Ekologická zátěž plastů: Studie a dopady na životní prostředí

30.11.2025

Plasty představují pro životní prostředí stále větší problém. Jednou z cest, jak ho alespoň částečně snížit, představuje plánované zavedení záloh za nápojové PET lahve.

Dopady plastů na životní prostředí a lidské zdraví

Nebezpečné látky z plastů pronikají do těl nás všech, a to bez ohledu na to, zda denně pracujeme s plastovým odpadem, nebo se pohybujeme v nejvyšších patrech diplomacie. Potvrdila to nová mezinárodní studie sítě IPEN.

Na výzkumu se podílely organizace Centrum pro životní prostředí, spravedlnost a rozvoj (CEJAD) v Keni, Ekologické varování a obnova - Thajsko (EARTH) a česká Arnika. Studie odhalila v tělech všech testovaných desítky toxických sloučenin, jako jsou ftaláty či zpomalovače hoření. Našly se u pracovníků v Keni a Thajsku, ale i u vysoce postavených delegátů a úředníků OSN.

Studie přináší další pádný argument, proč musí budoucí úmluva regulovat plasty v celém jejich životním cyklu, nikoliv se zaměřovat pouze na odpad. Její zjištění jsou přímým vzkazem vyjednavačům: problém plastového znečištění není jen estetickou záležitostí špinavých pláží, ale představuje přímou a všudypřítomnou hrozbu pro lidské zdraví.

Metodika studie byla založena na využití speciálních silikonových náramků, které účastníci nosili po dobu pěti dnů. Tyto náramky dokáží efektivně zachytávat široké spektrum látek z okolního prostředí, a poskytují tak přesný obraz o tom, jakému koktejlu sloučenin je člověk vystaven. Vědci se zaměřili na 73 běžných toxických látek ze šesti různých skupin, mezi nimiž nechyběly endokrinní disruptory jako ftaláty a bisfenoly, bromované zpomalovače hoření, polycyklické aromatické uhlovodíky (PAU) či UV stabilizátory.

Čtěte také: Co nabízí Ekologická poradna Dr. Landy?

Výsledky jsou o to znepokojivější, že expozici se nevyhnul absolutně nikdo. V náramku každého jednotlivého účastníka studie byla nalezena směs látek ze všech šesti sledovaných skupin. Srovnání jasně ukázalo, že pracovníci manipulující s plastovým odpadem čelí mnohem vyššímu riziku. Jsou vystaveni jak většímu počtu různých látek, tak jejich vyšším koncentracím.

Konkrétně v Keni byl každý takový pracovník vystaven nejméně 30 různým sloučeninám, v Thajsku pak minimálně 21. Pro srovnání, u úředníků OSN, včetně diplomatů, se našlo minimálně 26 různých sloučenin. Vůbec nejvyšších koncentrací ve všech skupinách dosahovaly ftaláty, nechvalně proslulé látky schopné narušovat hormonální systém, které jsou spojovány s neplodností či zvýšeným rizikem rakoviny.

„Studie ukazuje, že takzvaná neviditelná zátěž z plastů už není neviditelná - máme jasné důkazy a nesmíme ji dál přehlížet. V sázce není jen zdraví lidí, ale i stabilita celých ekosystémů. Tato zjištění by měla mít zásadní dopad na debatu o tzv. cirkulární ekonomice. Ukazují, že pouhá recyklace plastů problém neřeší, ale naopak může vést k dalšímu šíření nebezpečných látek a jejich přenosu do nových výrobků, čímž se toxický kruh uzavírá.

„Většina látek v plastech není regulována současnými mezinárodními dohodami. Vzhledem k tomu, že tyto sloučeniny překračují státní hranice bez jakékoliv kontroly, samotné vnitrostátní politiky nemohou plastovou krizi vyřešit. Skutečnost, že toxické látky vstupují do našich těl bez našeho vědomí a souhlasu, představuje i vážný etický a lidskoprávní problém. Tento stav trefně okomentoval Dr. Marcos A. Orellana, Zvláštní zpravodaj OSN pro toxické látky a lidská práva, který se studie rovněž zúčastnil: „Každý člověk má právo na tělesnou integritu. Znečišťovatelé plasty toto právo narušují šířením látek, které se nyní nacházejí po celé planetě. Navíc někteří lidé, protože žijí v těsné blízkosti zařízení na výrobu plastů nebo pracují s plastovým odpadem, trpí neúměrnou zátěží. Standardy lidských práv nabízejí každému jednotlivci záruku, že nikdo nebude zasahovat do jeho těla bez jeho souhlasu. Výsledky studie měly být pro vyjednavače v Ženevě jasným signálem. Ochrana lidského zdraví a životního prostředí vyžaduje přijetí silné a právně závazné úmluvy, která se zaměří na zdroj problému - tedy na omezení výroby plastů a zákaz nejnebezpečnějších látek v nich.

Analýza nákupních tašek z pohledu životního prostředí

Nákupní taška může představovat docela velkou zátěž pro životní prostředí. Pokud rodina sází na jednorázové plastové tašky, může za rok nastřádat úctyhodných 143 kusů. Jaká taška je tedy na nákup z pohledu životního prostředí nejlepší? Podle studie Vysoké školy chemicko-technologické, kterou si zadalo MŽP, je to opakovaně použitelná taška z polyesteru. To přepočteno na rok znamená téměř 500 kilogramů pečiva, zeleniny, ovoce, nápojů a dalšího zboží, což je pořádná hromada k odnesení. Špatnou volbou pro odnos jsou jednorázové plastové tašky, které unesou relativně malou váhu, tj. zhruba čtyři kilogramy, a proto jich je potřeba víc. Naopak tašky, které se vyrábí proto, aby dlouho sloužily, jsou z pevnějšího materiálu.

Čtěte také: Postupy likvidace nebezpečného odpadu

Studie se zaměřila na šest druhů tašek: z lehkého plastu (HDPE), z pevného plastu (LDPE), papírovou tašku s páskovým uchem, textilní polyesterovou tašku (PES/PET) a dvě varianty textilní tašky, tedy z obyčejné a také z organické bavlny. Vítězem se stala polyesterová taška, která se podle stanovených pravidel testu požívala jeden rok.

Je logické, že jednorázové tašky dopadly hůře než ty, které se používají opakovaně. Nicméně ani opakované používání jednorázových tašek zásadně situaci nemění. Aby se jejich dopady na životní prostředí vyrovnaly těm, které zanechává vítězná PES taška, musela by se papírová taška použít nejméně pětkrát, stejně tak i taška z pevného plastu, a taška z lehkého plastu dokonce dvacetkrát a více.

Zkoumání životního cyklu překvapivě ukázalo, že „bavlněná taška má vyšší environmentální dopady než taška polyesterová a to i v případě, že je vyrobena z organické bavlny,“ potvrzuje ve studii doc. Ing. Vladimír Kočí z Fakulty technologie ochrany prostředí VŠCHT. Hlavním důvodem jsou škody, které vznikají ve fázi pěstování bavlny a podepisují se na emisích do ovzduší, vyšší spotřebě vody, přeměně krajiny nebo vlivu na ozónovu vrstvu.

Stejně tak by se papírová taška vyrovnala dopadům PES tašky až ve chvíli, kdy by papírová vlákna z této tašky prošla sedmi cykly recyklace, což je zřejmě technologicky nemožné. U jednorázových tašek z lehkého i pevného plastu, ale také z papíru, studie ukázala, že mají horší dopad na životní prostředí než bavlněné tašky.

Rozhodně každé vícenásobné použití tašky snižuje její dopady a omezuje vznik odpadů. Pokud si tedy už koupíte jednorázovou tašku, zkuste ji využít do roztrhání.

Čtěte také: Strojírenství a ekologické předpisy

Recyklace plastů a zálohování PET lahví

Češi jsou sice v současnosti „mistři světa“ ve třídění plastových odpadů, ale v jejich recyklaci země značně pokulhává. Zhruba polovina plastových lahví, kelímků a dalších výrobků, s nimiž Češi běhají ke žlutým kontejnerům, totiž nakonec stejně skončí na skládce nebo ve spalovně.

Studie, kterou letos dokončil Institut cirkulární ekonomiky (INCIEN) pro iniciativu Zálohujeme.cz, přitom potvrdila, že zavedení vratných záloh na PET lahve, ale také hliníkové plechovky, se vyplatí. „Současný systém třídění není zdaleka tak efektivní, jak si někdy myslíme. Nemotivuje nás k prevenci a není ani zárukou recyklace. Provedená analýza ekonomických výnosů a nákladů prokázala finanční soběstačnost celého systému. Ten nepočítá s financováním z veřejných prostředků. Po počáteční investici budou náklady na provoz systému ve výši 1,42 miliardy korun plně kryty jeho ročními příjmy.

„Klíčovým bodem snížení environmentálních dopadů systému balení nápojů je snížení materiálové náročnosti obalů či zvýšení podílu recyklovaného materiálu ve výrobě lahví. Studie materiálových toků, kterou zpracoval INCIEN, zjistila, že se v České republice k recyklaci odešle jen 57,5 procenta PET lahví uvedených na trh. „Z naší studie vyplývá, že ročně přicházíme o 24 tisíc tun materiálu z PET lahví, který je cennou surovinou. Z hlediska cirkulární ekonomiky je tento stav nedostatečný.

Estonsko zavedlo zálohový systém na základě rozhodnutí vlády již v květnu roku 2005. Také českým firmám dochází se současným fungováním systému třídění trpělivost a stále hlasitě volají po zavedení záloh. Nynější praxe totiž vede k tomu, že v Česku nevzniká dostatek recyklátu pro výrobu PET lahví a ten se musí dovážet ze zahraničí. Třídění v Česku tak postrádá z velké části smysl, protože nevede k opětovnému využití ve výrobě produktů, které byly zdrojem plastového odpadu.

Především poté, co Čína a další asijské země razantně omezily dovoz tříděných odpadů. Současná recyklace byla totiž do značné míry postavena na vyvážení odpadu na druhý konec světa.

„Vratné zálohy na dnes jednocestné PET lahve a plechovky vnímáme jako významný krok k ochraně životního prostředí,“ říká Filip Bernard, zástupce generálního ředitele Rodinného pivovaru Bernard, jeden z prvních podporovatelů iniciativy Zálohujeme.cz.

Vyšší recyklaci a zodpovědné nakládání s PET lahvemi a plechovkami žádá česká veřejnost opakovaně. Skládky v České republice neznamenají jen obrovské množství odpadů, které by se v případě recyklace mohly znovu využít. Mají také další velmi vážné dopady na životní prostředí. Jejich následky je nejen na kilometry daleko viditelný černý kouř, ale také toxické zplodiny, enormní ekonomické náklady, znečištění podzemních vod, zemědělské půdy, staré ekologické zátěže a s nimi související miliardové náklady placené ze státní pokladny.

Počty požárů v oblasti nakládání s odpady tvoří značnou část celkového počtu požárů na území České republiky, kterých bylo v roce 2018 evidováno přes 20 tisíc. Z toho na samotných skládkách bylo ohlášeno 1238 požárů. Z vývoje mezi lety 2014 až 2018 vyplývá, že v roce 2018 hořelo nejvíce skládek, v průměru o 30 procent více než v předchozích letech. Přitom z peněz daňových poplatníků jsou náklady na uhašení jednoho takového požáru 500 tisíc až milion korun.

Odborníci proto prosazují co nejrychlejší ukončení skládkování v Česku. „Evropská unie požaduje, abychom do roku 2035 skládkovali maximálně deset procent odpadů. To je dnes také nejčastější argumentace proti nové legislativě, která ale jen obhajuje plány schválené již roky. V Česku už od roku 2014 legislativně počítáme s koncem využitelných a recyklovatelných odpadů v roce 2024. Pokud by se podle ní v Česku skládkovalo stále stejně dnešním tempem do roku 2035, došlo by k naplnění všech skládkovacích kapacit a stát by musel na vlastní náklady budovat skládky nové.

K omezení skládkování podle ní bude potřeba nejen předcházet vzniku odpadů, ale vzniklý odpad také skutečně recyklovat. V současnosti se totiž často objem třídění zaměňuje právě s recyklací.

Littering v České republice

Společnost EKO-KOM, ve spolupráci s Univerzitou Jana Evangelisty Purkyně v Ústí n. L. (UJEP), navázala na litteringovou studii z roku 2008. V letech 2020 a 2021 probíhalo rozsáhlé šetření, které analyzovalo současný stav znečištění území pohozenými odpadky. Hlavním cílem šetření bylo zjistit skladbu pohozených odpadků a výskyt vyjmenovaných obalů a výrobků, na které se zaměřuje směrnice o jednorázových plastech (SUP).

Jedná se o úmyslně nebo neúmyslně pohozený, ponechaný nebo vlivem přírodních procesů (např. vítr, či voda) zanesený odpad v urbanizovaném (městském, venkovském) nebo přírodním prostředí a také v blízkosti dopravní infrastruktury, mimo místa určená pro sběr odpadů (nádoby, odpadkové koše apod.), u něhož původce nejeví aktivní snahu o sběr, a který má negativní vliv na životní prostředí.

Základem nynějšího projektu proběhlého v posledních dvou letech bylo terénní šetření. V období od prosince 2020 do listopadu 2021 proběhlo terénní šetření na 164 lokalitách v České republice v různých typech území. Účelem bylo zmapovat výskyt a skladbu litteringových odpadů.

Skladba litteringového odpadu

Skladbu litteringového odpadu lze posuzovat z různých úhlů pohledu. Kromě hodnocení z hlediska hmotnosti jednotlivých materiálů, lze skladbu litteringového odpadu sledovat i z hlediska počtu kusů výrobků z daných materiálů nebo objemů materiálů.

Hmotnostní skladba: Největší podíl nese sklo se 30,4 %, následuje plast, který je tvořen 27,7 %, a kovy s 18,6 %.
Kusová skladba: Zastoupení je zcela odlišné od hmotnostní skladby.
Objemová skladba: Největší zastoupení z hlediska objemové skladby má plast (55,9 %), následuje kov (10,5 %) a sklo (8,7 %). Papír a cigarety mají zastoupení přibližně 7 %.

Zatížení území litteringovým odpadem

V Tabulce 1 je uvedeno zatížení (g/1 000 m2) jednotlivých typů území litteringovým odpadem. jednotlivé typy území byly litteringovým odpadem zatíženy různě. Lze si povšimnout, že při sledování skladby litteringového odpadu z hlediska počtu kusů se skladba příliš neliší a téměř na všech typech území je v největší míře zastoupen cigaretový odpad.

V urbanizovaném území bylo zaznamenáno největší zastoupení cigaret 29,4 %.
Mimo urbanizované území bylo nejvíc zastoupeno sklo spolu s plastem, tento podíl tvoří přibližně 30 %.
Poslední území - přírodní, bylo nejvíce znečištěno sklem (30,8 %), následoval ostatní odpad (zahrnující např. textil, obuv, baterie, elektroodpad, obalové dřevo, PET láhev s tekutinou, a ostatní odpad) v zastoupení 20,7 %.

Průzkum veřejného mínění

Součástí projektu byl mimo jiné i průzkum veřejného mínění, ve kterém byly zjišťovány postoje obyvatel k litteringovému chování. Příčinou litteringového chování v České republice byla např. absence infrastruktury (např.

Z průzkumu vyplývá, že nejčastějším litteringovým odhozeným odpadem jsou podle respondentů nedopalky od cigaret, obaly od žvýkaček a bonbonů, PET lahve do 1 litru nebo plechovky od energetických nápojů.

Aktivity obcí v boji proti litteringu

Výroční dotazníky, které obce vyplňují pro EKO-KOM jsou cenným a jedinečným zdrojem informací mimo jiné o aktivitách obcí v odpadovém hospodářství. Nejčastější nástroj obcí v boji proti litteringu je organizace úklidu, kterou volí až 79 % obcí. Jako druhý nejvíce zmiňovaný nástroj se snaží obce aplikovat cílenou kampaň v rámci osvětové činnosti, kdy si tento způsob vybralo 43 % obcí. Menší procento obcí, přesněji 18 %, se snaží informovat přímo na odpadkových koších. V boji proti litteringu obce využívají i finanční nástroj ve formě pokuty, k tomu se přiklání až 9 %.

Obce uváděly, že na všech územích se jim o úklid starají převážně zaměstnanci obce, případně dobrovolníci. Velmi nízké zastoupení bylo pro externí firmy nebo neziskové organizace, ty úklid prováděly ve 2-3 % případů.

Papír versus plasty v obalovém průmyslu

Papír jako obalový materiál vyniká díky tomu, že je z obnovitelných zdrojů a dá se snadno recyklovat. Ne na všechno je však papír vhodný. V takovém případě pak není možné ani ekologické jím nahrazovat jiné materiály, včetně těch plastových.

Papír je oblíbený a hojně používaný obalový materiál - je dobře zpracovatelný, lehký a z obnovitelných zdrojů. Hlavně proto je považován za šetrný k životnímu prostředí. Při výrobě nového papíru je totiž zátěž na životní prostředí vysoká, a to hlavně co se spotřeby vody a elektřiny týká. Zapomenout se nesmí ani na používání bělidel, jako je chlor, a v neposlední řadě ani na množství potřebných stromů.

V úvahu je ale třeba brát nejen zdroje nutné pro výrobu, ale také jak se s obalem naloží po použití. Papír je obecně dobře recyklovatelný, v Česku jsou lidé zvyklí jej třídit. Co se však obalových řešení týká, není papír univerzální, a proto se často kombinuje s jinými materiály, jako je plast.

S takovými kompozity se nejčastěji setkáte u nápojových kelímků nebo obalů potravin, kde samotný papír neumožňuje udržet a ochránit mastné, tekuté nebo kašovité náplně. Environmentální dopady těchto obalů jsou však vyšší.

Protože do papíru nelze zabalit všechno, upravuje se jeho povrch nejčastěji plastovými potahy či nástřiky, které zvyšují funkčnost tak, aby byla srovnatelná s plně plastovými obaly. Iva Werbynská z Obalového institutu SYBA si všímá, že nepoučení konzumenti vnímají třeba pití z papírových kelímků pro životní prostředí jako méně zatěžující, než z plastových kelímků. Účinná bariéra tvořena výhradně plastovými vrstvami je proto udržitelnější.

Plasty jsou však ve společnosti vnímány negativně, proto se výrobci obalů uchylují k jejich nahrazování. Ne vždy je záměna plastu právě za papír výhodná, funkčně i z hlediska životního prostředí.

Ve všech těchto případech přitom nejde o 100 % papíru, ale kombinaci s plastem. Existují i případy, kdy je tzv. papírová láhev více než z poloviny vyrobena z plastu. Výrobci jej využívají pro vnitřní bariéru a také hrdlo plus uzávěr.

„To, že výrobci použijí pro svůj obal papír z něj automaticky nedělá udržitelnější či oběhovější řešení.

„Papírový přebal používáme tak, aby šel snadno oddělit od plastového kelímku a obojí tak bylo 100% recyklovatelné.

Právě papír tady umožňuje, aby kelímek uvnitř byl z co nejnižšího možného množství plastu a snižoval tak potřebu materiálu i uhlíkovou stopu obalu. Zároveň aby byl plast i papír plně recyklovatelný.

Hledání ekologicky šetrného balení neznamená, že se najednou vše zabalí do papíru. Rozhoduje také to, co balíme. Třeba v případě mléčných výrobků dosud neexistuje funkční obalové řešení výhradně z papíru. Různé menu boxy a kelímky na kávu, u kterých plast nahradila kombinace papíru s plastem nebo bioplasty, jsou v současném systému předurčeny spíše ke skládkování.

Tento trend je poháněný snahou zbavit se za každou cenu plastů. Už nyní se v Evropě do papíru balí dvakrát více než do jiných materiálů.