Recenze Druhá Příroda PageFive

Nově vzniklé knihkupectví a vydavatelství Page Five v pražských Holešovicích zaplnilo díru na trhu. Do Česka přivezlo výtvarně zpracované knihy.

Kniha botanika Jiřího Sádla a malířky Kateřiny Piňosové přibližuje čtenářům svět květin, který se před nimi rozvíjí jaro co jaro, a stejně tak i ten, o němž mají jen matnou představu.

Sbírka příběhů - které se podle všeho nestaly, ale rozhodně stát mohly - vznikla během autorových výzkumných toulek velmi podivnými ekosystémy Máchova kraje.

Dva texty o dvou místech, která leckdo zná (anebo si to alespoň myslí). Dva eseje, okřiky, manifesty.

Vyjmutí objektu z domovské (venkovské) krajiny a následné přemístění do krajiny tomuto objektu cizí - do města. Divák je konfrontován se známou věcí v neznámém kontextu a vytržen ze všedního vnímání místa, kde se instalace nacházela.

Čtěte také: Lambda sonda a emise na Citroen Xara Picasso

Kniha psaná brutálním jazykem okraje velkoměsta si hraje s chutěmi i češtinou ale i s literárními styly ba co i s etnickými a kulturními rozdíly.

O krajině v historické perspektivě se zatím u nás psalo většinou z hlediska člověka, anebo z hlediska přírody. Texty J. Sádla, P. Pokorného, P. Hájka, D. Dreslerové a V. Totem, kolem něhož se rokuje a tančí.

Současná technika v mnohém zjednodušila a zrychlila vydávání knih i časopisů. Stále více článků budou navíc nejspíš časem pod dohledem lidského editora produkovat počítačové algoritmy.

Existují ale lidé, kteří se vědomě rozhodli tyto prostředky nevyužívat a raději pomalu a fyzicky náročně sází, tisknou, kopírují, střihají, přehýbají stránky, sešívají, ořezávají a přidávají popisky ručně za pomoci analogových přístrojů. Tyto svoje „fanziny“ potom také osobně distribuují.

Jaká je jejich historie a jak vypadá prostředí zdejších tvůrců, popisuje kulturní publicista a mediální teoretik Miloš Hroch v knize Vystřihni - nalep.

Čtěte také: Kniha Druhá příroda – recenze

Fanziny, tedy „nekomerční, neprofesionální, nízkonákladové časopisy distribuované, produkované a publikované samotnými tvůrci“, se dle autora zrodily ve třicátých letech minulého století v kruzích fanoušků sci-fi.

Mnozí ale jejich kořeny hledají i mnohem hlouběji. Za „předchůdce“ současných fanzinů autor považuje i předlistopadový samizdat, i když pojem se dá podle něj chápat šířeji a je aplikovatelný i na samovydavatelskou činnost po roce 1989, neboť „kritická antisystémová média“ jsou stále potřeba.

Autor reportážním způsobem přibližuje především pražskou zinovou scénu. Tu tvoří profesionální umělci, ale také aktivisté nebo psychoterapeuti, kteří po nocích hrají s blackmetalovými kapelami.

V tomto prostředí se nad papírem potkávají lidé z různých subkultur: „Radikální punkeři vyznávající DIY a odmítající granty jsou tu najednou ve velmi těsném kontaktu s umělci a kulturními institucemi podporovanými granty“ - na vysvětlenou dodejme, že vydání recenzované knihy podpořily dvě zavedené, snad můžeme napsat „mainstreamové“ instituce, jedna z nich státní.

Tvůrci totiž místo redakčních kanceláří obvykle využívají svoje ložnice nebo obývací pokoje: „Prostory produkce jsou většinou spojeny s intimitou, která se následně projevuje také na stránkách zinů.“

Čtěte také: Volně žijící živočichové – pracovní listy

Autor kupříkladu navštívil jednu ilustrátorku na pražském Smíchově, která žila se svým přítelem ve třípokojovém bytě, který byl zaplněný knihovnami a tiskařskými technologiemi: „Risograf stál hned kousek od postele, obývacímu pokoji dominoval pracovní stůl se sítotiskem a čerstvě vytištěné stránky jejího nového zinu se sušily hned vedle vypraného prádla na sušáku.

Na tvorbě zinů, jak ji popisuje Miloš Hroch, se podílí řada aktérů - vedle lidí jsou to samozřejmě i stroje, jejichž zapojení autor pokládá za významné (v teoretické části přitom spolu s Bruno Latourem zpochybňuje dichotomii technologie versus člověk či virtuální versus materiální).

To, že se tvůrci zinů vrací ke starším strojům, není zapříčiněno tím, že by chtěli vidět svět postaru - „spíše se ho snaží vnímat pestřeji, než jim dovolují digitální média“.

Přistupují k nim přitom „digitální zkušeností“ obohaceni. Autor také obsáhle cituje až lyrická líčení toho, jak lidští tvůrci citově prožívají fyzický kontakt s materiálem.

Jeden z lidí, které autor zpovídal, dokonce přiznal, že si při noční tiskařské práci občas aplikuje látku MDMA, která zvyšuje empatii k materiálu a haptický zážitek.

Jinde jsou zase zdůrazňovány pro tvůrce libé čichové aspekty. Jeden z nich říká: „Když kopíruješ delší dobu, má to charakteristický smrad nebo vůni. Peče se barva, takže začneš po chvíli cítit ten toner.

Kromě těchto příjemných aspektů mají ovšem ziny v autorově podání i další, už naznačené dimenze: komunitní, participativní, politické.

Za situace, kdy i orgány demokratických států díky digitálním technologiím sledují vlastní občany stále účinněji, mohou ručně a v soukromí tvořené ziny skrývat potenciál „pro možnosti sebeorganizace a protestu“ tak, aby byly obtížněji odhalitelné.

Což je od autora míněno pozitivně, protože píše o zinech sobě blízkých, levicově orientovaných.

Není to první kniha na dané téma, díky Hrochovi už dříve vyšel třeba soubor studií Křičím: „To jsem já“.

Příběhy českého fanzinu od 80. let po současnost (PageFive, 2017), který může i dosud zcela nevědomým čtenářům ukázat, jak obálky jednotlivých zinů vůbec vypadají v barvě. (Případně viz Archiv českých a slovenských subkultur).

tags: #druha #priroda #pagefive #recenze

Oblíbené příspěvky:

• Česká republika: podpora obětem
• Více o domech v přírodě
• Efektivní postupy recyklace vody
• Síla lásky v přírodě
• Filtr pevných částic u C-Crosseru