Devon: Les, Příroda a Zajímavosti

Přírodní park Dalejské - Prokopské údolí byl vyhlášen na ochranu přírodovědecky cenných ekosystémů a zahrnuje celou řadu zvláště chráněných území. Novověké hospodaření lidí připomínají pozůstatky mlýnů a opuštěné vápencové lomy.

Kromě hospodářského významu se ale mnohé zdejší lomy staly významnými paleontologickými nalezišti zkamenělin z období od nejvyššího ordoviku po střední devon (nalézají se tu např. graptoliti, ramenonožci, trilobiti, části lilijic) a byly v nich stanoveny důležité geologické profily.

Z živé přírody tu jsou předmětem ochrany zejména teplomilná společenstva skalních štěrbin a skalních a travních stepí. Roste tu např. koniklec luční český, bělozářka větevnatá, kavyly Ivanův a sličný, devaterníček šedý a černohlávek velkokvětý. Bohatá je také fauna bezobratlých, ať již se jedná o motýly (k nejvzácnějším patří okáč skalní), plže nebo nejrůznější druhy brouků. Z plazů se tu vzácně vyskytuje i ještěrka zelená.

Na pravé straně údolí nacházíme Dalejský háj, tvořený teplomilnými dubovými a habrovými porosty s příměsí dalších dřevin. V keřovém patře lesa na jaře jako první žlutě rozkvétá dřín, v bylinném patře pak najdeme celé koberce hájové květeny.

Prokopské údolí: Geologický a Přírodní Poklad

Chráněná krajinná oblast Český kras zasahuje svým severním cípem až na jihozápadní území Prahy. Nejvýraznějším krasovým územím je tu Prokopské údolí, protékané Hlubočepským potokem. Najdeme tu typické krasové jevy, jako jeskyně a dutiny a také náznaky škrapových polí, místy vystupují strmé vápencové skály.

Čtěte také: Proč je příroda největší luxus?

Přestože bylo údolí v minulosti vážně narušeno těžbou v lomech, pálením vápna, výstavbou menších průmyslových závodů, silnice, železnice, zachovalo si své cenné přírodní hodnoty. Roste tu přes 400 druhů rostlin, z toho 26 chráněných, vyskytuje se tu řada bezobratlých živočichů hlavně měkkýšů a hmyzu.

Jako na jediném místě v Praze tady roste suťový les, najdeme zde i dubohabrový les, teplomilnou doubravu, suché louky a pastviny. Výchozy silurských a devonských vrstev - vápenců, břidlic, vyvřelých diabasů. Skály představují unikátní geologický profil od svrchního ordoviku po střední devon; lze tady studovat vrstvu po vrstvě. Pozoruhodnou lokalitou jsou Hemrovy skály, vytvořené činností podmořské sopky před 430 miliony lety. Měla délku asi 5,5 km, šířku kolem 2 km, výška nade dnem moře se odhaduje na 200-300 m.

Nejnavštěvovanějším místem údolí je romantické jezírko sevřené strmými vápencovými stěnami. Vzniklo po odstřelu skály v roce 1905 výronem spodní vody. Má plochu 25 arů, je dlouhé 107 m a široké 26 m, hloubka se pohybuje kolem 10 m. Ve strmé stěně nad bývalým klukovickým koupalištěm jsou dobře viditelné otvory Klukovických (Korálových) jeskyní, jejichž celková délka je 68 m; nejdelší z nich měří 19,5 m.

U osady Daleje bývala Prokopská skála se známou Prokopskou jeskyní, dlouhou 120 m. Našli se v ní pozůstatky pravěkého člověka, ale i kosti mamuta, medvěda, nosorožce, hyeny, lva, soba, kozorožce, zubra a dalších pravěkých zvířat. Podle pověsti v ní žil jako poustevník sv. Prokop, který tu přemohl skupinu čertů, rušících jej při čtení bible. Dnes už bohužel neexistuje, v 19. století tu byl otevřen Prokopský lom, který v roce 1882 zničil poustevnu při jeskyni a v letech 1883-87 i jeskyni samotnou. Nestojí už ani kostelík sv. Prokopa, vybudovaný na vrcholku skály ve 2. pol. 18. století.

Milovice: Návrat Velkých Kopytníků

Poprvé na světě mají návštěvníci možnost vidět tři klíčové druhy velkých kopytníků v jedné lokalitě. Bývalý vojenský výcvikový prostor Milovice, který se nachází mezi městy Milovice a Benátky nad Jizerou, se stal novým domovem pro stáda zubrů, divokých koní a praturů. Podobný pohled se přitom lidem nenaskytl po celá staletí, a možná i několik tisíc let.

Čtěte také: Krásy argentinské provincie

Velcí kopytníci byli od pradávna nedílnou součástí evropské přírody. Ty divoké lidé postupně vyhubili a nahradili je kopytníky domácími, kteří na několik tisíciletí přebrali jejich funkci v krajině. Ve 20. století však byl dobytek přemístěn na farmy a intenzivní pastviny a z krajiny prakticky zmizel.

Z evropské přírody se tak vytratili takzvaní ekosystémoví inženýři, kteří odedávna zásadním způsobem ovlivňovali její tvář a svou činností vytvářeli prostor k životu spoustě jiných organizmů. Klíčové byly tři druhy - zubr evropský, pratur a divoký kůň. Přítomnost velkých kopytníků byla po tisíce let zdrojem spousty drobných narušení, jež udržovala jemnou krajinnou mozaiku. Díky nim byla příroda ve stavu neustálé změny, kde si každý organizmus našel své místo.

Právě to krajina potřebuje, aby si zachovala pestrost, a právě toho se jí dnes nedostává, protože se hospodaří buď příliš intenzivně a na velkých lánech, nebo naopak vůbec. Bez velkých kopytníků dochází k zarůstání stepí a otevřené krajiny konkurenčně silnými rostlinami, zejména třtinou křovištní, a dřevinami, včetně invazivních druhů.

Velcí kopytníci se vrátili do bývalého vojenského výcvikového prostoru Milovice na dvou pastvinách. Původně vedlejším, ale o to důležitějším efektem projektu se stala adaptace krajiny na změnu klimatu a zadržování vody v krajině. Pastva velkých kopytníků pomáhá obnovovat půdu a vracet do ní organickou hmotu. Tím pomáhá vázat v půdě uhlík a zároveň zadržovat v krajině vodu při přívalových deštích. To se projevilo v době pěti extrémně suchých let, které začala panovat současně se zahájením projektu.

Projekt pomáhá upozorňovat na zatím opomíjenou, ale klíčovou součást adaptace krajiny na změny klimatu, a to je půda. Podle vědců stačí zlepšit stav půdy o pouhá 4 promile, aby se podařilo vyřešit veškeré dopady změn klimatu. Uzdravení půdy je tak nejúčinnějším lékem pro svět sužovaný klimatickými změnami.

Čtěte také: Přečtěte si recenzi knihy Kniha, obraz a příroda

Přírodní rezervace Milovice je součástí Evropsky významné lokality Milovice-Mladá. Nejcennější jsou zde zachovalé otevřené stepi, obývané řadou vzácných rostlin a živočichů. Výjimečná je zejména rozmanitost bezobratlých živočichů. Ve vysychajících tůních a kalužích tu najdeme například trilobitům podobné korýše listonoha letního a žábronožku letní. Přežívá tu řada vzácných a ohrožených brouků z řad chroustků, střevlíků, drabčíků, nosatců či chrobáků. Právě pro chrobáky je klíčová přítomnost velkých býložravců, respektive jejich trusu.

Zubr Evropský

Zubr evropský je impozantním zvířetem, které je klíčovým druhem nejenom pro přirozené ekosystémy Evropy, ale je rovněž symbolem mezinárodní ochrany přírody na starém kontinentu. Zubr je největším volně žijícím suchozemským obratlovcem Evropy. Samci dosahují hmotnosti 530 až 920 kilogramů, samice téměř o polovinu méně, 320 až 540 kilogramů.

Zubři se vyskytovali v Evropě od území dnešní severovýchodní Francie, přes střední a východní Evropu až po severní Kavkaz. Dokázali se přizpůsobit velmi široké škále prostředí. Od lesostepí, ale i polopouští v okolí Kaspického moře, až po listnaté a jehličnaté lesy. Ve volné přírodě byl zubr člověkem vyhuben.

Poslední dvě populace zubrů se zachovaly v polské Bělověži a na Kavkaze. V Bělověži byl poslední zubr zastřelen 9. Díky chovu v zajetí se však podařilo zubry zachránit a od 50. let 20. století opět vracet do volné přírody. Zvířata v milovické rezervaci pocházejí z několika polských rezervací. Místní zubři patří k vzácnější a hodnotnější takzvané nížinné neboli bělověžské linii. Jejími zakladateli bylo pouhých sedm zvířat.

V současnosti žije na světě zhruba 5500 zubrů, pro bezpečnou budoucnost tohoto druhu je třeba, aby jejich stavy dosáhly nejméně deseti tisíc jedinců. V České republice patří zubr, stejně jako divoký kůň a pratur, mezi původní živočišné druhy. Jedny z posledních archeologických nálezů dokládají přítomnost zubrů na našem území v Libici nad Cidlinou na Nymbursku v 10. století a v Olomouci ve 14. století. Ve středověku se objevovaly pokusy o vracení zubrů do českých lesů. Například Ferdinand Tyrolský se v 16.

Divocí Koně z Exmooru

Stádo divokých koní pochází z anglického Exmooru. První písemná zmínka o nich je z roku 1086 z takzvané Knihy posledního soudu. V Anglii byli po staletí nazýváni prostě „divocí koně“, od 19. století je tento kůň znám také jako exmoorský nebo keltský pony. Vzhledem, velikostí i zbarvením odpovídá původním divokým koním Evropy, kteří postupně vymizeli po nástupu zemědělství.

Divocí koně žijí v Exmooru celoročně volně a bez lidské péče v hornaté krajině na pomezí hrabství Devon a Somerset v jihozápadní Anglii. I jinde na Britských ostrovech udržují louky a pastviny spásáním hrubé vegetace. Jako národní dědictví jsou chráněni v Národním parku Exmoor. V Milovicích je vůbec první stádo těchto koní v České republice i celé střední a východní Evropě.

Koně z Exmooru jsou ohrožení, jsou totiž vzácnější než panda velká - je jich méně než 1500. Divocí koně mají výrazně odlišnou zimní a letní srst, krátkou hlavu, malé uši, dlouhý ocas, takzvané žabí oči a extrémně silná kompaktní kopyta. Jejich zbarvení je stejné, jako zachytili pravěcí lovci před několika tisíci lety na stěnách jeskyní. Typický divoký kůň je tedy hnědák, zvíře s hnědou srstí a černými žíněmi na hřívě a ocasu a s černě zbarvenou spodní partií končetin.

Pratur

Poslední původní pratur uhynul v roce 1627 v Polsku. Zvířata, která se vyskytují v Milovicích, jsou výsledkem takzvaného zpětného šlechtění. Plemeno Tauros je šlechtěno tak, aby vzhledem a chováním odpovídalo vyhubenému praturovi. Od roku 2008 nizozemská nadace Taurus Foundation pracuje na zpětném šlechtění praturů ve spolupráci s vědci z Wageningenské univerzity. Používá několik primitivních evropských plemen, která jsou praturovi geneticky a vzhledově nejblíže.

Pro pratury jsou typické mohutné slonovinově světlé rohy s černými špičkami. Jejich letní srst je hladká a krátká, na zimu zhoustne a znatelně se prodlouží. Býci mají černé zbarvení se světlým, někdy žlutavým úhořím pruhem podél páteře, světlejší čupřinou delších chlupů mezi rohy a bílým okolím tlamy a nozder.

Pratur se kdysi vyskytoval na většině území Evropy, s výjimkou Irska a severní Skandinávie, v severní Africe a Asii, tedy od Atlantiku po Pacifik. Na území současné České republiky byl pratur velmi hojně rozšířen a v českých zemích byl vyhuben až ve vrcholném středověku, patrně ve 12. až 13. století. Zejména u nálezů z období neolitu ho archeologové v rámci lidských sídlišť nacházejí často jako dominantní druh srovnatelný četností svého výskytu s jelenem.

K nejzajímavějším nálezům na našem území patří lebka samice pratura z údolí Šárky v Praze se zachovalými mohutnými rohy, které jsou přes 70 centimetrů dlouhé. Rohy praturů sloužily jako ozdoba přileb starých Germánů, i když spíše než pro válečníky byly takto využívány k rituálním účelům. Ve středověku byly rohy používány jako poháry při hostinách.

Starý lom u Týřovic

Suťový les 1 km v. Starý lom a jeho blízké okolí s přirozenými výchozy. Lom odkrývá sled svrchnodevonských vrstev, jehož interpretace zásadně ovlivňovala geotektonické a stratigrafické koncepce v západosudetské oblasti /Kettner-Kodym 1919, Gallwitz 1930, Chlupáč 1964, Kodym-Svoboda 1948/, jmenovitě rozdílné hodnocení variské a mladokaledonské orogeneze.

V lomu vystupují černé fylity s faunou spodního famenu /Koliha 1929, Gallwitz 1930/, nadložní sled famenských vápenců s konodonty /Zikmundová 1964/ a fylitické břidlice hraničního intervalu devon-karbon s trilobitovou faunou /Chlupáč 1964/. Jde tedy též o velmi významnou paleontologickou lokalitu, která je opěrným stratigrafickým bodem, významným též z hlediska eventostratigrafie /dokumentuje zvl. účinek tzv. hangenberského eventu při hranici devon-karbon/.

Z nižšího lomu pocházejí prvé nálezy fosilií z české části západosudetské oblasti /Fritsch 1869/. Lom je názorným příkladem tektonické stavby - asymetrické silně překocené, téměř izoklinální antiklinály.

Významné krasové jevy /přímo v lomové stěně vchod do jeskynního systému Západní jeskyně s neobvyklou výzdobou /čirý kalcit/, srv. Řehák /1974/. Celková délka jeskynního systému činí asi 350 m s výškovým rozdílem chodeb 25 m. Krápníková výzdoba je pestrá a zahrnuje i průhledné stalaktity včetně excentrických krápníků a tzv. heliktity (drobné formy krápníků rostoucích všemi směry). Jeskyně není volně přístupná. Jedná se o nejvýznamnější krasovou jeskyni v severních Čechách.

Na lokalitě se nachází i další krasové jevy, např. Velký Vápenný. Referenční opěrný stratigrafický profil pro devon západosudetské oblasti, významná paleontologická lokalita, příklad tektonické stavby /izoklinální antiklinála/, krasové jevy /jeskyně/. Lokalita zvláštního významu pro geol. koncepce a historii geologických věd.

tags: #devon #les #příroda #zajímavosti

Oblíbené příspěvky:

• Ohrožení PC: Co dělat?
• Správné třídění odpadu
• Jak na údržbu mobilních WC v zimě?
• Skládka Odpadu Envisam
• Krásy Polska: inspirace pro cestování