Ekologická migrace v Ázerbájdžánu

Nucená migrace není fenoménem pouze moderní doby, ale teprve v současnosti díky přesnějším statistikám získáváme obraz o tom, jak obřích je rozměrů. Podle statistiky UNHCR bylo na konci roku 2009 na světě okolo 43,3 milionu osob, které nedobrovolně opustily svůj domov.

Tento článek si klade za cíl ukázat na konkrétním příkladu vnitřně vysídlených osob v Ázerbájdžánu, jaké antropologické pole par excellence oblast nucené migrace nabízí. Na území této postsovětské republiky probíhal v letech 1992-1994 ozbrojený konflikt o Náhorní Karabach. Boje si vyžádaly přes 20 000 mrtvých a 13,6 % ázerbájdžánského území je i po 16 letech od podepsání dohody o příměří stále pod okupací. Konflikt za sebou zanechal i smutnou bilanci milionu osob bez domova, přičemž 778 000 z nich bylo vnitřně vysídleno, a staly se tak uprchlíky v rámci vlastního státu.

Základní zdroj prezentovaných dat pochází z mého pobytu ve vesnici Hadžikend, která poskytla azyl okolo 550 vysídleným rodinám. Na základě tohoto terénního výzkumu, který proběhl v letech 2007-2008 vzniklo kromě diplomové práce i několik výzkumných konceptů, které by si podle mého názoru v budoucnu zasloužily další rozpracování.

Problematika migrace se dostala do popředí zájmu antropologů až v 50. letech 20. století. V tu dobu byla pozornost věnována zejména migraci pracovní a primárně se zaměřovala na mužské migranty v cílových destinacích. Posun nastává teprve během 70.-80. let, kdy se antropologové začínají zaměřovat i na migraci nucenou, a zároveň zde dochází pod vlivem druhé vlny feminismu i k genderově senzitivnějším výzkumům. Od té doby zájem o tuto problematiku roste a rozrůzňují se i zkoumaná témata. V současnosti už na univerzitách fungují studijní programy přímo zaměřené na nucenou migraci, např.

Samotný pojem - nucená migrace - je nesmírně široký. Zaštiťuje tyto základní kategorie:

Čtěte také: Co nabízí Ekologická poradna Dr. Landy?

• a) migraci v důsledku ozbrojených konfliktů, která zahrnuje uprchlíky (např. příliv jugoslávských uprchlíků do západní a střední Evropy v 90. letech) a vnitřně vysídlené osoby (např. Ázerbájdžán, Kolumbie);
• b) migraci v důsledku přírodních katastrof (např. pákistánské povodně 2010 či tsunami 2004);
• c) migraci v důsledku lidmi způsobených katastrof (např. černobylská katastrofa 1986);
• d) migraci v důsledku developerských aktivit (např. přehrada Tři soutěsky v Číně - 4 miliony osob);
• e) určité typy ekonomické migrace.

Kromě specializace na určitý typ migrace se lze zaměřit i na nepřeberné množství témat jdoucích v čase. Nucenou migraci je možné rozdělit do 3 základních fází, a těmi jsou 1) nedobrovolné opuštění místa pobytu; 2) život mimo něj; 3) návrat.

Přes načrtnutí určitých kategorií, stanovení posloupnosti a vědomí, že existují určité podobnosti v průběhu i důsledcích nucené migrace, je možné každý proces nedobrovolného opuštění domova označit za zcela specifický. Je tedy obtížné provádět rozsáhlé generalizace a utvářet návody sloužící pro jednání, které by bylo možno aplikovat v každé situaci. Odlišná kulturní prostředí, čas, globální politika a další proměnné vytvářejí neopakovatelný průběh migrace, což se odráží v jejím dopadu na postiženou populaci (který taktéž není pro celou komunitu stejný).

Pohled zevnitř, který se pojí s antropologií, by mohl přispět nejenom k lepšímu pochopení fenoménu nucené migrace skrze odlišné uchopení této tematiky, ale zároveň by mohl vést k vytváření citlivějších a efektivnějších projektů.

Nucená migrace je fenomén, který je v současnosti spojovaný především se zeměmi třetího světa a postsovětskými republikami. Jihokavkazský Ázerbájdžán, ve kterém jsem prováděla svůj terénní výzkum, není v tomto ohledu výjimkou. Během své moderní historie se stal jak producentem, tak i příjemcem uprchlíků, a zároveň 7 % jeho populace tvoří vnitřně vysídlené osoby.

Jak již bylo naznačeno v úvodu, Ázerbájdžánská republika má zkušenost především s oběma typy nucené migrace způsobené ozbrojeným konfliktem. Na vině je stále neukončený spor o Náhorní Karabach mezi Ázerbájdžánem a Arménií, jehož počátky spadají již do konce 19. století. Etnické emoce, které byly sovětskou politikou potlačovány, se znovu rozhořely v uvolněné politice Gorbačova. V letech 1988-1989 bylo nuceno uprchnout na 353 000 Arménů z Ázerbájdžánu a okolo 207 500 Ázerbájdžánců muselo opustit Arménii. Státy se tímto způsobem „očistily“ od etnicky nežádaného obyvatelstva a po rozpadu SSSR vytvořily nezávislé republiky plné vnitřních rozporů, ale s jasným cílem - vyřešit spor o Náhorní Karabach ve svůj prospěch.

Čtěte také: Postupy likvidace nebezpečného odpadu

Rok 1992 se považuje za počátek ozbrojeného konfliktu, který po dvou letech skončil podepsáním příměří a jednostranným vyhlášením Republiky Náhorní Karabach čili de facto prohrou Ázerbájdžánu.

Vnitřní vysídlení, na které jsem se primárně ve svém výzkumu zaměřila, je specifické, a to v několika bodech:

1. procentuální zastoupení IDP (7 %) v rámci celkové populace je enormní;
2. doba strávená ve vysídlení je již 18 let;
3. vysídlená populace není etnicky odlišná od zbytku populace a ani v jiných ohledech není státním nepřítelem;
4. nerostné bohatství Ázerbájdžánu dovoluje vládě vynakládat nemalé částky na humanitární a rozvojovou pomoc.

Poslední dva body jsou velmi důležité, jelikož zaručují vnitřně vysídleným bezpečí a podporu shora v jejich snaze žít důstojný život.

Jak již bylo řečeno výše, není možné generalizovat a vytvářet z ohromného množství různorodých lidí a osudů jednolitou masu. IDP v Ázerbájdžánu jsou si v některých ohledech podobní např. sdílením vládou stanovených výhod vázaných na status IDP, a zároveň se od sebe liší, a to především v závislosti na lokalitě původu, vzdělání, přístupu k moci a současném místu pobytu.

Vesnice Hadžikent se nachází v podhůří Náhorního Karabachu asi 30 km od Ganji, druhého největšího města Ázerbájdžánu. V období Sovětského svazu zde byly vybudovány turistické ubytovny a táborové komplexy pro pracovníky ázerbájdžánských továren a jejich děti. Relaxovat sem ale přijížděli i lidé z celého dřívějšího komunistického bloku, na což původní místní obyvatelé rádi vzpomínají. Jejich vesnice byla tehdy proslulá krásou okolní přírody a léčivými prameny. Počet obyvatel Hadžikendu se nejprve navýšil o 70 rodin uprchlíků ázerbájdžánského původu pocházejících z Arménie, kteří odtud museli uprchnout v důsledku represí v letech 1988-1989. Následně se počet obyvatel ještě zvýšil s příchodem IDP. Vnitřně vysídlení byli ubytováni v prostoru bývalé turbázy, dětského tábora a Domu otdyxa.

Čtěte také: Strojírenství a ekologické předpisy

Jak už vyplývá z názvů, tyto budovy a chaty byly konstruovány za účelem rekreačního sezonního pobytu. Nebyly uzpůsobeny pro přebývání v zimním období a chybělo v nich sociální a kuchyňské zařízení, což noví obyvatelé vyřešili venkovními toaletami a plynovými vařiči. Některé domy byly v době příchodu IDP bez jakéhokoliv vnitřního vybavení, jelikož postele a stoly se pro letní rekreaci dovážely z nedaleké Ganji.

Po příchodu IDP opustili turistické resorty jejich správci, protože již nebylo v zájmu státu je nadále spravovat. Obživa rodin IDP pochází z kombinace vícero zdrojů příjmů: humanitární pomoci státu, subsistenčního zemědělství a zapojení do formální či neformální ekonomiky. Přesto však velký počet IDP, mezi něž patří i mnozí nově příchozí obyvatelé Hadžikendu, žije pod nebo těsně nad hranicí chudoby. Podle nejpesimističtějších odhadů do této skupiny spadá až 63 % všech ázerbájdžánských IDP a uprchlíků.

V samotné vesnici je pracovních příležitostí pomálu, jelikož zde není žádné zemědělské družstvo ani jiný výrobní podnik. Většinu zde pracujících tvoří buď státní zaměstnanci (učitelé, pošťáci, policisté, úředníci na obecním úřadě), či malí podnikatelé, kteří se živí především prodejem potravin dovezených z města, vedením restaurací, provozováním taxislužby či prodejem produktů, např. chleba.

Hadžikend poskytuje obyvatelstvu pouze základní služby - základní ubytování, základní pracovní příležitosti, základní potraviny, základní vzdělání, základní zdravotní ošetření. Pakliže se podíváme na Hadžikend očima vysídlené populace, tak vidíme místo, které se stalo nuceným bydlištěm, ale pro mnohé se nikdy nestane domovem. Vzpomínky a myšlenky na návrat ve spojení s nepříznivou životní situací a neexistencí vlastnických práv nedovolují IDP stát se z nedobrovolných migrantů usedlíky.

Když jsem se ale na tuto vesnici podívala očima antropologa, tak ač soucítící s osudem místních, jsem dokázala vnímat i určité změny, kterými si toto místo a lidé procházeli/procházejí. V tomto příspěvku bych se ráda zmínila o 2 tématech, která bych zde hlouběji rozebrala:

1. Ozbrojený konflikt a s ním spojená nucená migrace mají nezanedbatelný vliv na proměnu krajiny a způsob, jakým se s ní nakládá. Jak už bylo naznačeno výše, Hadžikend byl dříve převážně turistickým střediskem, na jehož přírodu a léčivé prameny byli místní obyvatelé hrdí. S příchodem IDP se však rekreační ráz vesnice pozvolna začal proměňovat. Turistické resorty opustili jejich správcové a zaplnily se nově příchozími. Přelidněné budovy bez řádného opatrování během let viditelně zchátraly. Většina by potřebovala základní opravu střešních krytin, zlepšení izolace a elektrických rozvodů, které mohou být i životu nebezpečné. V dezolátním stavu se nacházejí i zdejší komunikace. V dlážděných chodnících a asfaltových cestách zejí díry, přičemž na tomto stavu má svůj podíl jak nedostatečná správa komunikací ze strany státu, tak i jejich nevhodné využívání, např. chodníků pro přehánění dobytka na pastviny. Podél cest se navíc v příkopech povalují odpadky.

Výraznou změnou prošla také okolní krajina. Snaha o ekonomickou nezávislost formou vytváření malých hospodářství po sobě zanechala výrazné stopy, které bývalé turistické středisko během 18 let přeměnily v zemědělskou vesnici. S příchodem IDP došlo k poničení místní přírody, a to především zintenzivněním chovu dobytka a kácením stromů na podpal. V místech, kde se dříve nacházely lesy, nyní ční k nebi holé pařezy. Podle starosty se hlavní proměna odehrála v roce 1993, kdy stát neposkytl rodinám IDP palivo na zimu. Do budoucna by zde mohl nastat i další problém, a to pakliže bude nadále stoupat počet chovaného dobytka. Zdejší odlesněné plochy jsou náchylné k erozi, která je již nyní patrná. Při nadměrném využívání pastvin by se mohl tento problém pouze prohloubit, což dokazují i události z letošního léta, kdy v Hadžikendu došlo k sesuvům půdy.

Tento stručný nástin změn, které se odehrály v Hadžikendu, a jejichž výčet je pouze ilustrativní, poukazuje na pomalou sílu masy lidí, kteří jsou nuceni nedobrovolně setrvávat na malém prostoru. K danému místu nemají alespoň z počátku citové pouto, domy ani pozemky jim nepatří a neustále doufají v návrat. Tyto faktory spolu s přelidněním a neutěšenou ekonomickou situací vedou k nešetrnému využívání okolních zdrojů, které přetvořilo vesnici i její okolí téměř k nepoznání.

Zároveň bych ráda zmínila i fakt, že nedošlo pouze k vizuální změně. Proměna krajiny a vesnice spolu s porušováním vlastnických práv (nelegální využívání pastvin) měla vliv i na kvalitu vztahů místních/Ganjinců s IDP, které jsou v důsledku spíše negativní. Funkcionální změna vesnice, která již nemohla zastávat místo turistického ráje, se pak odrazila např.

2. Vytváření etnické identity není jednorázovou akcí, ale naopak dlouhodobým a složitým procesem, na který mají vliv jak lidé, tak i události. V případě nucené migrace podstupuje etnická identita pod tlakem událostí určitou revizi, na jejímž konci může dojít ke kvalitativně odlišnému pojetí já ve vztahu k vlastnímu etniku.

Vzájemné vztahy mezi Ázerbájdžánci a Armény nebyly už ani na konci 19. století příliš přátelské. V tu dobu se v regionu začínaly šířit nacionalistické myšlenky, podle kterých každému etniku přináleží vlastní národní stát, což bylo na etnicky pestrém jižním Kavkaze těžko uskutečnitelné bezkonfliktně. Oblastí sporu se již tehdy stalo území Náhorního Karabachu. Vzájemné spory byly utlumeny zařazením do soustavy sovětských republik a rozhořely se teprve v důsledku uvolněné politiky Gorbačova až na konci 80. let 20. století. Etnická nevraživost se postupně stupňovala a v některých místech dokázala rozdělit i národnostně promíchané vesnice a města. V současné době je arménské etnikum jako celek státním nepřítelem číslo jedna, ale pakliže přijde řeč na jednotlivce (bývalé sousedy, kolegy z práce apod.) tak každý Ázerbájdžánec, který s nimi přišel do styku mluví o tom, že mezi nimi byli dobří lidé a přátelé. U mladých lidí, kteří s Armény nemají osobní zkušenost svých rodičů, jsou názory radikálnější. Nacionalismus a lokální patriotismus je stejně jako u většiny vysídlených Ázerbájdžánců i v případě hadžikendských IDP patrný a hlasitě prezentovaný. Etnická identita u vysídlených dětí, které se narodily mimo rodnou půdu svých rodičů, je utvářena především skrze zidealizované představy jejich blízkého okolí.

tags: #ekologická #migrace #Ázerbájdžán

Oblíbené příspěvky:

• Aktuality z Litice a okolí
• Norsko a čistý vzduch
• Nápověda ke křížovce: Život v přírodě
• Průvodce čištěním lednice
• Nový pohled na svět kolem nás