Ekologická krize: Definice a výzvy

Nová myšlenkově provokující kniha Charlese Eisensteina Climate: A New Story (North Atlantic Books, Berkley 2018), kterou ekofilosof David Abram označil za nepostradatelnou, přichází se zásadním korektivem dosavadního scénáře změny klimatu. Autor upozorňuje na nezbytnost přehodnocení dosavadních taktik a cílů, jak léčit současnou planetární ekologickou destrukci.

Změna klimatu podle něj není „problém“, který by bylo možné vyřešit z perspektivy dnes vládnoucího utilitárního světového názoru. Změna klimatu nás vyzývá, abychom rozvinuli nový integrální pohled na svět, který si uvědomuje vnitřní hodnotu a posvátnost přírody i naši vzájemnou provázanost se vším životem na Zemi. Eisenstein poukazuje na omezenost stávajícího přístupu k řešení krize klimatu, který nazývá „uhlíkovým redukcionismem“.

Tvrdí, že mnoho poruch klimatu, které klademe za vinu skleníkovým plynům, pochází ve skutečnosti z rozpadu ekosystémů. Pro úspěšné řešení krize klimatu jsou v první řadě důležité vitální zdravé ekosystémy i všechny druhy. Pokud pokračujeme v jejich ničení, pak i kdybychom snížili emise uhlíku na nulu, Země bude dál umírat.

Naznačuje, že stojíme před zásadní výzvou, jak artikulovat práva přírody a jak na tomto základě vytvořit novou společnost, která si uvědomuje, že nežije ve světě inertních, neživých zdrojů a surovin, ale ve více než lidském světě živých přírodních subjektů.

Role lesů v ekologické rovnováze

Ze všech ekosystémů jsou lesy považovány širokou veřejností za klíčové pro udržení zdraví klimatu. Čím více je ve vzduchu CO2, tím víc ho lesy pohlcují - až do určité hranice. Jako by lesy statečně dělaly to nejlepší, co mohou, aby udržely atmosféru v rovnováze. My lidé jim v tom však nepomáháme.

Čtěte také: Co nabízí Ekologická poradna Dr. Landy?

Podle některých odhadů se celkový počet stromů na Zemi od počátku civilizace snížil téměř o polovinu; dnes každým rokem mizí stovky tisíc čtverečních kilometrů lesů. Ztráty jsou možná dokonce horší, než se obecně odhaduje; statistiky odlesňování totiž nedokážou přesně vyčíslit úbytek stromů, který v případě tropických lesů podle některých badatelů představuje až dvě třetiny celkové ztráty biomasy.

Dopady kácení a degradace lesů

Degradace lesů je v porovnání s odlesňováním brána jako méně vážný problém; je především důsledkem kácení a škod způsobených hmyzem a lesními požáry - tří faktorů, které jsou spolu důvěrně propojeny. Kácení činí lesy náchylnějšími ke katastrofickým požárům, nikoli méně, jak to tvrdí dřevařský průmysl.

Vytváří v nich sušší podmínky tím, že snižuje jejich výpar, a naopak v nich zvyšuje odtok vody a erozi. Kácení také narušuje ekologickou rovnováhu, která udržuje hmyz pod kontrolou; charakteristicky les homogenizuje a činí ho tak snáze napadnutelný hmyzem a nemocemi - pařezy pokácených stromů vytvářejí živnou půdu jak pro nemoci, tak pro útoky hmyzu.

Zároveň s tím, protože kácení eliminuje stojící mrtvé stromy a starší duté stromy, mizejí též důležité habitaty a vzrůstá riziko epidemie hmyzu a patogenů. Silnice a cesty, používané pro těžké těžební stroje, způsobují stlačování půdy a rozkrájení ekosystémů, což dál snižuje odolnost lesů. Navíc, pokud chápeme, že lesy samy jsou živými entitami (spíš než jen soubory živých bytostí), ukazuje se nám další druh poškození.

Fenomenálně složité myceliové sítě svazují dohromady všechny stromy a další rostliny v lese a vytvářejí komunikační síť, skrze níž stromy sdílejí informace, navzájem se varují před škůdci, a někdy dokonce mezi sebou sdílejí zdroje. Silnice a cesty tuto živou síť rozsekají na menší nespojené části.

Čtěte také: Postupy likvidace nebezpečného odpadu

Konvenční kácení také stromům zabraňuje dosáhnout vysokého věku, padnout na zem a během desetiletí či století se postupně rozložit. Co když nejstarší stromy, „babičky stromy“, v sobě obsahují moudrost - nebo, pokud to preferujete, chemicky zakódovanou informaci -, která je užitečná k tomu, aby les jednou za století dokázal vydržet neobvyklé podmínky? Co když hnijící stromy hostí pozvolna se rozvíjející houby, které hrají důležitou roli v udržování ekologické rovnováhy?

Lesník Peter Wohlleben ve své knize Tajný život stromů upozorňuje na schopnost lesa vnímat i na sociální povahu stromů. Jeho tým s pomocí radioizotopů uhlíku zjistil, že zdravé stromy vyživují stromy nemocné a že rodičovské stromy živí své potomky. Někdy společenství stromů dokonce udržuje pařezy pokácených stromů živé po staletí. Stromy komunikují prostřednictvím vzdušných chemikálií stejně jako skrze myceliové sítě; také se individuálně a kolektivně učí ze zkušeností se suchem a z dalších hrozeb. Některé stromy formují vzájemná přátelství s dalšími stromy, a spíš spolupracují, než že by soutěžily o přístup ke slunečnímu světlu.

Živá Země a potřeba úcty k přírodě

Možná že ekologická krize, kterou formulujeme v pojmech změny klimatu a globálních hranic, bude vyřešena teprve tehdy, až nás přivede k místu, kde si uvědomíme živoucnost lesů a všech věcí, respektive jejich schopnost vnímat. Teprve potom budeme mít znalosti a dovednosti nezbytné k tomu, abychom dokázali náležitě pečovat o tkáně a orgány těla Gaii.

Živá bytost, kterou nazýváme les, v sobě obsahuje nejen stromy, ale všechny bytosti, které tam žijí. Vrcholní predátoři jsou pro zachování odolných ekosystémů klíčoví, i když nemají žádný bezprostřední přínos pro ukládání uhlíku. Jejich příspěvek je nepřímý, systémový a rozptýlený.

Vyhubení vlků a pum v severoamerických lesích vedlo k rychlému nárůstu populace jelenů, kteří konzumují vegetaci lesního podrostu a zanechávají nové mladé stromky a půdu nechráněnou. Tím se zvyšuje odtok vody a eroze, snižuje se retenční schopnost půdy, což v obdobích sucha přispívá k poklesu dešťových srážek, a během vlhkých sezon zase k záplavám. Změny v půdě a vegetaci podrostu se odrážejí rovněž ve společenstvích hmyzu, hub a bakterií a činí stromy zranitelnějšími vůči hmyzu a nemocem a následně vůči ohni. Kácení, kyselé deště, ozonové znečištění a měnící se vzorce klimatu tyto účinky dál zhoršují v nevypočitatelné synergii.

Čtěte také: Strojírenství a ekologické předpisy

Les je živou bytostí nepředstavitelné složitosti. Když ho redukujeme na malý soubor typických vztahů a číselných údajů množství, ustavujeme tím prostor pro násilí: fyzická redukce lesa motorovými pilami a buldozery následuje po jeho myšlenkové redukci na měřitelné kvantity a služby.

Revoluce je láska. Neznamená to chytřejší oceňování a využívání přírody. Je to původní úcta k přírodě, která může přijít jen tehdy, když přírodu vnímáme jako bytost ve vší její úplnosti a když ji pokládáme za posvátnou. Kde je posvátnost, když jsme přírodu zredukovali na konečnou hodnotu?

Příčina toho, že náš současný systém materiální produkce zabíjí svět, spočívá v tom, že ho začal nahlížet jako mrtvý. Katastrofa ekologická je vážné nebezpečí, v globální podobě hrozba ukončení existence lidské společnosti a současné podoby biosféry planety Země.

K.e. je možným pokračováním ekologické krize. Je to situace v ekosystému, kdy nejsou splněny zákl. potřeby živého subsystému (biocenózy) a jeho adaptační schopnosti překročily své meze, takže v něm zanikají možnosti biol. reprodukce. Ke k.e. může dojít buď jednorázově vlivem extrémního zásahu (požár v lokálním měřítku nebo válečný konflikt s použitím jaderných zbraní v měřítku globálním), nebo postupně dlouhodobým působením stresorů, které postupně vyčerpávají adaptační schopnosti ekosystému a způsobí zánik jeho ekologické stability.

O k.e. (stejně jako o ekologické krizi) lze mluvit bez ohledu na měřítko, ve kterém probíhá. K.e. globální je mezním případem, kdy se do tohoto stavu dostává globální ekosystém, tedy biosféra, zahrnující také lidskou společnost. Proto se nebezpečí globální k.e. Dle definice se jde o stav ekosystému, kdy hrozí jeho zhroucení.

Příčiny současného stavu životního prostředí

Člověk začal s rozmachem civilizace stále více a více ovlivňovat prostředí kolem sebe. První nevratné ovlivnění nastalo, když člověk začal těžit nerostné suroviny. Tím docházelo ke změnám v reliéfu, vytváření hald, prohlubní šachet apod. Další velké zásahy nastaly v době rozmachu zámořských objevných cest. Tehdy došlo k vykácení značných porostů kvalitního dřeva, ze kterého se stavěly lodě. Zmizely celé lesy, které se na některých místech již nikdy neobnovily.

Ničení, které vedlo ke dnešní rozsáhlé devastaci započalo průmyslovou revolucí. Došlo k nárůstu využívání nerostných surovin jako zdroje, hlavně uhlí a plynu. Po čase se k tomu přidaly ropné produkty. Tím se nastavil dnešní trend. Od té doby se stále využívá uhlí, plyn, ve velkém se těží vše co se vůbec těžit dá. Zatím se stále využívá jen malé procento odpadu pro recyklaci. Markantním zvýšením tohoto procenta by se oddálilo to, co za par desitek let nastatane - nedostatek uhlí, ropy i zemního plynu.

Protože na počátku nebyl nikdo, kdo by dokázal odhadnout co nám tím může hrozit. Později ale nebyla chuť situaci změnit. Za vším stály peníze. Od nich se vše odvíjí. V okamžiku, kdy se stal kouřící komín symbolem prosperity, byly stavěny další a další. Do tohoto okamžiku se dal nepříznivý vývoj omezit na nedevastující hladinu. Samozřejmě že by to sebou neslo snížení rychlosti vývoje technologií. Tady nastává ale otázka, zda by zpomalený vývoj byl prospěšný či ne. Možná by se lidstvo více rozmýšlelo jak využívat nové technologie a jak minimalizovat jejich vliv na životní prostředí.

Lidstvo ale chce nové technologie co nejrychleji. Mnoho spotřebičů dnes zastará dříve, než uplyne polovina jejich životnosti. Poté se bezúčelně hromadí na skládkách. Veškeré suroviny využíváme na maximální úrovni jakou nám dovolují naše technologie, využíváme málo jakékoli využitelné odpady.

Co by opravdu pomohlo by bylo, aby se průmysl přestal chovat dle hesla "po nás potopa" a ekologií se začaly zabývat v míře větší než jim předpisují zákony. Určitě by to byl i velmi dobrý reklamní tah kdyby se inzerovalo, co 'navíc' dělají.

Filosofický význam současné ekologické krize

Filosof Rudolf Kolářský se již několik desetiletí věnuje bádání v oblasti etiky a filosofie životního prostředí. Jeho kniha Filosofický význam současné ekologické krize vychází z textů, které publikoval v rozmezí let 1992 až 2008 v různých odborných časopisech a sbornících v Česku i na Slovensku. Jednotlivé kapitoly v knize spojují především dvě otázky: co může znamenat současná ekologická krize pro filosofii a co může filosofie udělat pro překonání této krize.

Kolářský proto nejprve vyjasňuje rozdíl mezi ekologickým problémem a ekologickou krizí. Ekologický problém chápe jako újmu, jíž strádají všichni obyvatelé Země, tedy ne jen lidé, a která vznikla v důsledku nepříznivých zásahů do životního prostředí. Pojem ekologická krize pak podle něj vyjadřuje daleko závažnější situaci, kdy živé bytosti čelí bezprostřednímu ohrožení vlastní existence. A zatímco problém lze ještě řešit, v krizi je možné jedině obstát a tak ji i překonat.

Podle autora lze současnou globální ekologickou situaci označit za ekologickou krizi, neboť tento výraz „vyjadřuje historickou situaci, v níž civilizace ohrožuje sama sebe tím, že pustoší Zemi“. Ekologická krize rovněž, kromě urychleného hledání možností, jak jí čelit, představuje výzvu k reflexi v současných sociálních a humanitních vědách, jež prý dosud nedostatečně zohledňují ekologické aspekty lidského života.

Konkrétně ve filosofii pak lze rozlišit dva proudy, které se s touto novou mravní citlivostí pokoušejí vyrovnat. První a většinově zastávaný tvrdí, že lze nalézt oporu pro objasnění této nové situace již ve stávajících filosofických koncepcích. Oproti tomu se však objevují i názory, byť menšinové, že současná ekologická krize a vše, co vyvolává, je do té míry jedinečné, že je třeba vypracovat koncepci zcela novou.

V knize se nachází i stručná kapitola pojednávající o praktickém uplatnění etiky životního prostředí v rámci mezinárodních dokumentů z kategorie tzv. měkkého práva - různých deklarací, chart či zpráv - stockholmskou Deklarací o životním prostředí člověka z roku 1972 počínaje a o třicet let mladší Johannesburskou deklarací o udržitelném rozvoji konče. V těchto dokumentech evidentně v čase sílí důraz na neantropocentrickou etiku, což lze koneckonců vyčíst i ze samotných názvů jednotlivých dokumentů.

Samostatné dvě kapitoly v knize jsou věnovány etickým koncepcím P. W. Taylora a A. Naesse. Jádrem Taylorova biocentrismu je přesvědčení, že lidstvo je integrální součástí biosféry, že každý organismus je neopakovatelným jedincem a že proto lidé nejsou těmto ostatním živým tvorům nadřazeni. Toto pojetí etiky životního prostředí je analogické k etice mezilidských vztahů, jež je založena na úctě k lidské bytosti; zde jde právě o úctu k přírodě ve smyslu úcty k živé bytosti.

Arne Naess prosazuje názor, že k překonání aktuální ekologické krize je nezbytná hluboká, radikální přeměna lidské společnosti, především její hodnotové hierarchie. Podle něj se nelze domnívat, že řešení problémů mohou nabídnout dosavadní instituce, které jsou založeny antropocentricky. Právě naopak, každý jednotlivec, který se shoduje se základními principy jeho hlubinné ekologie, může hledat svou vlastní cestu k jejich uskutečňování, a to například v závislosti na vlastních kulturních či náboženských kořenech.

Kolářský ukazuje, že je to právě konfrontace s ekologickou krizí, díky níž lidé začínají nově rozumět přírodnímu prostředí. To již není jen pouhým samozřejmým předpokladem naší existence, nýbrž se ukazuje jeho nesamozřejmost a zranitelnost.

tags: #ekologická #krize #definice

Oblíbené příspěvky:

• Americké obnovitelné zdroje energie
• Aktuality z pozemního hokeje
• Umyvadla pro handicapované: Co je důležité?
• KUSK a životní prostředí
• Ekologický sorbent VAPEX: princip a použití