Ekologické Organizace, Seznam Knih a Ochrana Životního Prostředí

Sedmdesátá léta minulého století nebyla pouze dobou zvratu vztahů mezi náboženstvím a moderní společností, ale také obdobím boje o podobu interpretace environmentální krize. Tyto zdánlivě nepodobné děje mají překvapivě mnoho společných rysů, a především velmi podobné vyústění, které se brání dosazení na tradiční škálu dichotomií politické filosofie. To, co se alespoň zpočátku zdálo jako znovuoživení konzervativního postoje v církvích, zradikalizování feministické teorie či zasazení environmentální krize do širšího rámce, skončilo ve všech případech vítězstvím nového typu fundamentalismu.

Fundamentalismu, který bez váhání využije všech prostředků a technologických výdobytků nenáviděné modernity k znovuoživení dávno zapomenuté společnosti Řádu, Boha či Matky Země. Kniha Analýza hlubinné ekologie se pokouší rozebrat vznik, vývoj a rozpad jednoho takového neofundamentalistického hnutí.

Britský Guardian otiskl jména padesáti "posledních zelených hrdinů", vybraných na základě nominací předních osobností zabývajících se životním prostředím. Proč právě Lomborg? "Názory Bjørna Lomborga (42) představují potřebnou protiváhu k překotnému ekologickému nadšení. Svou knihou Skeptický ekolog rozzuřil v roce 2004 vědce a ekologické organizace po celém světě.

Upozornil v ní totiž na to, že mnohá prohlášení týkající se globálního oteplování, přelidnění, energetických zdrojů, úbytku zalesnění, vymírání druhů a nedostatku vody nejsou založena na vědecké analýze. Byl obviňován z neserióznosti, ale své názory obhájil. Lomborg nezpochybňuje vědní obory zabývající se klimatickými změnami, pouze se pozastavuje nad významem, který je jim v současnosti přikládán.

Kniha Skeptický ekolog zpochybňuje řadu všeobecně přijímaných pověr o tom, jak se naše životní prostředí a kvalita života vůbec neustále zhoršuje. Autor býval členem hnutí Greenpeace a v mládí, v dobré víře v pravdivost těchto informací, začal se svými studenty ověřovat hlavní tvrzení k procvičení práce se statistickými daty a zčásti jistě i pro posílení jejich environmentální odpovědnosti.

Čtěte také: České supermarkety a bio

Ke svému překvapení došel ve všech případech k závěru, že se tato tvrzení v lepším případě opírají o nepřesné, nevěrohodné a z kontextu vytržené údaje, v horším případě pak jsou citace zcela vymyšlené. To vzbudilo jeho zájem a v průběhu let vedlo k řadě článků a posléze k této knize, v níž důkladně konfrontuje hlavní témata ekologických aktivistů se všeobecně přijímanými statistickými zdroji.

Hlavní síla knihy spočívá v ohromném počtu pečlivě dokumentovaných příkladů (jen poznámkový aparát má 2500 položek) a v na první pohled objektivní interpretaci všech údajů. Dalším sympatickým rysem je důraz na pozitivní přístup: čemu a jak lze zabránit, kolik by to stálo a zda by se za tyto peníze nedalo pořídit něco, co bude mít pro kvalitu života na Zemi větší přínos. Není divu, že kniha vzbudila hned po svém prvním dánském vydání v roce 1998 bouřlivou reakci, autor byl dokonce stíhán za vědeckou nepoctivost, po pečlivém ověření jeho východisek však byl oficiálně rehabilitován.

Český překlad vychází z podstatně doplněného a aktualizovaného anglického vydání z roku 2001.

V roce 2025, kdy už je jasné, že světové velmoci nedokážou plnit své ekologické závazky, vzniká organizace Ministerstvo pro budoucnost. Ta má poměrně prostý úkol: hájit zájmy následujících generací a chránit všechny živé tvory přítomnosti i budoucnosti. Kniha Ministerstvo pro budoucnost, vyprávěná výhradně prostřednictvím fiktivních očitých svědectví, je mistrovským dílem představivosti, příběhem o tom, jak nás všechny klimatické změny ovlivní v příštích desetiletích. Jejím dějištěm není pustý postapokalyptický svět, ale budoucnost, která je téměř před námi - a v níž možná právě překonáme mimořádné výzvy, kterým čelíme.

Kniha českého biologa představuje praktickou příručku pro všechny, kteří se chtějí z různých důvodů orientovat v problémech spojených se stavem našich lesů. Anton Markoš, docent Přírodovědecké fakulty UK, ve své práci mapuje vědecké úsilí o pochopení fenoménu života.

Čtěte také: Jak podporovat projekty

Každé firmy či podnikatele se však alespoň některé povinnosti týkají. Tato základní publikace Vám pomůže snadno zjistit, které povinnosti se Vaší firmy týkají a zároveň Vám nabídne jejich základní řešení. Zahrnuje všechny hlavní oblasti podnikové ekologie:

• Část A: chemické látky a směsi, prevence závažných havárií, REACH, CLP
• Část B: odpady
• Část C: využívání a ochrana vod
• Část D: ochrana ovzduší
• Část E: integrovaná prevence IIPC, IRZ, ISPOP
• Část F: obaly
• Část G: ekologická újma
• Část H: související povinnosti (energetika, EIA, ochrana přírody a krjiny, ADR)

V publikaci je pro každou oblast přehled povinností s uvedením příslušných paragrafů a prováděcích právních předpisů, rozbor jednotlivých povinností, dotazníky pro snadné určení povinností, které se vztahují na Vaši firmu a další informace. Publikaci doplňují internetová Dokumentace pro ekology, ve které jsou další podrobnější informace, které se do tištěné publikace nevešly (jsou přístupné po bezplatné registraci a přihlášení).

Od roku 2004 jsou soupisy druhů a dalších taxonů ohrožených v celosvětovém měřítku každoročně IUCN aktualizovány a jsou zdarma dostupné na internetové adrese www.iucnredlist.org. Poslední červený seznam celosvětově ohrožených druhů a nižších taxonů sestavený IUCN vyšel v Sydney v listopadu 2014 a byl slavnostně představen na 5. světovém kongresu IUCN o národních parcích a chráněných územích: ze 74 106 hodnocených druhů bylo 37 927 (51,2 %) druhů obratlovců (IUCN 2014b).

Protože pokračuje zájem vydávat červené seznamy a červené knihy ohrožených druhů v jednotlivých částech světa nebo státech, vypracovala IUCN v roce 2003 podrobný návod pro používání kategorií a kritérií pro červené seznamy na úrovni nižší, než je celosvětová. Máme na mysli kontinenty či jejich části nebo státy a jejich administrativní a geograficky vymezené jednotky (IUCN 2003, 2012b, Plesník et al. 2003b).

Na základě úspěšnosti červených seznamů pro ohrožené druhy připravuje IUCN kritéria pro hodnocení stupně ohrožení ekosystémů. Měla by odrážet míru změny v jejich rozsahu, složení, struktuře a fungování. Uvedený přístup naráží na řadu problému, souvisejících s vymezením ekosystémů a vyčíslením jejich stavu, určením stupně jejich poškození, zástupnými veličinami kvantifikujícími ohrožení a prahovými hodnotami těchto veličin a se standardizací obdobného hodnocení (Rodríguez et al. 2011, Keith et al. 2013, Boitani et al. 2014).

Čtěte také: Dávkování lignohumátu v ekologickém zemědělství

Podle posledních dostupných údajů dosud uveřejnilo celostátní seznamy ohrožených druhů 113 zemí: 70,7 % již využilo kritéria IUCN pro zařazování druhů do červených seznamů na úrovni nižší než celosvětové a 11,3 % je upravilo (Miller 2013, IUCN 2014c). Jak se dá předpokládat, nejvíce zemí publikovalo červené seznamy cévnatých rostlin (88 %), necévnatých rostlin (76 %) a obratlovců (67 %.). Naopak podstatně méně států vyhodnotilo stupeň ohrožení bezobratlých (53 %) a hub a lišejníků (jen 30 %). Platilo přitom, že čím je daná země bohatší (měřeno hrubým domácím produktem), tím více skupin organismů klasifikuje podle stupně ohrožení do červených seznamů.

V Evropě publikovalo alespoň jeden celostátní seznam ohrožených druhů 89 % zemí, zatímco v Oceánii jen 13 %. Jen 36 % států má k dispozici alespoň jeden aktuální červený seznam ohrožených druhů (Bubb et al. V bývalém Československu začaly červené seznamy vycházet od konce 70. let 20. století (Čeřovský et al. 1979, Holub et al. 1979, Hudec 1979, Baruš 1981, Donát & Sedláček 1982, Rybář 1984, Baruš et al. 1988, Trpák et al. 1988, Šťastný & Bejček 1992).

V letech 1988-1999 byla uveřejněna edice červených knih ohrožených a vzácných druhů rostlin a živočichů Československa, resp. ČR a SR (Sedláček et al. 1988, Baruš et al. 1989, Škapec et al. 1992, Kotlaba et al. 1995, Čeřovský et al. 1999). Rozsahem i způsobem zpracování se bezpochyby řadí mezi nejzdařilejší publikace tohoto typu v celoevropském měřítku. Červený seznam ohrožených rostlinných společenstev (Moravec et al. 1995) patří mezi vůbec první soupisy fytocenóz negativně ovlivněných lidskou činností.

Totéž platí i pro červený seznam hlístů (Nemathelminthes), parazitujících na vybraných druzích ryb v ČR a SR (Baruš et al. 1997). Kromě celostátních červených knih a seznamů byly vydány i publikace přibližující ohrožené rostlinné a živočišné druhy určitého kraje nebo oblasti (Kubát 1986, Chán 1999, Sedláčková & Plášek 2005, Štursa et al. 2009). Od roku 1995 byly v ČR sestaveny červené seznamy využívající nové kategorie a kritéria IUCN či jejich upravené verze.

Přípravou oficiálních červených seznamů pověřilo MŽP AOPK ČR. Až dosud byly uveřejněny celostátní červené seznamy všech hlavních taxonomických nebo ekologických skupin: hub, lišejníků, mechorostů, cévnatých rostlin, bezobratlých a obratlovců. V současnosti čelí podle odborníků sestavujících červené seznamy ohrožených druhů v ČR zvýšenému nebezpečí vyhynutí nebo vyhubení plná třetina druhů (Chobot 2010).

Ukazuje se ale, že čím méně druhů hodnocený taxon či ekologická/funkční skupina zahrnuje, tím je v ní patrnější jak stupeň ohrožení, tak počet vyhynulých nebo vyhubených druhů. Ze skupin s velkou druhovou bohatostí je téměř 70 % hodnocených druhů ohroženo u cévnatých rostlin. Také druhově málo početné skupiny obratlovců vykazují nadpoloviční podíl ohrožených druhů. Na první pohled příznivější situace u hub či mechorostů může ve skutečnosti odrážet spíše nedostatek aktuálních a hodnověrných údajů o hůře prozkoumaných druzích. Totéž platí i pro bezobratlé.

Červené seznamy ohrožených druhů nejsou nikde - s výjimkou Ukrajiny - legislativní normou, a nejsou tedy právně závazné. Představují nicméně ucelený názor na to, jak hodnotí stav cílových druhů a dalších taxonů z hlediska jejich ohrožení přední odborníci, a zůstávají tak těžko nahraditelným informačním zdrojem pro tvorbu příslušných zákonů, vyhlášek, nařízení či výnosů.

Zkušenosti s výběrem prioritních druhů pro ochranu opakovaně potvrzují, že čím dokonalejší a vědecky jednoznačnější jsou kritéria pro hodnocení druhů z hlediska jejich ohrožení vyhynutím nebo vyhubením, tím méně bude existovat druhů, o nichž máme k dispozici nezbytné aktuální a věrohodné údaje. Přestože je pochopitelná snaha odborníků, kteří připravovali uvedený systém hodnocení druhů, používat pro přípravu červených seznamů pouze jedinou metodiku, je nanejvýš problematické, zda vůbec může být natolik obecná, aby plně platila pro tak rozdílné taxony či ekologické skupiny, jako jsou kupř. řasy a savci.

Zejména v případě bezobratlých a „nižších“ rostlin je obtížné, ne-li přímo nemožné, použít navržená kvantitativní kritéria, takže musela být pro přípravu červených seznamů ohrožených druhů ČR rozumným způsobem upravena (Plesník 2005, cf. Cardoso et al. 2011, Collen & Bőhm 2012). Kritéria pro hodnocení nebezpečí vymizení druhů na úrovni nižší než celosvětové poněkud nadhodnocují stupeň ohrožení populací vyskytujících se na okraji areálu rozšíření příslušného druhu, zejména izolovaných populací planě rostoucích rostlin, a naopak podhodnocují stav ohrožení u druhů, u nichž sice došlo k významnému poklesu početnosti, ale které přesto zůstávají poměrně běžné (Eaton et al. 2005, Abeli et al.

Soudobé ochranářské plánování je založeno na zranitelnosti a nenahraditelnosti složek biologické rozmanitosti. Obě zákonitosti postihují právě červené seznamy, a to od místního po celosvětové měřítko. Pro hodnocení vlivů na životní prostředí (EIA), přípravu a naplňování resortních strategií, koncepcí, plánů, akcí a realizaci mezinárodních mnohostranných úmluv, dohod a protokolů bychom neměli brát v úvahu jen závěrečné zařazení cílového taxonu do určité kategorie ohrožení, ale zejména údaje, které k němu vedly.

Červené seznamy celosvětově ohrožených druhů připravované IUCN poskytují cenná data o ohrožení hodnoceného taxonu, ale i o jeho rozšíření a do určité míry také o jeho nárocích na prostředí.

Sir Peter Scott (1909-1989), jediný syn známého britského polárníka, který o měsíc prohrál s Norem Amudsenem boj o dosažení jižního pólu a při zpáteční cestě od nejvzdálenějšího místa na Zemi zahynul, vystudoval dějiny umění a živil se jako zručný malíř. Na letních olympijských hrách v roce 1936 získal pro Spojené království bronzovou medaili v jachtingu. Britský polyhistor založil Světový fond na ochranu přírody a stal se jeho prvním prezidentem (WWF International, www.panda.org). Na jednom zasedání z dlouhé chvíle nakreslil dobře známé logo WWF - stylizovanou černobílou pandu velkou.

Hodně času Scott věnoval svojí celoživotní lásce - vodním ptákům. Nepřekvapí proto, že inicioval vznik Mezinárodního úřadu pro výzkum vodních ptáků a mokřadů (IWRB), z něhož se v průběhu doby vyvinula další klíčová mezinárodní organizace zaměřená na péči o přírodní dědictví - Wetlands International (WI, www.wetlands.org).

Kůň Převalského (Equus przewalskii) zůstává čítankovým symbolem druhu, který se podařilo zachránit chovem v lidské péči. Nemalou zásluhu na tomto úspěchu má pražská zoologická zahrada. V posledních dvaceti letech se stav lvů (Panthera leo) ve volné přírodě snížil o 30 %, takže dnes známou kočkovitou šelmu považujeme za v celosvětovém měřítku zranitelnou. Červený seznam IUCN klasifikuje v některých případech nejen druhy, ale i poddruhy.

Pelikán kadeřavý (Pelecanus crispus) dosahuje v rozpětí křídel až tří metrů a osídluje jihovýchodní Evropu, jižní a jihozápadní Asii a severovýchodní Afriku. Začátkem 20. století přežívalo ve volné přírodě méně než 200 nosorožců indických (Rhinoceros unicornis). V současnosti ve třech asijských státech žije v důsledku účinné ochrany na 3 500 jedinců. Aktualizované vydání Červeného seznamu IUCN představila Mezinárodní unie ochrany přírody také na 5. světovém kongresu ochrany přírody, který proběhl v říjnu 2012 na jihokorejském ostrově Čedžu.

Podíl kritických ohrožených, ohrožených a zranitelných druhů (v %) z celkového počtu druhů v ČR, Evropě a ve světě: stav k 1. 4. 2015, uvedeny jsou pouze skupiny, u nichž bylo hodnoceno nejméně 90 % známých druhů; naopak skupiny zahrnující méně než 150 druhů nejsou uvedeny (Plesník et al. 2003, BirdLife International 2004, Farkač et al. 2005, Kučera & Váňa 2005, Holec & Beran 2006, Temple & Terry 2007, Cox & Temple 2009, Temple & Cox 2009, Kalkman et al. 2010, Liška & Palice 2010, van Swaay et al. 2010, Bilz et al. 2011, Cuttelod et al. 2011, Freyhof & Brooks 2011, IUCN 2012, 2014, Grulich 2012, Nieto et al.

tags: #ekologické #organizace #seznam #knihy

Oblíbené příspěvky:

• Správná likvidace elektroodpadu
• Přerov: Riziko povodní a prevence
• Variabilita ekosystémů a její projevy
• Bohatá úroda cukety
• Obnovitelné zdroje v ČR