Symbolika přírody v umění a kultuře

Obdiv k přírodním krásám je pravděpodobně starý jako lidstvo samo. Co se na přírodě líbí a v jaké komplexitě, se ale dost radikálně mění, a to jak v rámci jednotlivých kultur, tak i v historii naší evropské kultury. Některým kulturám či obdobím může připadat krásný jednotlivý objekt (strom, květ), případně nějaké pěkné místo, o nadšení z celé krajiny však máme doklad pouze u omezeného počtu kultur i období. Ostatně pojem krajiny sám se objevuje až v renesanční Evropě a to v souvislosti s pozadím malovaným na obrazech, nikoli s krajinou skutečnou. Většině kultur se také líbí především scenérie člověkem obhospodařované krajiny, ať již v podobě pastvin, polí či zahrad, zatímco divoké pralesy, velehory, pouště či dokonce bažiny je buď nechávají chladnými, nebo je spíše považují za nehezké.

A pokud dnes žasneme nad krásou ledovci věnčených velehor, strmých skalisek porostlých chudou vegetací, užíváme si krásy tropických pralesů i šumavských lesů, ba dokonce se škrábeme na vrcholky hor, abychom mohli pohlédnout do kraje, pak je to díky tomu, že nás tomu naše evropská kultura učí, a to vlastně až od 18. století. Takové intenzivní prožívání přírody spíše volné až divoké skutečně začíná až v této době a bylo provázeno poprvé ve větší míře třeba i výpravami za těmito krásami, z kterých se vyvinul dnešní turismus. V Evropě mělo do té doby tradici především zalíbení v hospodářské krajině, utěšené a idylické, a to prakticky už od antiky, resp. 18. století je sice líčeno především jako století racionalismu a osvícenství, přesto v něm byla i řada těchto preromantických proudů, které pak vyústily v obdiv k přírodě v romantismu.

Tento proud nás pak pravděpodobně ovlivnil nejvíce, a jeho výsledkem je jak naše estetické okouzlení přírodou, tak zcela hmatatelné fenomény intenzivně dotvářející krajinný ráz - výstavba různých turistických zařízení podél vyhledávaných cest, turistické značení i rozhledny, stejně jako chráněná území či národní parky. Slovo „romantický“ dnes však již označuje poněkud jiné věci než v době, která je takto označována. „Večery při svíčce“ můžou sice být skutečně romantické i v tehdejším slova smyslu, ale málokdo by dnes považoval za romantické nadšení nad večerem při svíčce s umrlcem, strašidlem, stejně jako romantické sice mohou být červánky, ale málokdo by tak označil listopadové deštivé počasí, uragán či temný a děsivý les. Přesto všechny tyto věci tehdejší romantismus zahrnoval a dodnes vlastně vzbuzují náš zájem, protože jsme stále dědici romantismu, i když tento pojem používáme poněkud jinak.

V tomto textu se podívejme na to, co vlastně „pravý“ romantik na přírodě obdivoval, čeho si všímal a čím se to podobá, ale i liší od dnešního postoje, případně i od postojů, které mu předcházely. Hlavním myšlenkovým proudem před romantismem bylo osvícenství, vyznačující se jak důrazem na rozum a racionalitu člověka, tak důrazem na jasné a přesné formy, jejichž reprezentantem byla klasicizující tendence v umění. A právě na tyto tendence - v umění i myšlení - pak přichází reakce snažící se o opak a jež je spojena i s další vlnou zájmu o přírodní krásno.

Romantismus a jeho projevy

V kontextu změn vztahu k přírodě v novověku je významné, že již nejen jednotlivci či menší skupiny, ale celý proud v evropské kultuře přináší obdiv k přírodě a ocenění jejích estetických stránek. Tento proud ale zdaleka není jednotný a má různé vývojové tendence i zabarvení v různých zemích, stejně jako umístění v čase. Zdeněk Hrbata a Martin Procházka ve své knize Romantismus a romantismy (2005) hovoří v této souvislosti o potřebě chápat pojem romantismu pluralisticky a hovořit spíše o romantismech. Problém je pochopitelně už s datací, protože v různých zemích romantismus přichází v různém období. Nicméně jako romantismus se většinou označuje období přibližně mezi lety 1790 až 1840 (popř. do poloviny století), s počátky především v německé kultuře v Berlíně a Jeně a rozšiřující se do Evropy - do Anglie, Francie a dále. Řada prvků charakteristických pro romantismus se vyskytuje ovšem v evropské kultuře již dříve (mluvíme o preromantismu), silně je můžeme vidět např. od počátku 18. století v Británii.

Čtěte také: Příroda v českém umění

Naopak nesmíme zapomínat, že paralelně pokračuje v evropské kultuře i linie klasicizující, snažící se v přírodě vidět značně jiné ideje a preferující zjednodušeně řečeno krajinu ideální, arkadskou (ať již v podobě idylické, či heroické), jak ji známe v podstatě již od antiky. O romantismu nám může prozradit něco již jeho etymologie. Termín pochází ze starofrancouzského slova romance, kterým se označovala románská mluva v protikladu k latině vzdělanců. Od 17. století se pak adjektiva „romantický“ užívalo ve významu „jako v románě“, jako něco vybásněného, dobrodružného, fantastického, ale i nepravdivého. V této době se používá, ne již s kritickým podtónem, i pro označení krajiny z obrazů Lorrainových a Poussinových a rozumí se jím citové kvality malby. Tím se dostává pojmu romantismus i prvního spojení s přírodou.

Opozice vůči osvícenství

Romantismus totiž vzniká z pochybností vůči klasickému, vůči klasickým, tj. rozuměj antickým vzorům, stejně jako vzniká z rousseauovské skepse vůči civilizaci a kultuře, tolik vynášených osvícenstvím. Tomu odpovídá pak i zcela opačná východiska uvnitř člověka i ve vnějším světě. Jestliže lidé osvícenství hledají sílu i smysl své existence v rozumu a racionálním zkoumání vnějších věcí, romantik se obrací ke svému nitru, kde hrají hlavní roli emoce a duchovní „rozměr“. Zatímco osvícenci se obracejí do vnějšího světa s důvěrou v jeho poznatelnost nástroji vědy a rozumu, romantici naopak zdůrazňují pokoru před nekonečností vesmíru, přírody, Boha, před tajemstvím. Zatímco přísně a racionalisticky založené osvícenství nenávidí „pověru“ i církev a ústí někdy až do ateismu, člověk romantismu se obrací znovu k duchovnímu prožitku, k hledání Boha, a to v oficiální církvi i mimo ni.

Středověk a gotika v romantismu

Snaha nalézt protiváhu k antice a jejímu pohanství vede především ke (znovu)nalezení křesťanského středověku. Středověk, zejména gotika, se nyní stává vrcholným obdobím, ke kterému se upínají zraky Evropanů. Gotika jako sloh, považovaná kritiky obdivujícími antiku za pouhopouhý sloh barbarů - Gótů - je nejen rehabilitována, ale 19. století se ji dokonce pokusí „resuscitovat“ v podobě novogotiky. A nalézáme tu i argumentaci založenou na zdůrazňování přírody, protože gotika je v této době chápána jako nejorganičtější, vegetativní bujivosti nejbližší dílo lidských rukou, znázornění přirozené architektury a krásy lesa. Pěkným dokumentem je esej Jamese Halla (Esej o původu, historii a principech gotické architektury, 1785), který přímo odvozuje vznik gotického slohu (ba dokonce provádí experimenty v tomto duchu) z ohýbání a použití dřevin - prutů, větví a kůlů, majících předobraz v kamenných osekaných větvích pozdní gotiky. Pro romantiky gotické tvarosloví jakoby splývá s přírodou, stejně jako se gotické ruiny vynořovaly ze změti rostlinstva, které je obrůstaly a se kterými jakoby srůstaly (viz řada obrazů C. D. Friedricha).

Stejně tak v opozici vůči osvícenskému racionalismu i upřednostňování antiky jsou pak objeveny i místní neantické tradice pohanské, především mytologie severská a keltská, ať již původní či umělá (Macphersonův Ossian, souborně 1765). Posvátno a tajemno ale zprostředkovávaly i další formy, především pohádky (Grimmové, 1812) a lidové příběhy, sbírané - ostatně již osvícenci - mezi lidem. S tím vůbec souviselo i „objevení“ národních tradic a národního povědomí, opět v opozici vůči kosmopolitnímu osvícenectví. Kromě duchovna křesťanského středověku měli romantici rádi i pohádky či neantické pohanské mytologie.

Odkouzlení světa a návrat k přírodě

Romantismus byl ovšem i opozicí či vzpourou proti nastupujícímu „modernímu“ věku technologií. Jak shrnuje filosof Břetislav Horyna: „Romantizovat svět znamená vrátit mu nazpět kouzlo, které začal ztrácet s rozvojem moderní civilizace. Odkouzlení světa, které přinesla racionalizace, empirizace, subjektivizace a modernizace, vytváří žitou skutečnost, již chce romantická poezie opět mystifikovat, znovu zakouzlit. Jak se Evropan odvracel od vlastní kultury, našel také znovu zalíbení v kulturách odlišných, v exotice. A to nejen v Orientu, na Blízkém Východě, ale i na Dálném východě či v obou Amerikách a vůbec u přírodních národů celého světa (Delacroixovy obrazy z Alžíru, ale i Chateaubriandova Atala), což už byla ovšem tendence celé druhé poloviny 18. století.

Čtěte také: Boží Dar: Nesouhlas s vymezením CHKO

Pochopitelně ne k přírodě descartovsky geometrizované a mechanizované či přírodě eukleidovsky geometrických tvarů, ale stejně jako Rousseau k přírodě volné a divoké, která ztělesňovala tajemství vesmíru i Boha. Právě v přírodě byla pro romantika přítomnost duchovního principu či Boha nejvíce zřejmá. V přírodě, která je jakýmsi pojítkem i zprostředkovatelem mezi Bohem a člověkem, může člověk nejlépe zakoušet kontakt i ztotožnění se s božstvím. Námětem romantického umění je proto příroda volná, často ve svých divokých, člověka převyšujících aspektech, rozevírající se do nekonečna, kde mírou není člověk, ale Bůh. Romantici, vyhledávající v přírodě samotu a putující osaměle krajem, nejsou vlastně nikdy sami. Jsou blíže Bohu, pobyt v přírodě je pro ně hlubokým náboženským zážitkem. Krajina celá je nejen proniknuta Bohem, ale je přímo (pohansky) oduševnělá, celá žije. Jak si zapsal v jednom fragmentu Novalis: „Zvláštní druhy duší a duchů, které obývají stromy, krajiny, kameny, malby. Na krajinu musíme nazírat jako na dryádu nebo oreádu. Krajinu máme pociťovat jako nějaké tělo.

A tato samota neumožňuje jen bližší kontakt s božstvím, ale obdobně jako u Rousseaua, i s vlastním nitrem, ke kterému se díky duchovnímu zážitku z přírody můžeme lépe přiblížit. Jak píše opět C. G. „Úloha malíře nespočívá ve věrném znázornění vzduchu, vody, skal a stromů. Má vyjadřovat odraz své duše, svých citů," napsal malíř Caspar David Friedrich. Jeho slavný obraz "Poutník nad mořem mlh", kol. 1818, přitom využívá některých prvků konkrétní krajiny z hranic Čech a Saska. Je pohledem z Liliensteinu směrem do Čech, pravděpodobně na Růžák (či Klíč nebo Milešovku?).

Příroda jako slovník

Tato spojitost našeho nitra s přírodou, krajinou se stala předmětem obrovského zájmu a oblíbenosti přírody v romantickém umění. Umění připadl nyní obrovský úkol - odhalit a pronikat k tajemství lidské duše. K tomu ale bylo zapotřebí nějakého slovníku, díky němuž bychom byli schopni vyjádřit (obrazem, slovem) nevyjádřitelné. A tím nejlepším, co dokáže zobrazit hnutí v našem nitru, je právě příroda. Tyto pocity v nás příroda vyvolává, protože i my jsme přírodou. Novalis ve svém Modrém květu (1802) píše: „Pokud se týká obrazů, je příroda nejskvělejší učitelkou. Vytváří nesčetné krásné i podivuhodné podoby … Máme zálibu ve zpěvu slavíka, v šumění větru a v nádherných světlech, barvách a podobách, protože působí příjemně na naše smysly; a poněvadž naše smysly jsou takto uzpůsobeny přírodou, která vytváří skutečnost, líbí se nám i její umělé napodobení. I sama příroda chce vychutnati požitek ze své umělecké tvořivosti a proto se proměnila v lidi, v nichž se sama těší ze své velkoleposti…“ V tomto citátu je ovšem vidět i jiné pojetí umění, které se vlastně nedá zcela odlišit od přírody, i ono je vlastně prostřednictvím umělce jejím dílem.

Zde se silně uplatňuje nejen kantovská koncepce přírodní krásy projevující se svou uměleckostí a umělecké projevující se jako „produkt přírody“, ale nová kantovská koncepce génia, jehož prostřednictvím příroda vytváří pravidlo. Pro romantika příroda splývá s uměleckými díly člověka často v nerozlišitelném, tajemném a neustále proměnlivém celku, tak jako např. Pokud je příroda jakýmsi slovníkem, jehož prostřednictvím se můžeme nejen vyjadřovat, ale kterým ona vlastně mluví sama se sebou, pak je to slovník příznačně tajemného, ambivalentního významu. Schelling píše: „Co nazýváme přírodou, je báseň, která je uzavřena do tajného zázračného písma.“ V romantickém umění nejde tedy vůbec o nějakou doslovnou, „realistickou“ nápodobu krajiny, jak píše C. D. Friedrich: „Úloha malíře nespočívá ve věrném znázornění vzduchu, vody, skal a stromů.

Odvrácená strana přírody

Pro romantismus bylo typické i akcentování odvrácených stránek přírody, jejích „nočních stránek“, německy Nachtseiten, což se mohlo projevit v jisté surovosti živlů, ale i určité sychravosti, nevlídnosti a smutku krajiny. Romantická duše však již není plná ideální „apollinské“ harmonie klasicistů. Je to duše plná tragického, rozervaného a melancholického osamění či mystického tajemství a tušení božství. Bolestný a melancholický pocit, zakoušený tváří tvář v přírodě - a to i vůči jejím krásám - je určitě něco, co nacházíme v některých tónech už u Rousseaua (Vyznání, Julie). Světobol, melancholie a žal plný touhy je něco, co je typické pro toto období. (Ale nejen pro Evropana. Právě melancholie a bolest z krásy přírody jsou velmi charakteristické např. pro Japonce.) Příroda začíná probouzet i v evropském člověku stesk, tesknotu.

Čtěte také: Oslava Přírody: Počátky

Je to v neposlední řadě i rousseauovský stesk po původním a ztraceném ráji, životu lidstva v přírodě a „v přirozenosti“. Tady je romantismus dědicem i stesku po Zlatém věku idylické krajinomalby a klasicismu. Je to ale i bolest ze svobody přírody, z její „přirozenosti“, a vlastně svobody a autonomie (byť domnělých). Theodor Adorno tuto bolest vidí jako charakteristickou právě pro vnímání přírodního krásna člověkem novověku: „Po dlouhá období se stupňoval cit pro přírodní krásno s utrpením na sebe odkázaného subjektu z upraveného a uspořádaného světa; tento cit nese stopu světobolu…“ Melancholie či stesk romantiků vede k oblibě krajin či přírodních objektů vzbuzujících tento pocit zvýšenou měrou - tedy ke scenériím „pozdním“, plným smutku, podzimu, ruin, stop konce, umírání, nebo prostě mlhavým, sychravým, k tomu, co...

Symboly na váze

Jednorožec je symbolem čistoty a síly. Jeho roh měl, dle dávné tradice, léčivou sílu. Symbol hada je mnohoznačný. Mořská panna není běžně užívaným symbolem. V Čechách byla mořská panna často spojována s exotikou a objevovala se na vývěsních štítech obchodů. Mořská panna s harfou (siréna) lákala svým vzhledem a krásným hlasem námořníky, kteří ztráceli kontrolu sami nad sebou a stávali se jejich snadnou kořistí. Pokud byla zobrazována se zrcátkem a hřebenem, mohlo se jednat o symbol krásy, marnivosti. Taktéž Pán (lat. Faunus) je bájnou postavou. V překladu je jeho jméno "všechno", je tedy spojován s veškerenstvem přírody, v řeckých mýtech vystupuje jako bůh pastýřů. S Pánem je spojena báje o mladé nymfě, která se před Pánem proměnila v rákos.

Adam Kašpar a fascinace přírodou

Malíř a výtvarník Adam Kašpar se sice narodil v sousední Litomyšli, ale odmala žil ve Svitavách, jeho rodiče jsou rodilí Svitaváci. Během studií žil v Jihlavě a Praze, nyní s manželkou zakotvil v Jeseníkách. Svitavy však považuje za své rodné město. Fascinuje mě Země jako celek, jako čtyři a půl miliardy let stará bytost, přetavovaná a hnětená napříč tím nesmírně dlouhým časem. Z podstaty toho, co dělám, mě město jako město příliš neinspiruje - ale jako skoro rodilý Svitavák mám některá obzvlášť oblíbená místa v širším okolí Svitav. Mimo svitavské rybníky nebo Vodárenský les mám zažrány pod kůží divoké lesy na Psí kuchyni a Králově zahradě, stejně jako bučiny Hřebečského hřbetu.

Je to zatím můj největší obraz, má 200 na 400 centimetrů. Vznikal podobně jako většina velkých ateliérových obrazů, takovým skládáním skic, fotek a jiných podkladů. Není to jeden konkrétní pohled, i když samozřejmě kdo to tam zná, snadno se v obraze zorientuje. Skoro bych řekl, že vzhledem k velikosti bylo nejsložitější najít někoho, kdo by vyrobil blindrám, a vůbec celá ta manipulace s velikým těžkým obrazem. Nejvíc jsem se zabydlel v klasické olejomalbě, přijde mi prostá a účinná, se širokým spektrem možností. Právě mám rozdělanou sérii obrazů o nočním nebi. Jsou to takové pohledy do vesmíru tak, jak skutečně vypadá - tedy skrze okulár dalekohledu. Jsou to takové minimalistické, prázdné obrazy, galaxie, mlhoviny a hvězdné mapy. Ta srdeční místa v okolí Svitav jsem už popsal. Do Jeseníků jsem se přestěhoval natrvalo před rokem, ale už jsem tu předtím nějaký čas pobýval.

Symbolika hada a polarity

Had je univerzálním symbolem nehmotných sil, představuje zlé i dobré síly. Polarita vyjadřuje vztah dvou vzájemně se podmiňujících a doplňujících sil. Na tomto základě funguje energie, která proudí mezi protilehlými póly, přičemž oba póly vypovídají o jednotě. Tato koexistence umožňuje existenci života. Proti této mocné podmínce stojí křehká jednota JÁ… Energie, jež je základem vědomého duševního života, existuje před tímto životem, a proto je zprvu nevědomá… Psýché dítěte ve svém předvědomém stavu vůbec není tabula rasa; veskrz je již předem formována poznatelně individuálně, a navíc vybavena všemi specificky lidskými instinkty, jakož i apriorními základy vyšších funkcí. Na tomto komplikovaném základě vzniká JÁ a tento základ jej nese po celý život.

Polarita byla ve výtvarném umění nejčastěji vyjádřena jako dvojice propletených hadů, anebo v podobě postavy boha či bohyně, kteří drží hady v rukou. Caduceus je spjat s rovnováhou kosmických sil; jedná se o dvojici propletených hadů, která se vine okolo hůlky. Symbol byl velmi běžný už v raném historickém sumerském umění a vyskytuje se také na pečetích a amuletech. Každé společenství lidí se proto snažilo porozumět vesmírnému řádu a vytvářelo podle svého poznání specifickou kulturu. Jednání v souladu s přirozeným řádem znamená rozkvět civilizace a jeho ignorování předznamenává její zánik. Symboliku, která odkazuje na božskou Jednotu, ale zároveň na polaritu, najdeme po celém světě v nejrůznějších podobách a v nejrůznějším zpracování. Uroboros se objevuje snad ve všech kulturách. Nalezneme ho u starých Egypťanů, ale také u indiánů, u gnostiků a ve starých alchymistických traktátech. Uroboros je stočený had do kruhu, který požírá svůj vlastní ocas a symbolizuje vývoj, který se uzavírá sám v sobě. Symbolizuje věčný koloběh, pohyb, pokračování, samoplození a také představu věčného návratu. Sjednocení dvou protilehlých principů, nebe a země, pozitivního a negativního. Symbolizuje, že smrt je součást Života, rození a zánik jsou jen stádia věčného pohybu. V tomto koloběhu věčnosti se nic neztrácí, ale naopak stále navrací. V alchymii reprezentuje jednotu hmoty i oživující vše jsoucí a neustálé obnovování přírody.

tags: #vyjevy #prirody #symbolika

Oblíbené příspěvky:

• Venkovní senzory ovzduší – recenze
• Sledujte znečištění ovzduší pomocí aplikace
• Harmonogram svozu Čáslav
• Likvidace odpadu v Týně nad Vltavou
• Školní neúspěch