Ekologická síť v podmínkách ČR a legislativa

Územní systém ekologické stability krajiny (ÚSES) je definován jako „vzájemně propojený soubor přirozených i pozměněných, avšak přírodě blízkých ekosystémů, které udržují přírodní rovnováhu“.

Vytváření územního systému ekologické stability (ÚSES) je podle § 4 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů, veřejným zájmem, na kterém se podílejí vlastníci pozemků, obce i stát.

Smyslem vytváření a ochrany ÚSES je zajištění základních prostorových, resp. územních podmínek pro dlouhodobé udržení a posílení ekologické stability.

Děje se tak postupným vytvářením spojité sítě ploch s relativně vysokou ekologickou stabilitou, na kterých je umožněn rozvoj přirozených, především rostlinných společenstev, jejichž druhová skladba odpovídá ekologickým podmínkám stanovišť v kontextu biogeografického členění krajiny (přirozený genofond krajiny).

Takto stabilizovaná území jsou předpokladem zachování či obnovení přirozené rozmanitosti krajiny, tj. zejména rozmanitosti biotopů.

Čtěte také: Semenné Rostliny a Prostředí

ÚSES jako nástroj obecné ochrany přírody a krajiny lze považovat za prostorový plán pro zachování a obnovu přirozených společenstev v krajině, a to to především v krajině, která není ve smyslu zákona o ochraně přírody a krajiny zvláště chráněná.

Využívají poznatků o závislosti složení a struktury přirozených společenstev na geografických podmínkách (klima, nadmořská výška, průběh počasí), geologických podmínkách (složení a struktura geologických vrstev), pedologických podmínkách (složení a struktura půdy), hydrologických a dalších podmínkách.

Za návrh vymezení systému ekologické stability (plány ÚSES) jsou ve smyslu ustanovení § 4 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny a kompetenčních ustanovení tohoto zákona (§§ 75 - 79) odpovědné orgány ochrany přírody.

Závaznost ÚSES v konkrétním území však nevzniká správním aktem orgánu ochrany přírody příslušného k vymezení, ale vydáním příslušné územně plánovací dokumentace formou opatření obecné povahy, ve které je ÚSES vymezen, případně rozhodnutím o pozemkové úpravě.

Struktura a hierarchické úrovně ÚSES

Základními skladebnými částmi systémů ekologické stability jsou biocentra a biokoridory.

Čtěte také: Co nabízí Ekologická poradna Dr. Landy?

Rozlišuje se místní, regionální a nadregionální systém ekologické stability.

K vymezování jednotlivých hierarchických úrovní ÚSES v úzké vazbě na procesy územního plánování jsou příslušné orgány ochrany přírody.

Hlavním smyslem ÚSES je působit jako základní prvek ekologické sítě, posílit ekologickou stabilitu krajiny zachováním nebo obnovením stabilních ekosystémů a jejich vzájemných vazeb.

Interakční prvky jsou hierarchicky na nejnižší úrovni a nemusí být propojeny s ostatními skladebnými částmi ÚSES.

Jedná se o krajinný segment, který na lokální úrovni zprostředkovává příznivé působení základních skladebných částí ÚSES (biocenter a biokoridorů) na okolní méně stabilní krajinu do větší vzdálenosti.

Čtěte také: Postupy likvidace nebezpečného odpadu

Interakční prvky často umožňují trvalou existenci určitých druhů organismů, majících menší prostorové nároky (vedle řady druhů rostlin některé druhy hmyzu, drobných hlodavců, hmyzožravců, ptáků, obojživelníků atd.).

Hierarchické úrovně ÚSES:

• Rozlehlé ekologicky významné krajinné celky a oblasti s minimální plochou alespoň 1000 ha.
• Ekologicky významné krajinné celky s minimální plochou podle typů společenstev od 10 do 50 ha.
• Menší ekologicky významné krajinné celky do 5 - 10 ha.

ÚSES v územním plánu

Orgány ochrany přírody jsou ve smyslu § 54 zákona č. 283/2021 Sb., stavebního zákona (NSZ), dotčenými orgány v procesu územního plánování.

V něm uplatňují požadavky na závazné vymezení ÚSES v územních plánech obcí ve svém správním území zpravidla formou plánu (místního) ÚSES.

Podstatné je, aby podmínky využití ploch, které jsou vydaným územním plánem vymezeny pro plnění funkce ÚSES, byly stanoveny tak, aby při rozhodování v území nedošlo ke snížení jejich ekologické stability, resp.

Vymezení místního, regionálního i nadregionálního systému ekologické stability stanoví ve smyslu § 2 vyhlášky č. 395/1992 Sb. orgány ochrany přírody v plánu systému ekologické stability.

Plány ÚSES jsou podkladem pro vymezení ÚSES v územně plánovacích dokumentacích (ÚPD) a jsou zpracovávány v měřítku a v podrobnosti odpovídající příslušné ÚPD.

Plány místního ÚSES obsahují všechny hierarchické úrovně ÚSES a jsou podkladem pro vymezení ÚSES v územních, případně regulačních plánech obcí.

Evropská ekologická síť (PEEN)

Snahy o vytvoření celoevropské ekologické infrastruktury se objevily již začátkem 90. let 20. století po zásadních politických, hospodářských a sociálních změnách, k nimž došlo v bývalých komunistických zemích střední a východní Evropy.

Budování Celoevropské ekologické sítě (Pan-European Ecological Network, PEEN), ve střední Evropě známé i jako EECONET (European Ecological Net­work), proto podporuje Rada Evropy a nevládní Evropské středisko ochrany přírody (ECNC).

Přívlastek celoevropská potvrzuje, že se nejedná o aktivitu EU, ale o iniciativu, která probíhá nebo by měla probíhat v šířeji pojaté Evropě.

PEEN by měl být tvořen jádrovými územími (core areas), koridory (biological/ecological/habitat corridors) a ochrannými pásmy (buffer zones) obou předcházejících skladebných prvků.

Základní výstup Světového summitu o udržitelném rozvoji (Johannesburg, srpen/září 2002), Implementační plán, zahrnoval mj. požadavek, aby členské státy OSN podporovaly i rozvoj národních a regionálních ekologických sítí včetně koridorů.

Myšlenka ekologických sítí je začleněna i do jednoho z cílů aktualizovaného Strategického plánu Úmluvy o biologické rozmanitosti (CBD), přijatých 10. zasedáním konference smluvních stran CBD: do roku 2020 zajistit, aby péče o chráněná území byla účinná a aby soustava chráněných území byla reprezentativní, chráněná území vzájemně propojena a začleněna do krajiny nebo mořského prostředí.

Dnes existuje v Evropě v různé fázi, od vymezení v mapových podkladech až po konkrétní péči o vybrané skladebné prvky, celkem 45 národních a regionálních ekologických sítí, což představuje třetinu všech stávajících nebo vytvářených ekologických sítí ve světě.

V úvodní fázi vytváření PEEN převládl přístup, který bychom mohli charakterizovat snahou vymezit skladebné prvky Celoevropské ekologické sítě podle předem odsouhlasených odborných kritérií (přístup „seshora dolů“).

Vlády evropských zemí by následně zajistily jejich odpovídající ochranu, péči o ně a jejich udržitelné využívání.

Proto se v dalším vytváření PEEN uplatňuje přesně opačný přístup, vycházející z ekologických sítí celostátní a nižší úrovně, které jsou budovány na shodných základních principech (přístup „zdola nahoru“).

Evropská komise (EK) se na mezinárodním fóru opakovaně vyjádřila v tom smyslu, že za svůj příspěvek k PEEN považuje soustavu Natura 2000, ostatně definovanou směrnicí o stanovištích jako souvislou ekologickou síť.

Naplňováním směrnic o ptácích a o stanovištích se ve 27 členských státech EU vytváří reprezentativní soustava chráněných území, kde má péče o biodiverzitu legislativně danou přednost před ostatními způsoby využívání území.

Zelená infrastruktura

Na pokračující rozpad biotopů, rozšiřování lidských sídel, vzrůstající poptávku po pozemcích a snahu snížit dopady probíhajících a očekávaných změn podnebí na přírodu a lidskou společnost reaguje Evropská komise koncepcí zelené infrastruktury.

Jde o soubor přírodních, přírodě blízkých i umělých ploch, v nichž probíhají základní přírodní procesy, jejichž přínosy lidem jsme si zvykli označovat jako ekosystémové služby.

Důležité je, že propojuje soustavu chráněných území s nechráněnou krajinou včetně rozličných ploch zeleně v lidských sídlech, od zelených střech a pásů po různě velké parky.

Z tohoto pohledu je zelená infrastruktura protipólem „šedé“ infrastruktury zastavěných ploch v krajině, a proto považuje za klíčové územní plánování, umožňující rozumné víceúčelové využití krajiny.

V širším pojetí zahrnuje zelená infrastruktura i nejrůznější vodní plochy.

Nedávno přijatá Strategie Evropské unie v oblasti ochrany biologické rozmanitosti do roku 2020 si jako jeden z cílů stanovila zachovat a zlepšit stav ekosystémů a jejich služeb právě vytvořením zelené infrastruktury.

Součástí zelené infrastruktury EU jsou také nejrůznější zelené plochy ve městech.

tags: #ekologická #síť #v #podmínkách #ČR #legislativa

Oblíbené příspěvky:

• Kam se zrcadlem?
• Udržitelnost ve Finsku
• Vzory diplomů pro děti
• Co je ekosystém Xiaomi?
• Nezodpovědné nakládání s odpadem