Druhá příroda: Recenze knihy zabývající se politizací přírody

Kniha Druhá příroda se zabývá fenoménem "politizované" přírody. Pojednává o lesích, které byly navrženy a vysazeny člověkem jako památníky či monumenty a o hranicích mezi samorostlým a lidským.

Kniha Druhá příroda se zabývá fenoménem "politizované" přírody. Pojednává o lesích, které byly navrženy a vysazeny člověkem jako památníky či monumenty a o hranicích mezi samorostlým a lidským.

Tento konflikt je základním tématem knihy a neukazuje se jako výzva k "odevzdanému" návratu do panenského stavu, ale jako hybatel procesu tvorby - vytváření nového. Téma je rozvíjeno skrze případovou studii, jejímž cílem je postihnout fenomén lesů vysazených v různých dobách a na různých místech tak, aby manifestovaly konkrétní politické sdělení nebo se staly monumentálním odkazem.

V knize jsou zahrnuty fotografie z lesů vysazených okolo poloviny dvacátého století do tvarů slov Hitler (Česká republika), Tito (Bosna a Hercegovina), Lenin (Bělorusko) a Les obětí holocaustu (Izrael). Poslední z fotografických množin dokumentuje výsadbu nového Lesa růstu (Česká republika).

Kniha postupně prozkoumává důvody fascinace lesem jako přírodním prostředím, lesem jako monumentem a ruinou, a nakonec uměním, které je motivováno touto fascinací a snaží se tento efekt zachytit či znovuvytvořit. Rozpory, které zažíváme v těchto lesích, nakonec zachycuje i její struktura.

Čtěte také: Přečtěte si recenzi Druhá Příroda PageFive

Další zajímavé tituly

• Sbírka příběhů - které se podle všeho nestaly, ale rozhodně stát mohly - vznikla během autorových výzkumných toulek velmi podivnými ekosystémy Máchova kraje.
• Kniha botanika Jiřího Sádla a malířky Kateřiny Piňosové přibližuje čtenářům svět květin, který se před nimi rozvíjí jaro co jaro, a stejně tak i ten, o němž mají jen matnou představu.
• Dva texty o dvou místech, která leckdo zná (anebo si to alespoň myslí). Dva eseje, okřiky, manifesty.

Fanziny a DIY kultura

Současná technika v mnohém zjednodušila a zrychlila vydávání knih i časopisů. Stále více článků budou navíc nejspíš časem pod dohledem lidského editora produkovat počítačové algoritmy.

Existují ale lidé, kteří se vědomě rozhodli tyto prostředky nevyužívat a raději pomalu a fyzicky náročně sází, tisknou, kopírují, střihají, přehýbají stránky, sešívají, ořezávají a přidávají popisky ručně za pomoci analogových přístrojů.

Fanziny, tedy „nekomerční, neprofesionální, nízkonákladové časopisy distribuované, produkované a publikované samotnými tvůrci“, se dle autora zrodily ve třicátých letech minulého století v kruzích fanoušků sci-fi.

Mnozí ale jejich kořeny hledají i mnohem hlouběji. Za „předchůdce“ současných fanzinů autor považuje i předlistopadový samizdat, i když pojem se dá podle něj chápat šířeji a je aplikovatelný i na samovydavatelskou činnost po roce 1989, neboť „kritická antisystémová média“ jsou stále potřeba.

Autor reportážním způsobem přibližuje především pražskou zinovou scénu. Autor kupříkladu navštívil jednu ilustrátorku na pražském Smíchově, která žila se svým přítelem ve třípokojovém bytě, který byl zaplněný knihovnami a tiskařskými technologiemi: „Risograf stál hned kousek od postele, obývacímu pokoji dominoval pracovní stůl se sítotiskem a čerstvě vytištěné stránky jejího nového zinu se sušily hned vedle vypraného prádla na sušáku.

Čtěte také: Lambda sonda a emise na Citroen Xara Picasso

Na tvorbě zinů, jak ji popisuje Miloš Hroch, se podílí řada aktérů - vedle lidí jsou to samozřejmě i stroje, jejichž zapojení autor pokládá za významné (v teoretické části přitom spolu s Bruno Latourem zpochybňuje dichotomii technologie versus člověk či virtuální versus materiální).

To, že se tvůrci zinů vrací ke starším strojům, není zapříčiněno tím, že by chtěli vidět svět postaru - „spíše se ho snaží vnímat pestřeji, než jim dovolují digitální média“.

Přistupují k nim přitom „digitální zkušeností“ obohaceni. Autor také obsáhle cituje až lyrická líčení toho, jak lidští tvůrci citově prožívají fyzický kontakt s materiálem.

Jeden z lidí, které autor zpovídal, dokonce přiznal, že si při noční tiskařské práci občas aplikuje látku MDMA, která zvyšuje empatii k materiálu a haptický zážitek.

Jinde jsou zase zdůrazňovány pro tvůrce libé čichové aspekty. Jeden z nich říká: „Když kopíruješ delší dobu, má to charakteristický smrad nebo vůni. Peče se barva, takže začneš po chvíli cítit ten toner.

Čtěte také: Volně žijící živočichové – pracovní listy

Kromě těchto příjemných aspektů mají ovšem ziny v autorově podání i další, už naznačené dimenze: komunitní, participativní, politické.

Za situace, kdy i orgány demokratických států díky digitálním technologiím sledují vlastní občany stále účinněji, mohou ručně a v soukromí tvořené ziny skrývat potenciál „pro možnosti sebeorganizace a protestu“ tak, aby byly obtížněji odhalitelné.

Což je od autora míněno pozitivně, protože píše o zinech sobě blízkých, levicově orientovaných.

Není to první kniha na dané téma, díky Hrochovi už dříve vyšel třeba soubor studií Křičím: „To jsem já“.

Příběhy českého fanzinu od 80. let po současnost (PageFive, 2017), který může i dosud zcela nevědomým čtenářům ukázat, jak obálky jednotlivých zinů vůbec vypadají v barvě.

tags: #druha #priroda #kniha #recenze

Oblíbené příspěvky:

• Růst břízy bělokoré v náročném prostředí
• Udržitelnost řezaných květin
• Legislativa pro kácení jehličnanů v ČR
• Snižování emisí v ČR
• Průvodce přírodou Moravy