Ekologické chápání města a Trash Hero

Město lze chápat jako dynamický, samoorganizující se celek, jehož rozvoj nelze přímo řídit, ale lze jej podporovat prostřednictvím strategických zásahů zaměřených na tvorbu kvalitního veřejného prostoru a posilování komunitního prostředí.

Stabilní a odolná městská struktura je charakterizována prostupnou sítí propojených cest, veřejných prostranství různé povahy a stupně intimity a modrozelené infrastruktury. Tyto prvky přispívají k adaptabilitě města vůči vnějším vlivům, jako jsou klimatické změny, ekonomické či migrační vlny.

Multimodalita, spočívající ve vyvážené distribuci center aktivit a lidských činností, včetně komunitních nízkoprahových center podpory, dále zvyšuje odolnost městské struktury a podporuje její dlouhodobou udržitelnost.

V rámci městské části Brno-Husovice, která dlouhodobě čelí řadě znevýhodnění, se studentské návrhy zaměřují na obnovu zanedbaných veřejných prostranství a brownfieldu náspu bývalé železniční trati Tišnovka. Záměrem je tyto prostory transformovat na prvky zelené infrastruktury, které mohou podpořit rozvoj ekologických, sociálních i ekonomických funkcí této městské části.

Vedoucími práce, která vznikala na Ústavu prostorové tvorby FA VUT Brno v zimním semestru 2024/2025, byli doc. Ing. arch. Jiří Palacký, Ph.D., Ing. arch. Kateřina Dokoupilová, Ph.D a Ing. Denisa Hrubanová, Ph.D. Projekt vznikl za podpory a metodického vedení městské části Brno-Sever, starosty Mgr. Martina Malečka, vedoucí Oddělení strategického plánování MMB Mgr. Martiny Pacasové a pracovníků KAM Brno.

Čtěte také: České supermarkety a bio

Cirkulární ekonomika: Udržitelnost v praxi

Když se dnes řekne „cirkulární ekonomika“, spousta lidí si představí hlavně třídění, recyklaci a barevné popelnice. Jenže to je až konec příběhu. V lineárním světě věci vyrobíme, chvíli je používáme a pak je vyhodíme. V tom cirkulárním se snažíme o pravý opak: udržet hodnotu materiálů a výrobků co nejdéle v oběhu - opravou, opětovným použitím, repasí, sdílením nebo třeba pronájmem. A teprve když už to opravdu nejde jinak, přichází na řadu recyklace. Tento článek berte jako „rozšířenou verzi“ úvodní video lekce. Pokud se chcete na chvíli zastavit, vrátit se k pojmům a dát si je do souvislostí, jste tu správně.

Proč se o cirkularitě vůbec bavíme?

Náš dnešní model fungování světa je v jádru pořád stejný: vytěžit → vyrobit → použít → vyhodit. Nejde jen o to, že po sobě zanecháváme odpad. Jde hlavně o to, že tenhle způsob života stojí na vysoké spotřebě primárních surovin a energie a na tiché domněnce, že příroda to nějak „ustojí“ a že zdroje se prostě vždycky „někde vezmou“.

A nenechte se zmást, tyto problémy nejsou „někde daleko“, týkají se i Česka. Například ve stavebnictví začínají být problémem základní suroviny jako písek, štěrk a kamenivo (a s nimi i některé vstupy pro výrobu stavebních hmot, například cementu).

Aby se o těchto problémech dalo mluvit konkrétněji než jen pocitově, vznikl rámec tzv. planetárních mezí. Představte si ho jako „bezpečný prostor“, ve kterém lidská civilizace může dlouhodobě fungovat, aniž bychom rozkývali základní principy fungování na Zemi.

Rámec popisuje devět klíčových procesů, které drží planetu stabilní a u každého z nich vědci sledují, jak daleko jsme se od bezpečné zóny odchýlili. Nejde o to, že když jednu hranici překročíme zítra je konec. Smysl mezí je varovný: s každým dalším překročením roste riziko velkých, těžko vratných změn a hlavně se rizika sčítají.

Čtěte také: Jak podporovat projekty

Meze jsou totiž propojené: když zasáhneme do jednoho systému (například do využívání krajiny), promítne se to do dalších (vody, biodiverzity, klimatu).

Planetární meze

• Změna klimatu - protože atmosféra už obsahuje tolik skleníkových plynů, že systém tlačíme do nestability a zvyšujeme riziko „bodů zlomu“
• Biogeochemické toky dusíku a fosforu - typicky v souvislosti s hnojivy. Když je živin „moc“, končí ve vodě a vytváří přemnožení řas, úbytek kyslíku, mrtvé zóny.
• Změna využití půdy (land-system change) - odlesňování, přeměna krajiny na pole a zástavbu.
• Sladká voda (freshwater change) - dnes už se neřeší jen „kolik vody odebíráme z řek“, ale i tzv. zelená voda (voda v půdě dostupná rostlinám).

Tohle všechno dohromady znamená jednu praktickou věc: Země jako systém přichází o stabilitu.

Pro kondici planety máme i další užitečná měřítka, která si umí představit každý. Jedním z nich je tzv. Overshoot Day. Je to den, kdy (obrazně) vyčerpáme rozpočet přírody na celý rok, tedy kdy lidská spotřeba překročí to, co je Země schopná za rok obnovit. Od toho dne jedeme na ekologický dluh: čerpáme zásoby, vyčerpáváme půdu, lesy a vodní zdroje/ekosystémy rychleji, než se stačí obnovovat, a zvyšujeme tlak na ekosystémy. U České republiky vychází Country Overshoot Day na 11. dubna 2026. Je to hodně silný indikátor životního stylu a spotřeby.

Pak tu máme ještě jedno měřítko, a to Country Deficit Day. Deficit Day odpovídá jiné otázce: „Kdy vyčerpáme vlastní přírodní rozpočet České republiky?“ Tedy, kdy naše spotřeba začne být vyšší než to, co ekosystémy na našem území zvládnou za rok obnovit. U České republiky vychází Country Deficit Day na 24.

Důležité je zmínit, že země může mít relativně „pozdní“ Deficit Day třeba proto, že má velkou biokapacitu (hodně lesů, nízkou hustotu obyvatel, velké území), ale zároveň může mít velmi brzký Overshoot Day, protože její spotřeba a materiálová náročnost jsou extrémní a globálně by to nešlo zopakovat.

Čtěte také: Dávkování lignohumátu v ekologickém zemědělství

Když si to celé spojíme zpátky s cirkulární ekonomikou, vychází z toho jasná logika: cirkularita není estetická „zelená nálepka“.

Lineární vs. Cirkulární ekonomika

V lineárním modelu má většina věcí krátký život: vyrobí se, rychle se spotřebují a končí jako odpad. Cirkulární ekonomika se snaží o opak: držet materiály a produkty v oběhu co nejdéle a hodnotu neztrácet „na první dobrou“. To je ten mentální posun ve vnímání hodnoty materiálů / zdrojů. V lineárním světě je běžné, že věci stárnou rychle, nejdou opravit, díly nejsou dostupné a je jednodušší koupit nové.

Cirkularita ale není jen „kolečko“. Tady je dobré říct jednu zásadní věc nahlas: recyklace není nepřítel, ale často je to „záchranná brzda“, ne ideální cíl. Když totiž recykluješ, většinou už recykluješ materiál - ne celý výrobek a ne jeho funkci.

Je dobré si uvědomit, že cirkularita dnes není jen sympatická agenda pár firem a nadšenců. EU už několik let staví cirkulární ekonomiku jako jednu z hlavních cest k udržitelnosti a zároveň k odolnější ekonomice.

Tohle je dobré zdůraznit: Česko má vlastní dlouhodobý strategický rámec pro cirkulární ekonomiku do roku 2040.

Je také užitečné vědět, že rámec je rozdělen do prioritních oblastí, které pokrývají nejen odpady, ale i produkty a design, spotřebu, průmysl, suroviny, stavebnictví, bioekonomiku, města a infrastrukturu, vodu, výzkum a inovace, vzdělávání a ekonomické nástroje.

A tohle je důležité doplnit jednou praktickou věcí: v Česku není cirkularita okrajové téma - je to zásah do samotného jádra ekonomiky.

V evropské debatě se cirkularita často popisuje jazykem pravidel a politik. V Česku k tomu ale přistupuje ještě jedna silná vrstva: struktura naší ekonomiky. Jsme mimořádně průmyslová země - průmysl u nás tvoří větší část hrubé přidané hodnoty než je běžné v EU, a to zejména ve zpracovatelském sektoru. Současně patříme mezi země s vysokou uhlíkovou náročností na obyvatele.

A právě tady se cirkularita mění z obecného pojmu na konkrétní strategii: když dokážeme snižovat spotřebu primárních vstupů, prodlužovat život produktů a vracet materiály do oběhu v použitelné kvalitě, promítne se to do tří věcí, které průmysl řeší každý den - nákladů, rizik a dostupnosti surovin.

Pro Česko je navíc podstatné, že v debatě o dekarbonizaci nestačí dívat se jen na emise „z komínů“ domácích provozů.

V poslední době se cirkularita čím dál víc spojuje s tím, čemu se říká „odolnost“ a „konkurenceschopnost“. Evropa je velmi otevřená ekonomika a dlouho jí fungovalo, že mohla relativně levně dovážet to, co sama nemá - včetně surovin.

Právě v tomhle kontextu se často zmiňuje i Draghiho zpráva o budoucnosti evropské konkurenceschopnosti: zdůrazňuje, že EU potřebuje posílit bezpečnost a snižovat závislosti mimo jiné v oblasti surovin a technologií a že bude muset pracovat systematičtěji s tím, co je strategické a kde hrozí zranitelnost.

V médiích často zazní věta „svět je jen 6,9 % cirkulární“. Tahle hodnota vyjadřuje, jaký podíl celkové materiálové spotřeby tvoří sekundární materiály, tedy materiály, které se do ekonomiky vracejí po skončení své užitné fáze (například recyklované kovy, sklo, plasty nebo technicky recyklované dřevo).

To důležité je, že jde o spotřební pohled (ne „kolik kde kdo vytřídil“, ale co se reálně vrací do materiálového vstupu ekonomiky). A také že se u výpočtu používá logika „skutečných surovin v pozadí“, ne jen váha finálního produktu. To je zásadní rozdíl: například telefon váží pár stovek gramů, ale surovin a energie „v pozadí“ může představovat mnohem víc.

A proč je to číslo tak nízké? Tohle vysvětlení je důležité i pro očekávání: 100% cirkularita není realistická (některé materiály se prostě z principu vracet nemohou a jiné se vracejí jen omezeně).

U České republiky se běžně nepoužívá úplně stejný ukazatel jako „Circularity Gap“. V Evropě i u nás se pro měření cirkularity používá hlavně ukazatel circular material use rate - tedy kolik materiálů se do ekonomiky vrací jako druhotné vstupy oproti celkovému materiálovému použití. Pro Česko vychází zhruba na 11,4 % (poslední souhrnné evropské podklady), což znamená, že přibližně každá devátá „materiálová jednotka“ je z recyklovaných zdrojů a zbytek stále tvoří primární suroviny.

Rámec 9R

Rámec 9R je užitečný hlavně proto, že vrací cirkularitu na zem. Ukazuje, že „cirkulární“ neznamená jen recyklovat, ale že existuje celá škála kroků - od těch, které šetří nejvíc materiálu, energie i emisí, až po ty, které jsou spíš „poslední záchrana“. Základní pravidlo je jednoduché: čím výš v 9R jsme, tím méně ztrácíme hodnotu. V praxi se to dá říct i jinak: čím dřív zasáhneme, tím lépe.

• R0 - Refuse (odmítnout) a R1 - Rethink (přehodnotit) jsou úplně nahoře z jednoho důvodu: někdy nejvíc ušetříme tím, že snížíme samotnou potřebu vyrábět nové věci. Typický příklad je sdílení nebo služba místo vlastnictví: když vrtačku použijete jednou za rok, je často rozumnější půjčovna nebo sdílení v komunitě než nákup nové.
• R2 - Reduce (omezit) znamená dát stejnou službu, ale s menší spotřebou materiálu nebo energie. Může to být lehčí konstrukce, méně obalů, menší materiálová náročnost, nebo třeba produkt, který má výrazně delší životnost.
• R3 - Reuse (znovu použít) je druhý život bez velké přestavby: druhá ruka, darování, přeprodej, opětovné použití v jiné firmě nebo domácnosti.
• R4 - Repair (opravit) je moment, kdy se cirkularita přestává tvářit jako filosofie a začíná být normální praxe. Jakmile je oprava dostupná, rychlá a cenově rozumná, spousta věcí nemusí končit předčasně.
• R5 - Refurbish (renovovat) a R6 - Remanufacture (repasovat) jdou ještě dál. Renovace znamená „dát do pořádku“ a prodloužit život. Repase často znamená výrobek rozebrat, vyměnit klíčové komponenty, otestovat a uvést znovu na trh s garantovanou funkčností. Typické to je u elektroniky, strojů, baterií nebo třeba u kancelářského vybavení.
• R7 - Repurpose (změnit účel) je „druhá kariéra“: věc nebo materiál už neslouží původnímu účelu, ale pořád má hodnotu pro něco jiného.
• R8 - Recycle (recyklovat) je důležitá strategie, ale je fér si říct, v čem má limity. Často už recyklujeme materiál, ne celý výrobek - a ne vždy se materiál vrací ve stejné kvalitě. U textilu je to vidět dobře: velká část oblečení je ze směsných materiálů (třeba bavlna s polyesterem, elastanem apod.), které se obtížně oddělují. Výsledkem pak často není „nové tričko z toho starého“, ale materiál pro méně náročné využití - například do izolací, výplní nebo technických textilií.
• R9 - Recover (využít) je úplně dole: materiál se už většinou nedározumně vrátit do oběhu, tak se využije energeticky.

Není to moralizování. Je to praktická logika: když zabráníte vzniku odpadu, ušetříte celý řetězec těžby, výroby i dopravy. Když věc znovu použijete nebo opravíte, zachováte nejvíc hodnoty.

Rámce jsou fajn, ale realita je o tom, co se musí změnit v návrhu výrobků, ve firmách i ve společnosti, aby se „cirkulární rozhodnutí“ stalo normální a jednoduché.

Ekodesign znamená navrhovat produkt s ohledem na celý životní cyklus: aby byl opravovatelný, rozebíratelný, ideálně modulární, aby šly vyměnit klíčové části a aby materiály byly zpracovatelné i na konci života. Prakticky: když výrobek nejde rozebrat, zkomplikuješ opravy i recyklaci a nakonec sám sebe dotlačíš k tomu, že „už zbývá jen vyhodit“.

Tahle páka je možná nejvíc „lidská“: servis, opravy, údržba, renovace, repase, druhá ruka. Zní to jednoduše, ale v realitě to stojí na tom, jestli existují díly, servisní síť, dostupné návody a férové ceny. Když oprava trvá měsíc a stojí skoro jako nový kus, lidé i firmy pochopitelně sahají po výměně. Tady se cirkularita překlápí z „hezké myšlenky“ do ekonomické reality.

Pokud firma vydělává jen tím, že prodá co nejvíc kusů, často ji to (vědomě i nevědomě) tlačí k rychlé obměně. Cirkulární modely naopak posilují logiku, kdy se vyplatí, aby věci vydržely a vracely se zpátky: sdílení, pronájem, servisní modely, produkt jako služba.

Když už odpad vznikne, je cílem, aby se z něj stal vstup: materiálový nebo energetický. V praxi to znamená budovat systémy sběru, třídění a zpracování tak, aby se suroviny opravdu vracely do oběhu místo toho, aby končily ztrátou.

Digitální nástroje nejsou cirkularita „navíc“. Často jsou podmínkou, aby vůbec fungovala a byla škálovatelná: sledování produktů a toků, plánování údržby, evidence složení a informací pro servis, recyklaci nebo hlídání životnosti. Zpětný odběr, standardy kvality druhotných surovin, logistika, sdílení dat… tohle se prostě nedá uhrát sólo. Aby fungoval oběh, musí na něj být napojený výrobce, dodavatelé, distributor, servis, zpracovatel i zákazník.

Cirkulární řešení často šetří energii tím, že omezí těžbu a výrobu z primárních surovin. Jenže aby se z cirkularity stala skutečná strategie a ne jen soubor dílčích opatření, musí se propsat i do toho, jak firmy vydělávají. Jinak řečeno: nestačí mít lepší materiál nebo recyklovatelnější produkt, když je celý systém postavený na rychlé obměně a prodeji co největšího počtu kusů.

Cirkulární obchodní model je způsob, jak firma vytváří a zachycuje hodnotu tak, aby materiály zůstávaly v oběhu a aby to dlouhodobě dávalo ekonomický smysl - ne jako jednorázový pilot, ale jako stabilní způsob podnikání. Důležité je, že v cirkulární transformaci se nedá oddělit „obchodní model“ a „obchodní případ“. Obchodní případ je proč to děláme (úspory, stabilnější vstupy, nižší rizika, lepší pozice na trhu), obchodní model je jak to uděláme (design produktu, služby, logistika, sběr, servis, komunikace se zákazníkem).

• Když firma prodává službu, má motivaci držet produkt co nejdéle funkční, opravovat ho a pečovat o něj. Philips (Signify) - model „světlo jako služba“: zákazník platí za osvětlení, ne za svítidla.
• Když produkt většinu času stojí, nejvíc cirkulární krok může být zvýšit jeho využití.
• Tady je cílem nahradit primární suroviny druhotnými, ať už z vlastních toků nebo z trhu.
• Zpětné toky jsou „tepna“ cirkularity: bez nich produkty po použití často zmizí v systému a skončí jako směsný odpad. Reverzní logistika znamená, že výrobek má jasnou cestu zpět - k výrobci nebo do sběrného a zpracovatelského systému, kde se dá rozhodnout, co má ještě hodnotu jako produkt nebo díl (opravíme, repasujeme, rozebereme na součástky) a co už dává smysl materiálově využít.
• Velká část dopadů a emisí často neleží přímo v jedné továrně, ale v tom, kolik materiálu ekonomika celkově „protočí“ a odkud ho bere. Cirkulární obchodní modely proto míří do míst, kde vzniká největší materiálový účet: do rozhodnutí o designu, o vstupních surovinách, o délce života produktů a o tom, jestli se po použití vrátí zpět.

Cirkulární ekonomika může na první pohled působit jako „velké téma“ - a ono je. Ale v praxi není o dokonalosti ani o tom, že ze dne na den změníme celý svět.

Cirkularita se sice často řeší v průmyslu, ale dotýká se i domácností. A hlavně: cirkulární ekonomika není o tom, že si zapamatujeme definici a hotovo.

Trash Hero: Celosvětové hnutí za čistší planetu

Trash Hero je mezinárodní, dobrovolnický ekologický projekt, který vznikl v roce 2013 v Thajsku z popudu několika cestovatelů, např. Čecha Jana Bareše a Švýcara Romana Petera. Z lokálního projektu na ostrůvku Koh Lipe se vyvinulo celosvětové ekologické hnutí.

V současné době působí na více než 100 místech světa, ve dvanácti různých státech v Asii, Evropě a Americe.

Trash Hero má spíše podobu neformálního hnutí než běžné neziskové organizace, ačkoli je formálně registrováno ve Švýcarsku jako Trash Hero World. Jeho cílem je úklid veřejného prostoru, osvěta veřejnosti s ním spojená, a je propojený s jinými myšlenkovými proudy, např. zero waste. Vzdělávací rovina je v rámci projektu klíčová.

Členové hnutí původně uklízeli pláže v jihovýchodní Asii, odkud se však projekt začal šířit do celého světa.

Do konce roku 2018 hnutí uspořádalo 5269 úklidů po celém světě, do kterých se zapojilo 177023 dobrovolníků (včetně 41808 dětí) a podařilo se vysbírat až 887 tun odpadů.

Do konce roku 2019 Trash Hero ve světě uspořádalo 9447 úklidů, do kterých se zapojilo 314421 dobrovolníků (včetně 80537 dětí), kteří sebrali přes 1 540 tun odpadků.

Zapojené státy: Thajsko, Indonésie, Myanmar, Malajsie, Singapur, Švýcarsko, Česká republika, Polsko, Německo, Srbsko, Rumunsko, Nizozemsko, Gruzie, USA a Austrálie.

V České republice působí Trash Hero od roku 2016.

tags: #ekologické #chápání #města #trasher

Oblíbené příspěvky:

• Zajímavosti Nového Zélandu
• Hygienické řešení pro domácnost
• Zábavné třídění odpadu pro děti
• Co je CIM Ministerstvo emise ovzduší?
• Veřejný sektor a ekologie