Ekologické problémy krajiny České republiky

03.04.2026

Česká krajina čelí problémům, které ovlivňují její schopnost plnit funkce nezbytné pro lidskou společnost. Jedním z problémů je úbytek biodiverzity a eroze ohrožující úrodnost půdy, nedostatečná schopnost zadržovat vodu zase škodí během sucha i povodní.

Je nezbytné stabilitu krajiny nejen udržet a zvýšit, ale i připravit na celou řadu obtížně predikovatelných událostí souvisejících s probíhající a pravděpodobně se zrychlující změnou klimatu či s řadou nových požadavků na využití krajiny.

Globální a lokální problémy

Mezi hlavní globální problémy se jednoznačně řadí klimatické změny, známé také jako globální oteplování. Za to může podle většiny vědců vypouštění skleníkových plynů (především oxidu uhličitého neboli CO2) do atmosféry.

Mezi další palčivé globální environmentální problémy se řadí odlesňování. Mizí lesy i velké deštné pralesy. Nahrazovány jsou infrastrukturou, novou výstavbou či masivním průmyslovým zemědělstvím. K dalším těžkostem se řadí degradace půdy způsobená těžkými stroji a chemickým hnojením v masivní míře.

Znečišťující látky kvůli průmyslové výrobě, zemědělství a dopravě zaplavují svět. Asi nejhůře je na tom východní a jihovýchodní Asie a Latinská Amerika. Nemalý vliv na životní prostředí má i spotřeba energie. Při její výrobě se do ovzduší vypouští skleníkové plyny a je z valné části zajišťována spalováním fosilních paliv. A bohužel ani energie z jiných, než fosilních zdrojů, není bez problémů.

Čtěte také: České supermarkety a bio

Nové výstavby například větrných či vodních elektráren zabírají mnohdy ornou půdu, musí se kvůli nim stěhovat část obyvatelstva z jejich obydlí a likvidují se původní porosty.

Hlavní problémy životního prostředí v ČR

Mezi hlavní problémy životního prostředí v ČR se podle ekologů řadí sucho. Postupné oteplování zemské atmosféry vlivem spalování fosilních paliv tady způsobila taková sucha, která tady ještě nebyla. V posledních letech je situace nejhorší.

Suchem vyvolaná neúroda s sebou pak přinesla i zdražování základních potravin, jako je pečivo, zelenina či brambory. Navíc hrozí i další zhoršení stavu lesů. Především smrky kvůli jejich vysychání napadají kůrovci. Lesníci také varují, že se rozsah kůrovcové kalamity (i vlivem nešetrného lesního hospodaření) může brzy i zdvojnásobit. Když k tomu všemu přidáme odlesňování kvůli například nové výstavbě, není to zrovna hezký obrázek.

Obrovský problém je pro Česko i znečištění vzduchu spalováním ropy a uhlí. Mezi největší znečišťovatele se řadí tepelné elektrárny a průmysl, automobilová doprava, vytápění uhlím nebo spalování odpadu. Podle evropských statistik u nás špinavý vzduch předčasně zabije až jedenáct tisíc lidí za rok. A podílí se i na celé řadě zdravotních problémů.

V neposlední řadě ekologové varují před přemírou plastů (a mikroplastů), hlavně těch jednorázových, nerecyklovatelných. Chybí totiž opravdu ekologická náhrada, mezi kterou se dřevěné a papírové nádobí neřadí. Naopak se znovu vracíme k výše zmíněné přemíře odlesňování.

Čtěte také: Jak podporovat projekty

Vědci proto apelují na změnu celého systému, který by v dokonalém ekologickém světě vypadal v podstatě tak, že by neexistovaly jednorázové plasty. Vše by bylo udržitelné a znovupoužitelné. Vznikla by uzavřená smyčka, do které by vstupovalo minimum nových zdrojů. Důležité je však nyní alespoň to, že se politici o životní prostředí začínají zajímat více, než tomu bylo v předchozích letech.

Změna přístupu Čechů k životnímu prostředí

Za posledních cca 15 let se přístup Čechů k ochraně životního prostředí výrazně proměnil k lepšímu. Vidět je to především na třídění odpadu. Aktuálně se Česko řadí mezi TOP 10 států Evropské unie ve třídění odpadu. Podle společnosti Eko-kom každý Čech v roce 2021 vytřídil průměrně 71,8 kg odpadů (papír, plasty, sklo, nápojové kartony, kovy). To není vůbec špatné.

Říká se, že všechno špatné je pro něco dobré. To platí i u šetření energiemi. Vlivem vysoké inflace v ČR a výraznému zvýšení cen energií, začali Češi více šetřit plynem a elektřinou. Oproti roku 2022 omezili plyn o 13,3 procenta a elektřinu o pět procent. Stále je však na čem pracovat například v třídění bioodpadu.

Politika krajiny

Desítky odborníků z celé republiky pracují na přípravě strategického dokumentu Politika krajiny v gesci Ministerstva životního prostředí (MŽP), který má propojit ostatní strategie v oblasti využívání a ochrany krajiny. Jeho příprava vychází ze závazků Úmluvy Rady Evropy o krajině.

„Naši krajinu jsme zdědili od našich rodičů a prarodičů a chceme ji v co nejlepším stavu předat našim dětem. Všichni se asi shodneme, že zdravá krajina, tedy přirozené lesy, zdravá zemědělská půda i naše města a obce musí nabídnout dost místa pro lidi, hospodářství i pro přírodu. Právě Politika krajiny, o které se dnes začínáme bavit, by nám měla pomoct najít odpovědi na otázky, jak chránit a pečovat o velké plochy území nebo jak lépe plánovat rozvoj i obnovu přírody. Proto je potřeba více zapojit obce do řešení nezastavěných ploch a Politika krajiny by se měla stát součástí krajinného plánování,“ vysvětluje ministr životního prostředí Petr Hladík (KDU-ČSL).

Čtěte také: Dávkování lignohumátu v ekologickém zemědělství

Politika krajiny představuje dlouhodobý zastřešující strategický dokument propojující ostatní státní strategie v oblasti využívání a ochrany krajiny. Analyzuje problémy v současné krajině, vyhodnocuje již existující nástroje práce s krajinou a definuje priority a strategické cíle do roku 2050. Na Politiku krajiny přímo naváže metodika krajinného plánování, která povede k zachování, podpoře i obnově kvalitní a funkční krajiny v měnícím se prostředí.

„Pro úspěšné naplňování nové “harmonizační” strategie je vedle kvalitního odborného podkladu klíčový také soulad a spolupráce mezi rezorty, přičemž zodpovědnost o péči a správu krajiny leží zejména mezi MŽP, MZe a MMR. V příštích měsících musíme vést poctivou a náročnou debatu o nastavení klíčových nástrojů a kompetencí, včetně role a institucionálního rámce krajinného plánování. Fakticky se pomalu stává realitou vize prof. Josefa Fanty o ustanovení stálé mezirezortní struktury, která bude mít správu krajiny v kompetenci a bude za ní zodpovědná,“ říká ředitel Výzkumného ústavu pro krajinu Libor Hort.

Přípravou odborných podkladů pověřilo MŽP Výzkumný ústav pro krajinu (VÚK), odbornou spolupráci poskytuje také Agentura ochrany přírody a krajiny ČR. V šesti pracovních skupinách zaměřených na biodiverzitu, vodu, lesnictví, zemědělství, sídla a infrastrukturu jsou zapojeni také zástupci Ministerstva pro místní rozvoj, Ministerstva zemědělství, Ministerstva dopravy a Ministerstva průmyslu a obchodu.

„Krajinné plánování se stává stále důležitějším, mj. z hlediska řešení klimatických výzev a zajištění resilience obcí. Žádoucí je komplexní přístup a spolupráce v širším funkčním území, protože voda se nezastaví uprostřed lesa na katastrální hranici mezi obcemi, a neméně žádoucí je pak spolupráce mezi jednotlivými resorty. Je třeba poskládat různé zájmy v krajině do pomyslné mozaiky a k tomu by moderní krajinné plánování mělo sloužit. Dle mého názoru by mělo být integrální součástí územního plánování a za Ministerstvo pro místní rozvoj můžu slíbit maximální spolupráci v tom, aby připravovaná strategie neskončila v šuplíku, ale stala se účinným nástrojem změny přístupu. Naší krajině to dlužíme,“ uvádí náměstek Ministerstva pro místní rozvoj Radim Sršeň (STAN).

Krajinné plánování je založeno na komplexním a transdisciplinární přístupu, který se zaměřuje na udržitelné využívání, ochranu a rozvoj kvalitní a fungující krajiny. Jeho hlavním cílem je s ohledem na ekologické, sociální, ekonomické a kulturní hodnoty krajiny a ve světle probíhajících i očekávaných změn koordinovat a harmonizovat různé zájmy jejích uživatelů a vlastníků.

„V Evropě řada zemí krajinné plánování ustanovila autonomním procesem vedle plánování územního (např. Německo, Francie, Švýcarsko), jinde je součástí plánování územního (např. Anglie). Ve Francii nebo Katalánsku mají dokonce i zvláštní zákon o krajině. Naším úkolem je nyní najít vhodnou procesní a institucionální variantu pro Českou republiku. Metodika vzniká ve spolupráci s Ministerstvem pro místní rozvoj,“ říká řešitel projektu a vedoucí Odboru ekologie krajiny VÚK Jakub Houška.

Strategický dokument v nejbližší době čeká mezirezortní připomínkovací řízení. Po vypořádání připomínek by měl být předložen ke schválení vládě. Implementace Politiky krajiny a monitoring jejího naplňování budou zcela zásadními úkoly pro následující desetiletí.

Vnímání stavu životního prostředí veřejností

Většina české populace vidí stav životního prostředí u nás jako dobrý. Vyplývá to z průzkumu Centra pro výzkum veřejného mínění (z r. 2021), kde uvedlo 69 % dotázaných, že jsou životním prostředím v Česku spokojeni. S podobnými výsledky přišel v roce 2018 i neziskový výzkum STEM. Jako dobrý označila stav životního prostředí v ČR nadpoloviční většina dotázaných (57 %). U obou průzkumů odpověděla zhruba čtvrtina lidí, že se o environmentální problémy v Česku aktivně zajímá.

Zajímavostí je, jak jsou výsledky průzkumů odlišné ve srovnání s rokem 1997. V té době životní prostředí v ČR hodnotilo pozitivně pouhých 13 procent respondentů.

V neposlední řadě se ale musíme chovat zodpovědně vůči životnímu prostředí především my sami. Třídit a minimalizovat odpad, zodpovědně zahradničit, nahradit jednorázové obaly za ty znovuvyužitelné či méně jezdit auty se spalovacími motory.

Srovnání stavu životního prostředí v ČR s EU

Stav životního prostředí v ČR je pátý nejhorší v EU, vyplývá to ze čtvrtého pilíře Indexu prosperity Česka. Ačkoliv se u nás do jeho ochrany investuje 2,7 % HDP, přičemž unijní průměr činí 1,8 %, stále se potýkáme se suchem a vysokými emisemi skleníkových plynů. Lépe, ač stále podprůměrně, se Čechům daří v omezování produkce komunálního odpadu, kterého se u nás ročně vyprodukuje 507 kg na obyvatele, a jsme tak v této oblasti 15. v EU.

Česko patří mezi 5 zemí EU s nejhorším stavem životního prostředí, vyplývá to z květnové analýzy 4. pilíře Indexu prosperity Česka. Při srovnání unijních zemí skrze 14 indikátorů se umístilo až na 23. místě z 27 zemí EU. V čele stojí Švédsko a naopak nejhorší je stav životního prostředí na Kypru. Překvapilo i Německo, které se umístilo podprůměrně, a to na 16. S životním prostředím má největší potíže střední Evropa (vyjma Rakouska), Benelux a Balkánský poloostrov.

V České republice se ročně vyprodukuje 507 kg odpadu na obyvatele, v unijním srovnání jsme tak na 15. místě. V jeho recyklaci navíc zaostáváme, znovu totiž zpracujeme jen 34 % komunálního odpadu, přičemž eurounijní průměr je 40 %. Česko se proto v tomto indikátoru umístilo na 19.

Skutečnost, že znovu využijeme jen třetinu komunálního odpadu, rozporuje rozšířenou představu Česka coby přeborníka v třídění. Ta, jak vysvětluje ředitelka Institutu cirkulární ekonomiky Soňa Jonášová, je spíše mýtem: „Dlouhá léta jsme v České republice jako data za recyklaci vykazovali čísla o sběrných nádobách. To budilo dojem, že systém funguje, a to i přesto, že se například na dotřiďovacích linkách využila jen třetina vysbíraných plastů.”

Česká republika rovněž výrazně pokulhává v omezování produkce skleníkových plynů. Ročně se jich u nás emituje 11,7 tun ekvivalentu CO2 na obyvatele, což odpovídá třetímu nejhoršímu výsledku v EU. Za námi se umístilo už jen Irsko a Lucembursko.

Vysoké emise se podepisují do počtu úmrtí kvůli znečištěnému ovzduší. Ročně v Česku na 100 000 obyvatel připadne 31 úmrtí kvůli špatné kvalitě vzduchu, což nás řadí na 21. místo v rámci EU.

Pokud srovnáme podíl půdy v jednotlivých zemích, které jím bylo v letech 2000-2019 postižené, skončí Česko opět na posledním místě v EU. Se suchem se nicméně budeme potýkat stále častěji.

Česko do životního prostředí investuje 3. nejvyšší podíl HDP. Ačkoli se Česko v rámci pilíře životního prostředí v jednotlivých indikátorech umisťuje spíše na chvostu, v některých případech naopak stojí v čele EU. Podle posledních dat Eurostatu totiž dlouhodobě investuje do ochrany životního prostředí třetí nejvyšší podíl HDP v EU, konkrétně 2,7 % HDP.

Další cestou, jak přispět ke zlepšení životního prostředí, je zvýšení podílu bezemisních zdrojů na energetickém mixu, tedy jádra a obnovitelných zdrojů. V současnosti zaujímají obnovitelné zdroje 17% podíl na hrubé konečné spotřebě energie v Česku, což odpovídá 19. místu v EU.