávají na síle pouze směrem ven, tedy k jedincům, s nimiž „nekamarádí“.

Čtěte také: Encyklopedie Přírody pro děti

Wohlleben nikdy nevnímá jednotlivý strom jako osamělého jedince, ale snaží se o jeho pochopení v rámci obecnějšího ekosystému - o stromech rostoucích ve městě proto mluví jako o osamocených „dětech ulice“. Píše tedy nejen o stromech a o rostlinách, ale také o houbách: některé z nich podle něj aktivně usilují o udržení rovnováhy mezi jednotlivými stromy v lese, protože je v jejich vlastním zájmu, aby jejich rostliny prosperovaly.

Houby podle Wohllebena - a nejen podle něj - fungují podobně jako optická vlákna, jimiž se vede internet. Tenké nitky pronikají půdou a protkávají ji tak hustě, že si to lze stěží představit. Lžička lesní zeminy tak obsahuje hned několik kilometrů těchto „spojů“. Jedna jediná houba se dokáže během staletí rozšířit v prostoru několika kilometrů a „zasíťovat“ tak celé lesy. Prostřednictvím svých vedení předává signály jednoho stromu dalšímu a pomáhá tak při výměně zpráv o hmyzu, suchu a dalších nebezpečích. Dokonce i věda toto protkání našich lesů někdy označuje jako „Wood-Wide-Web“.

Jaké zprávy si stromy přihrávají a v jakém počtu, tam je výzkum teprve v počátcích, přiznává autor. Není přitom vyloučeno, „že existují i kontakty mezi různými druhy stromů, jakkoli v sobě navzájem vidí konkurenci“.

Les podle autora zřejmě nechce ztrácet slabší příslušníky, protože tak jen vznikají mezery narušující citlivé mikroklima s pološerem a vysokou vlhkostí vzduchu: „Stromy se na sebe patrně dovedou tak dalece naladit, že všechny podávají stejný výkon. Každý buk stojí na jedinečném místě. Půda je velmi kyprá nebo kamenitá, zadržuje spoustu vody, nebo stěží trochu, má nachystánu bohatou nabídku živin, nebo je velmi chudá - podmínky se mohou i na několika málo metrech velmi výrazně lišit. Úměrně k tomu má každý strom jiné předpoklady k růstu: roste tudíž rychleji, či pomaleji a tvoří více, nebo méně cukru a dřeva. Ale výsledek svého dosavadního zkoumání mohu shrnout tak, že stromy si mezi sebou navzájem vyrovnávají svoje slabé a silné stránky. Lhostejno, zda jsou mohutní, či subtilnější, všichni příslušníci téhož druhu produkují s pomocí světla zhruba stejné množství cukru na list. K vyrovnávání dochází podzemní cestou, přes kořeny. Podle všeho probíhá velmi živá výměna. Kdo má hodně, ten něco odevzdá, kdo je chuďas, dostává dávky...

Většinou autor píše o stromech obecně, ale zabývá se i charakteristickými strategiemi jednotlivých druhů, zvláště buku a dubu. A stranou ovšem nenechává ani další příslušníky lesního společenství, vedle zmíněných hub především ptáky a bobry (ti škodí stromům v bezprostředním okolí svých hrází, ale na celkové lesní prostředí působí pozitivně).

Perspektiva, z níž ke svému předmětu přistupuje, mnohonásobně přesahuje délku jednoho lidského života, vždyť k vytvoření zdravého a stabilního (pra)lesa je podle něj nutné ne méně než pět set let autonomního vývoje, pokud možno bez lidských zásahů. Mnohé problémy, s nimiž se dnešní přírody potýká, by podle Wohllebena byly vyřešeny, kdyby je člověk přenechal stromům.

V jistém smyslu dává Wohlleben člověku les za vzor: jestliže v tomto životním společenství spolu komunikují nejen stromy, ale také keře, trávy a nejspíše veškeré rostlinstvo, na námi obdělávané půdě je zeleň „najednou velmi mlčenlivá“. Naše kulturní rostliny kvůli vyšlechťování ztratily svoji schopnost posílat zprávy, „jsou takříkajíc hluché a němé, čímž se stávají snadnou kořistí hmyzu“. To je jeden z důvodů, proč se v moderním zemědělství užívá tolik postřiků.

I když ale stromy žijí v průměru mnohem déle než lidé, autor v souvislosti s nimi často používá antropomorfický slovník: matky „kojí“ svoje semenáčky tak, že jim prostřednictvím kořenů předávají cukr a další živiny; starší dospělé stromy mají svoje nástupnické „prince“; stromy rostoucí v prvních letech příliš rychle jsou připodobňováni ke kulturistům nadopovaným anaboliky, zatímco pomaleji rostoucí a s vodou lépe hospodařící exempláře autor označuje za odolné askety.

Mnohé z toho, o čem autor píše, vychází z vědeckých studií a experimentů, na které často odkazuje. Například zmíněná hypotéza „internetu lesa“ je dnes podle Fatimy Cvrčkové natolik všeobecně přijímaná, že ji můžeme označit za součást vědeckého mainstreamu. Naopak jiné jeho myšlenky působí kontroverzně, takže místní odborník, na kterého jsem se s dotazem obrátil, jeho tvrzení o přežívajících pařezech pokládá za holý nesmysl.

Wohlleben ovšem netvrdí, že se vše, co říká, dá v současnosti dokázat tvrdými daty, a občas dává explicitně najevo, že se v daném případě jedná o nepotvrzenou hypotézu, která dává podněty k dalšímu výzkumu. Nebo může jít pouze o metaforu, kterou nemusíme brát úplně doslova. S tímto vědomím je nutné knihu číst.

tags: #dětská #kniha #o #stromech #a #přírodě

Oblíbené příspěvky:

• Slavkovský les: Dům přírody na Kladské
• Instalace vyhřívání okapů
• Připojení myčky krok za krokem
• Stroje UNTHA pro zpracování dřeva
• Problém znečištění vody