Co je to příroda? Definice, význam a ochrana

Definování přírody je důležité pro vytvoření vztahu a ochrany k ní. To, jak je příroda definována, vypovídá o společnosti a je důležité i pro její ochranu. Koncept přírody je sociální konstrukt, který se vyvíjel v čase, prostoru i kultuře. Nazírání na přírodu v čase značně variovalo. O přírodě se často hovoří, pro některé představuje ideál, ke kterému je třeba směřovat, pro jiné výzvu ke kultivaci.

Historické pohledy na přírodu

Z historických pramenů se dá jen těžko vyčíst, jak na přírodu nahlíželi obyčejní lidé. Různí teoretici se proto přou o to, kdy člověk začal přírodu oceňovat a vydělovat ji ze svého okolí. Jsou známé historky, jak ještě před sto lety vesničané nechápavě kroutili hlavami nad turisty z měst, kteří přijeli obdivovat přírodní krásy.

Zároveň s debatou o estetice přírody dochází v novověku rovněž k pokusům o konstrukci přirozeného stavu. Thomas Hobbes přichází se svou tezí ,,člověk člověku vlkem", v níž je člověk sebestředná bytost myslící jen na vlastní dobro. Jean Jacques Rousseau zastává naopak ideu nezkaženého lidství, v jeho pojetí je příroda primární dobro a člověk se kazí teprve kulturou.

Člověk je v této době již z přírody oddělený, může ji zkoumat, dochází k nástupu přírodních věd, příroda je pochopitelná a poznatelná skrze lidský rozum, pokládá tak základní kámen pro osvícenství a průmyslovou revoluci, dochází k odkouzlení přírody, nárůstu instrumentalismu, což posléze umožnilo rozvoj kapitalismu.

Diskurz přirozenosti a chápání přírody

S problematikou přírody a jejím chápání souvisí diskurz přirozenosti (v angličtině se pro obojí používá pojem nature). Konkrétně jde o zdání přirozenosti a otázky, co je přirozené a co již není. Anders Hansen poukazuje na fakt, že když něčemu dáme přívlastek, že je to přirozené, tak to slouží jako nezpochybnitelný fakt, který vyvolává dojem nezpochybnitelnosti a normálnosti. Co je považováno za přirozené je zároveň správné a nezpochybnitelné, nepřirozené pak může být považováno za škodlivé a zároveň vyvolávat snahy o potlačení resp. vrácení do normálního přirozeného stavu. S tím souvisí i definice rizika jako přirozeného či umělého, jak dále rozvádí Giddens (viz článek Riziková budoucnost).

Čtěte také: Likvidace vozidel Renault v ČR

Anders Hansen zkoumal diskurzy přírody a kultury, tak jak jsou prezentovány v médiích, a rozlišil pět základních diskurzů přírody. První je chápání přírody jako dobré, nezkažené (což se často využívá např. v reklamě na bio výrobky). Dalším diskurzivním rámcem, v němž je příroda interpretována, může být zranitelnost (respektive, že přírodě škodíme, je křehká). Oproti tomu vystupuje třetí pojetí přírody jako hrozby (povodně, tornáda a další přírodní katastrofy). Je zřejmé, že žádný z těchto diskurzů není pravdivý.

Příroda se neustále mění, stejně jako naše nahlížení na ni. Murray Bookchin vystupuje proti vnímání přírody staticky a poukazuje na přírodní dynamiku. Naše představy o přírodě jsou často spíše představami o životním prostředí vzhledem k tomu, že v opravdové přírodě (něčím, co není poznamenané kulturou) se prakticky nepohybujeme. John Barry poté poukazuje na čtyři typy životního prostředí, prvním z nich je divočina (příroda nepoznamenaná kulturou), krajina, zahrada (příroda, v níž se již projevuje kultura, např. venkovská krajina), městská krajina (parky stejně jako problémy krajiny spojené se sídelní kaší) a globální životní prostředí (jenž může být nahlíženo z planetární perspektivy). Příroda stejně jako životní prostředí jsou kulturně podmíněné pojmy, o jejichž přesnou definici a interpretaci je možné vést spory. Definice jsou často považovány za jakousi intelektuální zábavu.

Význam definování přírody

Definování je ale důležité pro pochopení světa - kulturního i přírodního - ve kterém žije. příroda - chápe se ve dvou významech: 1. jako to, co jest, veškerenstvo, vesmír; 2. jako to, co není vytvořeno lidmi, co se vytvořilo samo (na rozdíl od kultury, civilizace). V evrop. jazycích mají výrazy odpovídající čes. „příroda“ také další význam, který lze vyjádřit čes. slovem přirozenost, tj. povaha věci.

P. vystupuje v dějinách jako základ a rámec života lidské společnosti, jako původní domov i jako cizí nepřátelská mocnost, s níž je nezbytné zápasit. Člověk je částí přírody a zároveň více než pouhou její částí, protože překračuje p. cílevědomou činností, svobodným utvářením sebe sama a svého prostředí. To, co patří do sféry kultury, bývá označováno jako „druhá příroda“ (resp. přirozenost) člověka. Lovecko-sběračské kultury jsou zpravidla součástmi přirozených ekosystémů a lze je charakterizovat rovnovážným vztahem k p.

Vliv člověka na přírodu

Ničení původních stanovišť rostlinných a živočišných druhů nabývá na rozsahu s rozšiřováním pastevectví a zejm. zemědělství, kdy dochází k vytváření stálých lidských sídel, k nahrazování původních ekosystémů umělými zemědělskými ekosystémy. Odlesňováním byla již zpustošena rozsáhlá území (např. oblast Středozemního moře, Blízký východ). V některých oblastech se podařilo dosáhnout nové, trvalejší rovnováhy mezi zemědělskými ekosystémy a přír. prostředím (záp. V novověku, s rozvojem industrializace, urbanizace a kolonizace, zejm. pak ve 20. st. byl do krajnosti doveden vztah k pozemské p. jako k pouhému prostředku, jako k předmětu neomezeného využívání, nezničitelnému předpokladu výroby, nevyčerpatelnému zdroji surovin a zároveň jako k bezedné skládce odpadů.

Čtěte také: Tipy pro ekologickou domácnost

Zatímco v agrárních společnostech převládal vztah k p. daný úctou k řádu p., jak o tom svědčí dějiny náboženství, v novověku se stal určující vztah k p. jako k věci, k mechanismu. Matematizovaná věda umožnila praktické ovládání p., průmyslová revoluce si vynutila rozsáhlé zásahy do pozemské p., pro které vytvářela tech. prostředky. V Sev. Počátky vytváření antického pojetí p. jako toho, co roste samo ze sebe, jako všeobsáhlého celku zahrnujícího procesy vznikání a zanikání, byly spojeny s přechodem od mytického k rozumovému přístupu ke světu, se vznikem filozofie.

Středověké fil. myšlení navázalo na antické pojetí p. jako oživeného celku, pojmem boží milosti zdůraznilo však podřízenost přirozeného nadpřirozenému. Novověké fil. myšlení, jež se opíralo o autonomii poznávajícího a jednajícího subjektu, přineslo pochopení p. jako matematizovatelného předmětu poznání a materiálu lidské praxe (G. Galilei, I. Newton, R. Descartes). Moderní přírodověda se tak mohla rozejít s teleologickým pojetím p. Jako reakce na toto rozdvojení subjektivního a objektivního se rozvinula filozofie přírody, která na rozdíl od kvantitativního, mechanistického pojetí zdůrazňovala její kvalitativní aspekty (G. W. Leibniz, J. W. von Goethe, F. Schelling, G. W. F. Hegel).

Odkaz na přírodu byl v novověku oporou kritiky společnosti a byl ideovým základem emancipačních snah měšťanstva. Vývoj přír. věd. přinesl důkazy o dějinné povaze p. Současná ekologická krize ukazuje z nového úhlu dějinnost pozemské p.: jeví se nyní jako křehký, jedinečný a ničím nenahraditelný základ lidské společnosti, o jehož zachování je nutno trvale pečovat. Lidé mají velmi omezené možnosti napravit to, co v p. poškodili. Není v jejich silách obnovit vyhubený rostlinný či živočišný druh, původní přirozený ekosystém, biosféru, rozvrácenou v jaderné válce.

Ochrana přírody a trvale udržitelný rozvoj

Otázka, co je nutno učinit, aby byla uchována životaschopnost a rozmanitost pozemské p., patří mezi hlavní otázky posledních desetiletí našeho století. Nezbytností se stává vytváření harmonické jednoty člověka a p. Je nutné restrukturovat spol. reprodukci se zřetelem k jejím ekologickým předpokladům a následkům, rozvinout ekologické dimenze technologií, politiky, změnit způsob života a hodnotové orientace. Na nezbytnost i na možnosti této přeměny poukázaly zejm. zprávy Římského klubu, dále např. práce H. W. Gruhla, E. F. Schumachera, T. Roszaka, A. Naesse, F. Capry. V souvislosti se současnou ekologickou krizí vystupuje rovněž otázka podílu vědy na devastaci p., zda je nutné změnit její paradigma.

Na nezbytnost překonání mechanistického paradigmatu ukázal F. Capra. Možností ekologického paradigmatu s-gie se zabývali W. R. Catton jr. a R. E. Dunlap. Souhrn těchto změn je někdy označován jako ekologická revoluce (environmental revolution). Zatímco zemědělská revoluce začala zhruba před 10 tisíci lety a průmyslová revoluce před 200 lety, kvalitativní změny v životě lidstva označované jako ekologická revoluce jsou uskutečnitelné vzhledem k růstu populace a zostřující se ekologické krizi v průběhu nejbližších desetiletí.

Čtěte také: Umění a příroda

Soudobé pojetí ochrany p. je určeno koncepcí trvale udržitelného rozvoje. Cílem ochrany přírody je zajistit, aby biosféra poskytovala max. prospěch současným generacím a aby si zároveň uchovala svůj potenciál uspokojovat potřeby budoucích generací. Výrazu „conservation“ odpovídá slovo „uchování“; znamená nejen ochranu v úzkém slova smyslu, ale trvalé využívání přír. zdrojů, které není v rozporu s jejich zachováním, a rovněž obnovu a zlepšování přír. prostředí. Ochrana p. je v tomto smyslu součástí sociální reprodukce.

V posledních desetiletích se rozšiřuje přesvědčení, že p. je nutné chránit nejen proto, že je užitečná, ale také proto, že si zaslouží obdiv a úctu, že je hodnotná nejen jako prostředek k dosahování cílů, ale také tím, že je a jak je. Uznání vnitřní hodnoty p. a jejích přirozených práv lze považovat za rozvinutí a stvrzení lidské přirozenosti, humanity. V novém světle se tak ukazuje význam naturalistických směrů v dějinách s-gického myšlení.

Ekosystémové služby a jejich hodnocení

Je jisté, že příroda nám, lidem, poskytuje určité užitky, bez kterých se jen těžko obejdeme. Patří mezi ně kupříkladu potraviny, dřevo, ale také regulace odtoku vody z krajiny, čištění vody, fotosyntéza, tvorba půdy a mnoho dalších. Kromě toho je pro nás příroda také zdrojem inspirace, odpočinku a duchovních prožitků. Celosvětový projekt Millennium Ecosystem Assessment (MA 2005) popsal tyto užitky jako ekosystémové služby. Bereme je často jako samozřejmost a mnohé z nich jsou pro nás volně dostupné.

Pokud všechno funguje, pak si v každodenním životě využívání ekosystémových služeb ani neuvědomujeme, ale například povodně nás opakovaně přesvědčují o tom, že ekosystémové služby (nebo jejich selhávání) dokážou do našich středoevropských životů důrazně vstoupit. Převážnou většinu ekosystémových služeb - v případě ochrany před povodněmi například retenci vody v krajině - jsme přitom lidskými silami schopni obtížně nahradit a pokud vůbec, pak často za cenu velkých nákladů. Podpora přírodních procesů navíc někdy představuje účinnější a levnější řešení našich problémů než řešení technická.

Míra a kvalita poskytování ekosystémových služeb se odvíjí od kondice přírody - biodiverzita a zdraví ekosystémů je základní podmínkou pro to, abychom mohli z přírody ekosystémové služby získávat. Z praxe ale víme, že je tu rozpor: je jisté, že jsme na přírodě závislí, přesto ji svou činností dlouhodobě poškozujeme a omezujeme její schopnost životodárné služby poskytovat. Má-li se tato praxe změnit, musí se změnit také rozhodování při správě přírodních zdrojů - především na úrovni veřejné správy a podnikání, ale i jinde.

Zkušenost z desítek let historie ochrany přírody ale ukazuje, že založit dobrou správu přírodních zdrojů pouze na představě o jejich užitečnosti nestačí. Při rozhodování bývají často brány v úvahu jen ty části přírody, jejichž využívání je spojeno s nějakými náklady nebo naopak zisky. Příroda nám ovšem poskytuje některé statky a služby zdarma a my míváme tendenci žít na účet přírody, tyto vstupy přehlížet, a tím podceňovat význam přírody pro náš život.

Změnu by mohl způsobit konkrétnější vhled do problému, jaké ekosystémové služby vlastně čerpáme, kolik jich je, jaký význam a hodnotu pro náš život mají. Tyto otázky jsou obtížné a pro odpověď musíme sáhnout za hranice oboru přírodních věd. Na několika zahraničních projektech (UK NEA, 2011) je však vidět, že provést kvantifikaci ekosystémových služeb poskytovaných přírodou lze. O pilotním hodnocení provedeném v ČR pojednává následující článek.

Studie pro Evropské tematické středisko pro biodiverzitu byla vypracována Centrem pro otázky životního prostředí Univerzity Karlovy ve spolupráci s AOPK ČR v letech 2010-2011. Cílem studie bylo testování možných přístupů k hodnocení ekosystémových služeb a snaha analyzovat možnosti využití konceptu ekosystémových služeb v ochraně přírody.

Pilotní studie rozvinula biotopově zaměřený přístup ekosystémového účetnictví a přenosu ekonomických hodnot se zaměřením na travinné ekosystémy, tedy přírodě blízké a přírodní travinné biotopy stejně jako obhospodařované louky a pastviny. Ekosystémové služby travinných ekosystémů jsou úzce provázány se zemědělským hospodařením, které tradičně spoluutvářelo středoevropskou krajinu. Ačkoliv v posledních desetiletích rozloha zatravněných ploch v ČR prudce vzrostla, v současnosti jsou v rostoucí míře ohrožovány rozrůstáním zástavby a infrastruktury stejně jako zanecháním hospodaření a následným zarůstáním lesem. Integrovanější zhodnocení přínosů travinných ekosystémů pro lidskou společnost zároveň stále chybí.

Studie usilovala o zachycení biofyzikálních indikátorů a ekonomických hodnot ekosystémových služeb travinných ekosystémů, jako jsou ukládání uhlíku, regulace vody a eroze, odolnost vůči invazím či potenciál pastvy. Smyslem kvantifikace ekosystémových služeb je zhodnocení často opomíjených přínosů, které má existence přírodních systémů pro lidskou společnost. Vyčíslení užitků poskytovaných přírodním prostředím lidské společnosti by mělo napomoci k pozastavení degradace ekosystémů a přispět k analýze efektivity prostředků vynaložených na obnovu ekosystémů či jejich udržování v příznivém stavu.

Travinné ekosystémy jsme v této studii definovali jako biotopy s travinobylinným pokryvem, využívané obvykle k pastvě či produkci sena. V České republice zaujímají zhruba 11 % celkové rozlohy území. Přírodě blízké či přírodní biotopy byly převzaty z vrstvy mapování biotopů (AOPK ČR 2010) a sdruženy do širších kategorií, jako jsou vlhké či aluviální louky, suché trávníky nebo alpinské louky. Téměř tři čtvrtiny rozlohy trávníků v ČR tvoří pravidelně obhospodařované louky či pastviny, které nesplňují definici přírodních biotopů. V mnoha případech se jedná o biotopy s různým stupněm poškození, s projevy zarůstání nepůvodními invazními druhy, půdní eroze či s náletem dřevin.

Služby travinných ekosystémů

Ekosystémové služby je nezbytné vnímat ve smyslu společenských přínosů přispívajících ke kvalitě života obyvatel či tvořících předpoklady ekonomické produkce. V této pilotní studii jsme se zaměřili na hlavní služby poskytované travinnými biotopy. Pro kvantifikaci některých typů služeb nejsou dostupná vhodná souhrnná data (například o genetických zdrojích či léčivech) či nejsou v kontextu travin tak významné, což je případ regulace kvality ovzduší. V případě zásobovacích služeb jsme se zaměřili na produkční kapacitu skotu jakožto hlavní zásobovací službu travin, respektive produkci masa coby finálního užitku.

V případě regulačních služeb ekosystémů jsme zahrnuli ukládání uhlíku - regulaci klimatu, regulaci půdní eroze, zadržování vody, zneškodňování odpadů - odstraňování dusíku a odolnost vůči invazním druhům. Jako zástupce kulturní služby jsme vybrali rekreační službu, resp. vnímanou estetickou hodnotu vyvážené zemědělské krajiny, kde louky a pastviny mají svoje nezastupitelné místo.

Biotopový přístup k hodnocení ekosystémových služeb

Pro pilotní analýzu služeb poskytovaných travinnými ekosystémy jsme rozvinuli tzv. biotopový přístup k ekosystémovému účetnictví (Vačkář et al. 2010). Přírodní biotopy představují cennou zásobu přírodního kapitálu a z existence biotopů je odvozen roční tok ekosystémových služeb. Ekosystémové služby lze charakterizovat zaprvé biofyzikálním množstvím, tedy rozsahem toku služby ve fyzických jednotkách (například hmotnostní či objemové jednotky) v určitém časovém období. Pro kvantifikaci služeb ekosystémů bychom ideálně potřebovali ekologické produkční funkce, tedy funkční vztahy mezi jednotkami poskytujícími danou službu a přínosy lidské společnosti. Protože však tyto funkční vztahy nejsou stále dostatečně prozkoumané, vyšli jsme z přenosu hodnot jednotlivých služeb na plochu biotopů.

V pilotní studii jsme pro odhad biofyzikálních toků služeb ekosystémů sestavili indexy odvozené z přehledu literatury. Například regulační služba ukládání uhlíku (v jednotkách Mg C ha-1) byla odhadnuta z přehledu hodnot akumulace uhlíku v různých typech travinných ekosystémů. Regulaci odtoku vody jsme odhadovali na základě přehledu hodnot odtokových koeficientů (m3ha-1). Pro výpočet maximálního počtu hospodářských zvířat jsme využili vzorec zatížení pastviny založený na výnosu a rozloze pastviny, délce pastevní sezony a živé hmotnosti zvířete (Háková et al. 2004). Regulaci invazí jsme hodnotili jako kombinaci míry zasaženosti invazí (invadovanost) a zranitelnosti vůči invazím (invazibilita; Chytrý et Pyšek 2008).

Protože ekosystémové služby jsou konceptem integrujícím ekologii a ekonomii, dalším krokem biotopového ekosystémového účetnictví je vyčíslení ekonomické hodnoty dané služby. Vyčíslení společenské hodnoty v peněžních jednotkách se stalo standardem pro analýzu a kvantifikaci ekosystémových služeb. Některé ekosystémové služby, zejména regulační a kulturní, nejsou obvykle zahrnuty v tržních vztazích, takže neznáme jejich „pravou“ hodnotu. Pro pilotní studii jsme využili přístupu přenosu hodnot, který se používá v případě nedostatečného množství dat o hodnotách ekosystémů. Pro přenos ekonomických hodnot jsme převzali údaje z původních domácích a zahraničních valuačních studií, kdy byla uvažována úprava pomocí směnného kurzu a indexu spotřebitelských cen z databáze OECD na ceny roku 2010 (Melichar 2010).

Pro vyjádření jejich hodnoty lze využít celou škálu různých dalších ekonomických přístupů. Například pro odhad ekonomické hodnoty služeb regulace eroze jsme využili výsledků studie o nákladech na odstraňování erodovaného materiálu z vodních toků (Křůmalová et al. 2000). Hodnotu uhlíku jsme založili na průměrné hodnotě nákladů na zamezení emisí CO2 v hodnotě 2 123 Kč na tunu emisí CO2(Kuik 2007). Pro ocenění ostatních služeb jsme využili studie pracující s dalšími přístupy, například náklady náhrady za danou službu (v případě regulace vody je náhradou vodní nádrž; Pithart et al. 2008), ochotu platit za kulturní estetickou službu zemědělské krajiny (Křůmalová et al. 2000) či data z náhradního trhu pro odstraňování dusíku (Rybanič et al. 1999). Ekonomickou hodnotu regulace invazí jsme odvodili z nákladů na potírání bolševníku v zasažených typech travinných biotopů. Cena regulace invazí se pohybuje od 248 Kč ha-1pro aluviální louky po 3 968 Kč ha-1pro alpinské a subalpinské louky.

Hodnota ekosystémových služeb travinných biotopů v ČR

Každoroční hodnotu ekosystémových služeb poskytovaných travinnými biotopy v ČR jsme vyčíslili zhruba na 65 miliard Kč. Hodnota služeb obhospodařovaných pastvin a luk v úhrnu v ČR mírně převyšuje hodnotu služeb zajišťovaných přírodními a přírodě blízkými biotopy, přičemž hodnota každoročního toku služeb z pastvin dosahuje 36 miliard Kč a hodnota služeb přírodních biotopů 29 miliard Kč. Vzhledem k menší rozloze přírodních biotopů však přírodní biotopy dosahují daleko většího výkonu při zajištění ekosystémových služeb, a to 79 201 Kč ha-1ve srovnání s plošnou hodnotou 51 428 Kč ha-1pro obhospodařované traviny. Přírodní a přírodě blízké biotopy dosahují vyšších hodnot na plochu zejména v případě regulace odtoku vody, odstraňování dusíku a regulace invazí. Naopak pastviny dosahují celkem pochopitelně vyšších výnosů hospodářských zvířat. Při součtu všech hodnocených služeb dosahují z hlediska jednotlivých biotopů nejvyšších hodnot na jednotku plochy vlhké a aluviální louky (obrázek 1). Vydatnost služeb je v tomto případě odvozena mj. od vysoké hladiny primární produkce a zachovalosti těchto typů biotopů.

Z jednotlivých ekosystémových služeb dominuje tok a hodnota služby regulace odtoku vody. Hodnota regulace vody se pohybuje v rozmezí zhruba 32 853-75 815 Kč ha-1. Trvalé travní porosty, přírodní i intenzivněji obhospodařované, uspoří ročně přes 2 mil. tun půdy, která by jinak byla spláchnuta či odnesena do vodních toků a nádrží.

Jak ilustruje obrázek 2, ekosystémové služby travinných biotopů jsou vztaženy zejména k jejich rozloze v jednotlivých částech České republiky. Aluviální louky zadržují vodu a odstraňují dusík, obhospodařované louky produkují maso a mléko a horské louky nejlépe odolávají invazím a slouží rekreaci.

Ekonomická hodnota ekosystémových služeb pro jednotlivé kategorie travinných biotopů (v cenách roku 2010)

Současná krize a hledání nového vztahu k přírodě

V posledních měsících plnila příroda první strany novin. Rozličné soudy o tom, co se v přírodě právě nyní odehrává, dokládají, jak málo rozumíme planetární biosféře. Příroda funguje jako projekční plátno téměř jakéhokoli světonázoru: přírodní svět je v ohrožení a neumí se bránit, zároveň vrací úder v podobě hurikánů; lidstvo ji zásadně ovlivňuje, ale příroda si dělá co chce; je křehká a živá, a ve stejné chvíli funguje mechanicky a bezchybně; příroda je chemický stroj i inteligentní Gaia - a tak dále a tak dál.

Tato nepolapitelnost přírody, naše neschopnost ji s konečnou platností definovat, pramení také ze zcela konkrétního procesu, kterým se vyznačovala modernita - rozpolcení reality na „lidský svět“ a „přírodu“. Vynalezení „přírody“ jako sféry „mimo“ člověka je výsledkem dlouhodobého snažení. Sociolog Bruno Latour popsal ve své knize Nikdy jsme nebyli moderní nejrůznější vědecké i filosofické projekty moderny, které „očistily“ lidský svět od přírodních prvků. Zkonstruovaná dichotomie, člověk jako subjekt, příroda v roli objektu, lidské dějiny - ó, slávo - na pozadí mlčících přírodních kulis: příroda je „tam venku“.

Právem vyhuben! Ničit a mučit, kontrolovat a kolonizovat „vnější“ přírodu - právo člověka, který jako by žil v abstraktním a nedotknutelném království racia, nezávisle na hmatatelných ekosystémech. Jak by vypadala současnost bez tohoto násilného a uměle vytvořeného rozkolu lidí a přírody? Bylo by tak samozřejmé vytěžit každý kopec? Tahat černé zlato ze zemských útrob? Bylo by tak snadné obhájit kolonizaci zemí, jejichž obyvatele Evropa překřtila na „přírodní národy“, tedy méně lidské? Kdo by ničil planetární bytost, k jejímž údům a výtvorům bytostně patří?

Tyto modernistické zmatky dnes plodí nové sofisty. Posměšně se ptají: „Ale pokud člověk není vládce planety, proč by ji měl ochraňovat? Pokud člověk patří k přírodě, neměl by se o nic snažit a nic ovládat, měl by žít jako srnky nebo vlaštovičník - starat se sám o sebe, jíst, rozmnožovat se a přežívat. Žádné zachraňování. Touché!“ Jenže takové představy dál kopírují modernistické pojetí přírody - pasivní, do sebe zahleděná, pudová a navzájem se požírající. Ano, odmítám „chránit“ přírodu z pozice majitele a vládce, ale odmítám také redukovat přírodu na kulisu plnou hloupých tvorů. Ani antropocentrický „pán“, ani „přírodní“ rab.

Současné tisíciletí, které čelí zániku, potřebuje vrátit člověka do přírody, ale zároveň přírodě znovu přiznat její sílu, subjektivitu, inteligenci, schopnost emancipovat se a vyvíjet, žít v plném rozsahu. Neovládat - a nebýt napospas. Co tedy jsem, pokud nesouhlasím s drancováním planety? Jsem příroda, která se ozývá. Jsem příroda, která se brání.

tags: #příroda #co #to #je

Oblíbené příspěvky:

• Tipy pro snížení odpadu
• Čínské klima
• Eon Odpadkový Koš: Recenze
• Sao Miguel: Ráj pro ekologickou dovolenou
• Odpadové hospodářství v Hruškách