Krajinná ekologie: Akademická definice

Ekologie je věda zabývající se studiem interakcí mezi živými systémy a mezi živými systémy a prostředím. Jedním z prvních vědců, který definoval pojem ekologie, byl Ernst Haeckel, jenž již v roce 1866 hovořil o ekologii jako o nauce o ekonomii přírody. Současné definici pak předcházela ještě řada dalších, například ekologie jako věda o historii přírody (Elton, 1927) nebo ekologie jako vědecké studium výskytu a hojnosti organismů (Andrewartha, 1961).

Ekologie se zabývá celou řadou procesů odehrávajících se ve všech skupinách organismů, v různých typech prostředí a v různém časovém a prostorovém měřítku. Využívá poznatků z téměř všech přírodovědných oborů. Můžeme jí rozdělit podle hlavního zaměření na ekologii obecnou, aplikovanou, speciální, ekologickou technologii. Podle studovaného objektu pak rozlišujeme například ekologii hub, ekologii člověka nebo synekologii (ekologie společenstev).

Jako ekologie je často nazývaná ochrana přírody. Toto označení je však zcela chybné. Ochrana přírody je pouze jedním z oborů aplikované ekologie.

V současnosti je také často zmiňován pojem environmentalistika, která je také často používána jako synonymum ekologie. Jde však o obor, jenž využívá poznatků ekologie a zkoumá vzájemné působení člověka a ekosystémů. Kromě jiného se věnuje také prevenci znečišťování životního prostředí a nápravou vzniklých škod. Environmentální výchova je také zařazena jako jedno z průřezových témat ve vzdělávacím programu.

Jedním ze základních pojmů ekologie je ekosystém, jde o soustavu biotických a abiotických složek prostředí, které se vzájemně ovlivňují a jsou spojeny výměnou látek, tokem energie a předáváním informací. Jako abiotický faktor je označováno například proudění větru, teplo, světlo nebo srážky. V případě biotických faktorů pak mluvíme o společenstvech rostlin, živočichů a dalších.

Čtěte také: Definice krajinné a aplikované ekologie

Také v ekologii se setkáváme s několika ekologickými zákony, se kterými věda pracuje. Mezi nejdůležitější patří zákon minima a s tím související limitující faktor, nebo zákon tolerance.

Biodiversitu je možno sledovat na různých úrovních (krajina - ekosystém - populace). Každá z těchto úrovní vyžaduje odlišný přístup ke studiu, jak je uplatněno například v rámci tohoto projektu. Na nejvyšší úrovni stojí biodiversita krajiny (FARINA 2006), jinak označovaná též jako krajinná diversita. Zjednodušeně se jedná o variabilitu ekosystémů v rámci hodnoceného krajinného segmentu.

Krajinná diversita je podmíněna variabilitou geologických, geomorfologických, hydrologických a klimatických podmínek (ty spolu navzájem souvisejí), ale je výrazně modifikována lidskou činností (ta opět závisí, respektive je diferencována podle dříve uvedených podmínek prostředí). Lidskou činnost je možno typizovat podle jednotky krajinného pokryvu (land cover), čili typu užití země (land use).

Krajinný pokryv se v průběhu historie mění tak, jak se mění základní požadavky člověka na využití krajiny. Velký význam má změna osídlení krajiny. V České republice (a ve střední Evropě vůbec) byly významnými milníky ve vývoji krajiny industrializace krajiny přibližně v polovině 19. století, změny osídlení v období okolo 2. světové války, intenzifikace zemědělství ve 20. století a pro Českou republiku specifická změna majetkových poměrů a hospodaření následující změnu režimu po roce 1989.

Krajina před její industrializací byla podrobně zachycena na mapách stabilního katastru vypracovaných v 20. až 40. letech 19. století (SEMOTANOVÁ 2001). Jedná se tedy o majetkové mapy na nichž je zaznamenána pro každý pozemek tzv. kultura. Na jejich základě lze prostou identifikací hranic mezi kulturami vyhotovit dosti přesnou mapu užití země v období mapování. Technický popis map stabilního katastru uvádějí například HUML ET MICHAL (2003).

Čtěte také: Archeologie a krajina

Jako příklad zhodnocení historického vývoje české krajiny je možno uvést práci LIPSKÝ et al. Na pracovišti IDS byly shromážděny indikační skicy map stabilního katastru, respektive jejich digitální skeny, z celé Šumavy a přilehlého českého vnitrozemí (bývalé kraje Prácheňský a Budějovický) a z velké části Krkonoš (bývalé kraje Hradecký a Bydžovský), přičemž část skic zapůjčených Národním archivem v Praze byla skenována přímo na pracovišti IDS (hustota skenování 400 dpi, ukládáno do neztrátově komprimovaných souborů formátu TIFF, použit byl profesionální skener Microtek SvanMaker 9800XL).

Na pracovišti IDS byl vytvinut a naprogramován systém pro automatickou transformaci rastrů - skenů indikačních skic map stabilního katastru v měřítku 1 : 2880 do souředného projekčního systému S-JTSK používaného v prostředí GIS (takzvané georeferencování rastrů). Tento postup velmi zrychluje práci při převodu skenů do prostředí GIS, protože dokáže automaticky umístit rastry tak, že přesnost umístění je pro většinu prací dostatečná (odchylky většinou do 2 m).

Zpracování map stabilního katastru (respektive jejich indikačních skic) bylo zahájeno v rámci projektu Management biodiversity v Krkonoších a na Šumavě (BiodivKrŠu) od roku 2006. Následuje přehled prací, v nichž bylo provedeno vyhodnocení historických dat užití země, jejich srovnání s aktuálním stavem krajiny a vyhodnocení vlivu historického (předindustriálního) osídlení a hospodaření na aktuální strukturu krajiny. Jako zásadní se jeví vliv historických hranic (a liniových prvků, například pasených pruhů země oddělujících ornou půdu) na vznik současných mezí porostlých dřevinami a ovlivnění trofie dříve orané půdy, jejíž zemědělské využití bylo ukončeno (plochy spontánně zarostlé lesem nebo uměle zalesněné).

V rámci přehledu je uveden i seznam katastrů, které byly v příslušných pracích vyhodnoceny. Matějka K. Matějka K. Matějka K. Šantrůčková H., Vrba J., Křenová Z., Svoboda M., Benčoková A., Edwards M., Fuchs R., Hais M., Hruška J., Kopáček J., Matějka K., Rusek J. (2010): Co vyprávějí šumavské smrčiny. Průvodce lesními ekosystémy Šumavy. Matějka K. (2010): Landscape structure / development and vegetation in the example of the transect Vrchlabí - Bílé Labe springs. - Opera Corcontica, 47 (Suppl.

Pro zpracování map stabilního katastru byla vyvinuta následující legenda mapy užití země, která vychází z kategorií identifikovaných na mapách stabilního katastru v rámci zpracovávaných území.

Čtěte také: Ekologické aktuality

Použitá literatura

• BRANIŠ, M., Základy ekologie a životního prostředí, 3. vyd. Praha: Informatorium, 2004.
• BROŽOVÁ, K., Hospodářství a životní prostředí v České republice po roce 1989, 1. vyd. Praha: CENIA, 2008.
• CUNNINGHAM, W. P., Principles of environmental science: Inquiry and applications, 5. vyd. Boston: McGraw Hill, 2009.
• ČAMROVÁ, L., Ekonomie a životná prostředí - nepřátelé, či spojenci? 1. vyd. Praha: Alfa publishing, 2007.
• ČERVINKA, P., Ekologie a životní prostředí, 2. vyd. Praha: Česká geografická společnost, 2012.
• ĎURICA, D., Člověk jako geologický činitel, 1. vyd. Brno: Moravské zemské muzeum, 2008.
• ELLENBERG, H., Vegetation ecology of central Europe, 4. vyd. Cambridge: Cambridge University Press, 2009.
• HALKOVOVA. L., Environment for life, Prague: Ministry of the Environment of the Czech Republic, 2011.
• HAMPL, M., Vyčerpání zdrojů: skvěle prodejný mýtus, 1. vyd. Praha: Centrum pro ekonomiku a politiku, 2004.
• JAKRLOVÁ, J., Ekologický slovník terminologický a výkladový, 1. vyd. Praha: Fortuna, 1999.
• JANČAŘÍKOVÁ, K., Ekologie čtená podruhé, 1. vyd. Praha: Univerzita Karlova Pedagogická fakulta, 2013.
• JORGENSEN, S., Ecosystem ecology, 1. vyd. Amsterdam: Elsevier, 2009.
• KADRNOŽKA, J., Globální oteplování Země: příčiny, průběh, důsledky, řešení, 1.vyd. Brno: VUTIUM, 2008.
• KOVÁŘ, P., Ekosystémy a krajinná ekologie, 1. vyd. Praha: Karlonimu, 2008.
• LAPKA, M., Towards an environmental society? 1. vyd. Prague: Carolinum Press, 2012.
• MALHOTRA, G., Environmental growth: a global perspective, 1. vyd. New Delphi: Macmillan, 2009.
• MEZŘICKÝ, V., Environmentální politika a udržitelný rozvoj, 1. vyd. Praha: Portál, 2005.
• MIKO, L., ŠTURSA, J., Národní parky a chráněné krajinné oblasti České republiky, 2. vyd. Praha: Ministerstvo životního prostředí, 2010.
• MOLDACH, B., Podmaněná planeta, 2. vyd. Praha: Karolinum, 2015.
• MOZGA, J., Sociální ekologie, 1. vyd. Hradec Králové: Gaudeamus, 2008.
• NAEEM, S., Biodiversity, ecosystem functioning, & human wellbeing, Oxford: Oxford University Press, 2009.
• PELC, F., Aktualizace Státního programu ochrany přírody a krajiny České republiky, 1. vyd. Praha: Ministerstvo životního prostředí ČR, 2010.
• POLÁŠKOVÁ, A., Úvod do ekologie a ochrany životního prostředí, 1. vyd. Praha: Karolinum, 2011.
• PURŠ, J., Historická ekologie. 1, 2.vyd.
• SÁDLO, J., Krajina a revoluce: významné přelomy ve vývoji kulturní krajiny českých zemí, 3. vyd. Praha: Malá Strana, 2008.
• SHERRATT, T., Big questions in ecology and evolution, New York: Oxford University Press, 2009.
• SMIL, V., Global catastrophes and trends, 1.vyd.
• STEJSKAL, V., Zákon o předcházení ekologické újmě a její nápravě s komentářem, související předpisy a s úvodem do problematiky ekologicko - právní odpovědnosti, 1. vyd. Praha: Leges, 2009.
• SUNDSETH. K., Natura 2000 : Ochrana biodiverzity Evropy, 1.vyd. Lucemburk: Úřad pro úřední tisky Evropských společenství, 2009.
• TKADLEC, E., Populační ekologie: struktura, růst a dynamika populací, 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2008.
• Farina A. (2006): Principles and methods in landscape ecology. Toward a science of landscape. Landscape Series, Vol. 3.
• Huml M., Michal J. (2003): Mapování 10.
• Lipský Z., Šantrůčková M., Weber M., Skaloš J., Novák P., Vávrová V., Kučera Z., Kukla P., Stroblová L., Dostálek J. (2011): Vývoj krajiny Novodvorska a Žehušicka ve středních Čechách.
• Semotanová E. (2001): Mapy Čech, Moravy a Slezska v zrcadle století.

tags: #krajinná #ekologie #akademie #definice

Oblíbené příspěvky:

• Heřmanická halda a rekultivace
• Tajemství přírody v Jáchymově
• Ekologické bydlení z cihel
• Odpovědnost za odpad v kanceláři
• Hry na ochranu přírody