Globální oteplování, klimatické změny a existence skleníkového efektu se nezřídka stávají argumentem spíše v rukou politiků než erudovaných odborníků. V médiích ústí často tato problematika do katastrofálních vizí a jiných hrozeb lidstvu.
Mou profesí je pedologie (nauka o půdě) a především půdní fyzika. Nejsem tedy klimatologem z povolání. Klima je však jedním ze základních pěti faktorů ovlivňujících vývoj půdy a způsobujících, že na planetě Země jsou půdy velice rozdílné, různící se svými vlastnostmi. Protože se všechny faktory včetně klimatu v geologické, a také téměř nedávné minulosti Země měnily, zůstaly nám tyto změny někdy zapsané ve vlastnostech dnešních půd, dokonce jsme našli zachovalé pozůstatky těchto starých půd z období celých čtvrtohor (kvartéru). Nezbývalo mi tedy, než se studijně zabývat také klimatem a jeho změnami v minulosti. V půdní fyzice se zabývám transportními jevy, a to jak transportem vody (např. vsakováním - infiltrací, průsakem vody půdou, výparem a transpirací vody), tak unášenými látkami v půdě, kterými bývají také různé polutanty, tedy látky škodlivé. Okrajovou podmínkou pro řešení těchto procesů jsou meteorologické jevy a procesy v atmosféře.
Vědecký přístup vs. Politická agenda
Metoda vědeckého poznávání je založená na dedukci, vhodně uplatněné indukci a na formulování a testování hypotéz. Hypotéza je pokusem o vysvětlení určitého dosud neprozkoumaného nebo nedostatečně prozkoumaného jevu. Je podmíněná znalostmi o vlastnostech a o chování systému, v němž existuje zkoumaný jev. Hypotéza tedy není jen jakýmsi předpokladem, náhodným nápadem nebo dokonce nějakou vizí, ale musí vycházet z prověřených zákonitostí. Ani tato základní podmínka však nedostačuje k tomu, aby hypotéza mohla být přijatá jako platné vědecké vysvětlení zkoumaného jevu. K tomu je třeba, aby hypotéza byla opakovaně testovaná na podobných jevech jako ten, pro který byla odvozená, případně se hledají aplikace hypotézy pro popis dalších jevů a skutečností. Až po tomto prověření se hypotéza stává platným vědeckým vysvětlením určitého zkoumaného jevu a je případně také použitelná pro předpovědi o chování systému, jestliže se některé charakteristiky systému změní nebo když se změní okrajové podmínky určující procesy uvnitř systému. Čím jsou systémy složitější, tím obtížněji se však může uplatnit i prověřená hypotéza při predikci.
V úvahách o změně klimatu a o globálním oteplování se setkáváme s hypotézou, která dosud nebyla prověřená, ale přesto se s ní v politice, ekonomii a především v ekopolitice zachází jako s vědeckým objevem či faktem. Jedná se o hypotézu popisující vliv skleníkových plynů, vznikajících spalováním fosilních paliv, na globální oteplování. Navíc se tato hypotéza používá pro předpověď změny klimatu, a to v systému, který je velice komplikovaný a kde i krátkodobé meteorologické předpovědi nemají vysokou pravděpodobnost.
Ještě je nutné zmínit se o rozdílu mezi počasím a podnebím (klimatem). Vědou o počasí - meteorologií rozumíme měření např. teplot, srážek v jednotlivých dnech, jejich statistické zpracování v sezónách nebo i v jednotlivých letech a vědecké objasnění procesů v atmosféře. Oproti tomu klima se zabývá určitým zprůměrováním počasí za 30 až 50 let nebo i za delší dobu a pro takto určené údaje hledají klimatologové teoretické objasnění. Bohužel i v některých odborných publikacích jsou uvedené dva pojmy zaměňovány, píše se například o změně klimatu v posledním roce nebo pěti letech. Někdy se jako doklad změny klimatu uvedou teploty v létě minulého roku. Chybnost takových výroků je zřejmá. Výrazné odchylky a oscilace od průměrných klimatických charakteristik se nazývají anomálie. Anomálie však není ztotožnitelná se změnou klimatu. Teplejší, chladnější či vlhčí rok, než je klimaticky průměrný, je pouhá anomálie, nikoliv změna klimatu.
Čtěte také: České supermarkety a bio
Skleníkový Efekt a Oxid Uhličitý
Oxid uhličitý CO2 patří ke skleníkovým plynům podobně jako metan, oxidy dusíku nebo vodní pára. Názvem skleníkový vyjadřujeme společnou zkratkou vlastnost této skupiny plynů. Skleníkové plyny přítomné v atmosféře propouštějí krátkovlnné sluneční záření, kterým se ohřívá povrch Země. Odtud je zpětně vyzařováno dlouhovlnné (IR) záření, které je absorbováno skleníkovými plyny, a proto je propouštěno jen v malé míře do vnějšího prostoru mimo atmosféru Země. Tím se zase ohřívají nižší vrstvy atmosféry a povrch Země. Velikost efektu zahřívání záleží na koncentraci uvedených plynů v atmosféře, vyšší koncentrace má za následek vyšší teploty. Na celém procesu se značně podílí svislé proudění vzduchu (konvekce), teplý vzduch stoupá vzhůru, chladný vzduch klesá.
Protože způsob zahřívání Země je podobný jako ohřívání vzduchu ve skleníku, mluvíme o skleníkovém efektu. Podobnost je jenom částečná. Ve skleníku se teplota zvyšuje mnohem více, neboť v něm nepůsobí větrné proudy, jako tomu je v atmosféře. Navíc je skleník malý, relativně homogenní objekt ve srovnání se Zemí, ve skleníku nejsou ani rozlehlé vodní plochy, jako jsou oceány na Zemi, ani v něm nejsou ledové útvary.
Jednotlivé skleníkové plyny mají různý radiační absorpční potenciál, např. metan má tento potenciál osmkrát větší než CO2 a koncentrace skleníkových plynů v atmosféře je také rozdílná. Protože koncentrace metanu v atmosféře je mnohonásobně nižší než tomu je u CO2, je jeho příspěvek na oteplení třikrát menší.
Existence skleníkových plynů a jejich působnost v ovzduší je známá od první třetiny předminulého století zásluhou J. - B. Fouriera. V r. 1896 odhadl Arrhenius vliv skleníkových plynů na průměrnou teplotu Země. Vlivem všech skleníkových plynů je průměrná teplota Země podstatně vyšší, než by byla bez absorpce skleníkovými plyny a bez zpětné radiace. Jednotlivé odhady uvádějí zvýšení průměrné teploty Země vlivem skleníkových plynů v rozmezí 21 až 30oC. Bez skleníkového efektu by Země byla jakousi zmrzlou koulí. Skleníkový efekt tedy není žádným strašákem. Právě naopak.
Koncentrace CO2 v ovzduší v průběhu jednoho miliónu let před současností kolísala v mezích 180 až 300 ppm (částí v milionu), s výjimkou posledních zhruba 150 let, kdy se zvyšovala koncentrace CO2 z 280 až ke dnešním přibližně 380 ppm. Zároveň se také zvýšila koncentrace metanu o více než o 100%. Vzestup koncentrace metanu byl mnohem strmější, než tomu bylo u CO2. V současné době se však jeho koncentrace stabilizuje. V době dávné geologické minulosti byla však koncentrace CO2 v ovzduší značně vyšší, například před více než 400 milióny let byla jeho koncentrace asi dvacetinásobně vyšší než dnes. Od té doby koncentrace postupně klesala s rozvojem suchozemských rostlin. Pokles nebyl monotónní, docházelo k mnoha výkyvům.
Čtěte také: Jak podporovat projekty
Z klasických znalostí o vlastnostech skleníkových plynů byl odvozen jednoduchý vztah mezi zvyšováním koncentrace CO2 v industriálním období společnosti a oteplováním. Vytvořila se tak nová hypotéza, která se bez hlubších analýz stala "teoretickým" základem studií a především klimatických modelů mnoha týmů v osmdesátých a devadesátých letech dvacátého století. Obvykle se uvádí, že vzrůst koncentrace CO2 v atmosféře je důsledkem spalování fosilních paliv, a proto že dochází ke vzrůstu průměrné teploty Země. Autoři a propagátoři této hypotézy publikují grafy, ve kterých je vynášena závislost průměrné teploty Země na vzrůstu obsahu CO2 v atmosféře. Podle těchto úvah je tedy globální oteplování, zkratkovitě řečeno, trestem za naše spalování uhlí a nafty.
Jestliže se vztahy mezi globální teplotou a koncentrací CO2 extrapolují, tedy protáhnou daleko za dosud měřená data až k 600 ppm CO2, vychází zvýšení průměrné teploty Země o 2,5 až 4,5 oC, citováno podle autorů hypotézy o jednoznačném vlivu CO2 na klimatické změny. Odtud je už jen krůček ke katastrofickým vizím o nástupu polopouští i v našich zeměpisných šířkách, o vzestupu hladiny oceánů a o zaplavení celých států v přímořských oblastech, o hladomorech a o zániku civilizace, jak nás obvykle přesvědčují média. To všechno kvůli spalování fosilních paliv v industriálních společnostech.
Politické Reakce a Kyótský Protokol
Reakcí politiků byly konference představitelů států v Riu, v Kyótu a v Haagu, v současnosti pak v Bruselu a v Paříži. V závěrech těchto politických konferencí se mluví o nutnosti snižovat emise (vypouštění) CO2 do atmosféry. Nejznámější je Kyótský protokol, přijatý na konferenci v prosinci 1997. Obsahuje závazky na snížení produkce a vypouštění CO2 do ovzduší o 5%, vztaženo na úroveň v roce 1990. Dále pojednává o nutnosti výzkumu a využívání obnovitelných zdrojů energie, o podpoře výzkumu těch postupů v zemědělství, které směřují k menší produkci CO2 (například z půdy). Neomezuje se jen na skleníkové plyny, uvádí také nutnost snížit emise freonů. Několik vlád tento protokol neratifikovalo. Když budu v tomto článku zmiňovat Kyótský protokol, budu mít na mysli tu část, která pojednává o skleníkových plynech.
Usnesení politiků se stala pádným argumentem některých skupin vědců modelujících klimatické změny a jejich důsledky pro životní prostředí. Ohánějí se protokolem v Kyótu, jako kdyby politický protokol byl totožný s prověřením hypotézy. Názorová shoda (konsensus) určité části klimatologů je vydávaná za vědecký objev, což je postup neslučitelný s vědeckými metodami. Zatímco konsensus je běžný v politice, ve vědě není přípustný jako argument. Řada zásadních objevů ve vědě vznikla právě proti existujícímu konsensu. Kde se argumentuje konsensem, a to především proti vyvracení neprověřených hypotéz, tam je nebezpečí, že končí věda.
Počátky Poplachu kolem CO2 a Klíčové Studie
Poplach kolem zvyšování koncentrace CO2 v atmosféře s následným oteplením pravděpodobně odstartovala známá publikace "Hranice růstu" vydaná v r. 1972 Římským klubem za redakce Meadowsových. Nechci tímto zpochybňovat zásluhy celého kolektivu vědců, kteří přispěli k tomu, že se společnost, a především politici, museli intenzivněji zabývat problémy životního prostředí.
Čtěte také: Dávkování lignohumátu v ekologickém zemědělství
Po Římském klubu následovala tzv. Charneyho zpráva publikovaná Národní výzkumnou radou USA (National Research Center, NRC) v roce 1979 a v menších obměnách v letech 1982 a 1983. Zpráva uváděla výsledky klimatických modelů, podle nichž zdvojnásobení koncentrace atmosférického CO2 ze 300 na 600 ppm povede ke zvýšení globální teploty o 2,5 až 4,5 oC. Při prudkém vzrůstu koncentrace CO2 v postindustriálním období je podle zprávy dvojnásobné zvýšení koncentrace reálné. Z této předpovědi byly vyvozovány důsledky o hydrologických změnách a o negativním vlivu těchto změn na zemědělskou produkci, a to především v pozdějších zprávách NRC.
Zprávu NRC (1979) zpochybnil jako jeden z prvních meteorolog S. B. Idso (1980). Přestože jeho argumenty nebyly vyvráceny, ve zprávách publikovaných NRC se opakovala a rozvíjela původní tvrzení z r. 1979. Diskuse pokračovala na stránkách Science, kde J. E. Hansen se svými spolupracovníky v roce 1981 explicitně uváděl, že klimatická změna je důsledkem zvyšování koncentrace CO2 v atmosféře. Brzy poté se objevila úplná záplava studií a publikací na uvedené téma, konala se vědecká symposia a workshopy. Vládní instituce vydávají dodnes milióny dolarů na výzkum na toto téma. Není bez zajímavosti, že dnešní globální teplota předpověděná v r. 1983 podle modelu Seidela a Keyese z Úřadu na ochranu životního prostředí (Environmental Protection Agency, EPA) by měla být o 1,5 až 3 oC vyšší, než je podle meteorologů odhad dnešní globální teploty.
Hypotéza o vlivu skleníkových plynů a hlavně CO2 na růst průměrné teploty byla podpořena dvěma publikacemi vědeckého týmu profesora M. E. Manna v roce 1998 a 1999. První byla otištěná ve známém, vysoce ceněném žurnálu Nature. Ve studii byly vyhodnoceny údaje o teplotách na severní polokouli pro období 1400 - 1980. Zatímco v 19. a 20. století jsou k dispozici přímo měřené teploty, pro období starší se užívají nepřímé metody (proxy): proměřování letokruhů stromů, pylové analýzy, izotopové rozbory mořských korálů a hlubokých vrtů v ledu. Ze statistického vyhodnocení přímých měření teplot a nepřímých údajů vyplývajících z letokruhů stromů a vrtů v ledovcích vycházel Mannovi a jeho spolupracovníkům graf, který vypadá jako hokejka. Není to můj výmysl, ani metafora, ale název, který si pro klimatický jev vymysleli vědci, o kterých panuje všeobecné mínění, že postrádají fantazii a vtip.
V grafu je na vodorovné ose vynesen čas od čtrnáctého století do dneška. Na svislé ose je odchylka teploty od střední teploty dvacátého století. Po celé délce časové osy až do začátku dvacátého století vypadá graf jako vodorovná hůl, a až ve dvacátém století se zvedá prudce vzhůru čepel hokejky. Neboli, po celé období se teplota příliš nemění s výjimkou 16. až 18. století, kdy byly teploty nižší. A pak ve dvacátém století nastává prudký vzestup teplot, podle Manna nebývalý v celém tisíciletí a křivka stoupá strmě vzhůru. Ve stejném období dochází k výraznému zvyšování koncentrace CO2 v ovzduší. Hokejka se stala jedním z nejpádnějších argumentů podporujících hypotézu o vlivu skleníkových plynů na globální oteplování. V rozsáhlých materiálech Mezivládního panelu o změně podnebí (IPCC) z roku 2001 je Mannův graf otištěný šestkrát. Toto, prý nebývalé oteplení, by mělo být způsobené spalováním fosilních paliv a hromaděním CO2 v atmosféře. V Kyótském protokolu se píše, že když omezíme produkci skleníkových plynů, především CO2, oteplení prý nebude mít tak osudový vliv na lidstvo. Toto tvrzení se opakuje v materiálech IPCC spolu s citací Kyótského protokolu. Jedním z argumentů obhájců hypotézy je konsensus části vědecké obce klimatologů.
Kritika a Skepticismus
Kritické výhrady k četným objemným zprávám NRC a EPA, k publikovaným hypotézám a k výsledkům modelování byly zpočátku málo početné jak z řad klimatologů a meteorologů, tak z řad geologů, pedologů, biologů. Jejich argumentům nebyla věnovaná pozornost a především média je ignorovala. Teprve na přelomu tisíciletí se ve vědeckých publikacích objevují častější kritiky, případně alespoň určité nejistoty o důvodech globálního oteplování, ale i nadále jen menší část médií věnuje těmto názorům pozornost. Jako příklad nesouhlasu s většinou uvedu vystoupení v televizní debatě profesora meteorologie na MIT Richarda Lindzena. Ten výslovně v březnu 2007 řekl, že jestliže připustíme, že oteplování existuje, pak musíme dodat, že je slabé, do 1oC a jeho vliv je zanedbatelný.
Prvním problematickým údajem je "průměrná" neboli globální teplota. K přenosům tepla a ke změnám teploty dochází v několika systémech vzájemně složitě propojených do globálního systému: v troposféře, v přízemní vrstvě atmosféry nad zemským povrchem a uvnitř nadzemní části vegetace, v půdě a v jejím podloží, v oceánech a v polárních ledových čepičkách. Každý systém je značně heterogenní a skládá se z několika subsystémů, které se opět vyznačují značnou proměnlivostí, a to v prostoru i v čase. Dokonce lze mluvit o neuspořádanosti v těchto systémech. Přenos tepla mezi jednotlivými systémy vyvolává další typy transportních procesů se zpětnými vazbami. Většinou se navíc jedná o nelineární procesy. Pro takto složitý globální systém, a v něm probíhající procesy, není možné jednoduše průměrovat nebo sečítat výsledky měření.
Klimaskeptici v České Společnosti
Klimaskeptici v české společnosti nemají takový vliv jako v prezidentské éře Václava Klause. Přesto jsou Češi o podílu člověka na změně klimatu přesvědčeni výrazně méně než lidé v okolních zemích. O vývoji klimatického skepticismu v české společnosti web Euro.cz hovořil se sociologem Petrem Vidomusem, jenž nedávno na toto téma napsal knihu Oteplí se a bude líp.
Pro ostatní klimaskeptiky byl Klaus nesmírně důležitý ve své aktivní roli prezidenta. Nejen, že se mu podařilo znejistit českou veřejnost v otázkách klimatu, ale fungoval i jako jakýsi stmelující prvek, schopný sdružit různě uvažující jedince na pravé části politického spektra; hlásili se k němu jak libertartiáni, tak konzervativci. České klimaskepsi dal i nezanedbatelný organizační impuls, semináře ke klimatu pořádal na platformě svého Centra pro ekonomiku a politiku. Toto zázemí dnes klimaskeptikům chybí, sesterský Institut Václava Klause se tématu věnuje pouze okrajově a pořádá k němu jen minimum akcí.
Mám pocit, že česká klimaskepse jaksi vyčpěla, jsou to dnes spíš jednotliví blogeři, kterým chybí onen stmelující prvek. Nejen Klausovo Centrum pro ekonomiku a politiku, ale třeba i Liberální institut nebo Občanský institut dnes téma klimatu prakticky nezajímá, nemají potřebu se k němu nějak vehementně vyjadřovat. Na druhé straně i jednotlivci ‒ blogeři, publicisté, politici ‒ mají nyní více možností šířit své názory na populárnějších fórech, sociálních sítích apod.
Jejich argumentace se mění; dnes už málokdy zpochybňují, že se v posledních 50 až 100 letech oteplilo, výrazněji ale akcentují zpomalení tohoto trendu v posledních dvou dekádách (hovoří o údajné „pauze“ v globálním oteplování). Stále se soustředí na zpochybnění antropogenních příčin globální změny, což má jasné důsledky: pokud za oteplení nemůže člověk, je snaha o omezování emisí CO2 nejen zbytečná, ale i kontraproduktivní. Část z klimaskeptiků dnes více zdůrazňuje možnost adaptace, kterou považují za téměř nekonečnou.
Globální Skepticismus a Dezinformace
Klimatologové a ekologové pochopitelně upozorňují na rizika stávajícího důrazu na nekončící ekonomický růst. Některé z těchto úvah byly přetaveny i do unijních dokumentů. Jde hlavně o princip předběžné opatrnosti a názor, že ekologická inovace nejen napomůže životnímu prostředí, ale stane se i konkurenční výhodou v globálním měřítku. To samozřejmě skeptici nemohou skousnout. Podle nich EU vlastně české vědce korumpuje prostřednictvím grantů, které jim poskytuje a předepisuje jim, k jakým výsledkům mají dojít. Klimatická centra, jako například brněnský CzechGlobe, proto považují za prostředek jakéhosi ideologického importu z Bruselu.
Tématu se věnují výrazně méně než před deseti lety, kdy Klaus vydal svou první knihu o klimatu a bylo to pro ně atraktivní téma, protože bylo zhmotněno ve šťavnatých přestřelkách Klause s Martinem Bursíkem. Dokonce se v roce 2008 objevilo v agendě prezidentských voleb. Mám pocit, že čeští novináři se ke klimatu vracejí spíš epizodicky, v případě povětrnostních extrémů nebo sucha, ale často chybí zasazení do kontextu, hlubší analýza. Je to i tím, že redakce českých deníků postrádají dostatek novinářů zaměřených na popularizaci vědy obecně.
Hoaxy ohledně oteplování používají v zásadě podobné argumenty jako před pěti lety, ale pořád je tu dost lidí, kteří si rádi zanadávají na ekology nebo Evropskou unii a hledají k tomu podpůrné, rádoby vědecké argumenty. A ty jim jako na klíč klimaskeptici nabízejí. Budou to mít ale těžší, protože sucho a extrémy počasí dnes pociťují i laici. Uvádíte, že čeští klimatologové a přírodovědci příliš s klimatickými mýty nebojují.
Část z nich uznává, že na veřejnou aktivitu rezignovali, protože dlouhodobější diskuse na sociálních sítích a podobně jsou prostě vysilující, nebo měli pocit, že reakcemi na každý výrok Václava Klause mu spíš dělají zbytečnou reklamu. Někteří ze mnou oslovených klimatologů také přiznávají, že jsou zkrátka opatrnější než dřív, protože je tady skeptici chytají za každé slovíčko. Může se to ale měnit, věřím, že je to i generační záležitost.
Závěr
Problematika klimatické změny je v mnoha zemích silně společensky polarizované téma. Nebylo tomu ovšem tak vždy a nestalo se tak samo od sebe. Minimálně část role má vznik organizovaného hnutí popírající poznatky klimatické vědy.
tags: #ekologicke #problemy #zvelicovani #studie
Oblíbené příspěvky:
Kontakt
Zelaná Hrebová, z.s.
[email protected]
IČ: 06244655
Paskovská 664/33
Ostrava-Hrabová
72000
Bc. Jana Veclavaková, DiS.
tel. 774 454 466
[email protected]
Jaena Batelk, MBA
tel. 733 595 725
[email protected]