Ekologické zemědělství, vápnění a jeho význam pro půdu v České republice

V České republice je tolik ornice a ostatní zemědělské půdy, že by dokázala uživit každého z nás. Člověk totiž k uživení potřebuje necelých třicet arů a v Česku jich má čtyřicet, říká půdní mikrobiolog Miloslav Šimek. Jenže denně kvůli výstavbě i erozi země ztrácí 12,5 hektaru půdy, tedy obživu pro asi 40 lidí. Navíc je většina zemědělské půdy u nás poškozená, a tak není schopná takové produkce, jakou bychom očekávali.

Kvalita zemědělské půdy v Česku i na mnoha místech ve světě dlouhodobě klesá. Je to způsobeno zejména lidskou činností, především intenzivním modelem hospodaření, který je optimalizován na co možná nejvyšší, krátkodobé výnosy, ale nehledí na dlouhodobé zdraví půdy a její další (neprodukční) funkce. Půdy tvoří základ všech suchozemských ekosystémů, což platí i o půdách využívaných k zemědělským účelům, z nichž lidé získávají obživu.

Dlouhodobé sledování kvality půd ukazuje, že v mnoha částech světa vlivem dosavadního hospodaření půda postupně degraduje - snižuje se zejména množství obsažené organické hmoty - a klesá tak její schopnost plnit produkční i ekosystémové funkce. Pokud se nic nezmění, může v nejbližších sto letech téměř polovina konvenčně obdělávaných půd světa tyto funkce ztratit úplně - z kdysi úrodné půdy se stane v podstatě písek.

Proč dochází k degradaci půdy a jak se projevuje?

Zdravá půda má nezastupitelný význam v přírodních ekosystémech (např. les nebo louka), ale i v člověkem výrazně přetvářených, tzv. kulturních ekosystémech (např. pole nebo ovocný sad). Půdu lze chápat jako samostatný ekosystém, který je však zároveň velmi úzce propojen se všemi ostatními suchozemskými ekosystémy. Nejde jen o neživou materii, jak by se mohlo na první pohled zdát. Ve skutečnosti je půda živý komplex mnoha různých vztahů, funkcí a procesů.

Významná část zemědělských půd v Česku je více či méně degradovaná a totéž platí o půdách i jinde v Evropě. To znamená, že tyto půdy postupně ztrácejí svou strukturu, ubývá v nich půdní biodiverzity a organické hmoty, a v důsledku toho nejsou schopny dostatečně plnit své produkční a ekosystémové funkce (což mimo jiné vede i k výraznému poklesu cen půdy a snižování hodnoty majetku vlastníka).

Čtěte také: České supermarkety a bio

Degradační procesy probíhají v přírodě přirozeně. Platí to i o půdě: ta je za běžných podmínek schopna obnovy a umí tyto procesy vyvažovat. Nevhodné zacházení s půdou však degradační procesy zesiluje a půda se pak nedokáže obnovit dostatečně rychle. Intenzivní hnojení syntetickými hnojivy, aplikace různých pesticidů, využívání těžké techniky, velkoplošné pěstování jedné plodiny (monokultury) a rozsáhlé lány patří mezi hlavní faktory, proč půda ztrácí své kvality a přestává být zdravá.

V současném intenzivním modelu zemědělství, který je rozšířený v Česku, ale i v řadě dalších zemí světa, jsou živiny do půdy dodávány převážně průmyslově vyráběnými hnojivy. Ta sice rostlinám dodají to hlavní, co ke svému růstu potřebují, ale na rozdíl například od chlévské mrvy (pocházející například od dobytka, ovcí či koní) nepřidávají do půdy žádnou organickou hmotu, která by vyživovala půdní organismy, a tím i celý půdní ekosystém. Navíc na polích při intenzivním způsobu hospodaření běžně nezůstává ani odumřelá organická hmota - po sklizni jsou i zbývající části rostlin, které by zde jinak postupně zetlely, zpravidla odvezeny pryč.

To vede k narušení přirozených cyklů prvků v půdě a zároveň vytváří závislost na neustálém dodávání hnojiva. A nejen to: aby půdní organismy v takto chudém prostředí přežily, začnou zpravidla rozkládat organickou hmotu, která je v půdě uložena. To vede k tomu, že půda postupně chudne a současně se při tomto procesu uvolňuje oxid uhličitý. Jinými slovy: degradace půdy zvyšuje také koncentrace CO2 v atmosféře a tím se podílí i na oteplování planety.

Ztráta organické hmoty a s tím související pokles množství organismů v půdě vede k rozpadu půdní struktury (už zmíněných půdních agregátů). S úbytkem organické hmoty a souvisejícím rozpadem půdní struktury se půda stává náchylnou k tomu, že ji odplaví voda nebo odnese vítr.

Spolu s ornicí odnáší voda (nebo vítr) také organickou hmotu a živiny. To má hned dvojí negativní efekt: jednak tyto živiny v půdě chybějí a jednak se snadno dostávají do vodních toků, kde mohou způsobovat nežádoucí přemnožení řas a sinic (toto obohacování vod živinami se nazývá eutrofizace a má další negativní důsledky).

Čtěte také: Jak podporovat projekty

K okyselování půdního prostředí přispívá do velké míry hnojení, zejména použití dusíkatých hnojiv. Roli hrají také kyselé deště a imise síry a dusíku. Ve zdravém půdním prostředí se přirozeně vyskytují i zásadité prvky (např. vápník), které nízké pH více či méně vyrovnávají. Navíc se některé klíčové prvky, jako například hořčík nebo fosfor, v kyselém prostředí hůře rozpouštějí, a stávají se tak pro rostliny nedostupné. Růst rostlin je pak omezený a tyto prvky jsou vymývány do podzemních i povrchových vod.

Správně by měli zemědělci dbát na hnojení organickými materiály, na střídání plodin a také na udržování správného pH půdy. To totiž časem při pěstování plodin klesá a půda se stává kyselejší. Pomohlo by půdu vápnit, to se ale pravidelně dělá jen na třetině českých polí.

„Možná se na to ani nezapomnělo, jen to něco stojí. Efekt vápnění není totiž hned vidět, brambory nerostou větší, ale přispívá to k tomu, že půda funguje a rostliny rostou,“ říká půdní mikrobiolog.

Snižuje kyselost půdy a zvyšuje tvorbu zeleného barviva a pH půdy. Zlepšuje vyzrávání plodů a jejich skladovatelnosti. Vápnitý dolomit (dolomitický vápenec) je zahradní hnojivo, zdroj vápníku (snižuje kyselost půdy) a hořčíku (zvyšuje tvorbu zeleného barviva), zvyšuje pH půdy. Pozvolně působící přírodní hnojivo pro podzimní a jarní základní hnojení.

Minerální hnojivo vhodné také pro pěstování BIO zeleniny, BIO ovoce, pro použití v ekologickém zemědělství. AGRO Vápnitý dolomit se aplikuje po sklizni na podzim až do časného jara volným rozhozem a poté zapravením do půdy.

Čtěte také: Dávkování lignohumátu v ekologickém zemědělství

K utužování půdy dochází zejména využíváním těžké techniky na polích (velké traktory, kombajny a podobně) s hmotností mnoha tun, které vytvářejí na půdu značný tlak. Utužení v důsledku přejezdů těžké techniky je pak ještě zesíleno v případě, že má obdělávaná půda vysokou vlhkost.

Utužená půda je kompaktnější a ztrácí svou pórovitost. Nedokáže pak dobře absorbovat vodu, čím se zvyšuje riziko vodní eroze (voda se nevsákne a pouze steče po povrchu, přičemž odnáší i ornici, viz výše). Nedostatek pórů omezuje také množství kyslíku v půdě, což v kombinaci s nedostatečnou vlhkostí vede k omezení půdních procesů (a tedy i zpomalení rozkladu organické hmoty a uvolňování živin). Rostliny pěstované v takové půdě trpí, protože mají málo vody, vzduchu i živin.

Znečišťující látky (polutanty) se do půdy dostávají například z emisí z průmyslu nebo dopravy, mohou unikat při různých haváriích (např. při přepravě chemikálií), z nedostatečně zabezpečených skládek odpadu nebo při těžební činnosti. Významný podíl mají také chemikálie využívané v zemědělství (syntetická hnojiva a pesticidy). Polutanty mohou v půdě také ovlivňovat některé procesy, jako je třeba rozklad organické hmoty.

Podíl zastavěné plochy v Česku dlouhodobě roste (za posledních 50 let se zastavěná plocha zvětšila dvojnásobně). Rozšiřování obytných částí i potřebné infrastruktury vede k úbytku zemědělské půdy, navíc často dochází k zastavování právě nejkvalitnějších půd. Při zástavbě je půda do velké míry mechanicky narušena a pokryta nepropustnými materiály (beton, asfalt aj.). Takto znehodnocená půda ztrácí veškeré své produkční i ekosystémové funkce.

V krajině vedou takovéto zásahy ke snižování biodiverzity, ztrátám krajinného rázu a dochází též k omezení schopnosti zadržovat vodu (což může zesilovat dopady povodní). Kromě toho zástavba zvyšuje i riziko kontaminace okolních půd a vod.

Z textu výše je zřejmé, že degradace půdy je způsobena zejména postupy intenzivního zemědělství. Svou roli hraje také zástavba a různé formy znečištění.

Ke zlepšení stavu půd (nejen) v Česku je proto především potřeba změnit způsob, jak se s půdou a krajinou zachází. Konkrétně to znamená obohacovat půdu o organickou hmotu a podporovat půdní biodiverzitu, využívat šetrnější způsoby úpravy půdy (např. omezovat orbu), zavádět různé krajinné prvky a celkově v krajině podporovat pestrost a mozaikovitost. Tyto změny jsou klíčové pro zajištění dlouhodobé produkce (a tedy potravinové bezpečnosti), pro zdraví a odolnost ekosystémů, ale i z hlediska mitigace a adaptace klimatické změny - zdravá půda je nejen významným úložištěm uhlíku, ale zároveň pomáhá krajině adaptovat se na výkyvy a změny podmínek, které s měnícím se klimatem přicházejí.

V neposlední řadě je zásadní při krajinném a půdním managementu uvažovat vždy v dlouhodobých horizontech: důsledky degradace půdy (například kontaminace nebo vodní eroze) jsou o to závažnější, že mohou přetrvávat velice dlouho.

Na většině území České republiky je půda obhospodařována intenzivním průmyslovým zemědělstvím, upozorňuje:„A to půdu ve většině případů poškozuje, protože jde o to získávat co nejvyšší výnosy, co největší užitkovost hospodářských zvířat, a řekl bych dokonce, za každou cenu. Máme dobré hospodáře, ale většina půdy je v rukou uživatelů, kteří ji někdy až drancují.“ Zároveň to znamená, že se do půdy musí dodávat velké množství výživy.

Kromě umělých hnojiv se v Česku pole v hojné míře takzvaně ošetřují pesticidy. „Já mám problém s tím slovem ošetřovat, protože to znamená dělat někomu nebo něčemu dobře. Ale tady jde o úplný opak a obrovský problém,“ zlobí se Šimek. Problém vzniká jeho slovy zvlášť u produkce pšenice a řepky, protože ty se u nás v intenzivním zemědělství pěstují nejvíc.

„Pesticidy zčásti zůstávají v půdě, částečně se vypaří do vzduchu a část se jich vyplaví do podzemních vod. Tím se dostávají do koloběhu v přírodě a znečišťují vzduch, pitnou vodu i potraviny,“ uvádí.

Nejsou to jenom pesticidy, co v důsledku ohrožuje zdraví člověka. Miloslav Šimek připomíná i antibiotika. „Jako vyspělá společnost je používáme už desítky let, ale ony se nerozkládají úplně, kolují v přírodě a původci chorob, bakterie a houby, už si na ně zvykli. Antibiotika na ně přestávají fungovat."

Tento problém souvisí i s živočišnou výrobou. „Antibiotika se u nás používají i v ní. Především tam, kde jde o výnosy a zisk. A bohužel často preventivně. Čili zvířeti ještě nic není a už dostane antibiotikum, aby náhodou neonemocnělo. I když je snaha to regulovat, úniky antibiotik do prostředí jsou stále markantní a dopad je jasný. Ztrácí se účinnost antibiotik nejenom pro člověka, ale i pro ta hospodářská zvířata,“ říká akademik.

„S půdou je ten problém, že její poškozování je plíživé, pomalé a není na první pohled vidět. Zemědělci ale dobře vědí, že aby udrželi vysoké výnosy, musejí dnes mnohem víc hnojit než před dvaceti třiceti lety.

„Zastánci intenzivní formy zemědělství vám řeknou: No, ale my vás přece živíme. Jistě, toto hospodaření opravdu produkuje velké množství potravin, ale musíme dodat: za jakou cenu.“

Trvalé travní porosty

Trvalé travní porosty (TTP) pokrývají téměř 34 % zemědělské půdy v Evropské unii a jsou životně důležité pro poskytování široké škály ekosystémových služeb (ES) nebo veřejných statků, které jsou pro naši společnost zásadní. Travní píce je nejlevnějším zdrojem živin pro ekonomicky efektivní produkci masa a mléka. Měla by proto být hlavním krmivem rámci udržitelných systémů chovu přežvýkavců a koní.

V posledních desetiletích se plocha TTP v Evropě výrazně zmenšila. Např. v zemích EU-6 byly ztráty TTP v období 1967-2007 odhadovány na cca 30 % ve prospěch orné půdy. Výjimkou je pouze Česká republika a Slovensko. Na druhou stranu ale Česká republika stále patří mezi státy s nejvyšším podílem orné půdy na celkové zemědělské půdě. Míra zornění činí cca 70 (celoevropský průměr cca 60 %).

Výrazně odlišná situace je v systému ekologického zemědělství, kde podíl trvalých travních porostů přesahuje 80%, což je dáno jednak rozmístěním většiny ekologicky hospodařících podniků v méně příznivých oblastech pro intenzivní polní produkci, ale také snadnějším hospodařením na TTP bez použití pesticidů a minerálních hnojiv, což jsou dva pilíře, na kterých stojí dnešní konvenční zemědělství. Bez travních porostů v režimu EZ by míra zornění v ČR dosahovala téměř 80 %. Asi nejintenzivnější rozorávání luk a pastvin se u nás odehrálo v období 70. let 20. Pro krajinu je přítomnost TTP výhodou.

Hlavním hospodářským účelem existence travních porostů v krajině, bylo odjakživa zajištění píce pro hospodářská zvířata. Stejně tak by tomu mělo být v EZ i dnes. Na travní porosty je navázaná existence řady planě rostoucích druhů rostlin a volně žijících živočichů. Kromě rezervoáru biodiverzity ale poskytují TTP řadu dalších ekosystémových funkcí a služeb. Pokud by se travní porosty neudržovaly sečením nebo pastvou, nastalo by jejich postupné zarůstání plevely a náletovými dřevinami a z krajiny by postupně mizely.

Hodnocením způsobů hospodaření na trvalých travních porostech podporujících základní ekosystémové služby (dále ES), to znamená užitek, který přináší travní porosty člověku (ale nejen zemědělci, který na nich hospodaří) se zabýval mezinárodní projekt Super-G, realizovaný v rámci programu Horizon2020. Do projektu bylo zapojeno 20 organizací ze 14 evropských států, včetně České republiky prostřednictvím Mendelovy univerzity v Brně.

Pro podmínky České republiky je relativně novým nástrojem posuvné talířové měřidlo, které nejvíce využívají farmáři v Irsku a ve Velké Británii. Pomocí tohoto jednoduchého nástroje je možno rychle a relativně přesně odhadnout výnos travní píce, aniž bychom museli odřezávat a vážit vzorky z metrových ploch. Toto měření má největší význam pro pastevní porosty, kde potřebujeme zvířatům přidělit plochu, která jim bude stačit pro nasycení a nebude docházet ke zbytečnému pošlapání a znečištění nadbytečného porostu. Ačkoliv je tato metoda nejčastěji využívána pro intenzivní jílkové porosty, po kalibraci je vhodná i pro další typy travních porostů nebo i pro víceleté pícniny na orné půdě. Není ale spolehlivá pro vysoké a polehlé porosty.

V Severním Irsku a v některých dalších oblastech Velké Británie je využíván internetový systém GrassCheck, který shromažďuje data o srážkách a teplotách v jednotlivých částech dané země a využívá také týdenní výnosová data z travních porostů ze sítě farmářů (měří je posuvným talířovým měřidlem) včetně změn kvality píce (měřeno NIRS). Výsledkem analýz těchto podkladů jsou doporučení pro termín hnojení a sklizně travních porostů na konzervaci, nebo varování před suchem, nebo naopak dlouhodobými dešti. Systém srovnává aktuální situaci s dlouhodobým průměrem počasí i výnosů v daném období.

Dalším tématem je využití pastvy hospodářských zvířat v oblastech s vysokou přírodní hodnotou, s cílem zlevnit obhospodařování travních porostů. Spásané porosty se nemusí sekat a nemusí se hledat využití pro posečenou hmotu. Navíc bývá často terén ochranářsky cenných území nerovný a částečně porostlý dřevinami, což ztěžuje využití větší mechanizace na sečení.

V současné době veřejnost odsuzuje chov přežvýkavců, neboť se při jejich trávení v bachoru uvolňuje do atmosféry velké množství metanu a efektivita využití živin z krmiva je menší než u drůbeže nebo prasat. Je však potřeba zdůraznit, že pokud jsou přežvýkavci krmeni pící travních porostů, nekonkurují člověku o zdroje potravin a dokáží tento zdroj využít nejefektivnějším způsobem. Chov přežvýkavců založený na krmení pící z travních porostů a víceletých pícnin představuje udržitelný systém, který je ekonomicky i environmentálně nejvhodnějším způsobem, jak tyto ekosystémy v zemědělské krajině udržet.

tags: #ekologické #zemědělství #vápnění #význam

Oblíbené příspěvky:

• Magie Krupobití
• Stav ovzduší Kralupy nad Vltavou
• Dopad motorové pily na životní prostředí
• Recepty na bylinkové čaje
• Prevence ztráty bydlení v ČR