Ekologická Nika Člověka: Definice, Faktory a Význam

Ekologie se zabývá vztahy v přírodě, respektive vztahy mezi organismy navzájem a organismy a prostředím. Příroda sestává ze živých i neživých složek. Mezi živé složky přírody patří organismy: rostliny, živočichové, houby, mikroorganismy aj. Mezi neživé složky přírody náleží např. vzduch, voda či horniny a minerály (nerosty). Ucelené součásti přírody se označují jako ekosystémy. Ekosystémy lze rozdělovat např. na suchozemské (les, louka) a vodní (rybník, jezero).

Ekologická Nika: Základní Pojmy

Organismy jsou přizpůsobené na určité podmínky (adaptace) a snášejí jen jejich určité rozpětí (ekologická valence). Organismy snášející jen úzký rozsah podmínek se považují za bioindikátory. Areál splňuje ekologické požadavky organismu, je to území, kde se vyskytují jedinci určitých druhů. Organismy mohou být na určitém místě původní (mít zde tzv. primární areál). Více jedinců určitého druhu tvoří populaci. Velikost populací je dána natalitou (porodností) a mortalitou (úmrtností). Více populací v určitém prostoru tvoří společenstvo (biocenózu).

Definice Ekologické Niky

Ekologická nika je soubor všech faktorů prostředí působících na organismus. Ekologická nika je podle původní definice Grinella (1917) soubor podmínek ve kterých může daný druh existovat. Těmito podmínkami se rozumí zejména fyziologická tolerance k faktorům prostředí, morfologické limity organismu a interakce s jinými organismy. Další definice z roku 1924 od Eltona podtrhuje potravní chování druhů a vliv druhu na prostředí, ve kterém žije. Hutchinson (1944) poté mluví o ekologické nice jako o sumě všech ekologických faktorů, které působí na organismus. Nika v tomto pojetí je pak definovaná jako region n-dimenzního superobjemu, ve kterém je n-množství os tvořeno gradienty různých ekologických faktorů.

V konceptu ekologické niky rozlišujeme:

• ekologickou niku fundamentální = ekologická nika teoretická, bez vlivu konkurenčních organismů
• ekologickou niku realizovanou = ekologická nika skutečně realizovaná, zmenšená v některých oblastech vlivem konkurenčních druhů

Ekologické Faktory

Abiotické podmínky (faktory) prostředí souvisejí s neživou přírodou. Viditelné světlo je zdrojem energie pro fotosyntézu, ale též obecně slouží k orientaci či komunikaci organismů. Živé organismy ovlivňuje chemické složení vzduchu (což je svázáno se zásadními biochemickými procesy: fotosyntézou a buněčným dýcháním), ale také jeho teplota, tlak či proudění. Voda je součástí životního prostředí, je obsažena také v organismech samotných. Makrobiogenní prvky jsou ve velkém množství nezbytné pro život (C, H, O, N, P, S). V menším množství organismy vyžadují prvky oligobiogenní a stopové.

Čtěte také: Co nabízí Ekologická poradna Dr. Landy?

Vztahy Mezi Organismy

Vnitrodruhové vztahy existují mezi jedinci stejného druhu. Jedinci mohou napodobovat své chování, soutěžit o pohlavní partnery či si vymezovat teritorium. Predace je potravní vztah, kdy predátor (dravec) zabíjí svou kořist. Jako symbióza se v biologii označuje jakýkoli úzký mezidruhový vztah, nehledě na jeho (ne)výhodnost pro zúčastněné strany. Organismy mohou na symbióze být zcela či částečně závislí.

• mutualismus (+/+) - Např.
• lismus (+/0) - Např.

U živočichů se rozlišují vnější parazité (např. klíště, veš, komár sající krev) a vnitřní parazité (např. Parazitoidi zabíjejí svého hostitele, např. U rostlin se klasicky rozlišují poloparazité, kteří sami fotosyntetizují (např. jmelí) a berou hostiteli hlavně vodu a minerální látky. Úplní parazité (holoparazité) jsou na svém hostiteli aspoň po část života zcela závislí (např.

Ekologické Zákony

Zákon rozdílného ekologického a fyziologického optima Ellenbergův zákon rozdílného ekologického a fyziologického optima praví, že ekologická amplituda druhu je jiná (zpravidla užší) než potencionální fyziologická amplituda. To je zpravidla způsobeno konkurenčními organismy, které jsou v daných podmínkách úspěšnější.

Liebigův zákon minima Liebigův zákon minima vznikl již v roce 1840 a říká, že růst rostlin je limitován prvkem s nejnižší dostupností. Později byl zákon minima rozšířen na obecný model limitujících faktorů pro všechny organismy.

Zákon substituce faktorů Ekologický zákon substituce faktorů vyjádřil v roce 1925 Lundegårdh a částečně jde proti zákonu minima. Tvrdí totiž, že nedostatek některých z ekologických faktorů může být nahrazen některými jinými, které jsou dostatečně abundantní. Například přebytek světla může částečně kompenzovat nedostatek tepla.

Čtěte také: Postupy likvidace nebezpečného odpadu

Sociálně Ekologická Nika

Sociálně ekologická nika představuje komplexní koncept, který zkoumá vzájemné působení mezi společností a prostředím, ve kterém existuje. Tato nika není pouze o fyzickém prostoru, ale zahrnuje i sociální, ekonomické a kulturní aspekty, které ovlivňují, jak lidé interagují s přírodou a jak příroda ovlivňuje lidskou společnost.

Definice Sociálně Ekologické Niky

Sociálně ekologická nika může být definována jako specifický soubor podmínek a zdrojů, které umožňují určité skupině lidí nebo komunitě udržovat a rozvíjet svůj způsob života v souladu s daným prostředím. Tato nika zahrnuje nejen ekologické faktory, jako jsou klima, dostupnost vody a půdy, ale také sociální faktory, jako jsou tradice, znalosti a technologie, které lidé využívají k adaptaci na své prostředí.

Komponenty Sociálně Ekologické Niky

Sociálně ekologická nika se skládá z několika klíčových komponent:

• Ekologické zdroje: Dostupnost přírodních zdrojů, jako je voda, půda, lesy a nerostné suroviny.
• Sociální struktury: Organizace společnosti, včetně politických, ekonomických a sociálních institucí.
• Kulturní praktiky: Zvyky, tradice a znalosti, které lidé používají k interakci s prostředím.
• Technologie: Nástroje a postupy, které lidé vyvinuli k využívání a správě přírodních zdrojů.

Význam Sociálně Ekologické Niky

Pochopení sociálně ekologické niky je klíčové pro udržitelný rozvoj a ochranu životního prostředí.

Příklady aplikací:

Čtěte také: Strojírenství a ekologické předpisy

• Udržitelné zemědělství: Pochopení, jak zemědělské postupy ovlivňují ekosystémy a jak mohou být upraveny pro minimalizaci negativních dopadů.
• Ochrana přírody: Identifikace klíčových ekologických a sociálních faktorů, které ovlivňují biodiverzitu a ekosystémové služby.
• Adaptace na změnu klimatu: Zkoumání, jak mohou komunity adaptovat své sociální a ekonomické systémy na měnící se klimatické podmínky.

Klasická vs. Nerovnovážná Ekologie

Klasická ekologie předpokládala, že ekosystémy jsou s nejrůznějšími činiteli vnějšího prostředí obvykle v těsné, předem určitelné dlouhodobé rovnováze. Jen vzácně ji narušují nejrůznější zásahy z vnějšího prostředí (disturbance) včetně působení člověka, které ekosystémy ovlivňují téměř vždy negativně. Vztah mezi druhy a biotopy můžeme podle tradičních názorů přiblížit jako ruku v rukavici. Koncem 50. let 20. století byla rozpracována a zpopularizována představa ekologické niky (Hutchinson 1957). Podle ní jsou všechny niky zaplněné a všechny druhy jsou na správných, odpovídajících místech, konkrétně v pro ně optimálním prostředí: Méně vhodnému nebo zcela nevhodnému prostředí se vyhýbají. Toto pojetí lze tedy ilustrovat jako ruku, která zapadne do rukavice ušité na míru.

Ústředním bodem tradičního ekologického paradigmatu se stala teorie klimaxové sukcese (Clements 1916, Elton 1930). Popsaný pohled na vývoj společenstev a ekosystémů převládal v ekologii a také v ochraně přírody a ve vědě o životním prostředí až do začátku 70. let 20. století. Nicméně výsledky výzkumů především amerických, skandinávských, nizozemských a australských vědců přinutily v uplynulém dvacetiletí zásadně změnit některé až dosud všeobecně uznávané principy ekologie.

Srovnání základních názorů klasické a nerovnovážné ekologie

Srovnání základních názorů klasické a nerovnovážné ekologie shrnuje tabulka 1.

Tabulka 1: Základní názory klasické a rovnovážné ekologie (Pickett et al. 2007)

V současnosti víme, že ekosystémy se nacházejí v rovnovážném stavu spíše vzácně a časově omezeně, že podléhají neustálým, často těžko předvídatelným změnám a že opakované disturbance patří v přírodních systémech ke zcela základním procesům. Všechny ekosystémy jsou vystaveny postupným změnám podnebí, obsahu živin, rozpadu původních biotopů a využívání bioty (živé složky ekosystémů) lidmi. Protože neexistuje jediný konečný stav ekosystémů, vychyluje jakákoli změna směřování ekosystému i jeho složení. Ekosystémy neustále zakoušejí zásahy z vnějšího prostředí, osidlování (kolonizaci) novými druhy a vymírání (extinkci) jiných, přičemž se v reakci na tyto události organizují. Události se přenášejí prostřednictvím různých hladin ekosystému s různě velkým zpožděním, šumem či zesilováním.

tags: #ekologicka #nika #cloveka #co #to #je

Oblíbené příspěvky:

• Kontroly emisí sazí v ČR
• Udržitelnost v Pardubicích
• Svoz odpadu v Malé Morávce – podrobnosti
• Znečištění ovzduší a fauna
• Hlubší význam klapotu podpatku